• Jak už tomu bývá při notoricky známé dialektice dějin, s níž si pohrával Hegel, ale již nevymyslel, ani neobjevil, Bartošova sprostota vyprovokovala celou řadu skvělých lidí k tomu, že se konečně ohradili, otevřeně vyjádřili své postoje a navzdory svým rozdílným názorům a dokonce i občasným sporům mezi sebou, připomněli si, že kdysi slova pravda a láska nebyla slova sprostá, nálepky z novinářské žumpy. Na Facebooku roste skupina občanů, kteří se hrdě hlásí do Bartošova seznamu “pravdoláskařů.”
    jan-urban

    Již se ozývají i významní lidé, kteří se nepřipojují jen symbolickým gestem, ale píší články, kde odhalují Bartošovy estébácké praktiky a lži.
    Minule se veřejně ozval duchovní Zdeněk Bárta, nyní vynikající publicista Jan Urban. Na rozdíl od zbabělého a bezvýznamného paranoika z Prvních zpráv a Zvědavce je pan Urban bývalý disident proti komunistickému režimu a novinář ještě nelegálních (a tehdy ještě kvalitních) Lidových novin. Psal o válkách ve Střední Americe a v bývalé Jugoslávii. Natočil dva dokumentární filmy, napsal tři knihy. Učí na New York University v Praze.

    Jan Urban: Pravda jako nadávka

    Slova mají svůj hodnotový význam, podmíněný dobou, tedy jistou formou společenské objednávky. Jsou ovšem hodnoty, které, zdálo by se, by mohly být postaveny nad jakoukoliv diskuzi a v kterékoliv době. Alespoň mezi slušnými lidmi, kteří sdílejí minimální úctu ke společným hodnotám západní civilizace. V české diskuzi je však slovo Pravda možno používat jako nadávku, či shazující politický odsudek.

    Proč? Vždyť „pravda je (jenom) shoda skutečnosti s poznáním“ psal Tomáš Akvinský. Mluvím o podivné a velmi skutečné zášti vůči domnělému spiknutí jakýchsi „pravdoláskovníků“, či „pravdoláskařů“. Bývám mezi ně řazen, i když jsem, jak lze na faktech ověřit, jako představitel a šéf kolektivního vedení Občanského fóra kriticky vystupoval proti konkrétním činům čerstvého prezidenta Václava Havla dávno před tím, než se toho vůbec odvážil dnešní patron odpůrců „Pravdy a Lásky“ Václav Klaus.

    Jedno z hesel listopadu 1989 skutečně pravilo, že „Pravda a Láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Proti této nadsázce tehdy nikdo neprotestoval – ani její dnešní kritici. Všichni totiž vnímali, že jde pouze o nadsázku. Havel tím chtěl pojmenovat sen, snad i budoucí cíl a směřování k mravní obnově společnosti. Stejně jako to před ním udělal prezident Masaryk s heslem „(Ježíšova) pravda zvítězí“. Byl proto snad Masaryk „pravdař“ nebo dokonce „pravdoláskař“? Nikdy to nebyl, a ani nemohl být, politický program. Jiné je, samozřejmě, konstatování, že Václav Havel sám nikdy nebyl schopen žádný politický program vytvořit a nikdy za sebou nenechal ani politickou stranu nebo obsah. Pokud je tedy po dvou desetiletích slovo „pravdoláskovník“ používáno k popisu nikdy neexistujícího politického programu a nikdy neexistujícího politického seskupení, jde o čistý výmysl. Měl by se snad proto hledat podobně absurdní termín k popsání opozice tohoto fenoménu? Například, s použitím stejného výchozího sloganu, „Lžinenávistník?“

    A co když nejde o obsah, ale o pouhou nálepku k vyjádření ryze osobní zášti a neschopnosti úcty a tolerance? Podám příklad. Když anglický profesor John Keane napsal první obsáhlou kritickou biografii prezidenta Václava Havla, nebo když později Daniel Kaiser zveřejnil hodně kritické ohlédnutí za jeho politickou kariérou, nikdo z Havlových „pravdoláskovníků“ se nesnížil k tomu, aby autory osobně napadal a nadával jim. Když si však Jiří Pehe dovolil napsat velmi umírněnou knihu o dvaceti letech Václava Klause v politice, byl jeho příznivci a spolupracovníky veřejně napadán, a demonstranty na autogramiádě označen dokonce za „zemského škůdce“. Není tedy odpověď v pouhé rozdílnosti stylu komunikace? Slavný guatemalský myslitel a diplomat Jose Maria Argueta říká, že v konfliktních společnostech převažuje komunikace agrese – „Mluv, abys zvítězil, poslouchej, abys připravil protiútok“. Taková společnost (její politická elita) podle něj pouze přechází mezi různými formami konfliktu, které mohou být násilné i nenásilné, ale vždy omezuje nezávislé instituce a nevěří v oddělení mocí, nevyhnutelně vytváří mocensko-ekonomické oligarchie a korupci. Rozvinutější způsob komunikace skutečně demokratických elit pak definuje jako „Mluv, abys sdílel, poslouchej, abys rozuměl“. Česká diskuze, ve které je slovo „pravda“ nadávkou, myslím, patří nepochybně do první kategorie.

    Pokusil jsem se z tohoto pohledu analyzovat i jazyk a metodu výkladu „lžinenávistníků“. Základ je jednoduchý – osobní napadání s výčtem konkrétních jmen, kterým je opakováním přisouzena symbolika jakési nectnosti. Náznaky konspirace a tajemných finančních zdrojů v pozadí jsou nezbytností. Jízlivost a shazovačný tón, štítivost před fakty, vytváření mýtů – a nakonec občas vizionářský výkřik o všeplatnosti jediné svaté víry a jejího proroka. Pak jsem se – ať žije Stanislavskij - pokusil vcítit do role a prožitku, a stejným stylem napsat text jaksi v protisměru. Není to legrace, a jednomu se z toho zvedá žaludek. Nakonec jsem s úlevou zjistil, že to neumím. Pořád se mi do toho pletou fakta. A už vůbec neumím používat příjmení v odosobněném ryze estébáckém a komunistickém plurálu – „všichni ti Havlové, Schwarzenbergové, Bakalové, pravdoláskovníci….“.

    Měli by se, kluci lžinenávistnický, naučit psát. A pak je tu, pěkně prosím, ještě reklamace nakonec. Vyšel aktualizovaný seznam pravdoláskovníků a nepřátel státu, věčných petentů a protiklausovských stěžovatelů. Prý je to spiknutí atd, atd., viz výše. Slušná společnost. Ne, že bych s některými z nich vždy a ve všem souhlasil, ale jsou to slušní lidé. Trochu se mne dotklo, že tam moje jméno chybí. Nešlo by to, ještě jednou prosím pěkně, nějak zařídit?

    ———

    (Vyšlo na autorově BLOGU 8.12.2010)

    ————————————————————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 8:56

  • 10 Responses

    WP_Modern_Notepad

 

Srpen 2018
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Archivy