• Rozhovor se Šárkou Grauovou
    (pokračování)

    sg2012-31

    Jak z toho ven?

    Podle mého soudu by bylo úspěchem už to, kdyby se tím někdo odpovědně a s respektem k názoru druhých začal zabývat. Mezinárodní audit za 38 milionů doporučil opustit metodiku financování, o níž jsem mluvila. Počátkem roku byli ale do Rady pro výzkum atd. jmenováni znovu ti, kteří tato pravidla vymysleli. Beru si z toho poznatek, že víme, co máme dělat, aby se u nás vědě dařilo. A že to neděláme. Proč?

    Léta jsme rádi, že takzvaně není hůř a různé nesmyslné návrhy, jako byla třeba Bílá kniha paní ministryně Kuchtové, se podařilo odmítnout. Ono ale ve skutečnosti hůř je: platy akademiků se čím dál víc propadají pod průměr, což není dobré už samo o sobě, protože se spolu s tím propadá i jejich společenská prestiž – žijeme tedy v zemi, kde poslanci chodí do sněmovny s Bleskem v ruce. To je ve Francii nebo Anglii těžko představitelné – a je vcelku jedno, jestli proto, že by to ty poslance nenapadlo, nebo proto, že by si tím uřízli ostudu.

    Pokud k nějaké zásadnější nápravě nedojde brzy, hrozí, že ti, kteří pak – jednou – přijdou po nás, budou jako už několikátá generace začínat znovu na zelené louce. Jenže to je právě to, o čem jsem mluvila: spoušť v humanitních vědách dlouho není vidět, ale následky se budou hojit stejně dlouho, jako vznikaly. Než na poli humanitních věd vyroste skutečná osobnost, trvá to velmi dlouho – a to se týká i celých oborů. Excelentnost často přichází až ve druhé generaci – ta první jen připravuje půdu.

    Existují nějaké pozitivní příklady, nebo jsme odsouzeni jako společnost k postupnému hloupnutí?

    V něčem docela jistě. Jedním z našich problémů je třeba to, že nám vyrůstá generace, kterou poznání prostě nezajímá. Pošlete do školy dychtivé dítě a během pár let vám z něho vyroste tvor, který knihy nesnáší – ačkoli je předtím miloval. V zemi Komenského školy hrou razí ministerstvo školství názor, že jediný způsob, jak motivovat žáka, je neustále nad ním stát s bičem. Kdy lidé na rozhodujících místech pochopí, že další a další komise testující výstupní znalosti a úroveň žáků na všech úrovních jsou slepá cesta? O tom, že úroveň rychle a povážlivě klesá, víme z různých již publikovaných výzkumů, za to nemusíme platit miliony.

    A přitom v předních evropských zemích existují zavedené postupy, jak vychovat dobré, motivované pedagogy, kteří jsou ve chvíli, kdy dostanou definitivu, dobře placeni, společností ceněni, jsou tedy spokojení a svou práci dělají rádi. Dokud u nás nebude ochota už od základní školy zaplatit dobrého učitele úměrně významu, který má, tj. úměrně tomu, že na jeho práci závisí naše budoucnost, a raději budeme platit různé agentury pořád dokola zkoušející otrávené žáky otrávených a leckdy mizerných učitelů, protože ti dobří se odešli živit tam, kde si víc vydělají – jak jim to před lety doporučil Václav Klaus –, nepohneme se nikam. Pár elitních škol nás v informačním věku nezachrání.

    Před časem jsme to viděli na synovu kamarádovi z Francie, který u nás byl na výměnném pobytu. Pro něj jsou hrdiny starší kamarádi, kteří studují na prestižních školách a pracují na svém vzdělání tak, že mně to až připadá nezdravé. U nás jsou hrdiny ti, kteří se flákají a pak se někde upíchnou za slušné peníze. To je právě ta otázka společenské prestiže, o níž jsem už mluvila.

    Co bytové semináře – že bychom se k nim vrátili jako k undergroundové alternativě?

    To asi ne, ač jsem se sama v mládí některých účastnila a hodně mi daly. Jednak – řečeno úředním jazykem – stále zvyšujeme „provzdělanost“, takže těch studentů by na bytové semináře bylo trochu hodně. Pak taky dnešní studenti nemají čas, protože při škole velmi často pracují, a ono to už takhle dohromady příliš dobře nejde – to je ta zmíněná otázka střední vrstvy: dnešní učitelé, lékaři či úředníci nemají na to, aby drželi děti na školách, a humanitní vzdělání je tak trochu nedělitelné. Nebude z vás dobrý sociolog, pokud neznáte dějiny, literaturu, výtvarné umění a leccos dalšího. A potom se taky už na univerzity dostávají ti demotivovaní, o kterých jsem mluvila – a ty nezajímá poznání, ale diplom.

    Nadto v dnešní době není problémem nedostatek informací – jako to bylo za nás –, ale jejich přebytek, studenti se v nich více či méně topí a klíčový úkol pedagoga je pomoci jim, jak se v nich vůbec orientovat. Když je před vámi dvacet možností, jak strávit večer, velmi často si řeknete, že spíš než byste se hnali na nějakou přednášku, o níž stejně nevíte, jaká bude, zůstanete sedět doma „u fejska“.

    Oni to taky mají těžké, jako jsme to měli my, a taky hledají mezi dospělými nějaké světýlko. Potíž je, že to mají těžké jinak, a my jim často nedokážeme být dobrou oporou.

    Vím o vás, že studujete na Institutu ekumenických studií. Jedná se spíše o vaši osobní duchovní cestu, nebo je to také jedna z možností, jak vlastním příkladem vést mladé lidi k hlubšímu pochopení cesty poznání?

    Je velkou radostí mého středního věku, že jsem natrefila na Institut ekumenických studií a jím vynalezený bakalářský program Teologie křesťanských tradic fungující při ETF. Zčásti z pracovních, zčásti ze zdravotních důvodů mi studium trvá poněkud dlouho, ačkoli teď snad už přece vidím na konec. Poznala jsem za ta léta spoustu skvělých lidí, mezi učiteli i mezi spolužáky, a dopřála jsem si ten luxus ještě na stárnoucí kolena nahlédnout do jiného oboru, který mě zajímá, a to v ovzduší vzájemné tolerance na poli ekumenickém a lidském. Potvrdilo mi to něco, co sama cítím ve svém učitelském působení, že totiž není-li vzdělávání provázeno lidským zájmem, nemám-li říct přímo láskou, i ve svém odborném úkolu nakonec do jisté míry selhává.

    O nějakých křesťanských pravdách jsem své studenty nikdy nepřesvědčovala, i když při hodinách zejména starší literatury na křesťanská témata pochopitelně narážíme a mluvíme o nich. A oni toho leckdy víc než o křesťanství vědí o buddhismu nebo józe. Takže své poslání vidím v tom, otvírat okna.

    Nedávno zesnulý I. M. Jirous na bezvýchodnost normalizace odpovídal heslem „hlavně aby nezmizela radost“. Poskytují humanitní obory nějakou radost takříkajíc samy o sobě, když jsou zdejší podmínky zatím setrvale ubíjející?

    Kdyby nás práce, kterou děláme, netěšila, neznám žádný dobrý důvod, proč bychom ji dělali. Mě osobně v tomhle hodně ovlivnila Miloslava Holubová, kunsthistorička, která byla v padesátých letech vězněná a i později, zejména po podpisu Charty, různě popotahovaná. Vyprávěla mi – a je to i v její vzpomínkové knize Necestou cestou –, jak si vždycky, když mohla vůbec pracovat v oboru, říkala: „Dělám, co mě baví, a ještě mě za to platěj.“ Myslím, že z vnitřní síly lidí jako ona pořád ještě mravně žijeme.

    A určitě právě tohle je jedna z věcí, které jsou na literatuře krásné: to, že si partnery k rozhovoru můžete vybírat napříč věky i kontinenty. Nejspíš bych to shrnula slovy autora listu Židům (a s prominutím to vezmu v kraličtině): „Protož i my, takový oblak svědků vůkol majíce, odvrhouce všeliké břímě, i snadně obkličující nás hřích, skrze trpělivost konejme běh uloženého nám boje.“

    —————————————-

    Za rozhovor děkuje Petr Turecký

    Šárka Grauová, odborná asistentka Ústavu románských studií se specializací na portugalskou a brazilskou literaturu.

    Absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor angličtina-portugalština (1988). V roce 1991 absolvovala šestiměsíční studijní pobyt v Brazílii, v roce 1993 studovala 3 měsíce v portugalské Coimbře. Po odchodu z Filozofické fakulty (1994) pracovala jako redaktorka překladové literatury v nakladatelství Mladá fronta, po mateřské dovolené (1996–8) spolupracovala s různými nakladatelstvími (zejména Torst a Kalich) jako redaktorka a editorka, byla šéfredaktorkou Zpravodaje Diakonie ČCE, později pod názvem Modré z nebe. Nyní opět působí na Filozofické fakultě, od roku 2007 jako vedoucí oddělení portugalistiky.

    Od 90. let přeložila nebo se podílela na překladu 12 knih a je držitelkou několika ocenění (např. výroční ceny Mladé fronty 1998 a 2000; jedné mimořádné a jedné hlavní tvůrčí odměna Českého literárního fondu a Obce překladatelů, 1998 a 2000). Od roku 2005 řídí Lusobrazilskou knihovnu vydávanou nakladatelstvím Torst.

    —————————————————-

    Pokračování…

    ———————

    Uveřeněno s laskavým souhlasem autorky, původně vyšlo v listu Protestant.

    ————————————————————————————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • Comments are closed.

 

Březen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Archivy