• Václav Havel se může smát. Podařilo se mu splnit si dávný sen, totiž natočit vlastní film, a ještě mu k tomu malí, zaprdění závistivci dodali zdarma bombastickou reklamu. Kdekdo z nicotných žvanilů, se kterými se v posledních letech rozthl pytel, se vyjadřoval již týdny předem a posléze i po premiéře, že “ten film sice neviděl, ale bude to pěkná pitomost.”

    vaclav havel, president, praha 24.11.2009

    .

    V poslední době se vůbec množí různé akce proti knihám, které “jsem nečetl, číst nebudu, ale je to hrozná blbost…” a proti lidem, které “nezám a nikdy nepoznám, ale jsou to nepřátelé národa.” Někteří mudrlanti umějí povýšit ignoranci na světový názor. Spějeme k bodu, kdy nejprestižnějším kritikem uměleckého díla bude hluchoslepý negramot.

    „Pravdoláskařské Lidovky aneb Völkischer Beobachter české žurnalistiky zaplakaly dojetím nad filmem, o jehož umělecké kvalitě se dá skutečně dlouhodlouze hovořit… ale natočil ho V. Havel a to se zdá Gruppenführerovi pravdy lásky Machalické zvané Kyselice stačí. Pěkný den, přátelé. :-),” napsal Jandák na svém facebookovém profilu. “Závist ze mne nekape… spíše údiv nad tím co vše je schopen člověk o jehož dramatičnosti mám velké pochybnosti natočit a vyplodit a očemž by každý soudný člověk řekl je to brak a to, že každý ví, že král je nahý a přesto o něm hovoří …jako o oblečeném do zlata je jen smutným svědectvím doby,” dodal Jandák na svém profilu.

    “S V. Havlem trvale a dlouhodobě nesouhlasím (snad do roku 1992 se dalo hovořit o sympatiích) a většina lidí o mne ví, že jsem odpůrcem podobně jako V. Klaus toho pelechu Pravdy a Lásky, které se svým pokryteckým pseudohumanismem a čecháčkovským humorem zaplavují ČR vlnou neuvěřitelného pokrytectví a přetvářky jehož hlásnou troubou jsou např. - LN, Respekt, Reflex, částečně a bohužel i Literární noviny,” pokračoval ve svém boji proti takzvaným pravdoláskařům bývalý herec. (cituji i s pravopisnými chybami)

    Myslím, že Jandákův neotřelý výraz “pelech Pravdy a lásky” stejně jako legendární Jakešův “kůl v plotě” vejde do dějin absurdních klišé a že tato hláška bude tím jediným, co po sprosťáku Jandákovi v české kultuře pár let přetrvá. Jakeš byl ovšem mnohem lepší a Jandák na jeho projev v Červeném Hrádku nemá a nikdy mít nebude.

    Své moudro musel připojit také Ten Jenž Nepochází Z Opice: “Tohle je ovšem opravdový skandál. Nejenže Václav Havel má spoustu vlastních peněz na to, aby mohl ze svého riskovat svůj mladický režijní debutantský propadák. Nejenže je nemravné, aby ČT, z miliard, které nám ukradne z peněženek v podobě zákonem přikázaných televizních daní, financovala soukromé projekty filmových producentů - navíc obvykle svých kamarádů a přátel. Nejenže celý tento systém pokřivuje a ničí konkurenční prostředí na mediálním a filmovém trhu. Především je ale neuvěřitelné, že do okruhu tohoto mafiánského způsobu “financování” vstoupí i bývalý prezident,” vykřikuje hradní patolízal a komik Hájek.

    Hájkovi leží v žaludku také dokumenty České televize o Václavu Havlovi. “Jako by nestačily roky takzvaných dokumentárních ČT cyklů o jeho hrdinských činech. V šedesátých letech by se tomu podle sovětského, stalinského, respektive chruščovovského vzoru říkalo i mezi komunisty s odporem vytváření kultu osobnosti.”

    Na rozdíl od zakomplexovaných kraválistů Jáchym Topol a Kateřina Bečková Havlův film viděli. Ani já dosud Odcházení neviděla, nemohu tedy sdělit své dojmy a názory, ale pana Topola i paní Bečkové si vážím a jejich kritiky mne přesvědčily, abych se na film Odcházení zašla podívat.

    Jáchym Topol se zřejmě dobře bavil absurdním humorem skvělého dramatika:

    “Ano, smějete se špílcům a fórkům, známým z jiných Havlových dramat, nesmyslným rituálům, kterým puntičkářství ale propůjčuje jistou zlověstnost. Ono to sypání skořice do piva a podobné drobnůstky totiž vždy vrcholí v havlovském opakování řeči až k bezduché frázi. A z lidí v moci naředěných slov jsou brzy paňácové, které fráze semele do podoby figur, ovládaných i tyranských. To ovšem od Havla dobře známe. Ale v téhle filmové kruťárně nejde jen o politikáře, kdepak, teď se k lítosti otrlých dekadentů mění v příšery i ty přítelkyně, líbezné milenky i milé dcerky.

    Dosud nikdy si dramatik Havel tolik nedovolil, neporozbíjel vážnost na atomy, nedělal si z vládců a vládnutí tak šílenou psinu a zároveň nenechal svého hrdinu tak osamoceného a v tak zoufalé situaci – aby svým vpádem na plátno a rituální koupelí v bazénu co nejkrutěji zalaškoval právě sám se sebou. Jistěže s obrazem Havla státníka, ale i možná i Havla chlapa, milence, přítele … a tak dál.

    Jaképak absurdní divadlo! Zákruty světa jsou přece tak bláznivé. Stačí vyjít z kina a uvědomit si, že hlavním vládcem je znalec všeho, mnoucí si ruce nad seznamy nepřátel, kompatibilními s těmi estébáckými, či že může existovat ministr kultury, který nesestaví kloudnou větu, jen vybublává nenávist, že vysokým úředníkem je pán, který nepochází z opice, ale zřejmě z Vesmírných lidí. Eh! Tolik materiálu k dalším vaudevillům se v zemi české válí úplně všude.

    A kam jede dostavník s hrdinou, odkopnutým dějinami, kam jen se ty postavy plouží podél zdi s antihavlovským nápisem? Inu někam k Ragulinovým, tam nás snad ještě vezmou … jo, někam k Rusku, na východ, tam se šinem přátelé, tam míříme. Vidí to věru ostře, tenhle dramatik a filmař. Dosti Havla? Ani náhodou!”

    Viz: Zvrhlé umění Václava Havla

    Kateřina Bečková zdůrazňuje tragické a psychologické stránky filmu:

    “Proč o tom nikdo nepíše? Fakt nikdo necítí a nepochopil, co je to za psychické drama ta absolutní ztráta společenského významu? Ta fatální změna role z prvního muže země v jednoho z obyčejných? Sledovat proměnu vlastních myšlenek v ústech blbů ve vyčpělé fráze? Smířit se s totálním nezájmem médií kromě nejhrubšího bulváru? Přiznat si, jak snadno člověk naletí pseudoobdivovatelům, protože mu vracejí kýženou iluzi vlastní důležitosti? Jak je ponižující stát se hříčkou v rukách omezených kariéristů a ambiciózních tupců, protože jiné cesty není? Nabarvit si vlasy a pošetile si myslet, že mu tak omládla i tvář? (Mimochodem, milovníci filmu, vzpomínáte na závěrečnou scénu Viscontiho Smrti v Benátkách, kde umírajícímu hlavnímu hrdinovi stéká po tváři kapka z rozteklé barvy? Proč jsem si na to vzpomněla?)

    Kdyby tohle všechno o kancléři Riegrovi psal dramatik bez skutečné zkušenosti z politiky, možná by téma ztvárnil jako psychologický thriller. Že jej psal autor s autentickou zkušeností, musel jej nutně zlehčit, jednak je mu to vlastní a jednak to asi působilo úlevně. Nicméně to velké drama a vážné téma je přes všechny karikatury a stylizace jednotlivých postav obsaženo ve filmu dostatečně čitelně. Kdo už někdy „odcházel“, nebo má nějaké „odcházení“ před sebou, nebo se jen dokáže vcítit, ihned pozná, o co jde. A pak tedy při filmu i mrazí…”

    Viz: Také přicházím s názorem na Odcházení

    Je dobře, že film Odcházení jde do kin právě nyní, v době, kdy nastává “vzpoura blbců,” jak nazýval aktivity společenské spodiny můj dědeček. I kdyby totiž Havlův film byl skutečně nanicovatý, už jen to, kdo, jak a proč jej hodnotí, ukazuje rozdíl mezi umělcem a impotentním hňupem. A bouřlivé debaty provázejí každé kloudné umělecké dílo.
    ———-
    Foto: Karel Cudlín, ZDROJ

    Citáty Jandáka a Hájka jsou z Parlamentních listů.
    —————————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 9:34

  • 7 Responses

    WP_Modern_Notepad

 

Březen 2019
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Archivy