• Seděl před televizí, sledoval zpravodajství o sobě samém. Nebyl to žádný velitelský terminál, žádná projekce nad strategickým stolem v hlavním stanu. Byla to prostá analogová televize, připojená na běžný satelitní přijímač. Místnost byla prostá, holé stěny oprýskané a muž starý.

    priloha

    —-

    Na obrazovce se promítaly jeho stylizované fotografie v bílém rouchu s turbanem a kazatelským postojem. Hovořily o něm jako o největším teroristovi světa a tím on nepochybně byl. Starý muž držel ovladač, prohrábl si prošedivělé vousy a přitáhl přikrývku. Co se mu tehdy asi honilo hlavou se již nedozvíme.

    Znovu se mi však při sledování těchto záběrů vybavily teze Hanny Arendt o banalitě zla. Hannah Arendt je vyslovila v roce 1963 v souvislosti s tehdy dva roky starým procesem proti osobnímu sekretáři Reinharda Heydricha, podplukovníkovi SS a šéfovi úřadu pro židovské otázky Adolfu Eichmannovi. Za těch více než 15 let, které uplynuly od konce války, se z mladého a dynamického úředníka stal poněkud šedivý a suchý čtyřicátník. Leonard Cohen se trefně optal ve svém epigramu: „A co jste čekali? Zelené sliny? Nadměrné tesáky? Náznaky šílenství?“ Hannah Arendt se ve svém shrnutí událostí holocaustu v mnoha faktických ohledech zmýlila, ovšem nejdůležitější teze jejího díla zůstává nezměněna. Zlo páchají lidé. Tito lidé jsou zcela obyčejní a jejich pohnutky mohou být až neuvěřitelně banální. Dnes jsou její teze často desinterpretovány ve smyslu, že snad zlo je banální. Není tomu tak. Arendtová chtěla svým Eichmannem říci, že banalita je zlá. Banální pohnutky banálních pachatelů vedou ke kategoriální vraždě.

    Někteří milovníci konspiračních teorií věří, že Eichmannův nejvyšší velitel Adolf Hitler jakýmsi zázrakem unikl z obleženého Berlína a nyní žije kdesi v ústraní obklopen (samozřejmě dokonale utajeným) kruhem svých nejbližších. Zkusme si na chvíli představit, že by tomu tak opravdu bylo. Jak by asi vypadal? Dnes by to již byl velmi starý muž. Byl by asi stále velmi protivný a panovačný. Asi by ale měl rád svoje vnoučata, hrál by si s nimi a sedával na svém oblíbeném místě. Možná by to místo bylo před televizí, tak jak už to k post-modernímu podzimu života patří. Asi by ho trápily ledviny a žlučník, nebo by měl pořádnou strumu a nemohl mluvit. Možná by sledoval některý z těch nenáviděných zpravodajských kanálů a viděl na něm starého muže, co se dívá na zprávy o sobě samém…

    A nebo je to všechno jen mediální fikce, jak tvrdí poradce pana prezidenta. Popravdě řečeno mu tak trochu rozumím. Ono by to tak možná bylo i lepší.

    ———————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 6:00

  • One Response

    WP_Modern_Notepad
    • Jiří Boháč Says:

      Tohle je řečeno moc dobře:
      -
      Hannah Arendt se ve svém shrnutí událostí holocaustu v mnoha faktických ohledech zmýlila, ovšem nejdůležitější teze jejího díla zůstává nezměněna. Zlo páchají lidé. Tito lidé jsou zcela obyčejní a jejich pohnutky mohou být až neuvěřitelně banální. Dnes jsou její teze často desinterpretovány ve smyslu, že snad zlo je banální. Není tomu tak. Arendtová chtěla svým Eichmannem říci, že banalita je zlá. Banální pohnutky banálních pachatelů vedou ke kategoriální vraždě.

 

Květen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031  

Archivy