• Kronika 29.07.2010

    borovsky

    Zpívalo se v sentimentální vlastenecké písni. Jsem ráda, že tyhle písničky jsou již zapomenuté, navzdory upřímné snaze skladatelů nebyly nic moc, jak se říká. Navíc uplakaná vzpomínka nejspíš není tím pravým ořechovým, co by si Havlíček chtěl odtamtud shora, kde nyní nejspíš pobývá, poslechnout.

    Už prakticky od dětství jsem měla Havlíčka ráda, i když jsem samozřejmě nerozuměla jeho satirickým narážkám a politickému kontextu jeho básní. Prostě mne zaujala vtipná a melodická forma, jíž podával legendární, pohádkové a dobrodružné příběhy. Ano, Tyrolské elegie mne zaujaly především pro ten popis zběsilé jízdy alpským průsmykem. Bylo to trochu jako příběhy o indiánech a bavilo mne, jak si žándári „mazali špiritusem záda a nosy arnikou“ potom, co se vysypali z kočáru do příkopu. Na rozdíl od Erbena, nad jehož děsivými a krutě smutnými baladami jsem jako dítě plakala, Havlíček uměl rozesmát.

    O tom, že jsem byla nadšena obhroublou mluvou Perunovou, že jsem se bavila oslíma ušima irského krále, že jsem byla fascinována mnohými epigramy, které samy lezly do hlavy, není sporu. A časem jsem začala vnímat i ty konkrétní dobové i nadčasové narážky na hloupost politiků, umělců, povrchních vlastenců a všelijakých nabobů. A ještě později jsem četla Havlíčkovy prózy a žasla jsem nad jeho kritickým duchem a jasným rozumem, s nímž předešel svoji dobu a snad i dobu naši, jak se bohužel nyní stále častěji ukazuje.

    Exkurs: Jak píši tuto vzpomínku, dochází mi, že patřím ke světu, v němž se četly knihy a dokonce i děti znaly klasickou českou literaturu. V televizi byla pro nás jen Pionýrská vlaštovka jednou za týden, pak nějaké krátké pásmo pohádek pro malé caparty a každý večer Večerníček. Tak jsme četli. Doufám, že dnešní mládeži nemusím vysvětlovat, co je to kniha, že je to taková ta věc z papíru s mnoha svázanými stránkami, které se manuálně obracejí…

    Takže zpět: Dnes vytáhnu z knihovny očtené Tyrolské elegie a přestože je to smutný příběh, zase se vesele pobavím. Havlíček byl mnohokrát popisován jako národní mučedník, o povrchnosti a dokonce pokrytectví takových nářků jsem psala vloni v článku Karel Havlíček Borovský a nacionální kýč. Dnes potřebujeme Havlíčkovu kritickou mysl a ducha více než jindy, jeho odvahu, schopnost nazvat problémy pravými jmény a používat přitom báječně bohatý a vynalézavý jazyk tak jiný,  než jsou běžná novinářská klišé a prázdné fráze elektronického věku. Ale hlavně potřebujeme jeho nadhled a humor.
    ————-
    Karel Havlíček Borovský zemřel v Praze 29. července 1856.

    ——————————————————————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • 4 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • jar Says:

      Zrovna Tyrolské elegie mi nikdy k srdci nepřirostly. Asi jako jediné z Havlíčkova díla. Přišly mi jako trochu povrchní výsměch.

    • Ben Hur Says:

      Hlavne aby zdejsi malomestacti cechackove nenarazili na Havlickovu basen Krest svateho Vladimira. Urcite by na Havlickovi nenechali nit suchou pro jeho “sprostotu “, ktere nerozumi, jako Haskovi :

      Pro nic za nic robotovat
      nevedel bych veru,
      na tu jeho cokoladu,
      ze mu na ni seru!

    • Moe Says:

      To je krasa i pro dnesni dobu:

      ” Radej pasat husi ve vsi,
      po bahnach se plouzit,
      nez u toho VLADIMIRA,
      zde za boha slouzit”

    • Ondřej Wolf Says:

      “…….ze všech církví je ta naše nejcírkvovatější!”

      z Církevního marše připoměl
      Ondřej

 

Červen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Archivy