• step2

    Sestry démonky, proč se tak divně díváte? Proč se ptáte, co se přihodilo nad travnatými pláněmi u Východních hor? Poslaly jste mě najít našeho bratra, démona stepí, vyslaly jste mě, abych vyhledala dávno ztraceného syna naší matky, abych jej nalezla a vyzvala k návratu domů.

    step

    Letěla jsem nad trávou plnou kosatců a sasanek, nad stepí pod Východními horami, sestry mé, letěla jsem a pro radost z toho letu a pro potěšení stvořila jsem si tělo v podobě lidské, ale křídla jsem si stvořila jako křídla pelikána. To abych se mohla nohama dotýkat šafránů a tulipánů ve stepi východní.

     

    Nezazlívejte mi, sestry mé, démonky mocné, že jsem snad zanedbala své hledání, že jsem snad příliš dlouho spočívala u potoků mezi vrbami. Opravdu jsem letěla nad pustinou, neklamu vás. A vskutku jsem nalezla bratra našeho dávno ztraceného, syna matky naší, opravdu jsem jej uviděla, jak letí nad stepí a také on utvořil si tělo lidské, aby se mohl těšit z purpurových kosatců. Letěl přede mnou, křídla si stvořil blankytná a pod jejich údery ohýbaly se stvoly trávy.  

    Vzlétla jsem výše a viděla jsem ho pod sebou po pravé ruce, ohlédl se a zasmál se šťastně, obrátil ke mně svou tvář a natáhl ruku, byl však příliš daleko. Prudce jsem máchla křídly, opřela se jimi do teplého vzduchu, dohnala jsem pouštního démona, naše ruce se potkaly. Smál se šťastně a volal. “Sestřičko má, démonko, dcero matky mé, pověz mi, přítelkyně, co dělají sestry a bratři, co dělají přátelé naši ve stepích na straně západní?”  

    Sestry mé, nevím, kdy dříve zažila jsem tolik radosti, nikdy ode dnů dávnověkých, nebyla jsem tak šťastná. A naše prsty se propletly a smáli jsme se nad trávou, která pod námi tak rychle uplývala. A pak pravil on, démon, bratr náš: “Zdalipak jsi, sestro má, zdalipak jsi nesmrtelná, jako démoni bývají?” A z jeho prstů vyrostly spáry, ostré jako spáry orlí a proťaly moji ruku. A pravila jsem také já: “Zdalipak jsi, bratře můj, zdalipak jsi nesmrtelný, jako démoni bývají?” A zaťala jsem mu do dlaně drápy dravčí. A naše krev společně kanula jako déšť a navždy zbarvila stepní sasanky.

    I objali jsme se, sestry mé, objali jsme se vysoko nad stepí, proťaly jsme svá těla ostrými zahnutými spáry, smáli jsme se a drásali se šupinami, ostny a dlouhými zuby. Bolest jsme cítili prudkou, protože jsme přijali těla, ale smrt jsme neznali, neboť jsme démoni věční. Smáli jsme se, ale do našich srdcí vstoupila pochybnost, hněv a výčitka: “Proč jsi pochyboval o mé nesmrtelnosti? Proč jsi pochyboval o mém vznešeném původu a rodu? Což si nevzpomínáš, jak jsme spolu kdysi za dnů pradávných létali pod nebesy? Proč jsi žádal tuto zkoušku?” A také bratr náš pohlédl na mne náhle s nekonečným smutkem a odvrátil pohled. “Proč jsi pochybovala, dcero matky mé, proč jsi i ty o mně pochybovala?” A mocnými údery svých blankytných křídel odlétl k Východním horám.

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 11:13

  • 2 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • achab Says:

      Paradoxní na tom je, že pod článečkem je psáno ALOE ver 40x neředěný koncentrát. Píseň písní je taky 40x neředěný koncentrát toho psaní pod fotkami. Ale je krásné, jak nás povědomně oslovují ty vznešené pilíře literatury. To potěší…

    • Věra Tydlitátová Says:

      Poezie je poezie, ale peníze si za ni nekoupíš. Bez reklamy to holt nejde… :-)

 

Březen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Archivy