• Když jsem byla redakcí Křesťanské revue vyzvána, abych napsala něco k tématu pokání či odpuštění, zvláště ve vztahu k šoa, bylo mi téměř ihned jasné, že není mojí věcí psát teologicko-etické traktáty, ale že na takové téma nelze psát jinak než osobně, ba až příliš osobně.

    pamatnik-deti1

    Připomínám, že do jisté míry znám pohled obou stran tohoto bolestného dialogu, a to nikoliv pouze teoreticky, mám za sebou i několik omylů a chyb, proto se rozhodně nemohu stavět do role někoho, kdo si ví vždy rady. A prosím, aby mi bylo dobře rozuměno, že napíši-li cokoliv zobecňujícího, jsem si dobře vědoma a chci to připomenout a zdůraznit, vím, že se zobecňovat nedá, leda hypoteticky a pracovně. Již proto mám rozpaky psát o křesťanech a Židech, lépe by se mi psalo o lidech.

    Některé pohledy z řad křesťanů

    Mohu-li tedy posuzovat náhled mnohých, a to zdaleka nikoliv všech, křesťanů na téma podílu viny na šoa, nacházím zhruba tři postoje:

    Jednak dosti odpudivý a spíše mediálně než reálně živý obraz přetrvávajícího antisemitismu ultrakatolických a fašistických skupin. Tyto skupiny v poslední době získávají určité pozice prostřednictvím fanaticky pobožné rétoriky, svojí příchylností k mocným politikům a také šířením atraktivních konspiračních teorií, které jsou lákavé pro prostší povahy. Sem patří například již stará Analýza událostí 17. listopadu 1989 Miroslava Dolejšího, články Adama B. Bartoše, Ladislava Malého a Michala Semína nebo koneckonců i nenávistný pamflet Smrt v sametu kancléře Petra Hájka. Myslím, že tato deviantní stanoviska můžeme ponechat stranou, a uvádím je pouze pro úplnost.

    Další přístup mnohých křesťanů, ale nejen jich, je filosemitský, sentimentální étos upřímné touhy po odpuštění a všeobjímajícím porozumění a smíření. Na rozdíl od předchozí kategorie zde máme citlivý a opravdu bolestný, mnohdy i v jistém smyslu nebezpečný pokus o vztah, který je jistě třeba rozvíjet směrem k odpovědnému a nesentimentálnímu pokání. Tomuto přístupu se budu věnovat více.

    Třetí přístup je zřejmě menšinový a také je nejtěžší, přesto je jako jediný perspektivní. Je to přístup oproštěný od kýčovitého a nepoučeného vzepětí nejkrásnějších a nejčistších emocí bez vztahu k realitě. Je to cesta odpovědného hledání a duchovního sebezapření. Skuteční mystikové, ať již si myslíme o mystice cokoliv, mají s tímto úskalím velmi konkrétní zkušenosti. Právě přechod ze sentimentálního vztahu ke vztahu odpovědnosti a sebezapření by měl být obsahem pedagogické, filosofické i duchovní práce, předmětem péče o duše. Ostatně platí to nejen pro téma pokání a téma šoa, platí to pro každou duchovní cestu i pro spleť každodenních lidských vztahů.

    Některé pohledy z řad Židů

    Je zde ale i druhý úhel pohledu, totiž pohled židovských obětí šoa, nebo jejich potomků. Také ten není zdaleka jednoduchý a bezproblémový a pochopitelně je zatížený ještě většími traumaty než náhled křesťanů.

    Nalézáme zde postoj silných a vyrovnaných osobností, které rozlišují individuální viny zločinců a nepřenášejí je na křesťany či Němce a Čechy a kohokoliv jiného obecně, mnohdy odpustily a odpouštějí těm, kdo jim vyvraždili příbuzné a zničili život. Tito skuteční hrdinové ducha překonali traumata minulosti a pokračují ve svém životě pro radost a prospěch dalších lidí, mnozí z nich jsou dokonce vzorem síly a altruismu.

    Nacházíme zde také řešení útěkem, totiž hlubokou nechuť vzpomínat, o bolestném tématu vůbec hovořit a přijímat jakoukoliv omluvu či lítost. Pro mnoho obětí je šoa uzavřenou schránkou, kterou nemohou otevřít bez krutých následků. Takoví lidé ani nechtějí a nemohou odpovídat na prosbu o odpuštění, mnohdy ani nerozumějí takové potřebě u lidí, kteří sami konkrétní vinu nenesou, jejich pokusy o rozhovor vnímají jako necitlivé otevírání starých ran.

    Nacházíme zde také mnohdy neuhasitelný hněv a podezření z neupřímnosti jakéhokoliv dialogu, pokání a lítosti, obviňování obecně celých skupin lidí a jejich potomků, zavrhování celé evropské kultury, která zplodila nacismus a šoa.

    Nacházíme zde, jakkoliv se to těžko přiznává, i zištnost a pokusy těžit z postavení obětí, a to spíše u tzv. druhé a třetí generace, než u samotných přeživších. Norman Finkelstein ve svém pamfletu krutě křivdí mnoha čestným lidem a nahrává antisemitům, nicméně jeho teze o průmyslu holocaustu má někdy také svá reálná opodstatnění a není správné o nich mlčet. Hovořit by však o nich měli především sami Židé, těžko to u někoho jiného nepovažovat za opovážlivost.

    Také tento složitý komplex nesourodých emocí, pocitů, předsudků a traumatických reakcí na straně obětí blokuje dialog a komplikuje setkání zaměřené na pokání a odpuštění.

    Nebezpečí filosemitismu

    Aby bylo pokání a odpuštění vůbec možné, je nejprve nutné překonat obrovské překážky na obou stranách. A protože je první krok na straně viníků, pokusím se objasnit svou kritiku onoho filosemitského, sentimentálního rozjitření, se kterým se tak často setkávám zejména na straně křesťanů. Přitom neztotožňuji viníky s křesťany a připomínám, že křesťané stejně jako kdokoliv jiný mohou prosit o odpuštění pouze za sebe, nikoliv za druhé, je tedy problematická sama otázka po pokání křesťanů za šoa. Zatímco s výše zmíněnými antisemity stejně jako s neonacisty a popírači šoa nemá zřejmě prozatím smysl vůbec hovořit, tato velká skupina upřímných a nadšených lidí, mezi nimiž jsou jistě i láskyplné a čestné osobnosti, si zaslouží značnou pozornost a námahu. Ti z nich, kdo dokáží překročit svůj stín a založit své snahy o smíření nejen na láskyplném citu, ale také na pevném racionálním a duchovním základě, mohou nalézt vskutku dospělé řešení své touhy po vykoupení, pokoji a harmonii.

    Obávám se, že tak velká témata jako je například láska, pokání, odpuštění a víra nejsou a neměla by být pouze záležitostí byť sebekrásnějších emocí. To je poselství židovského myšlení, které mnohdy cynicky upozorňuje, že na duchovní cestě nesmí pospávat rozum a že zdaleka nevystačíme s nadšenou rozcitlivělostí a planoucími emocemi. Láska není jen emoce, láska je odpovědnost a mnohdy sebezapření, je to také cesta rozumu i úsilí ducha. Mnoho filosemitů se snadno stává antisemity. Jejich vřelost se promění v nenávist, narazí-li na první překážku. Tou překážkou je například to, že idealizovaný Žid, litovaná oběť pronásledování, mudrc a humanista je pouze člověk. Člověk jako kterýkoliv jiný. Je to člověk, který možná lže a podvádí, je to třebas hulvát, kariérista, nebo lotr. A s takovým člověkem vedeme dialog, on je oním TY v Buberově dualitě. Nemáme co činit s anděly, sami nedokonalí máme hovořit s nedokonalými, bídnými bytostmi.

    V takové situaci laciný filosemitimus a nezralá touha po odpuštění založená na sebeušlechtilejších zjitřených citech a netrpělivé touze po očištění shoří jako papír a rozhovor končí v neporozumění a ukřivděnosti, někdy i v zatvrzelosti a vášnivém nepřátelství. Naproti tomu při realistickém přijetí chyb vlastních i chyb protějšku, při přijetí lidské omezenosti a ohraničenosti může začít otevírání dveří, rozhovor, skutečné pokání a možnost odpuštění. Velké duchovní věci se mohou dít pouze mezi nedokonalými lidmi, kteří přijali svou lidskou nedokonalost. Možná že i tato zkušenost stojí za varováním z Édenu, aby lidé nechtěli být jako bohové, aby si byli vědomi svých mezí. Netrpělivost v touze překročit lidské meze a sebeklam nevedou k jednotě, ale k rozbití jednoty a k vzájemnému obviňování. Hřích je založen na iluzi a jednou z forem iluze je také nepřijetí vlastní nedokonalosti a nedokonalosti bližního. Nejde pouze o pyšnou sebeidealizaci, stejně záludná může být láskyplná iluzorní idealizace protějšku v dialogu, ve vztahu, nereálné očekávání, které je nevyhnutelně bolestně zklamáváno.

    Kdo se má kát a kdo má odpouštět?

    Rozhovor o vině a odpuštění je těžká věc. Nezačíná objímáním, ale tím, že do sebe nešťastní a vinami ztížení lidé zatínají drápy. Na obou stranách je navrstveno příliš mnoho zla, hlouposti, neznalosti, předsudků, ukřivděnosti a koneckonců i sebelásky a sobectví, a tyto věci nelze uzamknout, potlačit a zapřít, nelze se nad ně heroicky povznést v jediném vzepětí ducha. Zázrak pokání znamená, že bídný člověk prosí jiného bídného člověka o odpuštění s nebezpečím, že mu odpuštěno nebude. Je vůbec problematické žádat o odpuštění za kohokoliv jiného než za sebe samého, kdo tedy může žádat o odpuštění pro křesťany, Čechy, Slováky, Němce jako skupinu? Patří do té skupiny například i výše zmínění antisemité a žádají křesťané odpuštění i pro ně?

    A jak může kdokoliv odpovídat na takovou prosbu o odpuštění a výzvu ke smíření a zdali smí odpustit za milióny jiných lidí, kteří již nemohou promluvit? Není celý takový koncept spíše výsledkem onoho kýčovitého a neupřímného pseudokřesťanského přehlížení faktů a budováním iluzorní harmonie tam, kde ve skutečnosti možná sotva začíná předlouhá, nebezpečná a nesnadná cesta určená jen jednotlivým a bytostně osamělým lidským bytostem? Na druhé straně nelze pominout fakt, že cosi jako kolektivní vina i kolektivní odpuštění, kolektivní osud a kolektivní spása existují. Nelze tomu uniknout, protože každý z nás je sice osamělou bytostí, ale bytostí spojenou tisícerými vazbami na různá společenství v čase i v prostoru. Ale uvažovat v těchto kategoriích, pokud se takového smýšlení dopouštíme my nedokonalí lidé, může vést k velmi ohavným důsledkům a přesahuje to můj rozum i moje svědomí, je to pro mne temným tajemstvím. Mám co dělat s individuálním pokáním a odpouštěním, pokání a odpouštění celých národů je asi možné a nutné, ale nemám odvahu o těchto věcech soudit.

    Odpuštění jako opuštění iluzí

    Slíbila jsem, že budu hovořit jen za sebe. Moje cesta k judaismu byla motivována i touhou po překonání iluzí a touhou po návratu k realitě nedokonalého, ale dobře stvořeného světa, v němž stojí člověk pevně na zemi, stojí sám před svým Stvořitelem a jen jemu se zodpovídá. Zodpovídá se i konkrétnímu bližnímu, nikoliv dějinám a lidstvu. I tak je to velmi nesnadné. Doufat v odpuštění je hodně odvážné doufání a odpuštění není samozřejmost, na kterou má člověk jaksi automaticky právo, třebas proto, že patří k nějaké skupině, že je dobrý, moudrý, statečný, pracovitý či obětavý, že správně věří, nebo že to myslí upřímně.

    Příliš mnoho lidí necítí hlad po odpuštění a příliš mnoho lidí si odpouští samo, jaksi snadno, rychle a automaticky, ale je tady i těžší cesta, které já osobně důvěřuji více. Je to dlouhá cesta osamělých lidských bytostí, které mají vždycky naději, že se jim po dlouhé pouti podaří překonat svou bídnost a přestanou do sebe vzájemně zatínat drápy. A po ještě delší cestě se možná někde na konci dokáží obejmout. Ale pak už to nejsou dva lidé obdaření svými mnohými rolemi a identitami, nejsou to podnikatelé, politici, profesoři, sportovci, křesťané, muslimové, Židé, Angličané, metaři, strojvůdci, lékaři, buddhisté, otcové, dcery, synové, matky, bratři, učitelé, dělníci, novináři, právníci atd. Na konci své cesty za smířením stojí už jen pouzí dva lidé zbavení jakýchkoliv společenských i duševních opor a všeho, na čem si zakládají a kým se cítí být, pouze dva lidé bytostně toužící po smíření, nešťastní a zoufalí, vyčerpaní chodci na konci sil. Teprve pak spolu začínají doopravdy hovořit a vidí se navzájem bez klamu a bez vedlejších úmyslů. Již odhodili nejen masky, ale i hřejivé pláště útěšných a vznešených emocí. Teprve potom může nastat smíření. Paradoxem té cesty ovšem je, že smíření nemusí nastat ani potom. To už je ovšem v rukou Nejvyššího, jako každé abrahámovské vykročení do neznáma.
    ——————–
    Psáno pro Křesťanskou revui
    —————————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 5:00

  • 2 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Tereza Says:

      Dobrý den,
      omlouvám se, že vás kontaktuji touto cestou, nicméně Vaše stránky mě natolik zaujaly, že nemohu odolat :-) Snažím se též tvořít blog na eblog.cz bohužel se mi moc nedaří, jestli byste byla ochotná mi s tím pomoci a dát několik rad budu ráda. Prosím kontaktujte mě na ggogg@seznam.cz pokud nemáte chuť či čas nebo jiné prosím tento komentář smažte a omluvte mě. Hezký den Tereza

    • Věra Tydlitátová Says:

      Dobrý večer, Terezo,
      Pokud budu vědět jak, ráda pomohu, ale prosím o trpělivost, momentálně nestíhám.
      Věra T.

 

Červenec 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31  

Archivy