• Detektivní příběh ze zcela fiktivní univerzity a s naprosto vymyšlenými postavami, které nemají nic společného s žádnou žijící, nebo nežijící reálnou osobou. Také děj neodpovídá v žádném případě jakékoliv skutečné události…

    (Druhá část)

    Postavy:

    Matěj Krumpál (vrátný, milovník detektivek)

    Docent Pavel Strnad (milovník detektivek)

    Dr. Naďa Stefanová (milovnice detektivek)

    Profesor Martin Koleman (nyní nepřítomný)

    Docent Lukáš Zikmund (svůdník)

    Docentka Alice Gruntová (děkanka)

    Dr. Soňa Trčková (atraktivní blondýnka)

    Dr. Vladivoj Škvára (kverulant)

    Dr. Jan Trčka (bývalý vyučující)

    Profesor Antonín Hamzal (kandidát na rektora)

    Otmar Boutek (student recesista)

    Anka Kordíková (studentka)

    Bc. Eva Janouchová (studentka)

    ———-

    3.

    Anka s Evou seděly u stolečku U Milána a navzdory opravdu velkému tématu, které jim naservíroval včerejší den, jim nebylo do řeči. Fakultou se nesla zvěst, že byl zatčen docent Zikmund, strávil na policii asi devět hodin, pak prý byl propuštěn, ale i tak je hlavním podezřelým. Je všeobecně rozšířeným faktem, i když rozumem nevysvětlitelným, že v akademickém prostředí nelze udržet vůbec žádné tajemství a postupně se všichni dozvědí nejen to, co leží skryté v temnotách pevných sejfů, ale i to, co se stane teprve zítra. A tak se vědělo, že ve stole profesora Hamzala byly ukryté záznamy o Zikmundových skandálech, záznamy, kterými Hamzal mladšího konkurenta vydíral. Vědělo se, že docent Zikmund aspiruje na post rektora, že však o stejnou poctu usiloval i profesor Hamzal a že měl na své straně ty nejvýznamnější členy akademické obce. A nakonec asi nejzávažnější fakt byl ten, že jediný docent Zikmund neměl na dobu vraždy alibi. Všichni ostatní přednášející byli svědomitě přítomni na svých přednáškách, měli na to desítky svědků, jimiž byli přítomní studenti. Pokud ovšem lze věřit tomu, že by si studenti zaujatí vlastními věcmi, čtoucí noviny, časopisy a poznámky na jiné hodiny, debatující o soukromých záležitostech, hrající šachy, nebo piškvorky a skryti za monitory svých počítačů sledující facebook opravdu vůbec všimli toho, že jejich přednášející uprostřed přednášky odešel. Taková pochybnost samozřejmě mohla napadnout například Naďu nebo Pavla, kteří znali své mladé kolegy, ale policie ve své bezelstnosti brala fakt, že vyučující právě přednášeli, jako dokonalé alibi. Stejně tak vzala policie vážně Matějovo ujišťování, že budova fakulty je stále uzamčená, pokud není, pak pouze tehdy, sedí-li vrátný ve své budce, a ten si již všechny příchozí dobře ohlídá. A klíče mají pouze přednášející. Krumpálovu svědomitost shodně potvrdili snad všichni učitelé i několik studentů. Jak se vyjádřila Eva, je to prostě klasický případ vraždy v zamčeném pokoji.

    Jisté podezření padlo též na nemocného doktora Škváru, který se ze všech svých přednášek omluvil a zůstal doma se silným zápalem plic způsobeným trestuhodnou nedbalostí vedení fakulty ve věci kvalitního vytápění a péči o zaměstnance obecně. Policie jej navštívila, zápal plic sice nenalezla, ale zato se pan doktor prokázal pevným alibi, které mu poskytla jeho bytná paní Tužimská, její manžel i oba synové, kteří již dva dny montovali u doktora Škváry kuchyňskou linku a velmi strádali jeho sekýrováním ohledně technických postupů v oblasti nábytkářství. Že by si pan doktor odskočil na chvíli někoho zavraždit, bylo rezolutně popřeno, byť bylo na první pohled vyšetřovatelům zřejmé, že chlapi Tužimští by to bývali nejspíš přivítali. Po delším rozhovoru, který měl zmapovat hypotetické pohyby a skutky doktora Škváry, došli policisté ke shodnému názoru, že je div, že nebyl zavražděn spíše tento věčně  podrážděný, kverulantský a despotický dědek, jak úctyhodného člena fakulty soukromě označili po vyčerpávajícím šetření uprostřed chaosu materiálně i duševně zcela rozvrácené Škvárovy kuchyně.

    U Milána u jiného stolku než studentky seděli Naďa, Pavel a Matěj a váhavě rozebírali minulé události. Na rozdíl od jejich oblíbené četby byl toto dosti drastický a syrový příběh, který se příliš nepodobal vypreparovaným konstrukcím mistrů detektivek. Popravdě řečeno zavražděného Hamrala nikdo moc nemiloval, ale nyní jim bylo toho trochu podivínského a zřejmě již také senilního profesora upřímně líto. A vražda „v zamčeném pokoji“ v nich neprobouzela tolik intelektuální zájem, jako spíš pocit hnusu vyvolaný logickým závěrem, že pachatelem musí být někdo z kolegů. Pavel se znovu a znovu Matěje vyptával, jestli opravdu ty zatracený dveře pokaždé zamkl. Bylo zřejmé, že jakákoliv nejistota, či pochybnost v této věci by přinesla třem přátelům detektivní četby úlevu a pocit osvobození. Kdyby alespoň hypoteticky mohl být pachatelem někdo zvenčí, cítili by se lépe. Jisté zatím bylo jen to, že pachatel sejmul ze zdi hasicí přístroj a použil jej jako vražednou zbraň, nemusel si tedy žádný vražedný předmět do budovy nosit, ani jej odnášet. Po činu jej prostě odložil na konci chodby. Minimax byl tak těžký, že by jím smrtelnou ránu hravě zasadila i slabá žena. Nové otisky prstů se nenašly, naopak ty staré patřily technikům z inspekce požární ochrany, z těch ostatních otisků žádný neodpovídal nikomu z možných pachatelů a byly poněkud rozmazané. Z toho policie usoudila, že vrah měl rukavice. Pavel to kysele okomentoval slovy, že je aspoň vidět, jak vážně zdejší lidé berou požární školení. Nikdo z nich minimax nikdy v ruce nedržel a v případě požáru by jej nejspíše teprve hledal a pak by zkoumal návod k použití. Naďa řekla, že to je teď jedno a co se jí týká, ať celá fakulta klidně shoří, ona toho má dost a dělá se jí špatně při pomyšlení, že má pracovat s nějakým vrahounem.

    Zda je vrahem kolega Zikmund, nebylo vůbec jasné a o jeho motivu panovaly mezi trojicí kolegů pochybnosti. Vydírat Lukáše podrobnostmi o dávném záletu a jeho žvatlajících následcích by bylo v případě člověka, který si uvědoměle pěstuje image hřebce, nejspíš marné, ale i kdyby se to Lukášovi nezamlouvalo, určitě by nesáhl k odporné vraždě. Něco tak neestetického prostě kolegům k osobnosti Lukáše Zikmunda nesedělo. Akademikové typu docenta Zikmunda likvidují své soky tiše, elegantně, efektivně a hlavně beztrestně. Vzdělanci, kteří ovládají moc slova a jsou dostatečně kreativní i bezskrupulózní ve vytváření pomluv, nepotřebují někoho mlátit do hlavy tupým předmětem jako nějaký neandrtálec. Na druhou stranu alibi ostatních kolegů jsou neprůstřelná. Všichni vyučující i studenti byli v době vraždy na přednáškách, profesor Koleman je na konferenci v Římě, prokazatelně v té chvíli nepřednášel také těžce nemocný doktor Škvára a tady Naďa, která dokonce měla k vraždě čerstvý motiv, ale ta nemohla Hamrala praštit, protože byla uvězněná spolu s Kordíkovou na druhé straně dveří. Zikmund podle svědectví osmnácti posluchačů opustil učebnu nejprve několikrát na pár minut, podle některých studentů až patnáctkrát, a pak zbytek přednášky úplně zrušil a zmizel neznámo kam. Času měl dost a dost i na několik vražd. Teoreticky mohl být pachatelem ještě sám Matěj, jehož alibi spočívající v postávání před kabinkou bylo vratké, ale jeho ani nikdo nepodezříval, naprostá absence motivu byla u tohoto poctivého muže zcela přesvědčivá. Je smůla, že Matěj nemohl potvrdit Zikmundovo alibi, ten na policii umanutě tvrdil, že mu bylo nevolno a že byl celý čas na toaletě, Matěj jej neviděl ani odcházet, ani přicházet, ani s ním přes dveře záchodu nemluvil. Na záchodě se mohli vystřídat různí lidé a Matěj mohl mít prostě smůlu, že vždy ke kabince přišel náhodou právě ve chvíli, kdy tam někdo seděl. Povídačka o tom, že by někdo seděl na míse skoro tři čtvrti hodiny se nezdála věrohodná ani třem přátelům, jen marně přemýšleli, co tedy Lukáš dělal v kritické době doopravdy. Se Soňou být nemohl, ta tehdy zrovna šestnácti studentům poctivě vykládala své teorie o islandských ságách. Naďu tím silně štvala, ale vraždu jí Naďa podsouvat prostě nemohla, i když si soukromě myslela, že je Soňa schopná prakticky všeho. Pánové byli k Soně shovívavější a tvrdili, že by tak křehká dáma žádný minimax neuzvedla a vůbec. Naďa si opět pomyslela něco o blondýnkách, ale naivnost nepřičítala jim, nýbrž pánům tvorstva, kterým malá lahvička peroxidu dokáže ve chvilce vygumovat kritické myšlení i smysl pro nestrannost.

    Před dveřmi doktorky Stefanové zatím postával Student Boutek. Jeho suverenita a umělecké sklony nutící jej vytvářet situační humory byly ten tam. Nervozita z něj přímo čišela a čekání na doktorku Stefanovou se mu zdálo mučivě nekonečné. Měla mít konzultační hodinu, ale všichni teď žili v rozvráceném časovém rozvrhu, přednášky se konaly se zpožděním, nebo dříve končily a vyučující se často omlouvali. Někteří museli chodit na policii, Trčková se nervově zhroutila, po budově se trousil tým kriminalistů a hledal různé stopy. Šeptalo se, že smyčka okolo hrdla docenta Zikmunda se už utahuje, nenašla se žádná indicie, která by ukazovala jiným směrem. Svědčily proti němu sice jen nepřímé důkazy a podezření, nebo spíše jen motiv a chybějící alibi, ale bylo jasné, že profesor Hamral se sám minimaxem nepraštil a nikdo jiný než docent Zikmund to prostě být nemohl. Otmar se cítil hodně divně a po půlhodině marného čekání už málem utekl. Ale kroky na schodech jej vysvobodily a Otmar celý zničený vešel s Naďou do kanceláře a všechno vyklopil. Ano, byl to on, kdo jediný mohl poskytnout docentu Zikmundovi pevné alibi. Otmar byl sice rozmazlený hajzlík schopný zesměšnit a ponížit kohokoliv jen pro tu legraci, ale v jisté chvíli se v něm pohnulo svědomí. Sranda prostě zašla moc daleko. Běhání docenta Zikmunda na záchod bylo ještě zábavné, ale obvinění učitele z brutální vraždy bylo i na fakultního enšpígla trochu moc. Popsal podrobně všechny své kroky, od sebrání Guttalaxu doma v koupelně, přes váhání ve věci dávkování a čekání na příležitost, popsal nález kalíšku Zikmundovy kávy na kopírce a svůj diverzní čin i jeho následky. Když dovyprávěl třesoucím se hlasem svůj příběh, sklopil oči. Očekával, že mu Stefanová vrazí pořádnou facku. Velmi jej zarazilo, že ho namísto toho objala, dojatě mu poděkovala a pak běžela k telefonu. Když Otmar slyšel, že mluví s policií, raději se takticky vytratil. Bylo mu ale jasné, že ramenu spravedlnosti již neunikne.

    Matěj seděl ve své kukani a koukal, jak říkal, do blba. Práce vrátného byla v podstatě dost nudná a i když si ji Matěj všelijak zpestřoval a přes nevšední kamarádství se členy fakulty zažíval dlouhé hodiny nicnedělání, kdy se naučil takto civět a nechat uplývat čas. Jeho myšlení se zastavilo a dalo si pauzu a nohy na stůl, ale někde v jeho podvědomí se pracovalo na tři směny. Před očima mu visela dřevěná deska s desítkou železných háčků a zavěšenými klíči. Na každém kroužku byl vždy navlečený klíč od učebny společně s klíčem od budovy, protože mnohé přednášky byly rozvrhovány v jiných budovách. Matěj byl vlastně jediným člověkem, který měl přehled o tom, která učebna je zrovna v provozu a kde který učitel právě přednáší. Ovšem ani on sám, ani nikdo jiný tuto možnost nevyužíval a nemohl se na klíčovou dedukci spolehnout. Mnohdy nějaký roztržitý vyučující po hodině klíč omylem odnesl. Vyskytl se i případ, že si jeden z profesorů nechal udělat kopii, aby nemusel ťukat na vrátnici, a disponoval klíčem vlastním. Bylo to sice zakázané, ale zakazujte něco pedagogům nebo studentům. Zámky se v celé budově čas od času vyměňovaly, naposledy to bylo dokonce před třemi týdny, aby se podobným nekalostem zabránilo, ale výrobna klíčů byla ve stejné ulici jako fakulta a kdoví, kolik lidí mělo stejný nápad, že totiž čekat na Matěje, až si na záchodě dokouří své tajné cigáro, o kterém všichni věděli, je otravné. Matěj civěl na desku a nemyslel. Ne, klíče visely na desce poklidně a zcela v pořádku, žádný nechyběl. V učebnách byli aktuálně čtyři vyučující a na desce viselo zbývajících šest klíčů. Ale někde hluboko v detektivkami promořeném mozku vrátného Matěje se rodilo podivné zjištění, zatím temné a rozumem neuchopitelné. Někde se prostě stala chyba, ten druhý Matěj, ten Sherlock Holmes skrytý za nenápadným dveřníkem to již věděl a noční směna Matějova podvědomí pilně odkrývala nánosy omylů. Z meditace vytrhl Matěje známý zvuk kloubů bušících do okénka. Pavel vracel klíč od 112. kroužek sklouzl z ukazováku do Matějovy dlaně a Pavel se zeptal, jestli už Matěj slyšel tu o těch policajtech. Policejní hlídka přiběhne v srpnu k řece na volání rybáře, že se tu někdo utopil. Vytáhnou tělo na břeh a mladý absolvent policejní akademie rychle přiklekne a začne umělé dýchaní z úst do úst a křísí a křísí. Rybář se jen dívá kroutí hlavou a občas prohodí: Toho už nevzkřísíte, ale polda se nedá odradit a pokračuje, protože z akademie ví, že utopený se může probrat i po delší době. Když si však rybář opět neodpustí svou uštěpačnou poznámku toho už nevzkřísíte, zařve na rybáře: A proč ne!!! No dyť se na něj pořádně podívejte, má na sobě hubertus a brusle. Matěj se nezasmál, ani neodpověděl, jen řekl, aby Pavel hned zavolal Naďu.

    4.

    U stolečku v bufetu U Milána opět seděli tři milovníci detektivních povídek a skládali křížovku z nových faktů. Samozřejmě že Lukáš Zikmund pevné alibi měl a Otmarovo svědectví spolu s Matějovými toaletními zážitky vyvrátilo dřívější podezření. Stejně pevná alibi měli Koleman i Škvára, jeden spolehlivě v Římě a druhý se zápalem plic a kuchyňskou linkou na podlaze. Studenty bylo mnohem těžší dohledat, ale po dlouhém pátrání policie i u každého z nich nalezla pevné alibi. Nikdo prostě nebyl ve chvíli vraždy sám, ba ani sami dva studenti nikde nebyli, jen větší skupiny, většina z nich na přednáškách a osm studentů kouřilo na dvoře. Zbývali tedy sám Matěj, ten ale brblal před dveřmi toalety a jeho klení dosvědčil přímo Zikmund, pak Naďa, ta ale byla prokazatelně na druhé straně dveří  a tělo zavražděného profesora dveře zablokovalo, byla s ní i studentka Kordíková, takže žádný trik s dveřmi nebyl možný. A pak zde byli ti, kdo v době tragédie stáli před studenty a právě hovořili: Pavel, Alice Gruntová, Soňa. Profesor Hamzal měl volné okénko a nikdo neví, kam právě šel, ale je jisté, že na chodbě před Nadinou kanceláří musel potkat svého vraha. A Matěj tvrdil, že v celé vraždě hrají roli klíče. Jen neví jakou roli, neumí to domyslet, něco tady nehraje. Pavel namítl, že zámky byly vyměněné před pár týdny, takže i kdyby mezi lidmi kolovaly různé starší nelegální kopie klíčů, nebyly by nikomu nic platné. Matěj řekl, že i na to myslel, opravdu venku zcela jistě žádné kopie klíčů nyní neběhají. Pravda, jeden člověk odešel z fakulty nedávno, ale přece jen dříve, než se ty zámky vyměňovaly, to byl Honza Trčka, který je teď spokojený u svých automobilů a nemá pražádný důvod někoho mlátit minimaxem po hlavě. Pavel i Naďa se na sebe podívali. Matějovi pohasl hlas uprostřed věty. Ale proč? Proč by to dělal? On Honza Trčka totiž důvod zabít právě profesora Hamzala měl, řekla mdlým hlasem Naďa. Tedy ona to nemůže říkat na sto procent, ale možná tu byly důvody hned dva. Mezi studenty se šeptá, že je Trčka gay. Dokonce se říkalo, že měl cosi s Kolemanem, ale nikdy se nic takového neprokázalo. Ale co když ten prudérní Hamzal, ten starý mládenec, měl podobné sklony a Trčkovi přebral jeho partnera? Hm, řekla Naďa, taky se mi to moc nezdá, ale je tu ještě druhá možnost. Podle ní není Honza gay, ale svou atraktivní ženu opravdu hluboce miluje. Po tom, co jej Hamzal ponížil, odešel hrdě z katedry, ale po krátké době zjistil, že tím uvolnil místo různým obejdům, kteří teď obléhají jeho Soňu. A kdoví, jestli mu už i Soňa nedala najevo, že na obzoru vidí někoho atraktivnějšího? To by pak stačilo počkat, až Soňa opět jako již mnohokrát zapomene vrátit klíče Matějovi a v kabelce je odnese domů. Že si pak její žárlivý manžel nechal udělat kopii, si vůbec nemusela povšimnout. Trčka se vplížil na fakultu možná jen proto, aby nachytal případného milence své ženy, možná šel přímo po Zikmundovi, ale toho nikde nenalezl. Chudák Lukáš trpěl na toaletě, zatímco jeho vrah stoupal po schodech, procházel chodbami a občas se schovával na schodišti, a tak ten syčák Otmar svým žertíkem vlastně zachránil vyhlášenému svůdníkovi život. A pak potkal Hamzala. Možná mu došlo, že to on je pravou příčinou jeho neštěstí, to on jej dostal do téhle situace. A v afektu strhl z háku minimax a Hamzala praštil.

    Vyšetřování se na podnět docenta Strnada, doktorky Stefanové a pana Krumpála obrátilo jiným směrem. Již druhý den měli kriminalisté na stole přiznání. Přátelé detektivního románu mohli slavit úspěch a spolu s rehabilitovaným Zikmundem zajít na skleničku. Jen v jednom se mýlili stejně jako zpočátku policie. Motivem Trčkova zločinu nebyl strach z vydírání, ani rivalita v boji o rektorské křeslo, dokonce ani milenecká či manželská žárlivost. Byla to vášeň, o níž se všeobecně málo ví, přestože je ve vědeckém světě velmi častá. V uzavřené komunitě vědeckých ústavů a univerzit je tato vášeň hnací silou mnoha osudů a častou příčinou tragédií. Jan Trčka se nevkradl na fakultu, aby sledoval svoji ženu a jejího případného milence. Nehledal Zikmunda, šel jenom po Hamzalovi a nezabil jej v náhlém afektu. Šlo o chladně vypočítaný zločin. Nikdo si neumí představit trápení, jímž Trčka procházel. On, milovník Shakespeara, znalec staré anglické literatury, obdivovatel vybroušených sonetů byl ponížen před očima svých kolegů. Na fakultě již nemohl vydržet, odešel z hlubší pohnutky, než byla uražená ješitnost, bylo to nekonečné palčivé ponížení, pocit marnosti a všeobjímající nenávisti k Hamzalovi i k těm, kteří se ho nezastali a nechali na něj kydat hloupé výtky. Fakultu miloval možná víc než svou atraktivní ženu a ta fakulta jej podvedla. Zradila jej v osobách arogantních a prázdných specialistů na různé hlouposti, v lidech, kteří jej nazývali kamarádem a kolegou, ale neměli ani chuť přečíst jeho knihu a neváhali jej srazit do propasti z pouhého rozmaru. Ano, u firmy měl nyní mnohem vyšší plat a tím navenek přebíjel svou bolest. Zprvu zval bývalé kolegy na drahé obědy a večeře a nenápadně ukazoval peněženku plnou tisícovek, dělalo mu dobře, když v jejich očích zahlédl závist. Ale cítil se vyhnancem a nulou. Jeho hněv rostl a brzy své bývalé kolegy již ani nechtěl vidět, začal se zlobit na svou ženu a na to, že ona dál přednáší, do deprese jej uvrhly stohy seminárních prací, které si na konci semestru Soňa přinesla domů, jeho život jako by ztratil smysl. Byl obětí právě té zvláštní vášně zrozené z intelektu, vášně, kterou znají lidé na univerzitách a ve vědeckých institucích.

    Znal dobře zvyky vrátného Matěje a věděl, že po přestávce, kdy přebírá a vydává klíče, má chvíli klidu a chodí na jednu cigaretku buď na dvůr, nebo na záchod a v té době vždy pečlivě zamyká hlavní vchod. Zbývalo tedy počkat, až Soňa opět jako již mnohokrát dříve omylem přinese domů nové klíče nejen od učebny, ale i od budovy oba spojené na jednom kroužku. Pak zbývalo klíče si nenápadně vypůjčit a pořídit si kopii. Trčka nešel do dílny vedle fakulty, byl opatrný a vše měl promyšlené. Zámečníci by ho mohli identifikovat a s výrobou by musel počkat na dopoledne, kdy byla dílnička otevřená, to by ovšem Naďa již začala klíče postrádat. Ale firma Toyota měla vlastní malou dílnu, v níž bylo možné klíče vybrousit, sloužila majitelům aut, kteří potřebovali přidělat klíčky, nebo ty své ztratili. Trčka tam na chvíli pozdě večer zašel a sám si vyrobil kopii, během chvíle Nadě klíče do kabelky vrátil, ničeho si  nevšimla. A pak už chodil na původní pracoviště víceméně pravidelně, alespoň dvakrát týdně. To jeho kroky slyšela a také považovala za povědomé Eva Janouchová, když čekala na chodbě. Byly jí známé, protože před třemi týdny jeho zvláštní nerytmickou chůzi slýchala, pak ale tenhle učitel zmizel studentům z obzoru. Trčka měl na rukou kožené rukavice, v zimě to nebylo nikomu nápadné, ale nesundal je ani v budově z jediného důvodu. Když konečně vyšel z pracovny profesor Hamzal, který, jak Trčka dobře věděl, si ve volné hodině rád kupoval nějaké drobné lahůdky v automatu, Trčka mu zastoupil cestu. Řekl mu všechno, co jej pálilo v duši. Vypověděl mu ponížení, které zažil poté, co jeho vědecké dílo smetl ze stolu sklerotický ignorant, jak řekl. Dětina, který tu práci ani nečetl a jen se podivoval, že někdo chce psát o teplouších. Slabomyslný stařík, který chce být rektorem. Při svých slovech sňal Trčka ze zdi minimax a pozdvihl jej nad hlavu. Profesor Hamzal se zachoval podivně. Nezačal prosit o smilování, neuhýbal, nelekl se. Možná byl opravdu již tak dětinský, že neuměl vyhodnotit situaci a vše pokládal za jakousi hru. Nebo si byl tak jistý svou autoritou a domnělou velikostí a mocí, že si nebezpečí prostě nepřipustil. Začal se Trčkovi posmívat. Řekl, že je teplej blb. Homouš. Bukvice. Že mu za ženou, tou courou, chodí kdejaký údržbář. Že je neschopný a nikdy nic nedokázal, že jeho psaní o teplouších není žádná věda, že o Shakespearovi ví hovno a že je hlupák bez nápadů i bez nadání, který nikdy ve vědě nic nedokáže. A v tu chvíli minimax dopadl. Trčka se dal na útěk a umírající Hamzal se doplazil ke dveřím Stefanové, zaklepat ale již nestihl, zemřel dříve, než pozdvihl ruku.

    ————-

    Tato detektivní povídka byla dopsána 15. ledna 2011. Nikoliv záměrem, ale tajemnou shodou okolností byla dokončena právě na  slavné výročí:

    Právě před 170 roky vznikla detektivka

    —————————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • One Response

    WP_Modern_Notepad
    • Ondřej Wolf Says:

      Je to moc pěkná detektivka a pěkná oslava detektivkového výročí. Doufám, že k ní přibudou i sestřičky.
      Ondřej

 

Srpen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  

Archivy