• martin-buber

    Oproti racionálnímu a spekulativnímu přístupu k náboženství lze postavit větší důraz na víru, na iracionalitu, na „srdce“, jak říká Pascal, ale také můžeme otázku položit tak, že namísto na statického a neměnného Boha scholastiků můžeme soustředit svou mysl k dynamickému, konajícímu a soucítícímu Hospodinu biblických textů a tradice víry.

    V tom případě nebude natolik podstatné dokazovat, zda Bůh je, ale spíše nás bude zajímat, zda kráčíme po jeho cestách a zda on s námi hovoří. I kdybychom měli tisíc důkazů o boží existenci a každý z nich byl dokonalejší než důkaz Tomášův, víra ve vzdáleného, nehybného a netečného Boha by nám nebyla k ničemu. Někteří moderní teologové tento paradox vyjadřují bonmotem, že Bůh není, ale stává se. Hovoří se též o nepředmětné víře (viz poznámka) Není to nic jiného než oživení theologia negativa dávných mystiků. Výpovědi o tom, jaký a zda je Bůh, staví Boha na stejnou úroveň jako každé jiné jsoucno, činí z něj tedy předmět zkoumání, předmět úcty, ale stále jen pouhý pasivní předmět, vůči němuž je člověk tím aktivním a tím posuzujícím. Nepředmětná víra byla velkým tématem české filozofie a teologie druhé poloviny 20. století. Zabývají se jí Milan Balabán, Ladislav Hejdánek nebo Otakar A. Funda (viz poznámka 1)

    Myslitelem, který ve 20. století znovu naplno otevřel tuto sice tradiční a biblickou, ale často zapomínanou cestu k víře je filozof Martin Mordechai Buber (1868 - 1965). Narodil ve vídeňské židovské rodině. Jeho dědeček Solomon (1827–1906) byl významným učencem a vydavatelem starých hebrejských spisů, zvláště midrašů, čímž se zasloužil o jejich novodobá studia. Při podnikání v bankovnictví a obchodě zbohatl a získal i vysoké společenské postavení. U něho ve Lvově strávil Martin Buber dětství, protože se jeho rodiče rozvedli, a vystudoval zde na polském gymnáziu. Po maturitě roku 1896 studoval ve Vídni, v Lipsku, v Curychu a v Berlíně. Zatímco v dědečkově domě poznal židovské tradice a seznámil se s prostředím tradiční chasidské zbožnosti, v západní Evropě se věnoval filozofii, sociologii, psychologii a literatuře.

    Martin Buber chodil poslouchat filosofii, psychologii a germanistiku, mezi jeho učiteli byl i německý psycholog a filozof Wilhelm Dilthey (1833 – 1911) stoupenec filozofie života. Jeho zájmem bylo vybudování metodologie humanitních věd. Byla to reakce na nesmírný pokrok přírodních věd v 19. století, Dilthey proti nim staví Geisteswissenschaften, duchovní vědy, jimiž je například historie, právo, estetika. Zatímco přírodní vědy zkoumají svůj předmět z hlediska kauzality, duchovní vědy mají zkoumat vztahy mezi životem, řečí a porozuměním. Musí chápat věci v dějinných vztazích a jejich metodou je hermeneutika, tedy porozumění.

    Dalším Buberovým učitelem byl německý filozof a sociolog Georg Simmel (1858 - 1918), zakladatel a významný představitel formální sociologie. Předmětem jeho zájmu je zkoumání současného života společnosti. Sociologii vymezuje jako vědu zkoumající formy zespolečenštění.

    Je pozoruhodné, jaké do značné míry rozdílné vlivy působily na mladého Bubera. Navíc se v roce 1899 ve Vídni seznámil s Theodorem Herzlem a nechal se strhnout sionistickým hnutím. S politickým pojetím Herzlova sionismu se však neztotožňoval nekriticky, vždy více zdůrazňoval duchovní stránku židovství a apeloval, aby se nově rodící židovský stát neodklonil od etických ideálů židovské kultury a náboženství. v roce 1902 se začal zabývat chasidismem, který sice znal z dětství, ale tehdy poznal jeho úpadkovou podobu. Nyní v idejích klasického východoevropského chasidismu začal objevovat hluboké kořeny židovské etiky a víry, která se jevila jako nosná i pro moderní dobu. Bezprostřední a radostný vztah chasidů k Bohu byl něčím jiným než akademické teologizování a umrtvující zpředmětňování svatých věcí. Buberova náboženská filozofie má kořeny právě v chasidské zkušenosti a je základem filozofie dialogu. Základem víry je vztah mezi člověkem a Bohem, vztah k věčnému Ty. Jedinečným důsledným způsobem učinil v teologii antropologický obrat k lidskému bytí. Chápal existenci člověka jako dialogickou, není možná žádná výpověď o Bohu, která by současně nevypovídala něco o člověku. Buber znal tradici biblické víry v Izraeli a byla pro něj živá. Byla pro něho dějinným rozhovorem mezi Bohem a člověkem. Od povolání Abrahama z jeho domova, přes uzavření smlouvy na Sinaji až k prorokům, rozhovorem, který si bezpodmínečně nárokuje každého, kdo do něj vstoupí.

    Základem výpovědi o víře je dialogický vztah důvěry, nikoliv víra v dogmatické články, jak se to někdy jeví v křesťanské teologii. Jsou dva typy víry: „Můžeme věřit, že Bůh je a žít za jeho zády, ale ten, kdo mu důvěřuje, žije před jeho tváří.“ „Víra je zkouškou důvěry v budoucnost života navzdory ověřenému běhu světa.“

    Roku 1904 vydal Buber svoji disertační práci o problému individuace, v níž píše mimo jiné o dvou křesťanských mysticích, o Jakobu Böhme a o Mikuláši Kusánském. Studoval, pracoval jako redaktor a vydával chasidské příběhy. Za První světové války založil výbor na podporu východoevropských Židů. Od roku 1921 působil ve škole filozofa Franze Rozenzweiga, s nímž spoluvytvářel koncepci filozofie dialogu.

    Základní dílo, v němž vysvětluje tuto filozofii, totiž krátkou, ale působivou esej Já a Ty vydal v roce 1923. V letech 1930-1933 byl profesorem židovského náboženství a etiky na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. Rezignoval v roce 1933 na protest proti Hitlerovu nástupu k moci a v březnu odjel do Jeruzaléma. Tam pak na Hebrejské univerzitě přednášel antropologii a sociologii. Po vzniku Státu Izrael se stal jeho občanem a naplnil tak své sionistické přesvědčení. Byl však kritický k politické praxi státu a usiloval o lepší soužití s Araby. Cestoval a přednášel v Evropě i v USA, získal řadu významných cen a vyznamenání a až do smrti udržoval blízké vztahy se svými přáteli z Prahy, zejména s Maxem Brodem, Felixem Weltschem a Samuelem Hugo Bergmanem.

    Buberovu filozofii ovlivnili zvláště Ludwig Feuerbach a Søren Kierkegaard. Vliv Kierkagaarda je zřejmý, ale Feuerbachovo působení je zvláštní. Víme o Feuerbachově silném, až bojovném tíhnutí k ateismu, a přece v něm Buber nalézal inspiraci. Důvodem je Feuerbachův důraz na člověka, na vztahy mezi lidmi, kterým koriguje poslání dřívější teologie. „Jednotlivý člověk pro sebe v sobě nemá podstatu člověka, v sobě ani jako morální, ani jako myslící bytosti. Podstata člověka je obsažena jen ve společenství, v jednotě člověka s člověkem – jednotě, která se ale opírá jen o realitu rozdílu mezi Já a Ty.“ Četl Buber u Feuerbacha a nalezl zde své základní téma. V mládí četl tento výrok s nadšením: „Pro mne samotného byl už v mládí podnětem rozhodujícím.“ Feuerbachovi děkuje za „koperníkovský obrat“, za přesměrování celé příští filosofie od karteziánské racionality k nepředmětné filozofii člověka.

    Také Buber byl nedůvěřivý ke spekulativnímu zkoumání náboženství a Feuerbachův kritický postoj a obrat k člověku mu byl blízký. Podstatou vztahu člověka ke světu je setkávání, které se uskutečňuje dvěma možnými způsoby. Zatímco vztah charakterizovaný slovy Já – Ono je monologem a vlastně nevztahem s druhým, kterého snižuje na pasivní předmět, vztah Já – Ty je dialogem. Předmětem může být Bůh, člověk, nebo jakákoliv bytost či věc na světě, lze jej zkoumat a lze jej využívat, ovšem těžko k němu lze nalézt cestu v porozumění. Ve vztahu Já – Ty se naopak v respektu setkávají dvě celistvé bytosti.

    „Základní slova neoznačují věci, nýbrž poměry. Základní slova nevypovídají o něčem, co existuje mimo ně: teprve jejich vyslovení zakládá bytí toho, co vyjadřují. Základní slova říkáme svou bytostí. Říkáme-li „ty“, vyslovujeme i já slovní dvojice Já – Ty. Říkáme-li „ono“, vyslovujeme i já slovní dvojice Já – Ono. Základní slovo Já – Ty lze říkat jen celou bytostí. Základní slovo Já – Ono nelze nikdy říkat celou bytostí.“ (Já a Ty)

    Ty není pasivním předmětem, vlastně uniká a zůstává ve své svobodné jinakosti, ale význam dialogu spočívá v napětí mezi Já a mezi ty, v krátkém záblesku transcendence tvořené blízkostí a rozhovorem. Podle Bubera je setkání mezi dvěma lidmi pouhým obrazem setkání člověka s Bohem. Z biblické víry vyplývá pro Bubera fakt, že navzdory propasti, která zeje mezi člověkem a Bohem, dialog mezi člověkem a Bohem je možný. Buberovo Ty není osobou, ani božskou osobou, není předmětem, je vztahem. Přesto máme sklon z tohoto transcendentálního ty tvořit stále znovu Ono, věc, s níž manipulujeme. I z Boha činili teologové a filozofové Ono, byť nejvyšší Ono, když se jej nažili uchopit rozumem, rozebrat a zkrotit. V Tanachu se Ono nazývá modlou, je to stín božství, cosi, co nás může nakrásně fascinovat, ale leží to před námi umrtvené. Ty zůstává živé a svobodné, svobodné i k mlčení. Dialog se děje jen v kratičkých okamžicích, netrvá dlouho jako nemůže trvat dlouho svátek. Přesto nás zážitek dialogu s Ty proměňuje a nese i ve všedních dnech, kdy se Ty skrývá a mlčí.

    Buberovu filozofii dialogu dále rozvíjela řada myslitelů, zejména Buberův přítel Franz Rosenzewig, z křesťanských filozofů pak katolíci Ferdinand Ebner (1882-1931) a Romano Guardini (1885-1968), historik a filozof Eugen Rosenstock-Huessy (1888-1973) a personalisté Gabriel Marcel, Karl Jaspers, Paul Ricoeur, Erich Fromm se svým protikladem životních postojů Mít a Být, a zejména Emmanuel Lévinas (1906 – 1995), který dotáhl Buberovy myšlenky ve svém kabalisticky inspirovaném konceptu Tváře až k absolutní nadřazenosti Druhého nad Já. Pro Lévinase je základní zkušeností člověka setkání s transcendencí, kterou nazývá Tváří, která je ve své bezbrannosti zcela vydaná, ale právě svojí bezmocností oslovuje a odvolává se na příkaz „Nezabiješ.“ Filozofie pro Lévinase začíná etikou, krajním respektem k Druhému jakožto Jinému. Základem filozofie tedy není zkoumání bytí, ale sebeomezení, ba dokonce ručení za druhého. Druhý má mít možnost promluvit a má nárok na úctu a solidaritu.

    Martin Buber je představitelem toho filozofického myšlení, které bere vážně celého člověka a nevyzdvihuje pouze jeho racionalitu. Sám spisovatel a básník se nebrání tomu, aby byla filozofie vyjadřována uměleckou formou. Ba ukazuje se, že někdy krátká báseň dokáže vyjádřit filozofovu myšlenku přesněji než dlouhé učené pojednání. Profesor Ephraïm Riveline z Université de Paris VIII (viz poznámka 2) představuje filozofii dialogu na krátké básni, kterou v roce 1967 napsala Buberova přítelkyně izraelská básnířka Zelda Shnérson Mishkowski (1914-1984):

    „Já jsem mrtvý pták

    Nějaký mrtvý pták

    Pták oblečený do šedého pláště

    Posměvač mě urazil na mé cestě

    -

    Náhle mne obklopilo Tvé ticho

    Věčný Živý

    Na rušném trhu pták zazpívá

    Jen Ty oživuješ

    Na rušném trhu kráčím jak ptáček s písní

    Tajemství“

    V několika slovech této básnířky je vyjádřena osamělost a smrt, která je zrušena oslovením, ba dokonce jen přicházejícím tichem Věčného Živého, což je kabalistický titul Hospodina. Za zmínku stojí velmi skrytá narážka na biblický hapax legomenon: termín pro plášť

    je v originále meil. Toto slovo v příběhu o tragickém konci krále Saula označuje oděv proroka Samuele. Vědma z Ejn Dor popisuje zjevení, které na rozkaz krále vyvolala z hrobu: „Vystupuje starý muž zahalený pláštěm.“ (1S 28,14) Prorok je tedy mrtvý, ale ještě promluví k zavrženému králi. Mrtvý pták v básni je zahalený stejným prorockým pláštěm, ale zazpívá z vůle Věčného Živého.

    Roky, které následovaly krátce po vyjití knihy Já a Ty, byly naplněny hrůznými událostmi, které vyjevily, jak vratká může být naše filozofie, teologie i všechny velké koncepty zaměřené na hledání věčných pravd. Filozofie dialogu se ukázala jako účinná útěcha a cesta dál pro otřeseného člověka. Prorocká tradice zakotvená v Tanachu ožila v této filozofii 20. století a přinesla naději. Může se stát i cestou, či ukazatelem cesty, což je jeden z možných překladů slova Tóra, pro každý den. Možná nikdy nepoznáme a učenci nám nedokáží, zda Bůh je, ale snad máme naději, že někdy na krátkou chvíli zaslechneme jeho hlas, nebo alespoň jeho oživující Ticho.

    ————————————————–

    Poznámky

    1.

    Balabán, M. Hebrejské myšlení

    Balabán, M. Hebrejské člověkosloví

    Balabán, M.; Tydlitátová, V. Tázání po budoucím.

    Hejdánek, L. Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti

    Hejdánek. L. Filosofie a víra

    Funda, O. A. Víra bez náboženství

    2.

    Prof. Ephräim Riveline přednesl přednášku nazvanou: Martin BUBER, le philosophe de la vie en dialogue, et son influence sur la littérature israélienne ou Pensée juive contemporaine et littérature israélienne: Martin Buber (Vienne 1878 - Jérusalem 1965) et Zelda Shnéurson Mishkowski (Iekaterinbourg 1914 - Jérusalem 1984) v Centru blízkovýchodních studií Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni dne 27. 4. 2010.

    Bibliografie

    Balabán, M. Hebrejské člověkosloví. Herrmann & synové, Praha 1996

    Balabán, M. Hebrejské myšlení. Herrmann a synové, Praha 1993

    Balabán, M.; Tydlitátová, V. Tázání po budoucím. Herrmann & synové, Praha 1998

    Buber, M. Já a Ty. Votobia, Olomouc 1995

    Hejdánek, L. Filosofie a víra. Oikoymenh, Praha 1990

    Hejdánek, L. Filosofie a víra II. Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti. Oikoymenh Praha 1999

    Funda, O. A. Víra bez náboženství. Prvokruh, Praha 1994

    —————————————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • Comments are closed.

 

Červen 2018
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930  

Archivy