• anselm-z-canterbury

    Jestliže se náboženství stane předmětem racionálních spekulací, vůbec to ještě neznamená, že přestává být zajímavé a že nenaplňuje zvídavého člověka velkým uspokojením intelektu.

    Nicméně takto uspokojuje pouze malou vrstvu lidí hloubavých a vzdělaných, zatímco pro mnoho lidí se stává abstraktní a vposledku pro život neužitečnou záležitostí. Jako reakce na intelektuální zbožnost se pak objevují různá hnutí hledající bezprostřední a každodenní vztah k transcendentnu. Svoji cestu si hledá nejen hlava, ale také srdce. Jednou z odpovědí je mystika, ale také je možné obrátit se ke světu a nalézat dotyk božského v etice, v lásce k člověku, ba i ke zvířeti, k vodě a kameni. I to je řešení v podstatě mystické, ale nikoliv spekulativní, jde o náboženství založené na vztahu.

    Klasická křesťanská filozofie a teologie se již od pozdní antiky zaměřují na metafyziku, zvláště na přirozenou teologii a pod vlivem aristotelismu hledají rozumové poznání božských věcí. Již v prvních stoletích církve se filozofové vrhli na nová témata, která jim nabízel nepříliš racionálně uspořádaný text Nového zákona, a pokoušeli se mystické, mytologické, existenciální, poetické a symbolické výroky založené víceméně na semitském duchovním dědictví a specifickém literárním vyjadřování převést do kategorií řecké filozofie. Mnohdy bylo třeba pojmový rastr užít poněkud násilně. Uvážíme-li, že se do otázek náboženství zapojovala nejen čirá filozofie a láska k moudrosti, ale také různé mocenské a obecně člověčí zájmy, je div, že západní křesťanství tyto zásahy a disputace vůbec přežilo, aniž zavrhlo biblický kánon.

    Naskýtá se otázka, zda racionalismus vládnoucí v těchto sporech neodráží úzkost pozdně antického člověka z rozpadu starého řádu a jeho touhu po jasném a přehledném, uspořádaném a stabilním světě. Počátek středověku s jeho barbarskými nájezdy, rozpad antické společnosti, války a bezpráví byly zřejmě hnací silou touhy po vzdělání, po rozumu, právu a přesných kategoriích. Aristotelés svým hledáním První příčiny nastínil logický důkaz existence Prvního hybatele, někoho, kdo vše uvedl do pohybu, což mohl jen za předpokladu, že sám zůstává nehybný a neměnný. Aristotelský uspořádaný a logický kosmos byl pro otřesené lidi přelomu věků zřejmě větší útěchou než temný Platón, který, ač ctil logos nade vše a rozumu přiznával nejvyšší postavení v duši, za hnací sílu poznání pokládá Erós, lásku k dobru. (Platón. Symposion)

    Ve středověku byly rozvíjeny racionální argumenty na podporu víry všemi významnými filosofy tří monoteistických náboženství, tedy učenci arabskými, židovskými a křesťanskými. Předkládali je Aurelius Augustinus (Vyznání X, 6 -18), al-Ghazálí, Anselm z Canterbury, Moše ben Majmon, Tomáš Akvinský, Jan Duns Scotus. (Eleder, Pavel. Důkazy existence Boha ve středověké filosofii).

    Scholastika si v disputacích na téma rozumového důkazu náboženských pravd neobyčejně libovala, i když se některé později nadšeně přijímané názory zprvu prosazovaly obtížně. Benediktinský opat Anselm z Canterbury (Anselmus Cantuariensis) (1033 – 1109) se v díle Proslogium seu Alloquium de Dei existentia (Rozmluva o existenci boží) pokusil formou modlitby podepřít iracionální akt víry rozumovým argumentem. Předložil tak takzvaný ontologický důkaz existence boží a pustil se tím na velmi tenký led rozumového dokazování rozumem nedokazatelného. Nový zákon je v těchto věcech opatrný: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (Žd 11,1) Byla by víra ještě vírou, tedy odvážným vykročením do neznáma v důvěře k Bohu, kdybychom měli pevné rozumové opory v podobě důkazů? Byl by Abrahám otcem víry, kdyby z Ur vyjel po pohodlné silnici k předem zamluvenému pokoji v luxusním hotelu? Anselm zřejmě takové jistoty potřeboval, pokud však on sám jako vzdělaný a hluboce věřící člověk tušil, že je třeba tyto berličky odhodit, možná chtěl pomoci svým slabším bratrům ve víře. Jeho filozofický přístup vychází z logické úvahy o lidském rozumu: Bůh je nejdokonalejší bytostí, jakou můžeme myslet. Pokud by však tato bytost existovala pouze v naší mysli, nic by nám nebránilo myslet bytost ještě dokonalejší, dokonalejší tím, že by existovala i ve skutečnosti.

    Tento důkaz byl kritizován ještě Anselmovými současníky, například jej ostře napadl benediktinský řeholník Gaunilo z Marmoutiers, neboť je v něm nelogický skok: Anselm směšuje myšlení Boha a reálnost Boha, tedy vychází z nesprávného předpokladu, že co je myslitelné, je nutně i reálné Ve svém spise Co by mohl někdo odpovědět na obranu pošetilce argumentuje, že by bylo možno použít stejný postup na nejbohatší a nejznamenitější ostrov“ (insula praestantior), který “oplývá nepředstavitelnou hojností všeho bohatství a svodů” a je nazýván “ztraceným”, protože je obtížné, ba nemožné jej nalézt, jelikož neexistuje. Gaunilo vystihl mezeru v Anselmově teorii znamenitě.

    Nicméně Anselmovo úsilí lze chápat, ba obdivovat, chtěl totiž porozumět tomu, v co věřil, odmítal slepé přijímání dogmat. Jeho víra hledá porozumění „fides quaerens intellectum“ a také to, že víra není v rozporu s rozumem, je třeba mít na paměti a obhajovat stále znovu. Rozum ji sice nepodepře, ale ani ji nevyvrátí, víra a rozum se míjejí jako dvě síly zcela rozdílné povahy, jako sluneční paprsky nevychýlí kapky deště. Vznik scholastiky je monumentální snahou nastolit rozum v nepřátelském a chaotickém světě, a tedy obnovit a nalézt řád a existenciální jistotu.
    “Nepokouším se, Pane, proniknout tvé výšiny, protože na to mé nahlédnutí ani zdaleka nestačí. Toužím však alespoň poněkud nahlédnout tvou pravdu, v kterou věří a kterou miluje mé srdce. Nesnažím se totiž nahlédnout, abych věřil, ale věřím, abych nahlédl. Neboť věřím také tomu, že pokud nebudu věřit, nemohu ani nahlédnout.” ( Anselm z Canterbury. Proslogion)

    Anselm se pokusil racionálně podepřít i smysl Kristovy oběti. Tu vykládal v intencích feudálního řádu s jeho systémem satisfakcí jako nutnou Kristovu náhradu za to, že člověk urazil Boha. Tato takzvaná satisfakční teorie ovlivnila masivně teologii křesťanstva, přestože z ní poněkud mrazí. Je to právní myšlení bez srdce, Bůh je zde podobný uraženému monarchovi, Ježíš vazalovi, který musí zemřít, ač sám nevinný, neboť tím uspokojuje panovníka a vyrovnává dluh za své poddané. Jestli někde rozum i mravní cit absurdně selhává, pak je to podle mého názoru právě v satisfakční teorii.

    Tomáš Akvinský rozpracoval ontologický důkaz (Teologická suma), založil jej na sofistikovanější argumentaci svých „pěti cest“ a předložil problém z více úhlů pohledu. Dokazuje existenci Boha 1. z pohybu, 2. z příčinnosti, 3. z nahodilosti a nutnosti, 4. ze stupňů dokonalosti a 5. z účelnosti přírody. Tento poslední důkaz oslovuje i mnoho našich současníků, neboť koresponduje s údivem nad velkolepostí fyzického světa, kterou pomáhá odhalovat moderní věda. „Pátá cesta se béře z řízení věcí. Vidíme totiž, že některé věci, které postrádají poznání, totiž přírodní tělesa, jsou činná pro cíl. Což je zřejmé z toho, že vždycky nebo velmi často jsou činná týmže způsobem a dosahují toho, co jest nejlepší. Z toho jest patrné, že ne náhodou, nýbrž z úmyslu docházejí k cíli. Co však nemá poznání, nesměřuje k cíli, leč řízeno někým poznávajícím a rozumějícím, jako šíp lučištníkem. Tedy jest něco rozumějící, jímž všechny přírodní věci jsou řízeny k cíli, a to nazýváme Bohem.“

    Stejný pohyb směrem k přísné racionalitě vykonalo osvícenství a rovněž i ono reaguje na strašlivé náboženské války, na přírodní katastrofu, na rozpad tradičních společenských vazeb i na selhání křesťanské civilizace. Však se k důkazům boží existence opět vrátili myslitelé doby osvícenství jako René Descartes (Meditace o první filosofii. Námitky a autorovy odpovědi) (1596 – 1650), jemuž hledání jistoty je celoživotním úsilím. Jeho slavný výrok „Myslím, tedy jsem“ často citovaný ze stěžejního Descartova díla Principy filosofie (I.7), je první Descartova neotřesitelná jistota v radikálním pochybování. Vědomí sama sebe jako myslícího subjektu je prvním krokem. Hned druhou jistotou odvozenou z první je existence Boha podložená ontologickým důkazem: Descartes zjišťuje, že má ve svém myšlení ideu Boha jakožto nekonečné, všemocné a vševědoucí bytosti. Protože tato idea nemůže pocházet ze zkušenosti vnějšího světa, ani si ji nedokonalý a konečný tvor nemohl vytvořit sám ze sebe, musí se tato idea zakládat na reálné existenci. Jako třetí jistotu pak Descartes definuje jistotu o vnějším světě. Tuto jistotu vyvozuje z druhé: „K vlastnostem dokonalé bytosti musí nutně náležet i pravdivost. Kdyby Bůh nebyl pravdivý, nebyl by dokonalý. Je tedy nemyslitelné, že pravdymilovný Bůh mě chtěl klamat a předstíral před mým zrakem tento svět pouze jako klamný přelud.

    Další filozofové a teologové se pokoušeli navázat na tuto diskusi i v nové době, jsou jimi například Kurt Gödel, Charles Hartshorne, Norman Malcolm, Alvin Plantinga, Gottfried Wilhelm von Leibniz, Immanuel Kant v raném díle „O jediném možném důkazu k prokazování existence Boží“ a ve své Kritice čistého rozumu, Georg Wilhelm Friedrich Hegel i Karl Barth.

    Podle Immanuela Kanta (1724 – 1804) je člověk obdařený rozumem a určený ke svobodě. Pouze jeho chybou je, pokud se svobody vzdá. Tak Kant vysvětluje osvícenství (Aufklärung) jako „vykročení člověka ze zaviněné nedospělosti.“ Člověk se obával svobody a raději se nechával vést. Rozum vede ke svobodě. Tři nezbytné pilíře svobodného, a tedy odpovědného života, totiž svobodu, nesmrtelnou duši a Boha, nemůže sice čistý rozum dokázat, nemůže je však ani vyvrátit. Víra tedy není Kantem zavržena, dokonce jí Kant přičítá velký praktický význam a ve své Kritice praktického rozumu ji spojuje s etikou. Náboženství podle tohoto velkého filozofa odpovídá na jednu ze základních lidských otázek „V co mohu doufat?“ Je nezbytné pro etiku, ale Kant všechna organizovaná a rituální jednání odmítá jako zbytečná ve svém díle Náboženství v mezích pouhého rozumu z roku 1793.

    „Lidské dějiny nejsou řízeny nějakým zákonem a nelze v nich najít přímé řízení Boží, přesto však mají svůj cíl, jímž je prosazování rozumu, které nakonec povede i ke světovému míru. Nedovedeme si sice představit, jak by se to mohlo stát, jsme však zároveň povinni jednat, jako kdyby to možné bylo.“ (Metaphysik der Sitten, závěr )

    V tomto výroku se Kant již přibližuje k prorockému étosu biblické víry.

    ————————————————

    Prameny:

    Anselm z Canterbury, Proslogion, kap. II. Přel. L. Karfíková. In: Sokol, Mistr Eckhart a středověká mystika. Praha 1993

    Augustinus, Aurelius. Vyznání. Praha, Kalich Praha 1990-2006

    Descartes, René. Meditace o první filosofii. Námitky a autorovy odpovědi.Oikoymenh, Praha 2010

    Descartes, René. Principy filosofie. Filosofia, Praha 2004

    Kant, Immanuel. Kritika čistého rozumu. Oikoymenh, Praha 2001

    Kant, Immanuel. Metaphysik der Sitten. Werke in zwölf Bänden. Band 7. Frankfurt am Main 1977

    Platón. Symposion. Oikoymenh, Praha 2005

    Prameny online

    Eleder, Pavel. Důkazy existence Boha ve středověké filosovii. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/fil/antika/texty/16_dukazy_boha.htm (online)(10.7.2010)

    Tomáš Akvinský. Teologická suma. Dostupné z: Sancti Thomae Aquinatis.Summa theologiae. http://krystal.op.cz/sth/sth.php?&STh (online)(10.7.2010)

    ———————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • Comments are closed.

 

Červenec 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31  

Archivy