• lazne-bath

     

    Jak jsem před časem slíbila, po povídání o Irsku připojím i několik dojmů z Anglie, doufám, že to Irové nebudou chápat úkorně. I když je dnes běžné a levné do hrdého Albionu letět, my jsme jaksi tradičně cestovali autobusem přes celou Evropu. Díky tomu učinila moje dcera kulturně-antropologický objev, že národy lze dělit na kulturní a nekulturní podle toho, zda a kolik vybírají za návštěvu záchodků, a podle toho, co do sebe sypou po probuzení. Národ kulturní má hygienu zadarmo a snídaně bohaté. Němci to tedy na celé čáře prohráli, zatímco Irové a Angličané si srdce mé dcery získali natrvalo. Vzpomínuku Herculu Poirotovi jsme věnovali na krátké zastávce v Belgii, kam jsme vstoupili pouze na jedno parkoviště obklopené malebnými pastvinami plnými zvědavých a krásných kraviček s mírnýma očima. O Kanálu ani o bílých útesech Doverských nemohu nic referovat, neboť jsme Kanál viděli jaksi zdola, když jsme projeli eurotunelem. Na průjezdu tímto zázrakem novodobé techniky není celkem nic zvláštního ani dramatického, pokud člověk není právě klaustrofobik. Moje dcera si v tunelu četla Dvacet tisíc mil pod mořem, aby si to patřičně užila.

     

     

    Anglie je svou krajinou mnohem víc podobná Čechám, než jsem čekala a než popisuje například Karel Čapek. Buď je to tím, že staré impérium, nad kterým slunce nezapadá, už muselo částečně odložit své lordské manýry a například alespoň někde obdělat svou půdu, nebo je to prostě tím, že jsme jeli takovou krajinou, která je zrovna té naší podobná, zatímco ony zelené pastviny albionské jsou někde jinde. Vidíme zde obilná pole, lesíky, aleje, polní cesty, městečka. Jen vesnice prakticky v Anglii nejsou, je zde country, tedy venkovská krajina s jednotlivými usedlostmi. Tam, kde se venkovské cesty kříží, stávají anglické puby a uprostřed městeček, i těch docela malých, stojí obrovské gotické a novogotické katedrály. Angličané mají v oblibě keře, zejména komule, růže a hlohy, domy nechávají obrůst břečťanem nebo vistárií, v oknech pěstují muškáty a petúnie. Na rozdíl od Němců, kteří nás vždy znovu udiví poněkud pedantskou malebností svých  čisťounkých obcí, jsou Angličané nepořádnější, mají zdravě vyrovnaný vztah ke svému okolí. V tom nám jsou bližší, půvab domů, teras, zídek, živých plotů, zahrad i celé krajiny je jaksi přirozenější, je to kompromisní, po celá tisíciletí trvající spolupůsobení člověka a bujné přírody.

     

     

    Jižní Anglie, právě ten kraj, který je pověstný prastarými megalitickými stavbami a který jsem si představovala jako romantickou kulisu plnou skrytých elfů, je poměrně plochá, pečlivě obdělaná krajina a tak trochu připomíná Polabí. Wales je prý romantický a hornatý, ráda tomu věřím, projížděli jsme ho v temné noci, takže jsem nic neviděla, ale z příšerného kymácení autobusu, z prudkých zatáček, které mi štědře poskytly nezapomenutelný zážitek mořské nemoci, a z pomalé jízdy soudím, že krajina Walesu je nádherná.

     

     

    Viděli jsme pak různá pamětihodná města, jako například Wells s velikou katedrálou a Bath, kde jsou zachované římské lázně. O Bathu řeknu jen to, že jsme navštívili keltskou bohyni pramenů Minervu Sulis a na památku jsme do jejího posvátného pramene vhodili několik centů, jak je v Bathu už dva tisíce let zvykem. Naše koruny a centy spadly do pramene vedle keltských a římských penízků, které již sintr navěky přikoval ke skále. Doufám, že mi toto sentimentální gesto nebude počítáno za projev modlářství. V lázních jsme se já a dcera zakoukaly do vitrín s antickými nálezy a ztratily jsme se naší skupině. Bylo to trapné, ale ty lázně za to stály.

     

     

    Při bloudění Bathem jsme se také nějak dostaly do jakési lázeňské restaurace tak luxusní, že zde naše slušné turistické oděvy vyhlížely jako nejhorší hadry houmlesáků. Angličané s pověsným taktem naši přítomnost neviděli. U každých dveří stál portýr v livreji, u stolků seděly dámy s velikými bizarními klobouky a srkaly minerálku, pánové neměli oblečeného nic neformálnějšího než smoking. Mezi secesními sloupy stály palmy a z mramorové fontánky prýštila léčivá voda. Tolik parády pro sklenici vody může podniknout jen velmi strará a dost dekadentní kultura. Zda bychom i při sesypání obsahu obou našich peněženek mohly sklenici zdejšího zázraku bez barvy, chuti a zápachu pořídit, si netroufám odhadnout, ale kloním se k názoru, že spíš ne. Nikdo nás nevyháněl, stály jsme u vchodu a snažily se tvářit, že zde máme s někým schůzku a že ho vyhlížíme mezi stolky. Když jsme si celou minerálkárnu patřičně prohlédly, nenápadně jsme po anglicku zmizemy, portýr s kamennou tváří se s námi rozloučil zdvořilým pokývnutím. Bath je neuvěřitelně vymydlené, omalované a uklizené město plné turistů a poněkud ospalé a kýčovité lázeňské pohody. Protéká jím pověstná řeka Avon a domy zde připomínají paláce. Pak ještě stojí za zmínku, že na náměstí před katedrálou seděl překrásný černý harfeník oděný do tradičního pestrého afrického oděvu a hrál tak nádherně, že by mu záviděl i král David.

     

     

    Když jsme konečně našly naši skupinu, vedoucí nám co nejslušněji vyčinil, ale horší bylo, že pro samé koukání na vodu jsme již neviděly vyhlášené skvosty georgiánské architektury z počátku 18. století a unikátní urbanistický projekt  architekta Johna Wooda mladšího, který v Bathu mezi roky 1767 a 1774 vystavěl luxusní rezidenční komplex o třiceti domech na půlkruhovém půdorysu zvaný Royal Crescent. Údajně do tohoto projektu zakomponoval esoterické významy, jak bylo v jeho době dost rozšířenou módou. 

    ——————————————–

    Foto: Wikipedia - Římské lázně, vnější bazén, v pozadí věž opatství

    ————————————————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 10:13

  • Comments are closed.

 

Březen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Archivy