• „Máme nejlepší vládu za posledních dvacet let. Máme skvělého prezidenta, který hájí hluboce konzervativní hodnoty…“

    …taková vyjádření občas můžeme slyšet od některých katolíků – laiků, kněží i biskupů – kteří se domnívají, že náš prezident a lidé sdružující se kolem něj hájí konzervativní, katolické hodnoty.

    Co se však za těmito „hluboce konzervativními hodnotami“ hlásanými z Hradu skrývá?

    Je to snad právo zesměšňovat statečné a nepoctivě pronásledované, jako byl např. Libor Michálek upozorňující na korupční jednání? (Petr Hájek: „Ten pan Michálek je nicméně opravdu hodně divná postava. Velmi by mě zajímalo, co je pravdy na tom, že pan Michálek je aktivním jehovistou. To by mnohé vysvětlovalo.“) Nebo nenávistný nacionalismus, jenž v minulosti přinesl světu tolik zla? (Ladislav Bátora, bývalý člen nacionalistické Národní strany) Odmítání ochrany přírody, která nám byla Bohem svěřena do starostlivé a zodpovědné péče, a ke které vybídl i papež Benedikt XVI.?

    Odmítání zodpovědnosti k svému zdraví a tělu, jež nám bylo Bohem darováno? (Petr Hájek: „Nikdo nikdy nedokázal a nedokáže, že je to kouření, které je tak škodlivé. Já významně pochybuji o zdravotním riziku kouření.“) Právo nazývat kohokoli, s jehož názory nesouhlasím, neomarxistou, a přitom pohrdat koncem komunismu, který přinesl konec pronásledování věřících? (Petr Hájek: “17. listopad byl vcelku bezvýznamný incident. Bezpochyby nešlo o spontánní lidový čin. [...] Devětaosmdesátý rok v Československu nebyl demokratickou revolucí (tím méně sametovou) či povstáním za svobodu. Nešlo o lidové povstání proti utlačovatelskému režimu.” Právo lhát a ještě tuto lež nepřiznat? (Václav Klaus jednou tvrdící, že církev je spolek zahrádkářů, podruhé že je to důležitá společenská instituce; jednou hlásající, že občanské iniciativy jsou cestou do pekel, jindy neváhající zastat se jemu názorově blízké iniciativy D.O.S.T.)

    Nebo je to právo zesměšňovat tak hluboce křesťanské hodnoty jako je pravda a láska (Václav Klaus, Petr Hájek, Ladislav Jakl a další: „pravdoláskovci“, Adam B. Bartoš: „Seznam pravdoláskařů“) a vysmívat se všem, kdo se snaží svůj život naplnit a zúročit tak darované hřivny? (Václav Klaus: „Ničitel lidové hudby Jiří Pavlica; mediální ekvilibrista Halík; údajní světoví velikáni“ )

    Právo hrát si na laické inkvizitory a psychiatry, považovat II. Vatikánský koncil za „heretickou odbočku církve“ a stejně tak označovat i všechny papeže od Jana XXIII. (občas k těmto „heretikům“ řadě i Benedikta XVI. občas ne – zaleží na tom, co zrovna papež říká a dělá)? (Václav Klaus: „Mezi Koniášem a Halíkem vidím rozdíl pouhých tří století a pravděpodobně skutečnou víru v prvním případě a pouhou mediální ekvilibristiku ve druhém.“ Petr Hájek: „Nejsem si jist, jestli je pan Halík jenom skrytý ateista, ale jistý jsem si tím, že Halík je diagnóza.“ Adam B. Bartoš: „Jan Pavel II. byl podle všeho nástrojem a služebníkem (ne-li přímo sám členem) zednářských kruhů, které přesně takového papeže potřebovaly dosadit – a také jej s největší pravděpodobností dosadily.“)

    Česká společnost pomalu začínala být otevřena k víře v Boha a k církvím (k nimž měla po dlouhou dobu výrazný odpor). Bylo by od představitelů církve velmi neprozíravé tuto otevřenost zničit vazbami na pochybné mocnáře opatřené nálepkou „katolík.“

    Proč snad přestávala být česká společnost tak nevraživá k církvím? Jistě to nebude díky nenávistné, rádoby konzervativní rétorice z Hradu. Pravděpodobně za tím stojí důvody vnější (větší otevřenost společnosti, zkušenosti mladých ze zahraničí), tak vnitřní (působení Ducha svatého, vynikající kněží i laici, kazatelé a spisovatelé jako je např. Tomáš Halík, Marek Orko Vácha, Kateřina Lachmanová či Václav Malý, ale i hnutí jako Charita či Fokolare).

    Jsem si nepochybně jista, že tento pozitivní obrat české veřejnosti ve vztahu k církvi zaznamenávají i naši přední politici a bylo by velmi naivní se domnívat, že jistí politici se nebudou snažit této změny využít a získat si tak nové voliče (stejně jako se mnozí dříve snažili využít proticírkevních nálad – a ne náhodou to jsou často jedni a titíž lidé…).

    Nenechme se tedy zlákat možností napojit se na mocné, na vlivné, snahou získat za každou cenu zpět církevní majetek. “Už není svatá římská říše, ale hodně titulů nebo odznaků, hodně prvků v ceremoniálu, tedy v její viditelné podobě nedávno vypůjčených z oslnivého lesku říše, zůstává v církvi doposud … Nebylo by na čase, nekynul by z toho prospěch, kdybychom setřásli císařský prach, který se usadil od doby Konstantinovy na stolci svatého Petra?”[1] pravil papež Jan XXIII.

    Nepřidávejme se k věštění skepticismu, beznaděje a katastrofických scénářů. Kdo jiný by měl být šiřitelem naděje, když ne křesťané? Nenechme se zmást hlásáním „tradičních hodnot,“ které jsou však prázdnou rétorikou nenaplněnou křesťanskými skutky, a tudíž de facto zesměšňováním křesťanských hodnot. Tato rétorika staví křesťany do pozice jakési karikatury „bojovníků proti potratům a homosexuálům“ bez hlubšího kontextu dalších křesťanských hodnot. Nenechme se naivně zmást katolickou nálepkou.

    Naším posláním je šířit Boží lásku, být světlem světa, být hlasateli radostné zvěsti o vykoupení, nadějí pro beznadějné a pomocí pro chudé, v materiálním i duchovním slova smyslu. Snažme se o to, aby v naší společnosti hlavně zněla slova blahořečeného papeže Jana Pavla II.: „Nebojte se!“

    _
    [1] Congar Y. J., Za církev sloužící a chudou, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství, 1995, str. 88
    ——————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:10

  • One Response

    WP_Modern_Notepad

 

Listopad 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930  

Archivy