• Detektivní příběh ze zcela fiktivní univerzity a s naprosto vymyšlenými postavami, které nemají nic společného s žádnou žijící, nebo nežijící reálnou osobou. Také děj neodpovídá v žádném případě jakékoliv skutečné události…

    (První část)

    Postavy:

    Matěj Krumpál (vrátný, milovník detektivek)

    Docent Pavel Strnad (milovník detektivek)

    Dr. Naďa Stefanová (milovnice detektivek)

    Profesor Martin Koleman (nyní nepřítomný)

    Docent Lukáš Zikmund (svůdník)

    Docentka Alice Gruntová (děkanka)

    Dr. Soňa Trčková (atraktivní blondýnka)

    Dr. Vladivoj Škvára (kverulant)

    Dr. Jan Trčka (bývalý vyučující)

    Profesor Antonín Hamzal (kandidát na rektora)

    Otmar Boutek (student recesista)

    Anka Kordíková (studentka)

    Bc. Eva Janouchová (studentka)

    1.

    Matěj Krumpál pečlivě zamkl svůj prosklený kutloch, který byl vlastně vrátnicí, ale mnohem více druhým, ne-li prvním Matějovým domovem vybaveným veškerým komfortem vhodným pro starého mládence. Protáhl se zástupem studentů a vklouzl na toaletu. Venku byla psí zima a v budově se kouřit nesmělo, proto občas vyměnil chladný dvůr za útulnou kabinku. Věděl, že vajgla je obtížné spláchnout, a tak jej zabalil do toaletního papíru a ukryl do kapsy. Jeho kuřácká pauza trvala sotva tři minuty a už před vrátnicí postávala doktorka Stefanová a její kolega z Katedry germanistiky Pavlík Strnad, se kterým si Matěj někdy vyměňoval knihy. Oba pánové, vrátný i docent Strnad totiž milovali klasické detektivky. Matěj je čítal ve své prosklené kukani, kdykoliv se mu zachtělo, a docent Strnad se jimi uspával po každodenních nervy drásajících zážitcích z ušlechtilého setkávání zástupců vědecké elity. I doktorka Stefanová měla detektivní povídky ráda, ale s pány se přela o umělecký význam sira Conana Doyla. Zatímco mužská část neformálního čtenářského kroužku uctívala génia z Baker Street 221/b jako národního hrdinu a pan docent byl dokonce členem Společnosti Sherlocka Holmese, paní doktorka rouhavě tvrdívala, že příběhy ctihodného sira Doyla jsou naivní, zastaralé a mnohé z nich napsané ledabyle. Naproti tomu vynášela vypravěčské umění paní Agathy Christie. Neortodoxně pak přece jen nejraději četla moderní Ruth Rendellovou.

    Dnes však na čtivo řeč nepřišla, přednášející si vzali klíče od učeben mlčky a zachumláni do kabátů vyšli do mrazu na svou trudnou pouť do jiných budov. Naďa Stefanová neměla náladu na hovory a tentokrát to nebyla jen vina počasí a nechutně brzkého vstávání. Věděla, že na přednášce o Kalevale bude opět s umíněností placeného provokatéra sedět Otmar Boutek, potížista i šašek druháku, mladík pro nějž podstatnou součástí každodenního rozptýlení bylo nadzvedávat přednášející záměrně idiotskými dotazy a poznámkami. Pravda je, že vztahy mladistvého rebela a paní doktorky se po několika týdnech měření sil ustálily na rezignovaném příměří, které spočívalo v tom, že Otmar se méně ptal a pronášel své poznámky tišeji i méně často než zpočátku, a Naďa dělala, že je neslyší, nebo odpovídala jedním slovem a lhostejným tónem, jako by šlo o dotazy zcela legitimní, leč banální.

    K této již poněkud stereotypní příčině Nadiny otrávenosti dnes ale přibyla jiná, možná závažnější. Před hodinou jí zničehonic zavolala tajemnice paní děkanky, že se vyskytly nějaké nejasnosti a potíže s Nadinou habilitační prací. Doktorka Stefanová již čtvrtým rokem pracovala na tématu laponského hudebního folklóru a shromáždila úctyhodnou sbírku severských legend, písní a epických zpěvů, k nimž dohledávala paralely ve starší norské křesťanské literatuře. Habilitační práce vypadala velmi pěkně, byla plná norských, švédských, dánských a laponských veršů doplněných vybroušeným autorčiným překladem a vypravená sbírkou unikátního historického i novodobého fotografického materiálu. Zdálo se, že s habilitací nemohou být žádné závažné problémy, tím spíše, že Katedra severoevropské literatury někoho habilitovaného nutně potřebovala pro brzkou reakreditaci. Telefonát z děkanátu byl sice na první poslech zcela nevinný a paní tajemnice hovořila vlídně, až uctivě, ale Naďa již měla vycvičený šestý smysl pro průšvihy všeho druhu. A jeden z nich nyní tušila.

    Pavel Strnad již věděl mnohem více než jeho kolegyně, také proto mu nebylo do řeči, pomyslel si moudře, že bude lépe, sdělí-li jí tu nepříjemnou novinu někdo jiný. Nadina práce nebyla přijata, důvody odmítnutí byly zcela nejasné, ale rozhodně tomu nebylo poprvé, kdy se něco takového stalo. Všichni věděli, že v komisi sedí velicí znalci rozličných evropských literatur, nikoliv však literatury severské, na niž byla Naďa jedinou opravdovou odbornicí, nepočítáme-li zálibu profesora Martina Kolemana v Andersenových pohádkách a poněkud sofistikovanější zájem docenta Lukáše Zikmunda o romány Knuta Hamsuna. Je obecně sdílenou zkušeností, že čím méně členové komise tématu jednání rozumějí, tím lépe je lze obhájit, neboť nikdo si nechce zadat a nevznese žádný příliš hluboký dotaz, který by odhalil jeho neznalosti. Nicméně ani takové příhodné složení komise nebylo na zdejší fakultě žádnou zárukou úspěchu, při minulém jednání se profesor Hamzal velmi tvrdě opřel do rozsáhlé studie kolegy Trčka pojednávající o homosexuálních motivech v Shakespearových dramatech. Ani Jan Trček si zde docentské ostruhy nezískal a po třech měsících odešel znechucen k soukromé firmě a začal úspěšně prodávat automobily značky Toyota. Když jej Pavel Strnad před týdnem potkal na obědě, byl Honza vysmátý a vypadal o deset let mladší. Objednal si drahé menu a při placení vytáhl tlustou peněženku naditou tisícovkami.

    Anka Kordíková přišla na přednášku pozdě, protože si na školním počítači vypalovala film Clarissa 3 a mechanika vypalovačky se jí zasekla. Ještě než došla do předposlední řady, stačila si všimnout, že Stefance teče oko na punčoše. Pomyslela si, že by o sebe měli učitelé víc dbát, když už na ně musí člověk koukat tak dlouho. Ale také si hned řekla, že Stefanka je vlastně fajn, že se s ní dá mluvit a ze zkoušení nedělá peklo jako třebas ten prďola Škvára, který nejen buzeruje studenty zbytečnými podrobnostmi, vyhazuje je a zve na nekonečné konzultace, ale holkám kouká do výstřihu a občas má trapné řeči. Nebo Hamzal, který zadává hrozně dlouhé eseje a otravuje s pravopisem. Vzápětí se však její myšlenky přenesly k Otmarovi, kterému to dneska v tom modrém svetru hrozně slušelo. Začala přemýšlet, jestli by mu neměla naznačit, že by nebyla proti, kdyby ho napadlo zajít s ní na kávu. S tím se musí opatrně, aby si kluk neřekl, že je holka vlezlá, musí se mu nechat pocit, že to byl jeho nápad. Na druhou stranu to kluka málokdy napadne a ještě méně často holku pozve. Pak se Anka ukáznila a soustředila se na výklad. Bylo to docela zajímavé, i když Stefanka byla nějaká bez elánu.

    Otmar se alespoň pro trénink a aby neztratil tvář, přihlásil a otázal se, zda se Adolf Hitler nechal inspirovat Kalevalou. Naďa, která již podobné odborné exkursy mladého badatele očekávala, mdlým hlasem poznamenala, že je to velice zajímavá otázka a ať si Otmar napříště připraví na toto téma dvacetiminutový referát. Otmar byl poněkud otráven směrem, jímž se vývoj bádání stočil, ale brzy se zaměřil na výzkum medicínský, na platíčko pilulek Guttalaxu, které sebral z máminy lékárničky. Jakmile se naskytne vhodná příležitost, bude projímadlo podáno některému z kolegů, nebo v případě obzvláštní přízně štěstěny dokonce někomu z přednášejících. Otmar jen přemítal, zda celé platíčko vysypané do nápoje najednou není zdraví nebezpečné, ale po zralé úvaze došel k názoru, že lék není na předpis, a proto je určitě naprosto neškodný.

    Přednáška se doplazila ke svému konci a Naďa s těžkým srdcem vykročila k děkanátu. S paní děkankou si kdysi tykaly, Alice Gruntová bývala normální kolegyně a kamarádka, ale časem se jejich cesty tak trochu rozdělily. Alice teď byla přehnaně srdečná, povídavá a usměvavá, nabídla kávu a Naďa usedla za leštěný stůl. A pak již slyšela jen jakési neznělé fráze jako že… příliš neohraničené téma, nedostatek jasného záměru, práce není postavená na podložených základech, jde o pouhé hypotézy, bylo by vhodné bla bla bla… citační index nízký, krátká praxe v oboru… Naďa si všimla, že za oknem na pozadí tmavě zarostlého kopce se snášejí veliké bělostné vločky. Napadlo ji, že kdyby jí bylo deset let, tahle prostá maličkost by jí naplnila obrovskou radostí. Teď jí jen přišlo na mysl, že má nízké střevíce a pokud nasněží pár centimetrů, umáčí si nohy a nejspíš nastydne. Její pohled sklouzl ke kotníkům a s trapným pocitem zaznamenala oko na punčoše, které se táhlo po celém lýtku jako ohavná žížala. Alice se odmlčela. Naďa cítila, že by měla něco říkat, vysvobodit obě z tísnivé pauzy, ale něco se v ní zaseklo a řekla si, že bývalé kamarádce tentokrát nepomůže a že ji nechá se s mlčením vyrovnat. Alice to pochopila po svém, naklonila se důvěrně k Nadě a jiným, neoficiálním hlasem poznamenala, že přece známe všichni Tondu Hamzala, ne?

    Naďa měla podivný dojem, že se Alice na jednu stranu snaží bývalou přítelkyni trochu povzbudit a zbavit ji ponížení z tvrdé kritiky, na druhou stranu ale trochu zbaběle shazuje výsledek jednání na Hamzala, který sice důkladně zatopil Trčkovi, ale shazovat Naďu a její práci žádný důvod neměl. Vždy její publikace a články chválil, pravda, bylo skoro jisté, že je nečetl, ale snažil se udělat dojem a otevřeně s mladou doktorkou sympatizoval. Inu, byl již v letech, kdy pánové popravdě řečeno sympatizují s každou mladší sukní a nebývá to vždy zájem pouze intelektuální. Tím spíše by ale nemusel takhle zbytečně tu studii shodit. Leda že by to všechno bylo ještě jinak. Na fakultě dále působí Soňa Trčková, manželka Honzy, který prodává Toyoty a je za vodou. A jak všichni vědí, Soňa sice vystudovala a nějaký čas i přednášela polonistiku, ale v poslední době jevila vřelý zájem o oblast Skandinávie. Naďa měla neodbytný dojem, že jí atraktivní kolegyně leze do zelí. A kdosi, ať již je to galantní Hamzal, či spíše ten kanec Zikmund, nebo dokonce nevyzpytatelný Koleman, může mít zájem protlačit mladou favoritku na místo Nadi. To byly opravdu nepěkné myšlenky, omluvitelné snad jen náhlým poryvem hněvu a ponížení, Naďa se je snažila potlačit jako nečestné a hloupé, ale stále se vracely s neodbytností vlezlé melodie.

    Profesor Hamzal jevil i jiné známky širších duševních obzorů než ochranitelský zájem o pěkné ženy, poslední rok jej zaměstnávala převážně idea, že by bylo vhodné vyměnit fakultní insignie. Řetěz a žezlo navrhl totiž mladý, nekonformní umělec a znectil je „tou abstrakcí“, jak profesor Hamzal nazýval s decentností sobě vlastní brutálně stylizované postavičky studenta a studentky zdvihající společně nad hlavy knihu. Profesor Hamzal neměl nic proti umění, dokonce ani proti vkusnému aktu, pokud ovšem studentčina ňadra při každé promoci drásala pedelův kožešinový límec dvojicí vybroušených rubelitů vsazených do odvážných kuželů ze zlata, byl profesor Hamzal znechucen. Jeho představivost nyní mířila k insigniím důstojnějším, přiměřenějším významu fakulty. A možná i rektorské žezlo by nebylo špatné trochu renovovat. Antonín se opřel ve svém křesle a zasněně se zahleděl na tchýnin jazyk na parapetu okna, za nímž se snášel sníh. Neviděl však žíhanou zeleň mečovitých listů, ale rudý běhoun, po němž on, čerstvě zvolený rektor staroslavné univerzity, pomalu a důstojně kráčí v purpurovém taláru hojně lemovaném hermelínem. Zní hymna a pedel nese nové, mnohem krásnější žezlo před novým, mnohem lepším rektorem, než je ten současný sklerotický trotl, který ani neumí odeslat e-mail.

    Kavárna U Milána byla spíš lidovým bufetem než lepším podnikem a přežívala jen díky slušným cenám a blízkosti fakulty a jejích hladových členů. Anka přemýšlela, jestli má poslechnout své lepší já a dát si zdravý zeleninový salát, nebo zda si má trochu užít s majonézovým čímsi, co je určitě nezdravé, tučné a prošlé, ale příjemně to podráždí chuťové buňky. U stolku uviděla sedět Evu, Eva si s takovými věcmi hlavu nelámala, hltala koláč a o hrnek s kávou měla opřenou knihu. Anka si přisedla s talířkem vajíčkového salátu a zahájila hovor, jak se sluší, novou senzací, že za Trčkovou pálí Zikmund. Eva řekla jenom že hm a že to asi nebude pravda a jak to Anka vůbec ví? Líbali se? Anka se konečně dostávala k jádru svého romantického vyprávění. Na vlastní oči viděla, že Zikmund zastrčil do klíčové dírky kabinetu blonďaté Soni žlutou růži a rychle zmizel. Tahle novinka konečně přiměla Evu, aby zvedla oči od knihy a pochybovačně se zahleděla na kamarádku. Zeptala se jí, jestli nekecá. Pak přijatá sdělení shrnula do hypotézy, že všechno je možné a konečně Trčka je stejně teplouš, tak je jasné, že s ním Soňa moc zábavy neužije a je vlastně volná a když odsud Trčka vypadl, má svoji svobodu. Anka byla příjemně šokována, ale vyjádřila o sdělené informaci lehké pochybnosti řkouc, že když někdo napíše tlustou knihu o teplouších, ještě to nic neznamená. A nikdo ho nikdy neviděl s nějakým chlapem. Eva ale přebila informaci o romantickém symbolizmu klíčové dírky a zámku odemykaného květinkou náznakem, který Anku opravdu zaujal. Říká se prý, že Trčka a Koleman… Teda možná, kdo ví? V tom případě by možná Koleman časem Soňu z fakulty určitě vyštípal, vždyť teď už učí stejné věci jako Stefanová, je tady jasně navíc a Koleman ji nemá rád. Pochopitelně, tím by se to naprosto logicky vysvětlilo, jak své úvahy doplnila Anka.

    2.

    Bylo stejně mrazivé ráno jako včera, bylo úterý a dalo se čekat, že přijde víc lidí, studenti modropondělníci konečně dorazí z venkova od svých maminek a domácí stravy. Matěj si uvařil kafe a počkal, až si vyučující vyzvednou klíče od učeben, věděl, že přijdou v neměnném pořadí: Hamzal, ten v noci špatně spí, vstává brzy a na fakultě bývá první, Matěje ani nepozdraví, bere si klíč 108. Pak přicházívá Zikmund, ten je milejší, vždycky popřeje pěkný den a bere si 110, po něm rozespalý Koleman žádá číslo 113, ale ten dnes nepřijde, odjel kamsi na konferenci, nepřijde ani Škvára, volal, že je nemocný, Stefanová se jindy usmívá, dneska ale kouká mrzutě a bere si 109, Trčková se tak pěkně vlní v bocích, ale v zimě nosí dlouhý kabát a Matěj je o tu příjemnou podívanou ochuzen, ta si bere 111 a obvykle pozdě přibíhá Strnad, který si rád přispí a žádá klíč od 112, potom ale ještě přidá nějaký vtip, dneska se zeptal, jestli zná tenhle: Vystoupí dvě blondýnky z auta a zabouchnou si vevnitř klíč. Jedna se zkouší dostat dovnitř pilníkem a druhá rukama. Vtom začne hřmít a jedna říká: “Ježiši Jano, začíná pršet a my jsme nezatáhly střechu!” Matěj se tentokrát zasmál docela upřímně, minulý vtip byl hloupý, ale tenhle bude muset povědět Nadě, jen ho nesmí zapomenout. Dopil kávu a schoval do dlaně cigaretu. Chodby se už před chvílí vyprázdnily, zpoza dveří zněly tlumené zvuky přednášek, když bude klid, užije si Matěj svých pár minut zakázaného potěšení a ještě si možná přečte noviny pohodlně usazen na sanitárním porcelánu. Značka na dveřích toalety byla posunutá na červenou, to Matěje rozladilo, ale rozhodl se nevracet do kukaně a raději počkat. Přemýšlel, kdo musí chodit na hajzl zrovna takhle ráno, sotva přijde do práce a měl by být v učebně a nechat ubohého vrátného užít si tu pitomou ranní cigaretu.

    Po celou první přednášku musel již Matěj zůstat v kukani, protože volala firma, která měla v budově na starosti kotle, a bylo třeba seřídit nějaké ventily. Doktor Škvára si totiž stěžoval, že je v učebnách hrozná zima. Jeho pracovně-občanský protest šel tak daleko, že se z výuky omluvil a vzkázal, že má zápal plic a bude chorý do té doby, dokud nebudou radiátory jaksepatří žhavé. Během dopoledne se Matěj opět vypravil za svým nikotinovým potěšením. Ale dveře kabinky byla zase zamčené a označené značkou pro obsazeno. Matěje napadlo, že si třebas v kabince někdo píchá fet, jinak si to neuměl vysvětlit, chvíli postával před dveřmi a čekal, že se za chvíli vynoří nějaké vlasaté individuum se skelným pohledem, ale nedělo se nic. Matěj si velice cenil své pověsti bedlivého Kerbera a průnik vetřelce na posvátnou půdu fakulty by vnímal jako velmi osobní útok na svoji důstojnost. Před každým odchodem z kukaně hlavní vchod pečlivě zamykal, proto by případné zfetované individuum muselo pocházet z řad studentstva a po odchycení by mělo značné potíže způsobené především staromódním profesorem Hamzalem. Po několika minutách, kdy se z kabinky ozývaly specifické zvuky dokazující okupantovu nevinu v záležitosti drog, Matěj své číhání vzdal a šel na dvůr, podupával a klepal popel do květináče s uschlými pelargóniemi pokrytými špinavým sněhem. Hromádka nedopalků naznačovala, že okolí květináče s ubohými rostlinkami se stalo posledním útočištěm pro desítky úctyhodných členů akademické obce, které profesor Koleman jednou nazval cathedra fumens. Dvůr bylo demokratické prostředí, jako společenští vyhnanci zde spolu postávali profesoři i studenti a nad pelargóniemi komentovali dění nikoliv z pozice hierarchicky oddělených komunit, ale jako nikotinoví štvanci sdílející stejný truchlivý osud. V mrazivém ránu bylo ale tohle útočiště pusté a smutné a Matěj se rozhodl raději opět zkusit příjemné prostředí kabinky. Sotva však došel k toaletám, opět shledal, že jeho svatyně je obsazena. A ještě hloupější bylo, že byl záchod obsazený i za čtvrt hodiny, kdy jej chtěl Matěj použít k účelu méně hříšnému, ale naléhavějšímu.

    Otmar měl vskutku veliké štěstí, nachytal významného člena akademické obce, jak si natočil kafe v automatu, pak položil kalíšek vedle na kopírku a odešel do kabinetu pro papíry. Nasypat nenápadně deset pilulek do capuccina trvalo sotva dvě vteřiny a Otmar se pak jen ctnostně usadil v učebně a zaposlouchal se do Hamzalova výkladu. Soustředění neúnavného žertéře bylo ovšem oslabené úvahami, zda se zábavné účinky podaného medikamentu projeví již během příští přednášky, kdy bude Otmar přímým svědkem a pozorovatelem výsledků svého pokusu na přednášce nic netušící oběti. Tohoto úlovku si Otmar obzvláště cenil, o tom, že svůj experiment provede právě na tomto pokusném objektu, se mu mohlo stěží jen zdát, bylo to veliké štěstí, takové to štěstí, které stojí spolu s nekonečnou pílí a nutným talentem za každým velkým vědeckým objevem i uměleckým dílem. Pokusný objekt byl na fakultě pokládán za nejen inteligentního, ale i za příčetného, holky ho dokonce považovaly za sexy, neboť svého profesorského grádu dosáhl nikoliv na sklonku věku, ale právě v těch letech, kdy pánové začínají být pro jistý typ mladých žen konečně zajímaví, jejich prokvétající šediny jsou „interesantní“ a hlas ještě mužný. Zkrátka projímadlem postižený vědec byl tak jako tak pokládán za velkého milovníka a i kdyby jen polovina historek, které se vykládaly o jeho erotických dobrodružstvích, byla pravdivá, rozhodně by to byl úctyhodný výkon v prostředí tak plném mužské konkurence. Otmar byl opravdu potěšený tím, že jeho medikament prožene vyhlášený idol mnoha studentek a důstojnost této neotřesitelné modly bude alespoň na čas snížena.

    Profesor Hamzal byl typ prudérního staromilce a ve své fantazii si vytvořil obraz kolegy Zikmunda jako téměř démonického Dona Juana zodpovědného za několik těhotenství studentek a minimálně jeden rozvod v řadách pedagogů. Realita byla střízlivější, Lukáš Zikmund se uměl chovat mile a galantně, ale také věděl, kdy zahrát roli starostlivého a otcovského rádce a ochránce vedenému těmi nejčistšími úmysly. Otevíral ženám dveře, pomáhal jim do kabátů, pro každého měl nějaký žertík a povzbuzení. Ať už to byl výsledek kvalitní výchovy, rozumové rozvahy, nebo prostě Zikmundova naturelu, mladý docent objevil ten nejúčinnější způsob, jak najít cestu k srdci ženy. Nebyl dotěrný, přesně věděl, kdy svádět, stejně přesně věděl, kdy žena potřebuje kamaráda a na erotické hrátky je třeba zapomenout. To je umění, v němž vyniká jen málo mužů, a proto Zikmund v prostředí fakulty prakticky neměl konkurenci.Většina kolegů se domýšlela, že kromě přirozeného šarmu se na Zikmundových gestech podílí i jeho ambice být příštím rektorem, tedy vlastně nízký populismus. I profesor Hamzal si byl vědom nebezpečí, které se skrývalo v tomto typu rivality, jeho nechuť k Zikmundovu sexappealu, která byla projevem přirozené mužské žárlivosti, vlastně jen překrývala žárlivost jinou a zhoubnější. Že mladý samec zaujme ve skupině roli hegemona nad samicemi, bylo přirozeným během světa již od dob dinosaurů a učený profesor si to rezignovaně přiznával. Co si však nebyl ochotný připustit, byla troufalost mladšího kolegy, který si dovolil usilovat o slávu a prestiž přirozeně vyhrazené doyenovi akademické obce. Také z toho důvodu se snížil k něčemu, co jindy tvrdě odsuzoval, totiž k tomu, že do svého stolu uzamkl obálku z pevného žlutého papíru plnou „materiálů“ na nemravného kolegu Zikmunda.

    Eva Janouchová měla okýnko před přenáškou o středověké Anglii, seděla na chodbě, nudila se a zkoušela se dovolat příteli, mobil ale vyzváněl marně a Eva se cítila rozladěně. Začala bloumat pohledem po nástěnkách plných pozvánek a vyhlášek, zaujalo ji oznámení o nově otevřeném kursu jógy, pak ještě pozvánka na přednášku profesora Gordona C. S. Pittemanna z Cambridge a začetla se do výzvy na ochranu památného dubu v městském parku. Během čtení zaslechla kroky vlevo na schodišti, na tom nebylo nic zvláštního, ale Evu napadlo, že to je možná někdo známý a že by s ním mohla zajít do čajovny. Navíc jí kroky byly povědomé, jako by chodec chvíli spěchal a pak opět váhal, měla dojem, že tak podivně chodí někdo, koho zná, nemohla si ale vybavit kdo. Vyhlédla na schodiště, ale nikoho neviděla, povědomé kroky dozněly a jejich majitel zmizel v horním patře. Eva si vzpomněla na řeči Anky o žluté růži v klíčové dírce a napadlo ji, že právě možná zaslechla fešáka Lukyho, jak se plíží ke kabinetu Blonďaté Soni. Představila si scénu z romantické telenovely, v níž úspěšný vědec marně dobývá srdce mladičké kolegyně květy žlutých růží umístěních tu či onde v teritoriu plaché krasavice. Evě to připadalo stupidní, a proto i zábavné, pak si ale uvědomila, že Lukáš Zikmund právě přednáší, a tedy se k Soniným dveřím plížit nemůže, pustila legrační telenovelu z hlavy, sebrala kabelu a zamířila k čajovně. Je možné, že tam bude někdo, s kým si na chvíli popovídá, nebo se jí mezitím podaří dovolat příteli.

    Lukáš začal svůj výklad s elánem, dnešek sliboval příjemné chvíle a možná i posun v očekávaném kariérním vzestupu. Volba rektora byla sice ještě daleko, ale skrytá kampaň již probíhala. A soukromé hovory s kolegy dávaly tušit, že starý Hamzal je již odepsaný. Jediná starost ohledně tohoto soka spočívala v tom, že Hamzal měl ve svém stole zamčenou obálku s nepříliš šťastnými materiály ohledně Zikmundova soudu o alimenty, což byl politováníhodný závěr jedné krátké, ale příjemné události s nejmenovanou dámou. Lukáš si byl ale jistý, že takový materiál již v moderní době nelze použít k opravdu závažnému poškození pověsti, ostatně o tom soudu věděl kdekdo a jediným následkem bylo občasné spiklenecké pomrkávání některých kolegů. Lukáš si byl dokonce vědom, že je zde mnoho lidí, pro něž je jeho nemanželský synek jen dalším kamínkem do mozaiky romantické ikony velkého svůdce. O tuto pověst Lukáš svědomitě pečoval, byl rád, že je pokládán za sukničkáře, neboť tím získával spíše sympatie než odpor a navíc stál mimo podezření, že jeho libido ve skutečnosti spočívá zcela jinde. V jeho podvědomí by své argumenty našel spíš Adler, než Freud, pověst obecního kozla byla skvělým alibi pro intriky jiného kalibru. Docent Zikmund totiž nezřízeně bažil po moci. Dnes se měl sejít s několika mladšími senátory a chtěl jim nastínit příznivé změny, které by za jeho panování nastaly, pokud bude zvolen, a naopak apokalyptický obraz rozkladu pod případnou vládou již stále více dětinského kolegy Hamrala. Krátce po začátku přednášky zaskočily Lukáše prudké křeče v břiše a po minutě již věděl, že musí odejít. Omluvil se o spěchal k záchodu, přemýšlel, co snědl, a doufal, že všechno bude za chvíli v pořádku. Nebylo. Z hodiny odběhl ještě šestkrát, pak se omluvil, propustil studenty a usadil se na porcelánu. Bylo to nedůstojné a navíc před dveřmi každou chvíli postával ten všetečný vrátný. Lukáš se styděl vyjít před ním z kabinky, proto seděl dál a doufal, že Matěj odejde. Sotva ale Matěj s neslušným brbláním odkráčel, příroda se opět ohlásila a Lukáš svůj potupný trůn neopustil.

    Naďa skončila konzultaci se studentkou Kordíkovou a chtěla vyhlédnout na chodbu, jestli tam nestojí někdo další. Kdyby již nikdo nepřišel, měla by do další přednášky půl hodiny času, a to by bylo příjemné, mohla by si přečíst poštu a sníst ten jogurt, který si přinesla ráno, a ještě neměla čas se nasnídat. Stiskla kliku, ale dveře nešly otevřít. Napadlo ji, že ji někdo omylem zamkl, nebo některý žertéř ze studentů zablokoval dveře. Takový Boutek by toho byl docela schopný. Ale zámek byl volný, dveře se otevřely na centimetr a pak se zastavily, jako by za nimi bylo něco těžkého. Anka, která vše pozorovala nejprve bez zájmu, zpozorovala, že se děje něco podivného, přistoupila ke dveřím vedle Nadi a spolu s ní do dveří znovu strčila. Křídlo jako by se opět o kousek posunulo, nyní již byla vidět škvíra asi tři centimetry a zcela dole byla vidět tmavohnědá látka, jako by na zemi za dveřmi ležel nějaký těžký balík. Naďa si pomyslela, že jsou to hloupé vtipy, že nějaký debil, jak jej v duchu nazvala, položil brašnu nebo batoh za její dveře. Ale na zavazadlo to bylo přece jen příliš těžké, to by s Kordíkovou společnými silami jistě odsunuly. Něco tady nehrálo. Když se obě ženy znovu opřely do dveří, vynaložily všechnu energii a uvolnily skulinu tak velkou, že již bylo možné částečně vyhlédnout ven. Na dlažbě vedle hnědé látky ležela ruka a z domnělého batohu se vyklubala solidní mrtvola. Naďa vždy četla ve svých detektivkách a také viděla v mnoha filmech, že nálezkyně mrtvoly řve jako pominutá a její výkřik přivolá další svědky. Navzdory teorii jí však z hrdla nevyšel ani hlásek, i když chtěla zakřičet, jenom naprázdno otevřela ústa. Oněměla šokem, zato Anka zavřískala jako šílená a přivodila tak Nadě druhý nervový otřes. Po chodbách se začaly rozléhat kroky a výkřiky.

    Přes dveře obě ženy slyšely směs hlasů a opakující se větu, že to, co leží před kanceláří doktorky Stefanové, je profesor Hamzal. Uvězněné ženy poznaly, že jde o vraždu a nikoliv třebas o mrtvici z výkřiků shromážděného davu, který zaznamenal krvavou ránu na profesorově temeni a nepřehlédnutelnou louži krve. Tentokrát již Naďa našla svůj hlas a začala spolu s Ankou volat o pomoc. Docent Strnad, velký znalec kriminalistické praxe, varoval, aby se s mrtvolou nehýbalo, že je nutné zavolat policii, hlas Matěje Krumpála Pavlovi odporoval, že holky, jak se nepříliš vhodně vyjádřil, jsou zavřené v kabinetu a podle jeho vyjádření se můžou zbláznit. Použil ještě drsnější sloveso ovlivněné možná jeho frustrací z nekonečného čekání před kabinkou, ale nikoho to v tuto dramatickou chvíli nepohoršilo, několik hlasů se naopak ozvalo na adresu uvězněných nálezkyň mrtvoly s účastným dotazem, zda je jim dobře a zda za dveřmi ještě chvíli vydrží, než přijde policie. Docent Zikmund dokonce nabídl uvězněným dámám trochu koňaku na uklidnění, přinese ho prý za minutku, má lahvinku v pracovně. Pak se ozval neznámý hlas s návrhem, aby někdo přinesl z učebny křídu a aby svědkové obkreslili profesora Hamzala a teprve pak jej odtáhli, tak prý bude policie vidět, kde původně ležel, a zároveň budou kolegyně osvobozeny. Tomu prudce odporoval docent Strnad, neboť prý záleží nejen na místě nálezu, ale i na přesné poloze těla, a ta by se po odtažení profesora Hamzala už nedala rekonstruovat. Žák velkého Sherlocka Holmese též nabádal, podle zvuků z chodby zcela marně a hlavně pozdě, ať se dav čumilů vzdálí od mrtvoly, aby nezničil případné stopy. Matěj Krumpál byl poslán, aby uzamkl budovu a aby nikoho nenechal odejít. Ten logicky namítal, že pachatel je už stejně v prdeli, ani toto lapidární označení hypotetické pozice Hamzalova vraha nikoho nyní nepohoršilo, ale vyvolalo akademickou diskusi na téma, zda do budovy mohl vstoupit někdo cizí. Matěj pohoršeně bránil svou pověst dveřníka slovy, že je stále v kukani, a když jde na hajzl, vždycky zamkne hlavní vchod. Hádka před dveřmi nabírala na obrátkách až do chvíle, kdy přišli policisté.
    —-
    Konec první části
    ——————————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • One Response

    WP_Modern_Notepad
    • Ondřej Wolf Says:

      Přeji Ti co nejvíc čtenářů napjatých zvědavostí, kdo je vrah. A detektivce dobrou cestu k nim. :-)

 

Duben 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930

Archivy