• Vážené dámy, vážení pánové!

    Děkuji organizátorům tohoto setkání za možnost podělit se s Vámi o svůj pohled na akci “Děkujeme, odcházíme.” Není to pohled ze zákulisí a kuloárů, není to ani pohled člověka, který se aktivně celé akce účastnil a který podáním výpovědi akci aktivně podpořil. Je to pohled jednoho z těch, kteří s mnoha aspekty celé akce sympatizovali, v mnoha rozhovorech důvody akce obhajovali a přesto si uvědomovali a netajili, že celá věc má i své stránky, které vzbuzují spíše rozpaky a brání tak bezvýhradnému souhlasu.

    aesculap

    Spravedlivé rozhořčení, či chcete-li – poukaz na nespravedlnost bylo asi jediné, co spojovalo účastníky i přihlížející na obou stranách barikády. Lékaři si stěžují na závažnou skutečnost, že v mnohých zdravotnických zařízeních je jejich provoz umožněn pouze za cenu soustavného a setrvalého překračování přesčasových hodin a tím porušování zákoníku práce – jeho litera je snad zachována složitým systémem dohod o pracovní činnosti, ale duch a záměr zákona je ignorován. Mnohdy extrémní zatížení lékařů vede k větší chybovosti a řešení této neutěšené situace by mělo být v zájmu všech. Je otázka, jak přesvědčivě se organizátorům akce podařilo seznámit veřejnost s těmito skutečnostmi. Požadavek navýšení platů brzo mediálně překryl související návrhy reorganizace systému zdravotnictví a vzdělání. Lékaři (alespoň někteří) však nechtěli více peněz. Požadovali stejný plat bez nutnosti porušovat zákon.

    Lékařům je - vcelku pochopitelně - upřeno právo společné většině ostatních zaměstnání, totiž právo na stávku jako krajní formu protestu proti neúnosným pracovním podmínkám. Povinnost lékaře zajistit v případě stávky akutní provoz znamená de facto nemožnost stávkovat vůbec. Ač tedy mnohá média a s nimi mnozí odpůrci akce se spravedlivým rozhořčením protestovali proti tomu, že si lékaři berou pacienty jako rukojmí, lékaři více či méně zřetelně upozorňovali na skutečnost, že i oni jsou rukojmími systému, jenž na opakované stížnosti již dvě desítky let nereaguje a vůči němuž nemají možnost účinně protestovat. Společná a organizovaná výpověď z pracovního poměru se tedy jevila jako jediná legální forma extrémního nátlaku na řešení situace, která byla rovněž extrémní. V tuto chvíli se věc začala komplikovat.

    Lékaři se rozhodli řešit situaci sami za sebe. Ač je tento postup pochopitelný a nelze se mu divit, přesto nelze nevidět skutečnost, že ve společnosti jsou další skupiny zaměstnanců, jejichž pracovní podmínky jsou neúnosné. Nejen mladí lékaři, ale i mladí učitelé a mladí vědečtí pracovníci jsou nuceni z existenčních důvodů opouštět svoje pracoviště. Jejich situace je mnohdy ještě dramatičtější a jejich možnost aktivního odporu vůči stávajícím podmínkám je nepatrná. Mladý vědec dobře ví, že žije ve státě, který se stávkou vědců dlouho trápit nebude. Přesto by lékaři – a oni především – měli mít zájem na tom, aby ustal odliv talentovaných lidí z oborů i pro medicínu tak důležitých, jako je školství či základní výzkum. Otázkou zůstává, zda by veřejná podpora akce “Děkujeme, odcházíme” nebyla výraznější, pokud by lékaři projevili jakousi společenskou solidaritu a velkorysost a upozornili i na nespravedlnost, která je sice přímo nepálí, ale není o to méně nespravedlivá.

    Motto - slogan celé akce - “Děkujeme, odcházíme,” totiž “náš exodus, váš exitus,” byl možná zkratkou a nadsázkou, zároveň však na mnoho lidí i z řad sympatizantů působil poněkud cynicky. Autoři sloganu byli možná hrdí na jeho jednoduchost a ráznost, nepostřehli však, že si hrají s otevřeným ohněm. Výraz “exitus” jako synonymum pro úmrtí pacienta zní v uších laika cize, možná evokuje i další, veskrze nepříznivé asociace medicíny odosobněné, medicíny odtažitě nadřazené a necitlivé.

    Tento slogan všechny zúčastněné upozorňoval na reálnou možnost, že v případě nedohody a skutečného odchodu lékařů může dojít k zhroucení zdravotní péče a v důsledku i k úmrtí pacientů. V zahraničí při obdobné akci k úmrtí pacientů skutečně došlo.

    Každý z lékařů, který se rozhodoval, zda se k akci připojí, či nikoli, musel sám sobě odpovědět na otázku, jak se zachová onoho 1. března 2011. Musel odpovědět, zda jeho požadavky - jakkoli oprávněné, jakkoli spravedlivé – mají cenu lidských životů. Ano, lékaři jsou ti, kdo jsou postaveni před toto tragické dilema, nikoli politici, jejichž činnost vedla k vytvoření neúnosné situace. I to je nespravedlivé. Byli pacienti rukojmími lékařů, kteří odchodem hrozili, či politiků, kteří dlouhá léta věc odsouvali a spoléhali, že lékaři od lůžka pacientů neodejdou? Znám lékaře, kteří - byť podali výpověď - prohlásili, že 1. března 2011 přijdou do práce zajistit potřebné. Znám lékaře, kteří slibovali, že ve stejný den zůstanou doma a budou klidně sledovat, jak se prohnilý systém hroutí. Předpoklad, že mnoho lékařů se tomuto rozhodování nebude chtít vystavit, nebo že v poslední chvíli dá jejich svědomí přednost pacientům před svými oprávněnými požadavky byl zbraní v rukou politiků a tuto zbraň museli lékaři vnímat jako nízkou a nečestnou. Karel Čapek v jednom ze svých fejetonů píše: “Je nás dosti, kdo necháváme politiku jiným, protože děláme něco jiného; děláme svou práci a věříme, že to nejlepší, co můžeme, vydáváme všem právě ve svém povolání. Není to politická netečnost; říkáme-li, že chceme míti pokoj od politiky, znamená to něco velmi vážného: že chceme, aby politika byla v pořádku; aby nás neotravovala nad našimi pracovními stoly; aby nás neponižovala.

    I tato krize odhalila skutečnosti, které bývají skryté. Byli jsme svědky hrdinských činů i činů charakteru právě opačného. K nejsmutnější části celého příběhu se dostáváme až teď. Mnoha různými způsoby lze dokumentovat, jak korupce a nepoctivost proniká naší společností. Zdravotnictví je vším jiným, jen ne výjimkou. V rozvířených dnech akce “Děkujeme, odcházíme” se na denní světlo začala dostávat i taková svědectví, která v posluchači probouzela pocit bezmoci. Pocit, že korupce nepostihuje zdravotnický systém jako infekce, ale daleko spíše ho prorůstá jako nádor, který jednou nahradí tkáň celého orgánu a jeho radikální odstranění bude nemožné. Pocit, že splnění požadavků akce není principielně možné již pro tu drzost, s jakou váhavým prstem ukázala směrem k temným mocensko-mafiánským baštám, které se sice pochopitelně ani neotřásly, přesto se však cítily uraženy. Mezi lékaři kolovala jména vysokých politiků, placených soukromou zdravotní pojišťovnou, kteří do poslední chvíle bojovali za zájmy soukromého sektoru, nikoli za zájmy svých voličů. Přál bych těm, kteří vědí více než já, kteří byli u důležitých jednání a pochopily, co stojí v pozadí politických rozhodnutí, aby měli odvahu a nemlčeli, ale řekli veřejně to, co je třeba říci.

    Vážené dámy, vážení pánové!
    V závěru již citovaného fejetonu Karel Čapek píše: “Jsme velmi bezmocni; ale je nás mnoho. Nemáme nic než ten svůj hlas, pokud i ten nám koaliční demokracie nevezme; avšak i ten bezmocný hlas znamená mnoho, neboť jím dáváme mravní souhlas, aby věci zůstaly při starém nebo aby se přese vše zkusilo změnit je.”
    Přeji Vám i sobě, aby tento hlas zazněl naší společností; i naším prostřednictvím.

    Děkuji Vám za pozornost!
    —————–

    Přednáška na konferenci pořádané 3. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy na téma akce lékařů “Děkujeme, odcházíme” Karolinum 22.10.2011

    —————————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • Comments are closed.

 

Říjen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031  

Archivy