• jezdci

    Žil v daleké stepní zemi syn náčelníka pasteveckého kmene, důvtipný a statečný mládenec, dědic velkého jmění, jehož jméno bylo Toghrul. Jednoho dne utkal se jeho otec v čele svých jezdců se sousedním klanem a bojovali spolu o prameny vod tak dlouho, až útočníky odrazili, ale náčelník byl v té šarvátce těžce raněn dvěma ostrými šípy. Když jej přinesli služebníci do stanu, nechal si zavolat svého syna a z posledních sil mu řekl:

    „Můj chlapče, pro mne již zachází slunce a brzy odejdu k našim otcům. Ty ale máš nyní velká stáda koní, koz, ovcí i velbloudů, máš také v péči veliký lid, kterému musíš být otcem i služebníkem. Chtěl jsem ti předat stepi od pohoří, které je na západě, až po velikou řeku, která teče na východě a tu dobrou zemi dát tvým zvířatům i lidem v míru a hojnosti. Bohové ale odvrátili od nás svou tvář a voda mizí ze všech pramenů a toků, tráva usychá a nájezdníci přijíždějí stále častěji. Vím, že dobře vládneš lukem i mečem, ale život v boji má krátké trvání a slávou oděný bojovník mívá sice vysokou mohylu, avšak málo synů a jeho lid strádá.

    Můj a tvůj lid nyní potřebuje něco více než silnou paži a pevný luk, prosím, nakloň ucho mým slovům. Na východě mnoho dní jízdy odsud je vysoká hora a na té hoře stojí Nefritový palác. V tom paláci pak sídlí mocný a moudrý Nefritový císař, Syn Nebes a pán mnoha zemí. V jeho držení je Perla veliká a krásná a říká se, že kdo ji má v držení, panuje nad zeměmi, nad moři a nad národy, aniž by musel napnouti luku a pozdvihnouti meče.

    Mnozí hrdinové, udatní bojovníci, kouzelníci, důvtipní kupci i vládcové bohatých zemí již vykonali cestu k Nefritovémuu císaři a nabízeli mu své poklady, avšak císař se Veliké perly nevzdal. Prosím, můj synu, vezmi všechno stříbro i zlato našeho kmene, vezmi kruhy z uší našich žen a řetězy ze šíjí našich předáků, vezmi ozdobné kování z uzd koní a z postrojů velbloudů, vezmi i drahé kamení, nejlepší koně ze stáda a všechny naše poklady a vydej se za Nefritovým císařem. Snad zaujme ho něco z našeho jmění, něco co v jeho zemi je možná neznámé či nevídané, snad obměkčí ho krása a vytrvalost tvých koní, snad jej přesvědčíš výmluvností a získáš Velikou perlu a s ní i zelené pastviny a mír pro svůj lid.“

    Když otec skonal a byly vykonány patřičné obřady a když skončila doba truchlení, pojal Toghrul za ženu urozenou dívku jménem Pivoňka a vzal s sebou přátele nejmilejší, bojovníky nejudatnější, sluhy oddané, koně, velbloudy a vozy s mnohými poklady svého kmene. I vypravila se ta karavana do zemí východních směrem k paláci Nefritového císaře. Zprvu byla ta cesta radostná, družina s údivem procházela neznámá města a podivné země, vyměňovala zboží za jiné a vždy zdvojnásobila jeho cenu, stáda se množila a mládenci brali sobě krásné nevěsty v různých zvláštních zemích.

    V jednom výstavném městě se narodil Toghrulovi syn a v Meruňkovém údolí pod horami pak krásná dcera. Byl šťastný jejich život na cestě za Velikou perlou a myšlenky na ten vzdálený poklad je rozveselovaly dvojnásob. V družině zněly písně a smích od východu slunce až do večera. Pak ale přišli k překrásnému lesu a neznajíce poměry v té krajině natrhali sobě ovoce a paní Pivoňka pojedla. Mezi těmi plody bylo bílé jablko, které přináší smrt, a paní zakrátko zemřela. Od toho dne sedl na družinu smutek a utichla všechna slova, cesta ztěžkla a koně začali klopýtat. Štěstí se odvrátilo od nešťastné karavany. Ledový vítr trýznil poutníky a celé dny je mučila žízeň. Lupiči odehnali velkou část stád a jiní lotři uloupili osm koní i s nákladem. A služebníci začali reptat a stěžovali si: „Náš pán málo dbá o prospěch svých lidí, myslí jenom na Velikou perlu a nebrání svá stáda lukem a mečem, jak se sluší. Truchlí po své ženě a hýčká své děti, zatímco jeho bojovníci jedí zatuchlý chléb. A když viděli liknavost pánovu, tajně podřezávali nehodní služebníci ovce a sytili se masem, nejprve potajmu, později již otevřeně si opékali na ohni svou hanebnou kořist.

    Když pak přišli do většího města a pán Toghrul se svými bratry vyšli ke králi toho kraje, aby si vyprosili bezpečný průchod tou zemí a aby se zeptali na cestu k Nefritovému paláci, rozutekli se věrolomní sluhové, synové otroků, a vzali s sebou vše, co pobrali. Pán se ani nehněval, jako by nevnímal své neštěstí, jen myslel na Velikou perlu a na Nefritového císaře a doufal, že v cíli své pouti nalezne vše, co ztratil, a ještě mnohokrát více. Stále méně hovořil se svými dětmi i s bratry, až syn a dcera usoudili, že od něj odlétl rozum a jedné noci obrátili své koně k návratu na Západ do krajin svého lidu. Pán Toghrul pak ani slova nepromluvil, naložil na koně poklady pro Nefritového císaře a pokračoval dychtivě a stále dychtivěji ve své cestě pouze se svými třemi bratry.

    V každém karavanním místě, na každém trhu vyměňoval zlato za smaragdy a smaragdy za rubíny, až se jeho poklad vešel do hrsti a byl cennější stonásobně než na počátku. A jeho naděje na získání Veliké perly rostla a zašil své rubíny do opasku. Jeho bratři se však hněvali, neboť cestou zemřely jejich ženy i děti a jejich jmění se ztratilo jako sníh na jarním slunci. „Proč si zlí duchové odvedli naše blízké, kde jsou naše tučná stáda?“ ptali se hněvivě, „severní vítr odvál rozum našeho bratra v této zlé zemi,“ říkali den co den. A v jejich srdci uzrálo rozhodnutí, že sami uchopí moc nad svým vzdáleným lidem a povedou svůj kmen na jiné pastviny, kde je zelená tráva a kde tekou hojné vody. A jedné noci odešel jeden z bratrů a odnesl si sebou Toghrulův pevný luk a vzácný meč. A jiné noci odešel druhý bratr a odnesl Toghrulovy jezdecké boty se stříbrnými ostruhami a jeho kožešinový plášť. Neřekl na to nic Toghrul, vložil bosé nohy do třmenů a pospíchal dál na východ. Však třetí noci odjel i poslední z bratrů a za uzdu odvedl Toghrulova dobrého koně. „Náš bratr pozbyl rozumu i naší lásky,“ říkali ti muži, „a přivedl by nás do neštěstí ještě většího, než je to, do něhož nás již svou pošetilostí uvrhl.“ Na rubíny však ruku nevztáhli, neboť ty měl jejich bratr pevně připoutané k tělu a oni se báli.

    Šel tedy opěšalý a bosý Toghrul dál a usmíval se, neboť jeho srdce bylo plné třpytu Veliké perly. „Nemám otce, nemám matku, nemám ženu a nemám děti, nemám bratry, nemám přátele a ani služebnictvo nemám,“ říkal si, neboť není na zemi láska a ti všichni tak či onak odešli a opustili mne, mnozí mne obelhali a oloupili, nelituji jejich blízkosti.“ A radoval se ze samoty, neboť v samotě mohl nerušeně myslet na Nefritový palác a na Císaře, jež uchovává ve své blízkosti poklad nad poklady, Velikou perlu, jejíž svit obnoví všechno a vrátí Toghrulovi majetek, moc i slávu, obnoví jeho životní sílu a přinese jeho lidu zelené pastviny.

    Po mnoha letech zešedly Toghrulovy vlasy a pohasly jeho oči. Pak přišel k vysoké hoře a na ní se tyčil Nefritový palác. Toghrulovo srdce se naplnilo nezměrným štěstím a ihned bez odpočinku začal stoupat vzhůru. Šel celý den až do setmění, jeho šaty rozedraly keře, jeho bosé nohy zranily kameny a večer pak stanul před branami Nefritového paláce a podivil se, že je nikdo nestřeží, že žádný ozbrojený dveřník nehlídá poklady toho místa, ba ani život Nebeského císaře, jak by se zajisté slušelo. I vstoupil do dveří a procházel komnatami, z nichž každá následující byla krásnější předešlé. Vzácná dřeva a drahé kameny zdobily jejich stěny, stříbrné vázy plné vonných květů a svícny s rudými svícemi obklopovaly hosta. Nikde však nezněla hudba, neozýval se hlas člověka, nezněly kroky služebnictva, pánů a dam, ani smích či uctivý šepot, jak se sluší na velký dům tak mocného pána.

    V poslední komnatě spatřil Toghrul vysoký bílý trůn zdobený jemnými řezbami. Na trůně seděl stařec ve žlutém hedvábí, stařec tak důstojný a krásný, že se Toghrulovo srdce sevřelo zapomenutou bolestí a z očí mu vytryskly slzy. „Přistup, milý chlapče,“ pravil Císař vlídně a tiše, „přistup až k trůnu a neostýchej se, napij se a posilni se a řekni, jaká šťastná chvíle přivedla tvé kroky do mého domu?“ Ale Toghrul nebyl mocen slova a padl před vznešeným pánem na tvář, neboť mu náhle bylo stydno požádat o Velkou perlu a stejně mu bylo stydno nabízet hrstku rubínů tak mocnému vládci.

    „Pohleď,“ pravil Císař, „tohle je ten poklad, po kterém touží tvé srdce?“ a odkryl pokrývku z nefritové misky. Veliká perla zazářila jako úplný měsíc a prosvítila celou síň. „Co bys mi mohl nabídnout, můj chlapče, za takový div světa?“ I roztřesenou rukou vyňal Toghrul z opasku své rubíny. A byly krásné jako oheň a ušlechtilé jako večerní slunce. „Hezké jsou ty kameny, „ pravil Císař vlídně, „však mnozí králové mi nabízeli celé vozy takových kamenů, jen aby na chvíli směli spatřit Velikou perlu, a pak nasyceni pouhým jejím třpytem odcházeli uspokojeni do svých domovů za pouští a za mořem.“ A rozplakal se Toghrul již beze studu jako malý chlapec, plakal zoufalstvím a dojetím a náhlým vzplanutím ve svém srdci. „Dám ti své srdce, Císaři, nic jiného už nemám, vezmi si mé srdce!“

    I sklonil se Nefritový císař a vzal Toghrula za ruku a pozdvihl jej ze země. „Jestli opravdu nabízíš své srdce, chlapče, vezmi si tedy Velikou perlu a navrať se do své země, protože moje duše už sto let touží po takových slovech. Srdce mých blízkých, srdce mé ženy, srdce mých synů, srdce mých bratrů, přátel a služebníků se v blízkosti Veliké perly proměnila a odvrátila se ode mne a zatoužila jen po Veliké perle, která dává tak velikou moc na zemi i na moři. Nemilovali mne mí přátelé, ale milovali ten skvost, který je v mé moci a zaměnili svou lásku za tu sžíravou žádost. Tak se pobili navzájem, vyhnali se a utrápili, ti pošetilci totiž nepoznali, že kdyby mne milovali, měli by Velikou perlu i její nezměrnou moc ve své ruce. Však zničili to, co jsem jim ve své lásce dal, a zůstal jsem nakonec zcela sám v tomto Nefritovém paláci.“ A podal Toghrulovi do dlaní misku s Perlou.

    „Můj pane,“ zvolal Toghrul, netoužím po tvém pokladu, nechci již Velikou perlu a zříkám se jejího svitu i moci, kterou dává nad zemí i nad mořem. Ba ani vidět ji již nechci, netoužím po ní více. Dal jsem ti své srdce, můj pane, chci za něj tvé srdce, buď mi prosím přítelem a otcem, protože právě nyní jsem znovu nalezl ztracené přátelství a lásku, ty jediný jsi hoden toho citu a té důvěry. Teď vidím, že jsem svým srdcem sytil vlky a supy a do zlých rukou jsem je marnotratně vkládal.“ I objal jej Císař a pravil: „Můj synu, dáváš mi více, než jsou všechny vozy králů naložené rubíny, dáváš mi to, co jsem již oplakal v samotě tohoto sídla, buď mi přítelem a synem a zůstaň zde na věky se mnou.“

    A tak nalezl bloudící Toghrul jediného přítele, který je toho jména hoden, a otce, který celý věk čekal na takového příchozího. Neboť všichni ti, kteří přicházeli do Nefritového paláce dříve, nabízeli koně, zlato a rubíny, jen aby získali Velikou perlu a moc kterou nese. A jen jediný poutník přišel a nabídl sám sebe a nežádal pak Velikou perlu. Ten poutník uzdravil tak v jediné chvíli Císaře i sebe samého mocí, která vládne nad stepí i nad mořem, mocí která přivádí sladké vody a dává růst zelené trávě.
    ———————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • 3 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Jan Horvath Döme Says:

      Super milá Věrko. Mluvíte mi z duše. Kde jsou poklady\ světa nad láskou a přátelstvím. Kamiben - láska. Přátelství - amalipen.

    • Karel Says:

      To je nádhera. Kdybych nebyl už velkej kluk, tak bych snad i plakal!

    • Blechova Hana Says:

      A ja, protoze jsem jen mala blesi holka,uz brecim,ale hezky brecim.
      Bleska,diky.

 

Říjen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031  

Archivy