• justitia1

    Když jsem se blíže seznámila s lidskou blbostí, zlobou a schopností ponižovat, týrat a zabíjet, můj šok mne vrhl do krajního odporu vůči některým ideologiím, hnutím a jevům, které tyto věci mají „v popisu práce.“ Psala jsem ostré články v domnění, že nachytám na švestkách ty, kteří se pro zlo již rozhodli, a že odradím ty, kteří se teprve rozhodují. Mnohé jsem opravdu na švestkách nachytala, zda jsem někoho od blbosti odradila, o tom pochybuji.

    V těch několika minulých letech se mé vidění zúžilo na značně černobílou škálu. K tomu přispěla i značná zaťatost přátel na jedné straně a na druhé straně nemožnost protivníků slušně a věcně diskutovat. Jejich vulgární nadávky a vyhrožování mne jenom utvrdily v mém přesvědčení. Strach mi nenahnali a urážky se mě nedotýkají, ale můj názor, že mám co činit s úplnými devianty se utvrdil.

    Ale mým oborem je v podstatě vědecká práce a neustálé ověřování a pochybování o dosažených výsledcích k ní nutně patří. Navíc jsem vstoupila i do světa policejního vyšetřování a soudních jednání. A co naplat, hledání pravdy a spravedlnosti je úplně jiná parketa než psaní článků na soukromý blog. Zatímco zde mohu psát své názory a mohu si dovolit ironii, tvrdou kritiku, subjektivní náhled, při hledání pravdy je to úplně jinak.

    Nadto jsem zjistila, že i mnozí z přátel užívají stejně nečisté metody jako protivníci a že mnozí protivníci jsou vedeni sice naprosto mylným, ale upřímným přesvědčením, že slouží dobré věci. O šéfech a koryfejích politické periferie si to nemyslím, ale jejich mladí a naivní následovníci nemusejí být nutně zkažení. V poslední době některým z nich začínám rozumět.

    A bohužel, někdy s hrůzou zjišťuji, že mají pravdu. Ano, někdy a v některé věci mají pravdu, zatímco my ji nemáme. Tak to je a nyní to zde veřejně píšu. Tím nechci říci, že své základní postoje měním, že cokoliv odvolávám. Tím chci říci, že chceme-li držet nějakou linii, chceme-li zastávat nějaký postoj, neměli bychom se chovat stejně jako ti, které za to kritizujeme. Ano, štvou mne Židé, kteří jsou rasisté, nebo arogantní podvodníci, kteří nestydatě a cynicky potvrzují negativní stereotypy antisemitů. Ano, štvou mne Romové, kteří okrádají lidi, kteří otravují okolí špínou a hlukem a nedbají na pokusy vlastních lidí povznést svůj národ k důstojné existenci. Ano, štvou mne mí spoluobčané, tedy i čeští spoluobčané, kteří se domnívají, že jsou ti dobří, ty oběti okolností, ti slušní, spravedliví, inteligentní, kulturní, ale jednají jako skety, kradou, hamoní, ubližují, zrazují. Dobře, jednejte tak, užívejte si svých vyšulených výhod, ale pak se nedivte a nečekejte, že za vás budu tahat horké kaštany z ohně.

    Dosud jsem držela zásadu, že kritiku do vlastních řad říkám v soukromí. Ale správné to není. Veřejně kritizuji naše protivníky a zveřejňuji jejich hanebnosti. Je správné postupovat stejně u vlastních. To, že je někdo vlastní člověk, nebo přítel, neznamená, že má automaticky pravdu a nárok na hájení, když se chová hanebně. Pravda je víc než přátelství.

    ——————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • 3 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Ondřej Wolf Says:

      Fángle, hesla, idoly, symboly můžeme nekriticky obdivovat, uctívat, lhostejně přejít, nenávidět, zatracovat- ale vždy je to vztah náhražkový (a krom lhostejnosti jako absence vztahu) tak nějak (modlo)služebnický. Ať už v podobách religiózních, kulturních, politických, nacionálních, “kádrových” i soukromých.
      Na přátelství je krásné to, že je cítíme k živým lidem. S jejich chybami i klady, které tak či onak vnímáme. Přátelit se můžeme (a i vlastně musíme, pokud se přátelit vůbec chceme) s vědomím vlastní nedokonalosti i nedokonalosti přítele.
      Můžeme (pokud se opravdu jedná o přátelství) si vyříkat či donekonečna vyříkávat i temné, ošklivé věci. Na přátele se můžeme naštvat (stejně jako oni na nás), s přáteli se vzájemně můžeme naštvávat. Právě proto, že jde o vztah člověka k člověku.
      Nevím, jestli je pravda víc nebo míň než přátelství.
      Ale bezpečně vím, že přátelství bez pravdy nemůže být, tedy pokud chce zůstat přátelstvím a nezměnit se právě v to fángličkářství či přítelíčkování.
      Opravdový přítel to vycítí.
      V Iz 41,8 Bůh oslovuje svůj lid jako syna Abrahama- svého PŘÍTELE. Nijak tím nezpochybňuje tvrdost jiných pasáží té samé knihy. A PŘÁTELSTVÍ není zpochybněno jimi.
      Ondřej

    • Hana Rebeka Šiander Says:

      Pěkné dopoledne, Věro,
      moc děkuji za nádherný článek. Velmi se mi líbil a také lidem, kteří se pohybují kolem mě. Jde o sebereflexi, které je schopen v dnešní době málokdo. Snad protože to souvisí s přiznáním si věcí, fakt a také s pokorou a ochotou nahlédnout věci z trošku jiného úhlu.
      Ještě jednou díky a snad Ti to neodradilo blízké a přátele. A i kdyby, je to dobré k tomu, aby si člověk uvědomil, kdo je přítel a kdo není.
      Přeji shabat shalom, Beky :-)

    • Tomas Marny Says:

      Pravy pritel jenz te v srdci chova
      nezna zadna lichotiva slova
      Pravdu povi by i trpce znela
      pravdu prijme by i zabolela.

 

Prosinec 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Archivy