• Kronika 08.11.2010

    V noci z 9. na 10. listopadu 1938 probíhalo v německých, ale také sudetských a rakouských  městech systematické vybíjení židovských obchodů, domů a synagog. Během tohoto pogromu označovaného historiky jako říšský pogrom, nebo obecně a nepříliš vhodně Kristallnacht, bylo zavražděno téměř sto Židů, přesnější údaje se rozcházejí. Po tomto řádění bylo okolo 30 000 Židů odvlečeno do koncentračních táborů a později na smrt.

    kristallnacht1

    Vybraná místa, v nichž byly během tzv. křišťálové noci vypáleny synagogy.

    -

    “Nacistické vedení cynicky tvrdilo, že pogrom nebyl nijak organizován a že sami Židé vyvolali spravedlivý hněv lidu, a využilo jej k dalším protižidovským opatřením. Židům bylo přikázáno odstranit způsobené škody a uvést vzhled ulice opět do původního stavu - zároveň ale zabavili pojistky, na něž měli poškození nárok. 12. listopadu bylo na poradě, jíž předsedal Hermann Göring, německým Židům navíc uloženo zaplatit pokutu ve výši jedné miliardy marek. Křišťálová noc tak byla využita také k urychlení nucené arizace židovského majetku. Listopadový pogrom roku 1938 může být považován za symbolický i praktický mezník v nacistické protižidovské politice: značil přechod k úplnému vyloučení Židů ze společnosti a potenciálně k jejich fyzické likvidaci.”

    (zdroj: holocaust.cz)

    kristallnacht2

    —————————————–

    V posledních letech antisemitismus na celém světě opět sílí a hledá si nové cesty vyjádření. Některé z těch cest jsou přijatelné nejen pro radikální islamisty a novodobé nacisty, ale také pro ultrakonzervativní křesťany a dokonce pro vzdělané levicové intelektuály. Jak umírají poslední pamětníci šoa, stává se vzpomínka na vyvražďování židovských spoluobčanů námětem internetových žvástů, předmětem zpochybňování a zesměšňování. Zdá se, že se naše civilizace opět vrací do kritického sebevražedného stádia opuštění svých etických norem.

    Kontroverzní britský publicista a historik Paul Johnson zcela přesně označuje antisemitismus za nemoc:

    Nemoc antisemitismu

    V reakci na stupňování antisemitismu, jehož jsme v posledních letech svědky v arabském světě, a na jeho návrat do Evropy se objevila nejenom celá řada podnětných úvah, zamýšlejících se nad podstatou a důsledky tohoto fenoménu, ale i některé analýzy, jež vycházejí z chybných premis. Jako příklad lze uvést dosti rozšířenou představu, že antisemitismus je jistou formou rasismu či etnické xenofobie. Tato představa je dědictvím poválečného období, kdy se v důsledku odhalení hrůzného rozsahu Hitlerova „konečného řešení” zvedla všeobecná vlna odporu vůči všem projevům skupinové nenávisti. Rasismus, ať již v té či oné podobě, je od té doby opakovaně identifikován jako hlavní zlo, kterému je třeba čelit.

    Je-li však antisemitismus odrůdou rasismu, jedná se o velmi zvláštní odrůdu, jež se vyznačuje mnoha jedinečnými rysy. Z mé perspektivy - perspektivy historika - se mi však antisemitismus jeví natolik zvláštní, že se domnívám, že by měl být zařazen do zcela odlišné kategorie. Spíše nežli rasismem bych ho nazval intelektuální nemocí, neobyčejně destruktivní nemocí mysli, kterou se mohou snadno nakazit jak jednotlivci, tak i celé společnosti.

    Odborníci na genetiku a spřízněné disciplíny možná namítnou, že tento postřeh není vědecky odůvodněný. Má odpověď je prostá: Copak vůbec lze v této oblasti vynášet vědecké soudy? Vždyť se vědci ani nedokáží dohodnout na definici samotného pojmu rasy. Neshodnou se dokonce ani na tom, zda vůbec nějaké rasy existují. V důsledku nesmírného pokroku, který byl na poli genetiky za poslední půlstoletí učiněn, se tento problém vůbec nezjednodušil, ale naopak ještě více zkomplikoval a obestřel záhadou. Zdá se, že jediné, co vědci v této oblasti dokáží, je předkládat stále nové faktografické výsledky svých studií, které si navíc často vzájemně odporují. To však dokáže poměrně dobře dělat i historik. I on ukazuje, jak se lidé v různých historických obdobích v rozmanitých částech světa chovali, když byli konfrontováni se zjevným faktem nápadných rasových rozdílů.

    Historická fakta naznačují, že rasismus je v tom či onom stupni natolik všudypřítomným rysem lidských společenství, že je snad dokonce možno ho označit za rys přirozený a nevyhnutelný (což vůbec neznamená, že se proti němu nedá nic dělat: důsledky rasismu mohou být mírněny prostřednictvím vzdělávání, politických opatření a rasově smíšených sňatků). Rasismus často přijímá podobu nepřátelství mezi národy, obzvláště tehdy, když dvě země zaujmou antagonistické postoje v důsledku svého vzájemného geografického postavení. Třemi nejmarkantnějšími příklady z této kategorie jsou vztahy mezi Francií a Anglií, Polskem a Ruskem a Německem a Dánskem. Intenzita těchto nepřátelských vztahů se může v důsledku konkrétních historických změn zvyšovat či naopak snižovat. Tak například dokud měli Skoti a Francouzi společného nepřítele - Angličany -, byli přirozenými spojenci a jejich vzájemné vztahy byly velmi přátelské. Po připojení Skotska k Anglii však Skotové nasáli všeobecný antigalicismus britského národa. Podobně vytvoření Evropské unie vedlo v některých případech ke zmenšení nenávisti mezi sousedními zeměmi (obzvláště mezi Francií a Německem), zatímco v jiných případech vedlo naopak k jejímu nárůstu (Německo a Dánsko).

    Antisemitismus má oproti tomu velmi dlouhou historickou tradici, nikdy nebyl spojen s hranicemi a ačkoli se střídají období jeho větší a menší intenzity, zdá se, že je imunní vůči jakékoli historické změně.

    Jak se můžeme dočíst v Genesis, Židé (či Hebrejci) byli odpradávna - a zajisté již na konci druhého tisíciletí před Kristem - „cizinci a dočasně hostujícími”. Již dávno před velikou diasporou, která následovala po střetech Judey s Římem, se usadili v mnoha rozličných částech středomořské oblasti a Středního východu, ačkoli si přitom nadále uchovávali svoji charakteristickou náboženskou a sociální identitu. První historicky doložené projevy antisemitismu se objevily v Alexandrii ve třetím století před Kristem. Pozdější historické změny antisemitismus neukončily, pouze na něj, obrazně řečeno, navršily další archeologické vrstvy. Ke starověkému antisemitismu přibyla vrstva křesťanská a později, počínaje osvícenstvím, vrstva sekulární, která kulminovala v antisemitismu sovětském a v nacistických zvěrstvech první poloviny 20. století. V současné době jsme svědky arabsko-muslimské vrstvy, která se začala vršit zhruba ve dvacátých letech dvacátého století a s každou novou dekádou nabývá na síle.

    Co je pro historika při pohledu na více než dvě milénia trvající dějiny světového antisemitismu nejvíce zarážející, je fundamentální iracionalismus tohoto postoje. Zdá se, že antisemitismus je zrovna tak málo smysluplný jako malárie či meningitida. V celých dějinách bychom sotva našli byť jen jediný příklad, kdy byla vlna antisemitismu vyvolána skutečným ohrožením ze strany židů (na rozdíl od ohrožení imaginárního). V Japonsku například byl a dosud je antisemitismus rozšířen vzdor faktu, že zde nikdy neexistovala žádná židovská komunita.

    Pokud se antisemitů zeptáme, proč židy nenávidí, dají nám kontradiktorní odpovědi. Židé se neustále předvádějí; jsou uzavření a rezervovaní. Nechtějí se asimilovat; příliš snadno se asimilují. Jsou příliš pobožní; jsou to materialisté, kteří ohrožují náboženství. Jsou nekulturní; jsou přehnaně kulturní. Vyhýbají se manuální práci; jsou přehnaně pracovití. Jsou to skrblíci; ostentativně utrácejí peníze. Jsou to zarytí kapitalisté; jsou to rození komunisté. A tak dále. Jazyk antisemitismu vytvořil ve všech svých nesčetných projevech v průběhu věků obsáhlý slovník antonym a klamných závěrů, který je skutečnou pokladnicí nelogičností a kontradikcí. Antisemitismus je podobně jako mnohé nemoci těla velmi infekční a jeho výskyt se v některých lokalitách či společnostech může stát endemickým. Ačkoli je nemocí mysli, nenapadá v žádném případě pouze lidi se slabým či průměrným intelektem. Je smutným faktem historie, že mezi infikovanými se často nacházeli i muži a ženy, kteří se jinak vyznačovali pronikavostí a subtilností svého myšlení. Podobně jako všechny ostatní mentální nemoci i antisemitismus rozkládá rozum a stává se tak pro napadeného často fatálním.

    Sklon k iracionálnímu myšlení je dosti běžný a nikdo z nás ho není zcela ušetřen; pokud se k němu navíc připojí i antisemitismus, iracionální myšlení přestane být pouze instinktivním a promění se v systém. Přesvědčený antisemita systematicky vyhledává fakta „dokazující” jeho fixní představu a tato fakta také neustále nachází, podobně jako své „důkazy” nachází marxista, který v každé události vidí další potvrzení marxistické diagnózy světového vývoje. (V této souvislosti není nijak překvapivé, že antisemitská teorie v podobě, do níž se vyvinula u mladohegelovců, sehrála klíčovou roli i ve vývoji Marxových metod analýzy.)

    Nakazí-li se někdo antisemitismem, je třeba to hodnotit jako dobrovolný akt, jelikož se jedná o infekci, které se lze silou vůle a rozumu v principu ubránit. Ne vždy je to však snadné, obzvláště žije-li člověk ve společnosti, v níž antisemitismus zdomácněl a stal se normou. Jedna věc je nicméně nepochybná: nakažení se antisemitismem je aktem sebedestruktivním, a to platí jak pro jednotlivce, tak i pro celé společnosti a vlády.

    Mezi nejvýraznější projevy tohoto dějinného zákona patří vyhnání židů (společně s Maury) ze Španělska v 90. letech 15. století, po němž následovalo pronásledování „nových křesťanů” čili židovských konvertitů inkvizicí. To vše se odehrálo v době, kdy se před Španěly v souvislosti s jejich proniknutím do Nového světa otevřely bezprecedentní možnosti ekonomické expanze.

    Díky tomuto oficiálnímu antisemitismu přišlo tehdy Španělsko (a jeho kolonie) o společenskou vrstvu, která se již předtím velmi osvědčila v oblasti poskytování finančních služeb. Důsledkem bylo, že místo toho, aby projekt expanze těžby stříbra v Novém světě a jeho importu do Španělska vedl k protoprůmyslové revoluci a vytvoření moderní sítě finančních služeb, byla dosud prosperující španělská ekonomika postižena inflací a dlouhodobým úpadkem a španělská vláda prodělala opakovaně bankrot. Bezprostřední prospěch měli ze španělského antisemitismu severní (protestantské) oblasti Nizozemí, ve kterých příliv židovských emigrantů nacházejících nový domov v Amsterdamu a Rotterdamu vedl k akceleraci vývoje finančnictví a obchodu, který Holanďanům na jistou dobu zabezpečil ekonomickou převahu. Dlouhodobý prospěch z něj pak měly Anglie a Spojené státy. Anglie skoncovala se svým institucionálním antisemitismem v polovině 17. století, kdy Židům, kteří byli předtím v roce 1290 z této země vyhnáni, umožnila, aby se do ní navraceli a znovu se v ní usazovali (a praktikovali zde své náboženství), aniž by přitom bylo třeba zavádět nějaká zvláštní privilegia. Podle stejného vzoru se pak postupovalo i v anglických koloniích v Americe, takže nová republika zde byla od samého počátku oblastí, v níž neměl antisemitismus žádnou oporu v zákonu.

    Británie byla na konci 18. století zemí, v níž se jako první realizovala průmyslová revoluce, a Spojené státy se zase na konci 19. století staly největší světovou finanční a průmyslovou velmocí, kterou zůstaly do dnešního dne. Teoretikové jako Max Weber a R. H. Tawney zabývající se srovnáváním ekonomické výkonnosti zdůrazňovali při vysvětlování „anglosaské” průmyslové převahy roli protestantismu (obzvláště jeho „paniky spásy”). V současné době se ukazuje, že je třeba klást větší důraz na úlohu imigrace, a to především imigrace židovské.

    Antisemitismus se ukázal jako sebedestruktivní faktor i ve vývoji moderní Evropy v 19. a 20. století. Okupace Alsaska-Lotrinska Německem po prusko-francouzské válce roku 1870 vyvolala značný exodus místní židovské populace do Paříže, což vedlo k rychlému nárůstu antisemitismu ve Francii, která byla touto nemocí již delší dobu infikována. Jedním z důsledků byla Dreyfusova aféra (rodina Dreyfusů pocházela z Alsaska), která zachvátila Francii po dobu téměř dvou dekád.

    Následující kulturní občanská válka Francii v mnoha ohledech - v neposlední řadě vojensky - oslabila. To pak na počátku 20. století napomohlo při utváření přesvědčení Německa, že Francie bude snadným cílem, jímž se v roce 1914 skutečně stala. Mezi dlouhodobé důsledky Dreyfusovy aféry patří i zhroucení Francie při střetu s nacistickým Německem a její kapitulace v roce 1940, stejně jako povaha vichistického režimu, jenž po ní následoval.

    Jako další příklad lze uvést carské Rusko. Koncem 18. století, za vlády Kateřiny II., byly po druhém dělení Polska, díky němuž Rusko poprvé získalo početnou židovskou menšinu, vytvořeny první elementy pozdějšího komplexního systému protižidovských zákonů. Od té doby byl tento systém neustále rozvíjen přidáváním nových zákazů a stále přísnějších omezení. Jeho působení bylo posíleno oficiální podporou „lidových” pogromů. Výsledkem byla rozsáhlá migrace Židů na západ, obzvláště do Británie a Spojených států - opět k ekonomickému a kulturnímu prospěchu anglosaských mocností. Rusko bylo naopak oslabeno, a to nejen v důsledku ztráty talentů, ale také díky korupci správní sféry zapříčiněné existencí komplexního systému restrikcí.

    Negativní následky ruského antisemitismu se v této zemi projevily ještě jiným způsobem. Represivní metody zaváděné v souvislosti s ruským antisemitismem se později staly vzorem pro budování systému sovětské interní kontroly, na který je možno nahlížet jako na extenzi zákonů, jež byly původně určeny pouze k útlaku Židů, na celou populaci. Přetrvávající účinky tohoto systému, včetně bezmezné korupce, jsou dodnes patrné na všech úrovních života ruské společnosti.

    Nejpozoruhodnější „obětí” antisemitismu je však hitlerovské Německo. Historikové dosud považují za svoji morální povinnost démonizovat Hitlera a paušálně odsuzovat vše, co nacisté udělali. Nejenže takový přístup není v zájmu objektivní vědy, existuje i celá řada dalších důvodů, proč s ním skoncovat. Hitler nebyl démon, ale lidská bytost, stejně jako jí byli např. Atila, Barbarossa, Luther, Wallenstein, Bedřich Veliký či Bismarck.

    Ačkoli Hitler vyrůstal v relativně skromných sociálních podmínkách a nedostalo se mu příliš dobrého vzdělání, byl obdařen pronikavou inteligencí, uměleckou imaginací a neobyčejnými vyjadřovacími schopnostmi. V první světové válce prokázal jako voják značnou osobní odvahu a ve všem, co později dělal, se projevovala jeho mimořádně silná vůle. Kromě toho je třeba zmínit jeho úžasný organizační talent, schopnost nadchnout lidi a vyvolávat v nich pocity oddanosti, strategickou preciznost vyváženou taktickou pružností a neobyčejné řečnické nadání okořeněné zvláštním talentem rozesmát posluchače. To, že se mu podařilo vytvořit v podstatě z ničeho celonárodní masovou politickou stranu a dovést ji za dobu kratší nežli jedno desetiletí k volebnímu vítězství v zemi, která byla tehdy patrně nejvzdělanější na celém světě, je výkonem, ke kterému se jen těžko hledá v dějinách politiky obdoba.

    To vše svědčí o jeho mimořádných schopnostech. Co se týče jeho zločinných sklonů a deformací, jsou nepopiratelné: byl notorickým gangsterem a brutálním surovcem, úzkoprsým šovinistou a člověkem posedlým neukojitelnou touhou po moci. A především byl antisemitou, což nejenže stálo život miliony nevinných lidí, ale v konečném důsledku se to ukázalo jako fatální i pro jeho vlastní světovládné ambice.

    Z historických záznamů není možné jednoznačně určit, kdy se Hitler tímto fanatickým antisemitou stal. Jasné je pouze tolik, že již na počátku 20. let byl vůči Židům posedlý zuřivou nenávistí. Jeho antisemitismus postupem času stále nabíral na síle, až nakonec zcela ovládl jeho myšlení a stal se určujícím faktorem jeho veškerého strategického uvažování a rozhodování.

    Často se říká, že Hitlerovi jeho antisemitismus napomohl při vzestupu k moci. Není mi však znám ani jediný přesvědčivý pokus opřít tuto tezi o detailní statistické argumenty. Antisemitismus byl poměrně dosti rozšířen v Rakousku a některých částech jižního Německa. V centrálních a severních oblastech Německa však byli Židé poměrně dobře asimilováni a poskytovali místní populaci užitečné služby; lidé zde žijící museli být k antisemitismu podněcováni. Co se týče Německa jako celku, domnívám se, že Hitlerovi byl jeho antisemitismus - stejně jako pouliční šarvátky, které vyvolával - při cestě k volebnímu vítězství spíše na obtíž. Více voličů díky němu ztratil než získal. Kromě toho antisemitismus odváděl pozornost od čtyř klíčových bodů Hitlerovy politiky, které mu nepochybně pomáhaly získávat velké počty hlasů. Byly jimi: nekompromisní odmítání podmínek Versailleské smlouvy; radikální požadavek na ukončení výmarského ekonomického systému, který vedl k hyperinflaci a znehodnocoval tak úspory střední třídy; neméně radikální návrhy, jejichž cílem bylo ukončit masovou nezaměstnanost; a v neposlední řadě odpor vůči komunismu, kterého se většina Němců obávala a nenáviděla jej.

    K moci se tedy Hitler nedostal díky svému antisemitismu, ale vzdor němu. Jeho neutuchající nenávist vůči Židům mu pak stále více zatemňovala rozum. Díky své násilné politice pronásledování Židů si znepřátelil země, jejichž obyvatelstvo by jinak mohlo sympatizovat alespoň s některými z agresivních požadavků jeho zahraniční politiky. Hitlerovo vnímání okolního světa bylo natolik pod vlivem antisemitismu, že jakýkoli odpor, s nímž se setkal, mu byl okamžitě potvrzením existence židovského spiknutí, na které již léta upozorňoval. Varoval, že vypukne-li jednou válka, bude na vině právě židovské spiknutí. Válka se mu tak stala jak příležitostí pro implementaci „konečného řešení židovské otázky”, tak i jeho ospravedlněním.

    Antisemitismus tedy Hitlera přivedl do zcela zbytečné války s Francií a Británií a poté, co se mu podařilo konsolidovat nadvládu nad kontinentální Evropou, ho vehnal do dalších válečných dobrodružství, v nichž již neměl příliš velkou šanci na vítězství. Napadl Sovětský svaz, svého dřívějšího povolného spojence, a dostal tak Německo do situace, kdy muselo válčit současně na dvou frontách, což byla konfigurace, o níž sám dříve prohlašoval, že byla příčinou porážky Německa v první světové válce. O něco později, když Japonsko v prosinci 1941 napadlo Spojené státy, učinil naprosto iracionální rozhodnutí a vyhlásil Americe válku. V obou případech se jednalo o činy svědčící o ztrátě soudnosti způsobené intelektuální nemocí antisemitismu. Motivem prvního rozhodnutí byla Hitlerova snaha o extenzi „konečného řešení” na východ, u zrodu druhého byla jeho šílená představa, že vládcové Spojených států představují klíčový článek světového židovského spiknutí. Na počátku roku 1941 zaujímal Hitler ve světě nesmírně silnou mocenskou pozici; na konci téhož roku již byly porážka jeho země a jeho vlastní anihilace pouze otázkou času.

    Jakožto příklad sebedestruktivního potenciálu antisemitismu má příběh Hitlera a nacistického Německa obdobu pouze v tom, co se stalo Arabům v průběhu minulého století. Rok 1917 byl svědkem jednak vydání Balfourovy deklarace opravňující k vytvoření židovské „národní domoviny” v Palestině, jednak válečné okupace Jeruzaléma britskými vojsky, po níž následovalo udělení mezinárodního mandátu k výkonu správy nad tímto územím. V Balfourově deklaraci Britové slíbili, že „všemi silami podpoří” projekt budování národní domoviny, „aniž by přitom došlo k jakémukoli poškození práv stávající populace”. V tomto stadiu nepočítali s utvořením suverénního židovského státu ani mnozí sionisté. Tak například Chaim Weiz­mann, hlavní aktér v pozadí Deklarace, si představoval, že židovští imigranti, jejichž řady se neustále rozrůstaly o vědce, zemědělské odborníky a podnikatele, sehrají klíčovou roli při napomáhání Arabům na Středním východě k co nejefektivnějšímu využívání jejich bohatých zásob ropy.

    Kdyby skutečně Arabové a Židé od samého počátku takto spolupracovali a kdyby se pak peníze získané z ropy investovaly do vzdělání, technického rozvoje, průmyslu a sociálních služeb, Střední východ by dnes byl zdaleka nejbohatší částí zemského povrchu. Byla to jedna z největších promarněných dějinných příležitostí srovnatelná (odhlédneme-li od měřítka) s neschopností Španělska využít potenciálu bohatých zásob stříbra, kterých se zmocnilo v 16. století. Hlavní příčinou této katastrofy byl opět antisemitismus, jehož šíření se napomohlo důmyslným podvrhem.

    V 90. letech 19. století carská policie, jež toužila mít „důkazy” židovského ohrožení Ruska, požádala svého agenta v Paříži (která tehdy byla společně s Vídní světovým centrem antisemitismu), aby jí dodal usvědčující materiály. Ten vzal pamflet z roku 1864, v němž jeho autor, Maurice Joly, obviňuje Napoleona III. ze světovládných ambicí, a jednoduše ho přepsal. Napoleona nahradil Židy, text pamfletu obohatil o tradiční antisemitské detaily a opatřil ho názvem „Protokoly sionských mudrců”. Tento dokument se pak znovu vynořil v Rusku po převratu z roku 1917, o němž mnoho oponentů z řad „bílých” věřilo, že byl židovským spiknutím. Odtud pak pronikl na Střední východ. Když Weizmann v roce 1918 přišel do Jeruzaléma, britský velitel, generál sir Wyndham Deedes, mu předal strojopisnou kopii Protokolů se slovy: „Měl byste si to důkladně pročíst. Zdá se, že vám to v budoucnu způsobí veliké problémy.”

    V roce 1921 byla v londýnských Times po důkladném šetření otištěna série článků, v nichž byl odhalen pravý původ dokumentu a podány přesvědčivé důkazy, že byl podvržen. Negativní následky, před nimiž varoval Deedes, však již v té době byly v plném pohybu. Mezi těmi, kdo podvrh četli a uvěřili mu, byl jednak Adolf Hitler, ale také i Muhammad Amin al-Husseini, čelný představitel bohaté rodiny pozemkových vlastníků v Palestině. Al-Husseini sice nenáviděl Židy již dříve, po přečtení Protokolů však jeho život získal zcela nový smysl. Rozhodl se zasvětit ho jedinému cíli: konečnému vyhnání všech Židů z Palestiny. Měl nevinné modré oči a tiché vystupování, díky němuž na lidi působil téměř servilním dojmem. Byl to však fanatický vrah, který zasvětil celý svůj život masovému vraždění. V roce 1920 ho Britové za podněcování ke krvavým protižidovským nepokojům odsoudili k deseti letům nucených prací. Již následujícího roku však z nějakých záhadných důvodů učinili ve své palestinské politice náhlý obrat, pro nějž se mi nepodařilo nalézt žádné uspokojivé vysvětlení, a jmenovali v Palestině nejvyšší muslimskou náboženskou radu, do jejíhož čela fakticky postavili právě al-Husseiniho.

    Tento muftí, jak se nazýval, pak pomohl vytvořit moderní podobu arabského antisemitismu. Jím jmenovaný vůdce teroristů Emile Ghori dostal za úkol využít jakékoli příležitosti k zabíjení nejen židovských osadníků, ale i Arabů, kteří se provinili spoluprací se Židy. Tito Arabové fakticky tvořili většinu obětí muftího. Tak byla započata tradice zabíjení umírněných Arabů, která se udržuje až do současnosti, a to nejen v Palestině, čehož je dokladem např. dnešní situace v Iráku.

    Po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933 navázal muftí styky s nacistickým režimem, pod jehož ochranou později cestoval Evropou. Přirozeně tíhnul k Heinrichu Himmlerovi, který měl v popisu práce nacistickou genocidu a s nímž sdílel extrémně násilnickou podobu antisemitismu. Oba muži jsou zachyceni na fotografii, jak se na sebe sladce usmívají. Ačkoli se tak muftí mnohému - co se týče masového vraždění a terorismu - přiučil od nacistů, čerpal i z historických tradic islámského extremismu. Byl to právě on, kdo jako první rekrutoval wahhabijské fanatiky ze Saudské Arábie, a proměnil je v zabijáky Židů, čímž založil další tradici, jež přetrvává až do dnešních dnů.

    Antisemitismus je již půl století určující ideologií arabského světa. Jejím praktickým cílem je destrukce Izraele a vyhlazení jeho populace. Důsledky této nesmírně zhoubné síly se opět podobají tomu, co již známe z jiných příběhů antisemitismu. Podobně jako Hitler poté, co selhalo jeho tažení usilující o destrukci židovského národa, ukončil svůj život sebevraždou, tak i sto milionů (či dokonce ještě více) Arabů pochodujících pod vlajkou antisemitismu zcela selhalo - vzdor čtyřem válkám a nesčetným vlnám terorismu a intifád - ve svých pokusech zničit relativně nevelký Izrael.

    Díky tomu, že Arabové dovolili svému patologickému antisemitismu, aby zcela ovládl jejich aspirace, promrhali postupně bilionové částky z prodeje ropy na nákup zbraní a provádění propagandy - a marginálně také na okázale přepychový život nepatrné menšiny. Ve svém útěku od rozumu se vzdali pokusů o demokratizaci a zcivilnění své společnosti, o zavedení demokracie a upevnění právního řádu. Vzdor všem svým výhodám začínají nyní výrazně zaostávat za Indy a Číňany, kteří sice nedisponují tak velikým přírodním bohatstvím, ale jejich činy jsou vedeny racionálním uvažováním, a nikoli nenávistí.

    Arabové se nicméně nadále pokoušejí těžit ze spouště působené touto nemocí a pokračují ve vstřebávání a šíření jejího jedu. Nejenže opatrují odkaz Protokolů - do dnešního dne byly v hlavních metropolích arabského světa vydány desítky milionů jejich výtisků -, ale odpudivé fantazie tohoto textu ještě dále přikrašlují svými vlastními mýty o židovské zlovolnosti. Nedávno byly Protokoly zpracovány do podoby jednačtyřicetidílného televizního seriálu, který byl zfilmován v Káhiře a vysílán po celém muslimském světě. Turecko, které bylo kdysi ekonomicky prosperující baštou úspěšně vzdorující radikalismu, se nyní proměňuje v semeniště antisemitismu, v němž se z nenávisti vůči Izraeli rodí nejrůznější druhy islámského extremismu. Když se konečně po dlouhé době objevila reálná naděje, že v arabském a muslimském světě zapustí kořeny demokracie, je ohrožována šířící se paralýzou.

    Antisemitismus se navrací dokonce i do Evropy, ačkoliv se původně zdálo, že z ní byl koncem 40. let dvacátého století jednou provždy vyhoštěn. Je nyní podněcován nejen početnou a stále se rozrůstající muslimskou menšinou, jejíž mešity a webové stránky propagují nenávist k židům, ale živí se i z domácích evropských zdrojů - jak politických, tak intelektuálních. Pronikl do všech hlavních stran, jež se usilovně snaží získat hlasy muslimů. Znepokojivým příkladem této tendence je New Labour v Británii.

    Neméně znepokojivý je, jak se domnívám, spřízněný evropský jev - antiamerikanismus. Nazývám ho jevem „spřízněným”, jelikož antisemitismus a antiamerikanismus jsou v dnešní Evropě dvěma stránkami téže mince, stejně jako jimi kdysi byly v Hitlerově mysli (jak lze jednoznačně doložit na druhé, nepublikované části jeho knihy Mein Kampf). Nenávist vůči Američanům, obzvláště co se týče jejích vulgárnějších projevů, lze podobně jako nenávist vůči Židům považovat za jistou formu rasismu či xenofobie. Avšak v té podobě, v níž se ve vzrůstající míře šíří mezi vzdělanci a intelektuály, nese všechny znaky intelektuální nemoci, jež se od té doby, co Spojené státy převzaly na svá bedra břímě války proti terorismu, stává stále více virulentní a infekční a méně léčitelnou.

    K nenávisti vůči Američanům přece neexistuje žádný rozumný důvod. Spojené státy již po několik staletí, a především v současnosti, poskytují útočiště chudým a pronásledovaným přicházejícím ze všech koutů světa, kteří na jejich půdě nacházejí svobodu a prosperitu. Amerika i nadále přijímá více imigrantů než kterákoli jiná země. Imigranti, kteří do Ameriky v poslední době přicházejí (patří mezi ně i Kubánci, Korejci, Vietnamci a Libanonci), se postupně zařazují mezi nejbohatší vrstvy této země a stávají se nadšenými zastánci jejích demokratických norem. Amerika je vskutku pulzujícím mikrokosmem lidské rasy a nenávidět Američany je podle mne totéž jako nenávidět lidstvo jako celek.

    To, že antiamerikanismus má mnoho společných rysů s antisemitismem, je zcela zřejmé hned na první pohled. Nahlédneme-li do jedné studie z poslední doby, zjistíme, že francouzští intelektuálové dokáží nalézt stejné množství vzájemně si odporujících důvodů pro nenávist vůči Spojeným státům jako pro nenávist vůči židům. Američané jsou podle nich přehnaně religiózní; jsou přehnaně materialističtí. Jsou to přízemní skrblíci; je jim vlastní přízemní rozhazovačnost. Opovrhují kulturou; bezohledně prosazují vlastní kulturu. Jsou agresivní a bezohlední; jsou zbabělí. Jsou hloupí; jsou velmi vychytralí. Jsou nevzdělaní; vše ve svém životě podřizují jedinému cíli - dostat své děti na univerzitu. Budují obrovská bezduchá velkoměsta; jsou to venkovští křupani. Podobně jako v případě antisemitismu je jimi tato litanie vzájemně si odporujících nářků konkretizována do podoby karikatur konkrétních osobností, například George Bushe. Stejně jako byli kdysi židé podle křesťanů žijících ve 14. století odpovědní za morové rány, i Američané jsou dnes obviňováni ze všeho zla současného světa, počínaje globálním oteplováním (ať již skutečným či imaginárním). Obzvláště mezi francouzskými intelektuály se tato démonizace Ameriky stala téměř novou kulturní tradicí či životním způsobem.

    Mimořádně znepokojivým jevem je šíření tohoto kultu v Německu. Německý antisemitismus dvacátých let dvacátého století byl projevem demoralizace společnosti v důsledku porážky, jíž Německo utrpělo v první světové válce. Nyní začíná být Německo opět demoralizováno. Má to celou řadu příčin: otřesně vysoká míra nezaměstnanosti; pokles životní úrovně ve srovnání s Británií, USA a dalšími rozvinutými zeměmi; populační pokles, jež vyvolává obavy o budoucnost německé pracovní síly, důchodového systému a systému sociálního zabezpečení; a neschopnost německé vlády tyto problémy řešit.

    Je ironií dějin, že úžasná prosperita, které se Německu podařilo dosáhnout po skončení druhé světové války, byla způsobena právě tím, že Němci tehdy vzhlíželi ke Spojeným státům jako ke zdroji inspirace, kterou nacházeli v jejich podnikatelském duchu, a nechali se jimi politicky a vojensky vést.

    V posledních dvou či třech dekádách se však Německo nechává stále více ovlivňovat Francií a začíná mu imponovat francouzská fantazie evropského superstátu, který by měl konkurovat Americe. A právě v tomto období charakterizovaném francouzskou hegemonií nastoupilo Německo kurz stále rychlejšího ekonomického poklesu, který, ač zatím pouze relativní, se brzy stane absolutním.

    Označuje-li nyní Německo Ameriku za zdroj svých obtíží, nedává to skutečně žádný smysl. Na druhé straně lze jen stěží očekávat, že se země postižená mentální nemocí bude chovat racionálně. Mám pocit, že i přes veškerou svoji snahu poučit se ze své nacistické minulosti na jedno důležité poučení Německo zapomnělo: je třeba chránit se před nákazou iracionality. Podívám-li se na celkovou situaci v Evropě a na znepokojivé vývojové tendence na Středním východě, mám pocit, že hrozí příchod nové krize, jež by opět mohla mít podobu celonárodních patologií. A Amerika je opět jediným lékařem, který má potřebné vybavení a kvalifikaci pro poskytnutí účinné léčebné kůry. Doufejme jen, že na záchranu pacienta ještě není pozdě.

    -

    Z časopisu Commentary, červen 2005, přeložil Jiří Kučera

    ——————————————————–

    Převzato z: revuepolitika.cz

    ———————————————————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • 6 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Ondřej Wolf Says:

      Antisemitismus jako diagnoza je velmi podnětná myšlenka. Vysvětlila by se tím absurdita tohoto způsobu nazírání na svět. Ostatně, mezi mindrákem a předsudkem nikdy není moc daleko.
      Avšak- ne vždy je nemoc omluvou zločinu. Vědomé šíření nakažlivé choroby, důsledky pedofilie a různých jiných druhů sexuálního násilnictví nám mohou být precedentem.
      Zločinem v takovém případě není nemoc sama, ale až její důsledek a dopad do života pro konkrétní oběť a společnost.
      Tady bych viděl největší úskalí léčby, ať už cestou justiční či cestou medicínskou.
      Každopádně by to byla náplň pro nejedno SPOLEČNÉ sympozium právníků, lékařů, psychologů, sociologů.
      Ondřej

    • Swantoviet Says:

      Když už jsme u historických událostí a jejich výročí:
      Včera jsem četl zajimavý článek o temné stránce minulosti židů a to o jejich podílu na otrokářství. Ne, článek to není primitivní či dokonce neávistný, je věcný. V případě zájmu o diskuzi, pošlu link… :-D

    • náhodná kolemjdoucí Says:

      Zajímavý, ale zároveň ne moc vědecký text. Žádnému skutečnému badateli by nemělo stačit označení opozičního názoru coby “nemoci.” Jinak je tam bohužel i hodně klišé - například to o Hitlerových organizačních a strategických schopnostech. Adolf Hitler nepochybně měl své přednosti, ale zároveň to byl dost nepraktický člověk a extrémně mizerný stratég.

      Jinak, z pozice člověka, kterého antisemitismus zajímá a má to pohodlí moci se na něj dívat zcela akademicky a objektivně, mě tyhle přestřelky mezi antisemity a semitofily (je to správný termín?) svou mizernou úrovní celkem štvou. Jedni se ohání Protokoly a druzí nad prvními vynášejí diagnózy. Třeba se ale jednou dočkám zaznamenané a aktuální diskuze mezi vzdělaným antisemitou a vzdělaným semitofilem. Aniž by skončila odvlečením jednoho v poutech a posprejováním domu druhého hákovými kříži. Chjo, svět nepřeje zapáleným pozorovatelům. ;)

    • Ondřej Wolf Says:

      Pokud bychom ale bezdůvodnou nenávist chápali jako emoční poruchu, je to záležitost pro psychiatra. Pokud je psychicky nemocný člověk nebezpečný okolí nebo sám sobě, je to již záležitost mezi medicínou, policií a soudem…..
      Ondřej

    • Moe Says:

      Tento cartoon (komik ?) mluvi sam o sobe:
      http://www.gocomics.com/nonsequitur/2006/06/11/

    • Věra Tydlitátová Says:

      2Moe:
      Děkuji.

 

Duben 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930

Archivy