Toulání se slovy

10. ledna 1986 zemřel jeden z největších českých básníků a náš jediný nositel Nobelovy ceny za literaturu.

Jaroslav Seifert patří k těm básníkům, kterým jde veršování lehce, jeho tvorba zahrnuje velké množství sbírek a jejich souborné vydání je dosud navzdory několika pokusům neúplné. Za komunistů do vydávání Seifertových spisů mnohdy zasahovala cenzura, je ovšem také možné, že mnohé písmenosti nebyly ještě objeveny. Nyní se vydáváním Seifertova díla věnuje především nakladatelství Akropolis.

Seifert nebyl nikdy politickým básníkem, vyjma období v mládí, kdy jeho poetisticky laděné verše neskrývají sympatie pro levicové myšlenky, které vycházely bezpochyby z jeho zkušenosti s chudým dětstvím prožitým na proletářském Žižkově, a období národních krizí, kdy se společenské trauma projevuje temnými obrazy v jeho poezii. Nejprve se přiklonil ke komunistickému hnutí, ale již v roce1929 podepsal spolu se šesti literárními souputníky Manifest proti gottwaldovskému směřování KSČ. On i ostatní byli pak ze strany vyloučeni, pouze Seifert se však nikdy do KSČ nevrátil. Politické poměry a reakce na ně se v jeho básních projevují nepřímo, jako symboly, nálady a jemné narážky, jeho doménou je lyrika. Přesto byl v politických názorech zásadový. V roce 1956 vystoupil na obranu vězněných spisovatelů, v televizním vystoupení v roce 1968 veřejně odsoudil sovětskou okupaci, v roce 1977 byl jedním z prvních signatářů Charty 77.

Někteří komunističtí koryfejové mu nezapomněli jeho kritický postoj a po vydání Písně o Viktorce se útoky proti němu vyostřily. Například komunistický básník Ivan Skála se vyjádřil, že Jaroslav Seifert “nemá právo zneužívat poezie proti lidu.” Pro Seiferta následovalo několik let zákazu publikování. Z nuceného mlčení vystoupil v roce 1954 sbírkou Maminka. Následovaly vynikající sbírky Koncert na ostrově a Halleyova kometa. Po jistém uvolnění v roce 1966 byl Seifertovi udělen titul Národní umělec. Další zákaz publikování ovšem přišel začátkem 70. let s nástupem Husákovy normalizace. Mnoho básní pak vycházelo jako samizdat a Seifert se stal básníkem vskutku lidovým, umlčet jej komunistická moc nikdy nedokázala.

Lyrické básně Jaroslava Seiferta se dotýkají vzpomínek na dětství, vyjadřují soucit, něhu a lásku, velmi přímo otevírají básníkovy emoce, mnohdy i velmi osobní, tématem je maminka, Praha, česká zem, osobnosti národní kultury a jejich dílo, nostaligie, touha po svobodě, láska k ženě. Básně jsou melodické a zachovávají tradiční formy, přijatelné jsou snad pro každého, a přece ne podbízivé, nebo dokonce kýčovité. Připomínají lidovou píseň a na nic si nehrají. Plynou přirozeně jako řeka, není v nich snaha po originalitě, křeč a provokace, které by mohly působit nepravdivě. Jaroslav Seifert patří k těm obdarovaným básníkům, kteří poezií žijí.

Nobelovu cenu Seifert získal v roce 1984, bylo to velkým povzbuzením pro národ již unavený normalizačním dusnem. A prozatím zůstává jediným Čechem poctěným touto cenou za literaturu.

—–

Píseň o Viktorce

To nebyl obraz, to byl stín,
který se šinul po pěšině
milostným hájem v Nedošíně,
už podzimním, už bez květin.

S vráskami na tváři povadlé
usedla si tam smutná paní
a psala prstem v zadumání
do rosy na opěradle.

Pak s troškou sebevědomí
řekla si náhle: Vždyť už chvátám,
a šťastné páry míjela tam,
líbající se pod stromy.

A její šat už nešustí,
už dotančila. A ret pálí
slzami, které líbávali
dříve jí muži nad ústy.

Vždyť přichází již z daleka
a jenom málo dní je před ní.
Vlastně už čeká na poslední,
vlastně už na nic nečeká.

(Píseň o Viktorce 1950)

————-

(5 hlasů, průměr: 10.00 z 10)
 Ukládám ...