• Rozhovor se Šárkou Grauovou

    sg2012-3

    Jaká je vaše zkušenost s vysokoškolským systémem na školách humanitního zaměření?

    V našich podmínkách je stále ještě třeba pořád dokola vysvětlovat to, co již ve druhé polovině 19. století popsal německý filosof Wilhelm Dilthey, že totiž přírodní a humanitní vědy nelze měřit stejným metrem, protože v tom, co dělají, nejsou srovnatelné.

    Zrovna včera jsem zadávala do univerzitního systému svou bibliografii za loňský rok a dotazník ode mne žádal, abych uvedla odrůdu nebo plemeno výsledku – připadá vám to normální?

    V čem spatřujete problémy?

    Jeden z velkých problémů je v tom, že ministerská Rada pro výzkum, vývoj a inovace (z toho se mnoha humanitních věd netýká nic, takže už sám ten název říká, že jsme jen jaksi okrajově trpěni) stanovila bodový systém hodnocení, podle něhož jsme financováni – trochu jako krasobruslaři: za tento skok tolik a tolik bodů. A ten systém je jednak nastaven ryze kvantitativně (odtud jeho označení kafemlejnek), což je samo o sobě absurdní (týchž 40 bodů za překlad detektivky jako za překlad náročné odborné práce), a jednak tím, že je všemocný, vede mnohdy lidi k nesmyslným činnostem. Lidé působící v humanitních oborech jsou znovu a znovu stavěni před absurdní dilema: buď budou výměnou za příděl peněz dělat věci, které často nemají valný smysl, anebo budou dělat to, co považují za smysluplné a užitečné, ale své obory tím pohřbí.

    Kupříkladu jedním z podstatných kritérií pro hodnocení – a tedy financování – naší práce je mezinárodní ohlas. Jenže naše obory jsou v jistém smyslu vázány na české prostředí. Je hloupost někoho, kdo se zabývá obrazy Mistra vyšebrodského oltáře, finančně motivovat, aby svá zjištění o stehlících na jeho mariánských obrazech publikoval anglicky v zahraničním časopise – tím, že za to sklidí víc „bodů“, a tedy jeho pracoviště dostane o něco málo víc peněz. Pokud člověk nedospěje k nějaké podstatnější syntéze, v zahraničí nebudou jeho poznatky o středověkých stehlících nikoho zvlášť zajímat – na rozdíl od přírodovědných poznatků o stehlících je to věc zajímavá především pro nás a pro naši kulturu.

    Co je výsledkem takto nastaveného systému?

    Například jakási vynucená „mezinárodnost“ a „světovost“ – když říkám vynucená, myslím tím jednak to, že si sami vydáváme časopisy v cizích jazycích, které mnohdy nikdo nečte, a jednak to, že v cizích jazycích publikují i lidé, kteří nám na mezinárodním poli mohou dělat leda ostudu.

    Ono to ale má ještě další dopad. Od doby, co se náš akademický život řídí těmito kritérii, u nás v podstatě zmizel veřejný prostor. Lidé, kteří učí na univerzitách, od konce 90. let přestali psát recenze, vstupovat do společensky podstatných diskusí, psát popularizační články do novin. Musíme si totiž pečlivě vybírat, kolik „nehodnocené“ činnosti si můžeme dovolit – a právě ty zmíněné věci jdou většinou přes palubu: naše síly nejsou bezedné.

    Nijak tím samozřejmě nezpochybňuji význam mezinárodního dialogu – to bych byla jako portugalistka sama proti sobě. Problém je podle mého názoru v tom, že ne každý český univerzitní učitel je odborník mezinárodního formátu, ale i ti z nás, kteří tento potenciál nemají, mohou být české kultuře nesmírně prospěšní. Například tím, že budou českému publiku prostředkovat kontakt se zajímavými věcmi, které se dějí jinde, a nové podněty podle svého naturelu uplatňovat v českém prostředí: v dobré filologii u nás vždycky byla taky dávka altruismu. Vždyť není-li naše příslušnost k evropské kultuře dána sdílenými hodnotami a myšlenkami, čím tedy? Copak může ve vyspělé evropské kultuře platit, že Portugalskem se mají zabývat portugalisté a ostatní nechť zůstanou v blažené nevědomosti? To by byl návrat… Ani nechci domýšlet kam.

    Proč se protestní hlasy humanitních škol soustavněji ozývají teprve v poslední době?

    Humanitní vědy ze své podstaty nepřinášejí rychlé plody – kultura, podobně jako vzdělání, je slovo etymologicky spjaté se zemědělstvím a vzděláváním půdy. Když na jaře špatně zoráte a zasejete, výsledky sklidíte až na podzim. Na to, že máme – řečeno někdejším příměrem Václava Klause – knihovnu už dvacet let na balkoně, na to, že v některých oblastech školství dvacet let žijeme takříkajíc z podstaty, začínáme opravdu doplácet teprve teď.

    Mnoho z nás, kteří na univerzitě působíme, leckdy ještě tyje z dědictví svých středostavovských předků, často ještě z dob předválečných – proto si vůbec můžeme dovolit ten časově i finančně náročný koníček, jímž povolání vysokoškolského učitele humanitního oboru je. Naše děti ale už nic takového nemají a mít nebudou. Adepti na místa akademických pracovníků se tedy dělí na ty, kteří si to mohou dovolit, a na ty, kteří musí jít pracovat někam za víc, než je nástupní plat skladníka – není to při deseti milionech obyvatel neodpustitelná marnotratnost? A musím říct, že je to pro mne jedna z nejsmutnějších věcí, které z té věčné „nedofinancovanosti“, jak se tomu pěkně česky říká, plynou: Když si tak od druhého třetího ročníku „myslíte“ na nějakého studenta a on vám pak řekne, že z finančních důvodů na univerzitě pracovat nemůže. A já tomu úplně rozumím: nejsme řeholníci, abychom volili mezi tím, zda založíme rodinu, nebo budeme v celibátu sloužit poznání.

    Může za tento stav politická situace, nebo komercializace všeho – vliv USA?

    Ono se to asi nedá popsat v kategoriích buď anebo. Něco jsou obecné trendy, ale bohužel asi spíš evropské než americké. Prožíváme monetarizaci všeho: všechno převádíme na okamžitý finanční zisk. A oblasti, kde to nejde, mají prostě smůlu.

    Jenže to je právě strašně krátkozraké.

    Uvedu příklad. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy má dlouhou tradici studium arabistiky. Ten obor není počtem studentů ani pedagogů velký a leckdo si třeba řekne, že bychom se bez nějakých arabistů klidně obešli. Jen považte: ti lidé rozebírají verš po verši Korán v originále, zabývají se kdovíjakými zvláštnostmi egyptského dialektu nebo se šťourají v nějakých Bidpájových bajkách. K čemu je to dobré, když se dneska stejně všude domluvíte anglicky. A představte si, že oni tam klidně přednášejí pro nějaký osm deset lidí, zatímco třeba na medicíně jich na přednášce sedí třeba sto dvacet!

    Jenže pak se objeví někdo jako třeba Jana Hybášková, mimochodem moje spolužačka z gymnázia, a my najednou zjistíme, že ta malá česká takzvaně neproduktivní arabistika vychovala někoho, kdo nám dělá obrovské renomé v celém světě – je to ve srovnání s tím, kolik se investuje třeba do sportovců, opravdu drahé?

    Nebo chce nějaká firma v arabském světě uzavřít obchod, a najednou se ukáže, že když na jednání pošle někoho, kdo zná právě ty podivné Bidpájovy bajky, ten člověk je vychován k tomu, aby lépe rozuměl arabské kultuře, a proto dokáže vyjednat mnohem lepší podmínky než dokonalý manažer, který nemluví jinak než anglicky a Arabové jsou pro něj barbaři. Tento přínos se ale bohužel neprojeví vyčíslitelně ani okamžitě – a za to jsme právě neustále trestáni.

    Nebo jiný příklad: když se podíváte na ty nekonečné kauzy s akademickými tituly našich politiků – což neznamená nic jiného, než že nám mnohdy vládnou lidé s velmi mizerným humanitním vzděláním –, není toto právě to nevalné ovoce, které dlouhodobým zanedbáváním humanitních škol všichni sklízíme?

    ———————————-

    Za rozhovor děkuje Petr Turecký

    Šárka Grauová, odborná asistentka Ústavu románských studií se specializací na portugalskou a brazilskou literaturu.

    Absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor angličtina-portugalština (1988). V roce 1991 absolvovala šestiměsíční studijní pobyt v Brazílii, v roce 1993 studovala 3 měsíce v portugalské Coimbře. Po odchodu z Filozofické fakulty (1994) pracovala jako redaktorka překladové literatury v nakladatelství Mladá fronta, po mateřské dovolené (1996–8) spolupracovala s různými nakladatelstvími (zejména Torst a Kalich) jako redaktorka a editorka, byla šéfredaktorkou Zpravodaje Diakonie ČCE, později pod názvem Modré z nebe. Nyní opět působí na Filozofické fakultě, od roku 2007 jako vedoucí oddělení portugalistiky.

    Od 90. let přeložila nebo se podílela na překladu 12 knih a je držitelkou několika ocenění (např. výroční ceny Mladé fronty 1998 a 2000; jedné mimořádné a jedné hlavní tvůrčí odměna Českého literárního fondu a Obce překladatelů, 1998 a 2000). Od roku 2005 řídí Lusobrazilskou knihovnu vydávanou nakladatelstvím Torst.

    ————————–

    Pokračování…

    ———————

    Uveřeněno s laskavým souhlasem autorky, původně vyšlo v listu Protestant.

    ————————————————————————————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • Comments are closed.

 

Duben 2019
P Ú S Č P S N
« Lis    
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930  

Archivy