• Kronika 18.12.2012

    + 18. prosince 2011

    vaclav havel, president, praha 24.11.2009

    “Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovídám: o republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. O republice všestranně vzdělaných lidí, protože bez nich nelze řešit žádný z našich problémů - lidských, ekonomických, ekologických, sociálních a politických.”
    ————–
    Foto: Karel Cudlín
    ——————————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 6:00

  • 7 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Jakub Zmar Says:

      Jiří Pehe: Spor o pravdu a lásku, aneb tunelování Havla

      Češi dali světu v posledních desetiletích několik pojmů, které se tak či onak uchytily a začaly žít vlastním životem. Jedním z nich je „pravda a láska“, což je pojem už navždy spojený s Václavem Havlem.

      Jiným je „tunelování“, což je pojem spojovaný s Václavem Klausem, který sice „tunelování“ nevynalezl, ale svým ignorováním práva v procesu privatizace k němu přispěl do té míry, že jeho „českou cestu“ a „tunelování“ od sebe v 90. letech téměř nelze oddělit.

      Václav Klaus byl během svého působení ve funkci premiéra jakýmsi guru lidí, kteří si „trh bez přívlastků“ vyložili podle normalizačního hesla „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Devadesátá léta se tak nesla ve znamení často velmi vynalézavých způsobů rozkrádání privatizovaného a státního majetku, mezi kterými prosluly nejvíc právě různé „tunely“. Klaus se stal symbolem této„privatizace při zhasnutém světle.“

      Na tuto první fázi tunelování, tedy tunelování v ekonomice, navázalo tunelování v politice. Jeho symbolem se stala opoziční smlouva, která pěkně navázala na jiné české speciality, jako byla Velká pětka z první republiky nebo Národní fronta, v nichž šlo v podstatě o to, jak obejít parlamentní mechanismy.

      I opoziční smlouva velmi vynalézavě vytunelovala některé demokratické mechanismy, jako je například možnost odvolat vládu s pomocí vyslovení nedůvěry nebo jasné rozdělení rolí vlády a opozice. Dvě největší strany předstíraly na jedné straně jakýsi politický souboj, na straně druhé spolupracovaly na změnách ústavy a volebního zákona s cílem eliminovat politickou konkurenci. Toto účelové ústavní a volební inženýrství, což bylo též tunelování svého druhu, zastavil až Ústavní soud.

      Zatímco není známo, že k různým hospodářským tunelům Klaus přímo přispěl, politického tunelu v podobě opoziční smlouvy se ovšem už spolu s Milošem Zemanem účastnil jako spoluautor. Sociální demokracie se nakonec od opoziční smlouvy těsně před volbami v roce 2002 pod vedení Vladimíra Špidly distancovala, a Klaus zůstal v tunelu sám. Voliči ho potrestali volební porážkou.

      Klaus se ale nevzdal a do politiky se vrátil v podobě svého zvolení prezidentem na začátku roku 2003. Stalo se tak s pomocí komunistů, z nichž někteří později o své podpoře pro Klause otevřeně mluvili. Klaus se jim odvděčil pozváním Miroslava Grebeníčka na balkón v Lánech. I to byl svého druhu „tunel“, vezmeme-li v úvahu předešlé předvolební „mobilizace“ proti komunistickému nebezpečí pod vedením ODS.

      Skutečná třetí fáze tunelování se ale spustila až na podzim roku 2003, tentokrát v podobě přepisování historie. Ke 14. výročí sametové revoluce napsal totiž Klaus úvahu, v níž zpochybnil význam disidentů při pádu komunistického režimu a vyzvedl „masu mlčících občanů“, k níž patřil i on. Byla to prý především tato masa, která přispěla k pádu bývalého režimu, a to tím že ho podemílala svou pasivitou. Někteří komentátoři ironicky poznamenávali, že v Klausově interpretaci komunismus vlastně porazili chataři.

      Klausova nová interpretace dějin dávala představitelům „masy obyčejných občanů“ jakési historické oprávnění budovat nový systém bez „zbytečného moralizování“ ze strany odpůrců bývalého režimu a umožnila převzít některé praktiky bývalého režimu jako „normální“. Pokud bychom použili Klausův slovník, důležitější než antikomunismus byl „ne-komunismus“. Tedy nikoliv údajně exhibicionistické, rádoby morální postoje disidentů, ale pasivita ne-komunistické většiny.

      Toto vytunelování historie bylo důležitým nástrojem v Klausově stále silnějším příklonu k nacionalismu, v němž potřeboval mít lid na své straně. Nabídl české veřejnosti historicky osvědčený nástroj morální exkulpace, když ostře rozlišil mezi komunistickým systémem a lidem. Lid byl pouhou obětí systému, ten existoval jaksi nad masou obyčejných občanů, kteří ho ovšem nejen trpně snášeli, ale svou záměrnou pasivitou vlastně aktivně sabotovali. Chataření bylo kolektivní sabotáží systému.

      Jaký byl hlavní cíl takového tunelování historie? Především legitimizovat ty praktiky komunistického režimu, které si představitelé mlčící většiny přinesli do režimu nového. Umožnil politickým reprezentantům „masy obyčejných lidí“ vydávat se za bojovníky s komunismem svého druhu, kteří mají právo kádrovat nejen ty, kteří si zadali s bývalým režimem více než oni, ale také bývalé disidenty.

      Ti byli v této interpretaci, kterou Klaus a jeho spolupracovníci dále rozvíjeli, vlastně jakými elitářskými exhibicionisty, kterým o skutečný pád režimu ani nešlo. Disidenti vlastně nerozuměli skutečné demokracii, a i proto si i do nového režimu přinesli ideje „nepolitické politiky“. Navíc někteří z nich, včetně Havla, necitlivě připomínali „lidu“, že se v období komunismu nechoval nejstatečněji.

      Havel a jeho sympatizanti se tak zhruba v této době dostali pod zvýšený tlak coby takzvaní „pravdoláskaři“. Ačkoliv o těch se Klausovo okolí pohrdlivě vyjadřovalo už před tím, nová interpretace dějin umožňovala, aby byli vykreslování jako jakási politická síla, v níž se okolo Havla spojili nepraktičtí intelektuálové, kavárenští povaleči a nevyléčitelní elitáři, aby podrývali „standardní“ politické mechanismy a možná dokonce snili o nastolení globální vlády. Lidé z Klausova okolí dokonce vypracovali podrobné seznamy „pravdoláskařů“, které Klaus ocenil.

      Potíž byla v tom, že zdánlivě kýčovitý pojem „pravda a láska“ je těžké dehonestovat. Ti, kdo se proti němu vymezují, si automaticky vysluhují přívlastky, jako je „lež a nenávist“.

      Pravdoláskaři mohou být tisíckrát vykreslováni jako elitáři, ale nakonec jsou to v českém národním povědomí oni, kdo jsou „Rychlými šípy“, zatímco na ty druhé zbývá Losna a Mažnák. Procitnutím v tomto směru bylo pro oponenty „pravdoláskařů“ vpravdě masové truchlení po skonu Václava Havla, navíc nepokrytě pod praporem „pravdy a lásky“.

      Bylo proto nutné se pokusit nějak zvrátit i tuto interpretaci. Po tunelech hospodářském, politickém a historickém tedy nastupuje i pokus vytunelovat zdánlivě nevytunelovatelnou „pravdu a lásku“.

      Nesnadného úkolu se ujímá prezidentův vicekancléř Petr Hájek, který si může coby „dvorní šašek“, jenž už zplodil řadu bizarních názorů a teorií, dovolit otestovat, zda by se nějakým způsobem nedala převrátit znaménka tak, že představiteli „pravdy a lásky“ se stanou Klaus a jeho spojenci, zatímco Havel a spol. budou odesláni do říše „lži a nenávisti“.

      Ve své knize Smrt v sametu Hájek tudíž píše, že „Václav Havel - ať vědomě, či bezděčně, ale v každém případě aktivně - byl nástrojem sil lži a nenávisti. Ve své misi byl úspěšný. A přesto prohrál. Václav Klaus - ať vědomě, či bezděčně, ale v každém případě aktivně - byl nástroj pravdy a lásky. Ve své misi byl neúspěšný. A přesto zvítězil.“

      Podle Hájka Václav Havel nevěřil v demokracii klasického, západního typu. Mířil prý k něčemu, co se nazývá korporativistickým, fašistickým státem - v jeho pojetí občanské společnosti. O Havlovi Hájek též tvrdí, že byl „služebníkem Satana“.

      Klausova reinterpretace historie z roku 2003, v níž byli disidenti prohlášeni za elitáře, kteří vlastně nevěřili ve „standardní“ demokracii, se tak v podobě „čtvrtého tunelu“, tedy v podobě snahy vytunelovat samotný pojem „pravda a láska“, hezky dovršuje.

      Hájek to vidí jasně, když o zesnulém bývalém prezidentovi tvrdí: „Jsem přesvědčen, že mířil k vládě nevolených elit, blízkých pracovníků a velkých společenství. Na základě analýzy jsem si jist, že Havel nesloužil ani pravdě, ani lásce, ale jejímu pravému opaku.“

      A co na to Václav Klaus? Ačkoliv ještě před rokem na pohřbu Havla mluvil o odchodu „velké osobnosti“, kterých nemáme v českých dějinách mnoho, zhodnotil Hájkovu knihu jako „skvěle napsanou“. Řekl, že kritiku Havlovy společenské role v podstatě sdílí, bez použitých expresivních výrazů.

      A když už je další tunel na světě, proč nepřitvrdit? V rozhovoru pro týdeník Euro tedy Klaus už říká,že rozklad politiky je podle něj sice celosvětovým problémem, ovšem u nás je ještě citelnější vinou aktivity jednoho člověka. „Tím je nepochybně Václav Havel se svou nepolitickou politikou, se svou občanskou společností a se svým permanentním atakem na politické strany.“

      Zbývá snad už jen vytunelovat i náboženství. Je-li Václav Havel „služebník Satana“, hádejte, kdo je Václav Klaus.
      Známý vtip praví: „Víte, jaký je rozdíl mezi Bohem a Václavem Klausem? Bůh si nemyslí, že je Václav Klaus.”

      Co si to ten Bůh dovoluje? Tak by to, pane Hájku, rozhodně nemělo zůstat!

    • Ondřej Wolf Says:

      Dneska jsem chodil ve vyhrnutých kalhotách. Nebylo nás takových nijak moc, ale Jiří Pehe mne ujišťuje, že to každopádně stálo za to.
      Ondřej

    • Fana Says:

      Ani se mi nechce verit, ze pri zkoumani na internetu kde je pravda. Zda na strane VH nebo VK narazim na stranky, ktere ve mne asociuji, ze jsem mel spoluzaka Borka, nositele sjtejneho jmena jako jmeno stranek. Jinak k tematu. Jsem zastancem nazoru, ze normalni svet neni vzdy ani cerny ani bily, ale je to skala celeho barevneho spektra. Stejne tak nema 100% pravdu ani VH ani VK. Jsem vsak vdecen za to, ze si mohu vyhledat 100ky clanku a udelat si vlastni obrazek o veci. Ne vzdy tomu tak bylo a dobre si pamatuji, jak vsichni na verejnosti papouskovali o roce 1968 Pouceni z krizoveho vyvoje.

    • Věra Tydlitátová Says:

      Internet opravdu není vhodný k hledání pravdy. Já preferuji osobní zkušenost.

    • Věra Tydlitátová Says:

      Adam B. Bartoš konečně našel pravé prostředí pro své sprostoty a publikuje teď u Klause:
      http://www.parlamentnilisty.cz/rss/zpravy/Klausuv-casopis-se-zabyva-Havlovou-posmrtnou-pomstou-Klausovi-257479

    • Ondřej Wolf Says:

      Vrána k vráně, génius ke géniovi, psychopat k psychopatovi.
      Ondřej

    • Věra Tydlitátová Says:

 

Srpen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  

Archivy