• Proslov k udělení Mírové ceny německých knihkupců ve Frankfurtu 15. října 1989
    Hrádeček, 25. července 1989

    ——-

    havel_vaclav2_6571

    Vážení přítomní,

    cena, kterou jsem dnes poctíván, je nazvána „mí­rovou“ a byla mi udělena knihkupci, tedy lidmi, kteří se věnují šíření slova. Snad mne to opravňuje k tomu, abych se tu dnes zamyslel o tajemné souvis­losti mezi slovem a mírem a vůbec o tajemné moci slova v lidských dějinách.

    Na počátku bylo slovo, praví se na první stránce jedné z nejdůležitějších knih, které známe. V té kni­ze to znamená, že zdrojem veškerého stvoření je Slovo Boží. Neplatí to však, přeneseně, i o veškerém konání lidském? Není to snad i v našem případě slovo, které je nejvlastnějším zdrojem toho, čím jsme, ba samotným základem toho způsobu vesmír­ného bytí, kterému říkáme člověk? Duch, lidská du­še, naše sebeuvědomění, schopnost zobecňovat a myslet v pojmech, chápat svět jako svět (a ne jen jako své okolí), a posléze i naše schopnost vědět, že umřeme, a přesto žít – není to všechno snad zprostředkováno, či přímo tvořeno také slovem?

    Je-li Slovo Boží zdrojem veškerého Božího stvoření, pak ta část tohoto stvoření, kterou představuje lidské plémě, je sama sebou jen dík jinému Božímu zázraku, totiž zázraku lidského slova. A je-li tento zázrak klíčem k dějinám člověka, pak je zároveň i klíčem k dějinám, společnosti, ba možná že je tím prvním jen proto, že je tím druhým; kdyby totiž slo­vo nebylo druhem komunikace mezi dvěma či více lidskými „já“, nebylo by asi vůbec.

    To všechno nějakým způsobem vlastně odvždyc­ky víme nebo aspoň tušíme; pocit zvláštního význa­mu a váhy slova je v povědomí lidstva zřejmě od nepaměti přítomen.

    Ale nejen to: dík zázraku slova víme asi lépe než ostatní živočichové, že toho ve skutečnosti víme velmi málo, totiž že existuje tajemství. Tváří v tvář tomuto tajemství – a cítíce zároveň onu pro nás téměř konstitutivní moc slova – pokoušíme se od nepaměti oslovit to, co je nám tímto tajemstvím zaha­leno, a svým slovem to ovlivnit. Jako věřící se mod­líme k Bohu, jako magici vyvoláváme či zaklínáme duchy a zkoušíme tak svým slovem zasahovat do přírodních i lidských dějů, jako příslušníci novověké civilizace – ať už věřící, či nevěřící – skládáme ze svých slov vědecké teorie a politické ideologie, ji­miž čelíme – tu úspěšně a tu neúspěšně – tajemné­mu běhu světa a jimiž tento běh – tu úspěšně a tu neúspěšně – ovlivňujeme.
    Čili: ať už si to uvědomujeme či nikoliv, ať už si to vysvětlujeme jakkoliv, jedno se zdá být zřejmé: že na světodějnou moc svého slova odvždycky – a v jis­tém smyslu právem – věříme.
    Proč říkám „právem“?

    Je opravdu lidské slovo tak mocné, že může měnit svět a ovlivňovat dějiny? A pokud někdy tak moc­né bylo, platí to o něm i dnes?
    Žijete v zemi, kde je velká svoboda slova. Té svo­body může užívat kdekdo ke kdečemu, aniž si toho musí nevyhnutelně ostatní všimnout, natož se tím zabývat. Může se vám tudíž zdát, že význam slova přeceňuji prostě proto, že žiji v zemi, kde se za slova stále ještě zavírá do vězení.

    Ano, žiji v zemi, kde jsou váha a radioaktivní záření slova denně stvrzovány sankcemi, které svobod­né slovo na sebe přivolává. Nedávno si celý svět připomínal dvousté výročí Velké francouzské revoluce, a tím jsme si museli vzpomenout i na slavnou Dekla­raci práv člověka a občana, deklaraci, v níž se praví, že každý občan má právo vlastnit tiskárnu. V týchž dnech, tedy dvě stě let po této deklaraci, byl můj přítel František Stárek odsouzen na dva a půl roku do vězení za to, že vyráběl nezávislý kulturní časopis Vokno – nikoli snad v soukromé tiskárně, ale na skřípajícím předpotopním cyklostylu! Krátce předtím byl můj přítel Ivan Jirous odsouzen k šestnácti měsícům vězení za to, že na psacím stroji vykřikl to, co každý ví: že v naší zemi bylo mnoho justičních vražd a že i dnes může být nespravedlivě uvězněný člověk ve vězení utýrán. Můj přítel Petr Cibulka je ve vězení za to, že šířil samizdatově vydané texty a nahrávky ne­konformních zpěváků a skupin. Ano, to všechno je pravda. Žiju skutečně v zemi, kde sjezd spisovatelů nebo nějaký projev na něm může otřást systémem. Umíte si představit něco podobného v Německé spol­kové republice? Ano, žiju v zemi, kterou před jedna­dvaceti lety otřásl text mého přítele Ludvíka Vaculíka, který se jmenoval – jakoby proto, aby potvrdil mé vývody o moci slova – 2000 slov; tento text, mimo jiné, sloužil jako jeden z důvodů k tomu, aby jisté noci přepadlo naši zemi pět cizích armád. A není vůbec náhoda, že ve chvíli, kdy toto píši, otřásá zdejším režimem jedna stránka textu nazvaná – jakoby opět na ilustraci toho, co tu říkám – Několik vět. Ano, žiji opravdu v systému, kde slovo může otřásat všemi mocenskými aparáty, kde slovo může mít větší sílu než deset divizí, kde pravdivé slovo Solženicynovo bylo pocítěno jako cosi tak nebezpečného, že bylo třeba jeho autora násilím vsadit do letadla a vyvézt. Ano, žiju tam, kde slovo Solidarita bylo schopno otřást celým mocenským blokem.

    To všechno je pravda, bylo o tom už hodně na­psáno a mluvil o tom už na tomto místě můj vzácný předchůdce Lev Kopelev.

    Mně teď ale běží o něco trochu jiného. Nechci mluvit jen o neuvěřitelné váze, kterou nabývá slovo v totalitních poměrech, nechci ilustrovat tajemnou moc slova jen tím, že jsou země, v nichž může několik slov vážit víc než jinde celý vlak dynamitu.

    Chci mluvit obecněji a pohlédnout na své téma v jeho širších a rozporuplnějších souvislostech.

    Žijeme ve světě, v němž je možné, aby na občana Velké Británie kdosi mocný z úplně jiné země zcela veřejně a bezostyšně namířil smrtící šíp jen proto, že dotyčný napsal určitou knihu. Ten mocný člověk to udělal údajně jménem miliardy svých souvěrců. Ale nejen to: v tomto světě je možné, aby se určitá – doufejme, že jen malá – část této miliardy s vyne­seným rozsudkem identifikovala.

    Co to je? Co to znamená? Je to jen mrazivý závan fanatismu, podivně ožívajícího v době různých hel­sinských konferencí a podivně oživovaného dosti drtivými důsledky dosti drtivé expanze evropanství do světů, které o dovoz cizí civilizace původně ne­stály a kterým nakonec tento dvojsmyslný dovoz způsobil stamiliardové a nikdy nesplatitelné dluhy?

    Zajisté, to všechno to samozřejmě je.
    Ale je to i cosi víc: je to symbol.

    Symbol záhadné mnohoznačnosti, kterou ona vel­ká moc slova má.
    Ano, moc slova není jednoznačná a průhledná. Není to jen osvobodivá moc slova Wałęsova nebo varovná moc slova Sacharovova, není to jen moc – zřejmě nesmyslně vyložené – knížky Rushdieho.

    Vedle slova Rushdieho tu je totiž i slovo Chomej­ního. Vedle slova elektrizujícího společnost svou svobodou a pravdivostí je tu i slovo hypnotizující, šálivé, fanatizující, zběsilé, podvodné, nebezpečné, smrtonosné. Slovo – šíp.

    Myslím, že nemusím právě vám obsáhle vykládat o černé magii některých slov, protože jste na vlastní kůži v poměrně nedávné době zažili, k jak nevýslov­ným dějinným hrůzám může za určité politické a so­ciální konstelace vést hypnoticky uhrančivé a zároveň neskutečně šílené slovo jednoho průměrného maloměšťáka. Nechápu sice, čím mohl část vašich otců a matek uhranout, ale zároveň chápu, že to muselo být cosi velice sugestivního a velice zákeřného, když to bylo schopno, byť jen na krátkou chvíli, uhra­nout i onoho velkého ducha, který dal tak nový a pro­nikavý smysl slovům „das Sein“, „das DaSein“ a „die Existenz“.

    Co chci říct: slovo je úkaz tajemný, mnohoznačný, ambivalentní, zrádný. Může být paprskem světla v říši tmy, jak kdysi nazval Bělinskij Ostrovského Bouři, ale může být i smrtonosným šípem. A co je nejhorší: může být chvíli tím a chvíli oním, může být dokonce obojím současně!

    Jaké bylo vlastně slovo Leninovo? Osvobozující, nebo naopak šálivé, nebezpečné a posléze zotročující? Zájemci o dějiny komunismu se o to dodnes vášnivě přou a zřejmě ještě dlouho přít budou. Já osobně jsem si na tomto slově všiml hlavně toho, že bylo trvale vzteklé.
    Jaké bylo vlastně slovo Marxovo? Vrhlo světlo na celou jednu skrytou rovinu společenských mechanismů, anebo to byl jen nenápadný prazárodek všech pozdějších strašných Gulagů? Nevím, nejspíš asi obojí současně.

    A co slovo Freudovo? Odkrylo tajný kosmos lid­ské duše, anebo to byl jen zárodek iluze, kterou se dnes omamuje polovina Spojených států americ­kých, totiž že se lze zbavit svých trápení a svých vin tím, že jejich břímě odložíme do interpretace dobře zaplaceného odborníka?
    Ale šel bych ještě dál a ptal bych se ještě provokativněji: jaké bylo vlastně slovo Kristovo? Byl to začátek dějin spásy a jeden z nejmocnějších kultu­rotvorných impulsů v dějinách světa – anebo to byl duchovní prazárodek křižáckých tažení, inkvizicí, hubení amerických kultur a posléze celé té rozpo­ruplné expanze bílé rasy, která způsobila tolik tra­gédií, včetně té, že dnes největší část lidského světa spadá do smutné kategorie světa prý až třetího? Já si pořád myslím, že to bylo spíš to první, ale nemohu zároveň ignorovat stohy knih, které dokazují, že i v tom nejčistším raném křesťanství bylo už nevědomě zakódováno cosi, co na pozadí souhry tisíce jiných okolností, včetně relativní trvalosti lidské po­vahy, mohlo určitým způsobem duchovně otevřít prostor i oněm hrůzám, o nichž jsem se zmínil.
    Slova mají také své dějiny.

    Byly například doby, kdy slovo socialismus bylo pro celé generace ponížených a utlačených magne­tickým synonymem spravedlivějšího světa a kdy pro ideál, tímto slovem vyjadřovaný, byli lidé schopni obětovat dlouhá léta života a třeba i život sám. Ne­vím, jak ve vaší zemi, ale v mé vlastní se z téhož slova – tedy ze slova socialismus – stal už dávno docela obyčejný pendrek, kterým od rána do večera tlučou po zádech všechny své svobodomyslné spoluobčany jacísi zbohatlí a v nic nevěřící byrokrati, nazývajíce je „nepřáteli socialismu“ a „antisocialis­tickými silami“. Skutečně: v mé zemi to slovo je už dávno bohapustým zaříkadlem, kterému je nejlépe se vyhnout, nechce-li se člověk stát podezřelý. Byl jsem nedávno na jedné docela spontánní a žádnými disidenty neorganizované manifestaci, protestující proti výprodeji nejkrásnějších částí Prahy nějakým australským milionářům. A když tam jeden řečník, bouřlivě proti tomuto projektu vystupující, chtěl po­sílit svůj apel na vládu zdůrazněním, že za záchra­nu svého domova bojuje ve jménu socialismu, začal se shromážděný dav smát. Ne proto, že by byl proti sociálně spravedlivému společenskému pořádku. Ale prostě proto, že uslyšel slovo, kterým se po dlouhá léta a ve všech možných i nemožných souvislos­tech zaklíná režim, který dokáže lidi jen manipulo­vat a ponižovat.

    Podivné osudy mohou mít slova! Tentýž druh svobodomyslných a statečných lidí může být jed­nou uvrhován do žalářů proto, že nějaké slovo pro něj něco znamená, a podruhé proto, že pro něj totéž slovo už nic neznamená, neboť se ze symbolu lepší­ho světa změnilo v jazykové zaklínadlo přihlouplého diktátora.

    Žádné slovo, aspoň v onom poněkud metaforic­kém smyslu, v jakém tu slovo „slovo“ používám, – neobsahuje jen to, co mu přisuzuje etymologický slovník. Každé v sobě obsahuje i osobu, která ho vyslovuje, situaci, v níž ho vyslovuje, a důvod, proč ho vyslovuje. Totéž slovo může jednou zářit velkou nadějí, podruhé vysílat jen paprsky smrti. Totéž slo­vo může být jednou pravdivé a jednou lživé, jednou oslňující a jednou šálivé, jednou může otevírat nád­herné perspektivy a jednou může jen pokládat na zem kolejnice vedoucí do celých souostroví koncentračních táborů. Totéž slovo může být jednou stavebním kamenem míru a jindy může každá jeho hláska dunět ozvěnou kulometů.

    Gorbačov chce zachránit socialismus zavedením trhu a svobody slova. Li Pcheng zachraňuje socia­lismus masakrováním studentů a Ceaușescu zbuldo­zerizováním svého národa. Co to slovo vlastně zna­mená v ústech jednoho a v ústech druhých dvou? Co je to za mysteriózní věc, která je tu tak různými způsoby zachraňována?

    Zmínil jsem se o Francouzské revoluci a o té krásné deklaraci, která ji provázela. Tu deklaraci pode­psal pán, který byl jednou z prvních osob, jež byly jménem tohoto nádherně humánního textu popra­veny. A po něm to byly stovky a snad tisíce dalších. Volnost, rovnost, bratrství – jak nádherná slova! A jak děsivé může být to, co znamenají: volnost ro­zepnuté košile před popravou, rovnost v rychlosti, s níž padá na krk gilotina, bratrství v jakémsi podezřelém nebi, kde vládně Nejvyšší Bytost!

    Celým světem dnes zní nádherně nadějné slovo „perestrojka“. Všichni věříme, že se za tím slovem skrývá naděje pro Evropu a celý svět.
    A přesto – přiznávám se – se občas chvěji stra­chem, aby se to slovo nestalo zase jen novým zaříkadlem, aby se nakonec nezměnilo zase jen v pen­drek, kterým nás někdo tluče. Nemyslím teď na svou vlast, kde to slovo má v ústech jejích vládců asi takový význam jako slovo „náš mocnář“ v ústech Josefa Švejka. Myslím na něco jiného: totiž na to, že i onen statečný muž, který dnes sídlí v Kremlu, vy­sílá občas – a možná jen ze zoufalství – na stávkující dělníky nebo na bouřící se národy či národnostní menšiny nebo na příliš neobvyklé názorové menši­ny obvinění, že ohrožují perestrojku. Chápu ho, spl­nit ten gigantický úkol, který si předsevzal, je nesmírně těžké, všechno to visí na vlásku a téměř cokoliv může opravdu asi ten vlásek přetrhnout, a všichni pak budeme padat do propasti. Ale přesto si říkám: nejsou v tomhle „novém myšlení“ povážli­vé relikty myšlení starého? Nezaznívá tu ozvěna dávných myšlenkových stereotypů a mocensko-jazykových rituálů? Nezačíná se slovo perestrojka už tu a tam trochu podobat slovu socialismus, zvlášť když je jím občas nenápadně uhozen po hlavě týž člověk, který byl tak dlouho a tak nespravedlivě bit slovem socialismus?

    Vaše země vnesla do moderních evropských dějin velký vklad: první vlnu détente, svou známou Ostpolitik.

    Ale i tohle slovo dokázalo být leckdy pěkně dvoj­smyslné. Znamenalo samozřejmě první záblesk naděje pro Evropu bez studené války a železné opony; zároveň však – bohužel – nejednou znamenalo i re­zignaci na svobodu, a tím na základní předpoklad každého skutečného míru: mám stále ještě v paměti, jak se mi počátkem sedmdesátých let leckteří mí západoněmečtí kolegové a přátelé vyhýbali z obavy, že by jakýmkoli kontaktem se mnou, kterého nemá zdejší vláda v lásce, mohli tuto vládu zbytečně pro­vokovat, a tím křehké základy rodící se détente ohro­žovat. Nemluvím o tom samozřejmě kvůli sobě jako takovému, a už vůbec ne proto, že bych se litoval. Vždyť já už tehdy litoval spíš je než sebe, protože jsem to nebyl já, ale oni, kdo se dobrovolně vzdával své svobody. Zmiňuji se o tom proto, abych jen z ji­né strany znovu osvětlil, jak snadno se může dobře míněná věc změnit ve zradu svého vlastního dobré­ho úmyslu – a to opět jen skrze slovo, jehož smysl nebyl zřejmě dost bedlivě střežen. Taková věc se může stát velmi snadno, člověk si toho téměř ne­všimne, stane se to nenápadně, tiše, pokradmu, – a když to nakonec člověk zjistí, zbývá mu už jen jediná možnost: pozdní údiv.

    Jenomže to je přesně onen ďábelský způsob, jímž nás dokážou slova zrazovat, nejsme-li při jejich uží­vání trvale obezřetní. A často – bohužel – i docela malá a jen chvilková ztráta obezřetnosti může mít tragické a neodčinitelné následky. Následky daleko­sáhle překračující nehmotný svět pouhých slov a da­lekosáhle vstupující do světa až po čertech hmot­ného.

    Dostávám se konečně ke krásnému slovu mír.

    Čtyřicet let ho čtu v naší zemi na každé střeše a v každém výkladu. Čtyřicet let jsem tak jako všich­ni mí spoluobčané vychováván k alergii na toto krás­né slovo, protože vím, co čtyřicet let znamená: mohutné a stále mohutnějící armády jakožto údaj­nou záštitu míru.
    Navzdory tomuto dlouhému procesu systematic­kého vyprazdňování slova mír; ba víc než jen vyprazdňování: jeho naplňování právě opačným vý­znamem, než jaký podle slovníku má; navzdory tomu všemu se podařilo několika donkichotům z Charty 77 a několika jejich mladším kolegům z Nezávislého mírového sdružení toto slovo rehabi­litovat a vrátit mu jeho původní smysl. Museli ovšem tuto sémantickou „perestrojku“ – totiž obrá­cení slova mír z hlavy opět na nohy – čímsi zapla­tit: téměř všichni mladí předáci Nezávislého míro­vého sdružení si museli pár měsíců za to odsedět. Mělo to ale smysl: jedno důležité slovo bylo zachráněno před svým totálním znehodnocením. A to ne­ní, jak se tu pořád pokouším vysvětlit, zdaleka jen pouhá záchrana slova. Je to záchrana čehosi daleko důležitějšího.

    Všechny důležité děje reálného světa – krásné i obludné – mají totiž vždycky svou předehru ve sféře slov.

    Jak jsem už řekl, mým dnešním úmyslem není předávat vám zkušenost člověka, který poznal, že slovo stále ještě něco váží, když se za ně musí platit i vězením. Mým úmyslem bylo vyzpovídat se z jiné zkušenosti, kterou jsme v tomto kousku světa s vá­hou slov učinili a která – jak jsem pevně přesvědčen – má univerzální platnost: totiž ze zkušenosti, že se vždycky vyplatí být ke slovům podezíravý a dávat si na ně pozor a že žádná opatrnost tu nemůže být zbytečně velká.
    Podezřívavostí ke slovům se dá rozhodně zkazit míň než přemrštěnou důvěrou v ně.

    Ostatně není přesně to – podezíravost ke slovům a jejich usvědčování z hrůzy, která v nich může nenápadně dřímat – nejvlastnějším posláním inte­lektuála? Vzpomínám si, že André Glucksmann, můj milý předřečník, mluvil kdysi v Praze o tom, že inte­lektuál má být jako Kasandra, protože jeho úkolem je dobře slyšet slova mocných, hlídat je, varovat před nimi a věštit, co by mohla zlého znamenat či přinést.
    Všimněme si jedné věci: po staletí jsme měli – vy a my – to jest Němci a Češi – rozmanité potíže se svým soužitím ve střední Evropě. Za vás mluvit nemohu, ale myslím, že za nás mohu odpovědně říct, že pradávné a po staletí nejrůzněji přiživované národnostní animozity, předsudky a vášně v po­sledních desítiletích z nás, Čechů, vyprchaly. A ne­ní vůbec náhoda, že se to stalo v době, kdy jsme byli postiženi totalitním režimem. Ten v nás totiž vypěstoval tak hlubokou nedůvěru ke všem gene­ralizacím, ideologickým floskulím, frázím, heslům, myšlenkovým stereotypům a podbízivým apelům na ty či ony vrstvy našich emocí, od nejnižších až po nejvyšší, že jsme dnes většinou už imunní k ja­kékoli hypnotizující návnadě, byť by měla i tak su­gestivní podobu, jakou jí tradičně dává apel nacio­nální či nacionalistický. Dusící příkrov tisíců prázd­ných slov, pod nímž musíme tak dlouho žít, v nás vyvinul tak silnou nedůvěru ke světu šálivých slov, že jsme dnes schopni lépe než dříve vidět lidský svět takový, jaký opravdu je: totiž jako složité společenství tisíců a milionů neopakovatelně jedinečných lidských bytostí, které mají vedle stovek krás­ných vlastností i stovky vad a špatných sklonů, které však nikdy nelze prostě sežehlit žehličkou dutých frází a devalvovaných slov do jedné homo­genní masy – jako například třídy, národa nebo politické síly – a jako takové je en bloc chválit nebo odsuzovat, milovat nebo nenávidět, hanobit nebo oslavovat.

    To je jen malý příklad, k čemu je nedůvěřivost ke slovům dobrá. Příklad zvolený s ohledem na příležitost, při níž je užit, totiž pro chvíli, kdy má Čech tu čest promlouvat k publiku převážně německému.
    Na počátku všeho je slovo.

    Je to zázrak, kterému vděčíme za to, že jsme lidmi.

    Ale je to zároveň nástraha, zkouška, lest a test.
    Větší možná, než se může zdát vám, kteří žijete v podmínkách velké svobody slova, tedy v poměrech, kde na slovech zdánlivě tolik nezáleží.
    Záleží na nich.
    Záleží na nich všude.

    Totéž slovo může být jednou pokorné a podruhé pyšné. A nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, za­tímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné ve slovo pokorné. Pokusil jsem se to ukázat na osudech slova mír v mé zemi.

    Tento svět a především Evropa se v závěru dru­hého tisíciletí po Kristu ocitá na zvláštní křižovatce: dlouho nebylo tolik důvodů k naději, že všechno dobře dopadne, a nikdy nebylo zároveň tolik důvodů k obavě, že kdyby dopadlo všechno špatně, byla by to katastrofa definitivní.
    Není těžké doložit, že všechny hlavní hrozby, jimž musí dnešní svět čelit, od atomové války přes kata­strofu ekologickou až po katastrofu sociálně civilizační (tím myslím prohlubující se propast mezi bo­hatými a chudými jednotlivci i národy), mají kdesi ve svých útrobách skrytu jednu společnou příčinu: nenápadnou proměnu slova původně pokorného ve slovo pyšné.

    Pyšně si člověk začal myslet, že jako vrchol a pán tvorstva rozumí kompletně přírodě a může si s ní dělat, co chce.

    Pyšně si začal myslet, že jako majitel rozumu je schopen kompletně pochopit své vlastní dějiny a na­plánovat pak všem šťastný život, a že mu to dává dokonce právo každého, komu se jeho plán neza­mlouvá, smést z cesty v zájmu údajně lepší budouc­nosti všech, k níž nalezl ten jediný a pravý klíč.

    Pyšně si začal o sobě myslet, že když umí rozbít atomové jádro, je už tak dokonalý, že mu nehrozí nebezpečí atomového zbrojního soupeření, natož atomové války.

    Ve všech těchto případech se osudově zmýlil. To je zlé. Ale ve všech těchto případech začíná už svůj omyl chápat. A to je dobré.
    Tím vším poučeni, měli bychom všichni a společně bojovat proti pyšným slovům a vnímavě pát­rat po kukaččích vejcích pýchy ve slovech zdánlivě pokorných.

    To není, jak zřejmo, úkol zdaleka jen lingvistic­ký. Jako výzva k odpovědnosti za slovo a ke slovu je to úkol bytostně mravní.
    Jako takový není ovšem zakotven před horizon­tem námi dohlédnutelného světa, ale až někde tam, kde přebývá ono Slovo, jež bylo na počátku všeho a jež není slovem člověka.

    Nebudu vysvětlovat, proč tomu tak je. Daleko lé­pe totiž, než bych to byl schopen učinit já, to učinil už váš velký předek Immanuel Kant.
    Děkuji vám za pozornost.
    ————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • Comments are closed.

 

Březen 2019
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Archivy