• Nejpodstatnější kořeny nepřátelství vůči židům ve středověku představovaly od 13. století po většině Evropy šířené mýty o takzvaných rituálních vraždách a zneuctívání hostií, prováděných židy. Prvním mýtem, který sloužil jako zdůvodnění židovských perzekucí, byl výmysl o rituálních vraždách, který se objevuje v anglickém Norwichi ve dvanáctém století. Tento mýtus se rychle rozšířil po celé Anglii a následně se obdobné události opakovaly ve Francii a od třináctého století také ve Svaté říši římské.

    judensau
    -
    Pověsti o zabíjení křesťanů prošly vývojem, v nejstarších zprávách jsou židé představováni jako vrazi Krista, proto křesťany, kterých se zmocnili, před smrtí mučili. Opakovali tak prohřešky, kterých se jejich předkové dopustili na Kristovi a za něž byli navždy zatraceni. Všechny zachycené případy rituálních vražd měly vždy podobný průběh, lišily jen pouze v marginalitách, které odpovídaly místním podmínkám. Spolu s ústním rozšířením se objevila také zobrazení těchto údajných židovských praktik – převážně na dřevorytech, na nichž jsou židé představeni jako vrazi, kteří rituálně zabíjejí křesťany, později křesťanské děti, aby získali jejich krev. U pozdějších případů se charakter jejich „zločinu“ změnil – židé jsou zobrazováni jako ti, jejichž primárním cílem není mučit křesťany, ale chtějí získat jejich krev, kterou potřebují ke svým rituálům nebo léčitelským praktikám. Protože magie krve byla v lidových tradicích oblíbená, získaly tyto historky širší publikum z řad laické veřejnosti, pro které už tak byli židé „cizí“, a proto se převážně od 13. století obdobné povídačky stávají součástí kázání žebravých mnichů, kteří je tak šíří po celé Evropě.

    Ve 13. a 14. století se v repertoáru potulných kazatelů objevuje další mýtus, mýtus znesvěcení hostie. Změny v teologickém učení, které se udály ve dvanáctém století, měly za následek to, že hostie byla vnímána ve zcela novém světle. Nejednalo se již pouze o symbolický předmět, nýbrž hostie se během mše přeměnila na skutečné Kristovo tělo. Pokud někdo toto učení o transsubstanciaci neakceptoval, byl považován za heretika. Křesťanská obec novou nauku rychle přijala, ale kněží zjistili, že hostie během mše nepolykají, ale schovávají na doma, kde ji používají k magickým účelům. Např. ji zakopali ve stáji, aby ochránili svůj dobytek atd.

    Mýtus o znesvěcení hostie byl ještě závažnější než mýtus rituální vraždy. Pokud je v hostii přítomen Kristus, mohou prostřednictvím hostie mučit přímo Krista, a tak se mu vysmívat. Začaly se proto rozšiřovat mýty o tom, jak si židé díky křesťanům opatřují hostie, které následně propichují a spalují, a ty při jejich zločinném konání krvácejí, volají atd. Většinou nedojde k obrácení židů na pravou víru, i když i o těchto případech někteří kazatelé slyšeli, ale hostie tak upozorňují křesťanskou obec na zločiny nevěřících. Jedinou možnou formou pomsty za toto znesvěcení bylo zabití provinilců. V případech znesvěcení hostie byly tyto „krvácející“ hostie často přeneseny do kostela uctívány, někdy se pro ně stavěly vlastní kostely, které se následně stávaly poutními místy.

    Další motiv, který se objevoval ve středověkých rukopisech, byl obraz židovské přísahy. Tento motiv nezpůsobilosti židů vypovídat v soudním sporu proti křesťanovi sahá do doby císaře Justiniána I. Zákoník Corpus iurus civilis stanovil pravidlo, podle něhož svědkem nemohl být žid ani kacíř. V devátém století za vlády dynastie Karlovců jsou židé s křesťany považovány za rovnocenné svědky a svědectví nemuselo být podáváno pod přísahou, což bylo zakotveno v chartě Jindřicha IV. z roku 1090.

    Zákon z roku 1244 vévody Fredericka II. Rakouského sloužil mnoha dalším právním úpravám jako vzor. Zákon žádá, aby žid podávající svědectví, musel přísahat „super Rodal“ (= „na tyč“). Obdobné legislativní úpravy byly poté zaváděny v Anglii, Portugalsku a Uhrech, kde všude museli židé přísahat na Tóru. V Byzanci se od 10. století přísaha praktikovala ponižujícím způsobem – přísahající svědci museli mít okolo beder opasek posetý trním, stát ve vodě a přísahat slovy „Barase Baraa“. Pokud by po těchto slovech svědek vypovídal křivě, byl by pohlcen do nitra země. Schwabenspiegel, německý zákoník ze třináctého století, po židovských svědcích požadoval, aby při přísaze stáli na kůži prasete nebo krvavého jehňátka, ve Slezsku předpis z roku 1422 požadoval, aby stáli na trojnožce a při každém pádu na zem zaplatili pokutu. Pokud žid spadl více než čtyřikrát, případ prohrál. Breslauský zákon z roku 1455 požadoval, aby židé bez jakékoli pokrývky hlavy při přísaze vyslovili jméno JHVH.

    Judensau je název scén zobrazování židů v obscénních scénách s  prasetem, které je v judaismu považováno za nečisté zvíře. Tento obraz židů se objevil v Německu ve 13. století a souvisí se změnou v teologii. Ve středověku dochází k novému pojetí ďábla, který se z abstraktního pojmu mění na skutečnou figuru, která je z masa a kostí. Zobrazování židů obcujících a popíjejících s prasetem můžeme někdy ztotožnit se spolčováním se s ďáblem.

    Spolu s přijímáním tohoto nového chápání ďábla se projevoval i nový směr nepřátelství vůči židům. Židé byli démonizováni, byl zdůrazňován jejich úzký vztah k Satanovi a zobrazováni byli jako přisluhovači pekelníka, stali se spojenci Antikrista, jehož příchod byl očekáván. Tento názor propagovaly nejen mezi lidem rozšířené historky nebo kázání potulných mnichů, ale postupně začaly pronikat do výtvarného umění a do církevní architektury.

    Židé byli zobrazováni stále ohavněji a ďábelštěji. Obraz židů paktujících se s prasetem se ve středověku objevoval převážně v architektuře – na kostelech a katedrálách (např. v Regensburgu nebo Wittenburgu). Prvním případem zachycení židů s tímto nečistým zvířetem lze nalézt na katedrále v Cologne  z roku 1210. Od druhé poloviny 15. století se motiv Judensau objevuje na dřevorytech a díky tomu mohl být tištěn v mnoha kopiích, které byly často doplněny antisemitským komentářem. Dalším vyobrazením Judensau byla malba na mostě ve Frankfurtu nad Mohanem z přelomu 14. a 15. století. Kromě paktování židů a prasat zde byl i motiv rituální vraždy Šimona z Trentu.

    Všechny výše popsané stereotypy masově ovlivnily celospolečenskou mentalitu, v níž se démonizovaný obraz židů trvale usadil. Žid se stal nepřítele křesťana, pekelným lichvářem, který je připraven křesťanskou společnost zničit. Dlužno říci, že údajné rituální vraždy nebyly vnímány jako čin jedince, nýbrž jako spolčení celé židovské komunity namířený proti křesťanskému obyvatelstvu. Animozita vůči židům nebyla spontánní reakcí, ale zakořeněným postojem, který byl živen celá staletí, a který například v Anglii přežil i do časů Geoffreyho Chaucera, v jehož Canteburských povídkách objevuje příběh o rituální vraždě, ačkoli v té době uplynulo více než sto let od vyhnání Židů z Anglie.

    Použítá literatura a další zdroje:

    Delumeau, Jean. Strach na západě ve 14.-18. století. Obležená obec. Díl II. Praha. 1999.
    Chazan, Robert. Židé středověkého západního světa. 1000-1500. Praha. 2009.
    Merback, Mitchell B. (Ed.). Beyond the Yellow Badge. Anti-Judaism and Antisemitism in Medieval and Early Modern Visual Culture. Boston. 2008.
    Strickland Higgs, Debra. Saracens, Demons, and Jews. Making Monster in Medieval Art. Princeton University Press. 2003.
    http://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Jews_in_art
    —————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 5:00

  • One Response

    WP_Modern_Notepad

 

Březen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Archivy