• lizna_ct

    František Lízna, katolický kněz a člen jezuitského řádu, se věnuje desítky let cílovým skupinám sociálních pracovníků, především Romům, vězňům a bezdomovcům.

    Narodil se roku 1941 v Jevíčku, před čtyřiceti lety vstoupil k jezuitům, v roce 1974 byl vysvěcen na kněze, ale do roku 1989 nedostal státní souhlas. Vystřídal řadu manuálních zaměstnání, čtyřikrát se ocitl z politických důvodů ve vězení. Je signatářem Charty 77, držitelem Ceny Františka Kriegla za obětavou práci s odsouzenými a řádu TGM za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Od roku 1995 působí ve farnosti Vyšehorky poblíž věznice Mírov.

    Při rozhovoru nezapře svou jedinečnou autentičnost, zásadně nečiní kompromisy, vždy hájí pravdu a lidi utlačované vhod i nevhod. Nebojí se kritizovat církevní hierarchii, přitom z odpovědí vysvítá, že církev má rád, přijímá ji i s chybami. Pro někoho může být jeho životní postoj radikální, provokativní. Těžko někdo zůstane k jeho slovům apatický, buď vzbudí nadšení, nebo odpor. Během rozhovoru se ukázala jistá potíž, neustále totiž odbíhá od položené otázky. Rozhodl jsem se ponechat rozhovor v co možná nejvíce původní podobě, s minimem redakčních úprav, aby vynikla hodnota, pravá podstata tohoto vzácného člověka.

    Co vás vedlo k pastoraci lidí na okraji společnosti?

    Odpověď je jasná a jednoduchá: je to jediná cesta, jak můžeme dojít do Božího království, když čteme evangelium, konkrétně Matouše 25. kapitolu, kde se Kristus ptá těch, kteří přišli do Božího království, na konkrétní otázku pomoci. Neptá se, kolikrát jsme byli na mši svaté, kolikrát jsme se pomodlili růženec, i když bez růžence a mše svaté se těžko můžeme propracovat k tomu, abychom byli účinní v praktické lásce. Ptá se, jestli jsme chudého oblékli, hladového nasytili, nahého oblékli, nemocného navštívili a šli do vězení, když je věznice nablízku.

    Proč zrovna Romové, bezdomovci a vězni?

    Jsem knězem od roku 1974. 16 let jsem pracoval ve zdravotnictví, 14 let jsem pracoval mezi mentálně postiženými lidmi, stýkám se s duševně postiženými lidmi odkázanými na lékařskou pomoc, setkávám se s lidmi z dětských domovů, vnitřně zdevastovanými, protože nemají rodiny. Mnoho lidí po strastiplných cestách od nejútlejšího dětství až k dospělosti ztratí kontakt se svým tělem a chtějí změnit svoji sexuální identitu. Tihle lidé se kolem mě motají, já jim pomáhám, i když je to velmi obtížné. Mnoho lidí se na ně dívá skrze prsty, mnozí se také dívají skrze prsty na mne, že jim pomáhám. Nikdo nemůže být postižen tak strašným způsobem, že se nemůže dotknout vlastního těla, jako transsexuál.

    Takže se ptáte, proč bezdomovci, proč Romové? Bezdomovci jsou lidé, kteří se potřebují dostat ze situací, kdy by třeba umřeli na ulici. Když jsem pobýval v Anglii, tak jsem zjistil, že když se blíží zima, vyčlení se nějaký kostel a tam jsou celou zimu až do jara. Starají se o ně dobrovolníci, kteří mají s bezdomovci soucit. Nebo jsem viděl, že se jim nabídnou prostory v blízkosti metra, třeba celá hala, kde jsou věci, související s dopravou, ale v zimě slouží lidem bez domova, protože je velice obtížné přežít během zimy.

    A vězni?

    Poté, co padl komunismus, jsem sloužil vězňům jako profesionál na částečný úvazek ve věznici na Mírově, tak to je moje parketa. Co existuje církev, tak vždycky, svědčí o tom texty ze šestého století, biskupové chodili do věznic jedenkrát za týden, aby se setkali s lidmi, kteří trpí. Velice bych si přál, aby naši biskupové chodili také do věznic, o vězně se starala církev. Rupert Mayer – Němec, apoštol Mnichova, který pocházel ze šlechtického rodu, se staral o lidi na okraji, kteří přijížděli do města za těžké hospodářské krize, a sloužil jim tam mši hned v pět hodin ráno. Hitlerovi odporoval od samého začátku, protože věděl, že nacismus nemá nic společného s křesťanstvím, byl vězněn i v koncentráku, poté izolován v jednom zámku do konce války, aby nemohl mluvit, protože se předpokládalo, že je to nebezpečné pro celý jezuitský řád. To jsou kompromisy pro mne nepřijatelné, máme mluvit vhod či nevhod, když se setkáme s projevy rasismu nebo jednoduchých řešení pro nějakou minoritu, jako jsou třeba Romové. Rupert Mayer měl zvláštní vztah k vězňům, když si všimneme posledních okamžiků života Ježíše, vidíme, že nebyl na Golgotě sám, ale po levé a pravé ruce měl vězněné povstalce a jeden z nich přišel do nebe.

    A Romové?

    To je specifická otázka i pro mne samotného, proč je mám tak rád, těžko to dovedu vysvětlit. Moje maminka, která žila a narodila se v Chudsku na Podkarpatské Ukrajině, se asi musela s nějakým Romem stýkat. Mě jako politického vězně dávali často do cely s Romy, protože věděli, že je nemůžu ovlivnit proti komunismu, jelikož oni nedokážou politicky uvažovat. S Romy jsem byl nucen prožívat dny i měsíce a zjistil jsem, že to jsou mimořádně milí a sympatičtí lidé. Jako kněze mě nazývali spoluvězni velice vulgárně, ale Romové to nedělali. Cítil jsem, že v nich je něco zvlášť sympatického, dokonce určitá výzva, abych se jimi zabýval. Když padl komunismus, tak se objevily povážlivé přístupy k řešení různých sociálních otázek a Romové se stali předmětem složitého způsobu myšlení, co lze s nimi dělat a nelze s nimi dělat. V roce 1992 jsem přijal romskou národnost, protože jsem soudil, že když se nenajde člověk, který bude žít s nimi, tak se ani nenajde klíč, jak vyřešit romský problém, který narůstá a bude narůstat. Vidíte, jaké jsou tendence různých extrémně levicových a pravicových stran? Skrytě až veřejně prohlašují teorie, které se ztotožňují s Hitlerem. Násilné řešení romské otázky podporují i lidé, kteří chodí do kostela. To je katastrofa, proto mám k Romům takový pozitivní vztah. Když jsem přijal romskou národnost, můj představený v jezuitském řádu tento krok pokládal za těžko přijatelný. Říkal jsem mu: když přijde doba, že se Romové dostanou do přikázaných ghett, vytvoří se předstupeň koncentráku, tak tam půjdu mezi ně. Církev má být všude, kde se vytváří situace pro lidi těžko snesitelná.

    Zdá se, že jste měl potřebu věnovat se lidem na okraji společnosti už dříve, už jste zmínil, že v 60. letech minulého století jste působil v ústavu pro mentálně postižené…

    Komunistický systém se bál každého člověka, který se nepodřídil požadovanému rituálu. Žil jsem jiný myšlenkový směr, vytvořený na základě hlubokého přilnutí k evangeliu. Neříkám k církvi, protože církev dělala podle mne nepěkné kompromisy, poslouchala církevní tajemníky, prodlouženou ruku StB. Neodsuzuji však kněze, ale velmi jsme se přizpůsobili systému, abychom mohli přežít. My jsme neměli chtít přežít, my jsme měli jít do toho, abychom prolili krev pro Krista. Vážím si toho, že jsem 16 let byl knězem bez státního souhlasu, nikdy jsem nemusel poslouchat církevního tajemníka. On by se mnou uzavřel nějaký kompromis, řekl by mně: nesmíte nic dělat s mládeží, nesmíte dělat nic mimo kostel, a ztratil bych tah k jádru křesťanství, tedy, že máme hlásat evangelium vhod či nevhod, ne agresívně, ale s duchem evangelia. Někteří měli v době komunismu jinou představu, jak si má církev tehdejší doby počínat, viděli jinou tvář Mesiáše, než se objevila v člověku, který neměl kde spát. Kristus sám byl bezdomovec, ať se nám to líbí nebo ne. V evangeliu říká: Lišky mají doupata, ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu složil (Lukáš 9, 58). My, křesťané, máme vážně uvažovat o tom, proč jsou tady lidé, kteří umřou tuto zimu na ulicích, když bude krutá. To je ze strany zvláště křesťanů povinnost se nad těmito lidmi zamýšlet a nepokládat je třeba za nějaký obtížný hmyz.

    Můžeme se vrátit zpět do 60. let, kdy jste působil v ústavu pro mentálně postižené?

    Žil jsem v té době, byl jsem zařazen jako nepřátelská osoba, tak mě neumožnili pracovat tam, kam bych sám směřoval. Posoudili, že když mě dají do ústavu pro mentálně postižené, tak nebudu moci nic pokazit ve smyslu, že bych v ústavu vykonával určitou propagandu proti komunismu. V ústavech pro mentálně postižené jsem našel absolutně nádherný domov, protože jsem zjistil, jak duše těchto nemocných lidí, často pokládaných za něco, co je prakticky nehodné pohledu, jsou bohaté tím, že jsou na rozdíl ode mne nedotčeny hříchem. Poznal jsem, že mají nesmrtelnou duši. Oni vykonávali vše, co jsem si přál, cítil jsem se tam jako opravdu uzdravovaný člověk.

    Jak lze docílit nemít předsudky vůči Romům, vězňům, bezdomovcům? Jak dokážete mít rád lidi, znovu pomoci těm, kteří vás zklamou, okradou, vyhrožují?

    Dívejte, není jiné zbytí než mít lidi rád. Kdyby se nám z křesťanství vše ztratilo, dostali se do situace, kdy by nám byla sebrána poslední bible, co zůstala na zemi, tak si máme zapamatovat nejdůležitější přikázání: Milovat Boha z celého svého srdce, z celé své duše a z celé své síly a bližního jako sám sebe. Toto přikázání směřuje k nejhlubším jádru křesťanství.

    Když se mě ptáte, jak mohu milovat lidi, kteří mě opakovaně zklamou, nebo mi odcizí nějaké finanční částky, tak bych mohl udělat jednu věc: vyhodit takového člověka z fary a dál se s ním nestýkat. Dal bych však přednost penězům před člověkem, to bych zklamal, protože peníze jsou vždy méně než člověk, jakýkoli člověk. Milovat bližního svého není jen rozumná rada, ale příkaz. Když přestanu tento příkaz respektovat, tak se stane ze mne sobec, který si kolem sebe udělá dokonalou izolaci, pomocí různých mechanismů – bezpečnostních zámků, či kamer; že se nejdříve podívám, jestli venku náhodou nestojí bezdomovec, a budu dělat mrtvého brouka a neotevřu mu dům.

    Chápu, že lidé se musí chránit od zločinců. Jenže já ne, nemám za sebou rodinu, abych chránil děti od případného agresora. Jako kněz mám být vystaven všemu nebezpečí, zvláště když jsem jezuita, a jít do nejhorších situací a nerezignovat na lásku k člověku. Chodil jsem do věznic, kde jsem ne formálně, ale s láskou podával ruku člověku, o němž jsem mohl tušit, že zavraždil ne jednoho, ale několik lidí. Musel jsem najít cestu, aby podání ruky nebylo prázdné gesto. Není to tak strašné obtížné, jak si myslíte. Sám jsem byl ve vězení, na cele s lidmi, s nimiž jsem musel trávit jistý čas. Když mi řekli, jaké prožili dětství, tak jsem se zděsil, co vše provedli. To byla první fáze, přál jsem jim největší trest. Když jsem s nimi musel žít déle, tak se mi svěřili s věcmi, s nimiž by se mi nesvěřili, kdyby se se mnou nesetkali ve vězení. Zpětně jsem si položil otázku: Mohu je odsuzovat? Kdybych prožil to, co oni, nebýt vítán už v lůně matek, zažít agresívní zneužíváni všemi způsoby, možná bych byl horší než oni.

    Dočetl jsem se, že vykonáváte sociální apoštolát. Co to znamená?

    Jezuité mají celosvětově priority, které sledují. Jedna z těch priorit je sociální apoštolát. To znamená: máme probouzet lidi z letargie, apatie, nebo z nepřátelství vůči různým skupinám, které jsou obtížně snesitelné. Není jednoduché sedět v kostele vedle člověka, který zapáchá. Pro mne je však člověk víc než zápach, musím to prostě snést, protože má nesmrtelnou duši a je to dítě Boží. Bůh si přál, aby se narodily různé etnické skupiny. On chtěl Romy, není to tak, že by se mu stvoření vymklo z ruky. On chce, aby tady byli Romové, ať se nám to líbí nebo ne, jsou mezi námi. Jeden z důvodů, proč k nim tíhnu, je, že tato skupina je na tom opravdu nejhůře. Řada lidí se na ně dívá skrz prsty, oni mají důvod se na ně takto dívat, ale my máme být tady proto, abychom z Roma, který krade, pomohli udělat Roma, který bude méně krást. Pro mne je taky bílá vrána Rom, který nekrade. Nikdy ovšem nemohu vědět, jestli třeba syn nekrade méně než otec. To ví jen Bůh. Kdybych se narodil jako Rom, tak bych kradl. A teď někdo řekne, ale to by přece neměli krást. A já se ptám: Je dostatek kněží, kteří pracuji mezi Romy? Kolik kněží pracuje mezi Romy? A třeba žijí v jejich farnosti, chtějí být pokřtění, a řada kněží jim odmítne křest udělit. Myslím si, že je to jeden z největších hříchů, kterého se dopouští kněží, když nepokřtí romské děti. Pak je mnohem obtížnější udělat z romských dětí lidi, kteří budou respektovat desatero, včetně nepokradeš.

    Jak postupujete, komunikujete, v sociální práci by se řeklo používáte metody při práci s vašimi klienty – bezdomovci, vězni, Romy?

    Především, základ je v tom, aby byl dům pro ně kdykoliv otevřen. Nejhorší bylo, že jak padl komunismus, chodil jsem po různých městech a narazil jsem na ceduli na faře, kde byly vyznačeny návštěvní hodiny. To je úplně proti duchu evangelia. My, kněží, máme být služebníky. Teď se konečně situace změnila, už se neříká duchovní správa. Když slyším toto označení, já kriminálník v době komunismu, hned se mi vybaví správa StB. Chci dosáhnout toho, aby se říkalo duchovní služba. A už se snad brzy mé přání naplní. Když nebudeme sloužit ve dne v noci, tak nemůžeme obstát. Kristus byl unaven, plno lidí se jej chtělo dotknout, aby byli uzdraveni; řekl apoštolům: Tady počkejte a odpočiňte si. Dbal na jejich odpočinek, ale sám se celou noc modlil. Když přišel někdo v noci, jako Nikodém ze strachu před Židy, tak s ním rozmlouval. To je příklad, vůbec nevymýšlím radikální teorie, to je evangelium, nic jiného mě nezajímá. Jezuité pořád sledují sociální apoštolát jako důležitý prvek naší služby mezi chudými.

    Vidíte, je to pro vás potřebné vidět výsledky vaší služby, činnosti?

    Právě proto, abychom nemluvili jen v obecných frázích, tak ten, kdo chce pracovat v sociálním apoštolátu, mezi chudými, musí počítat s tím, že ztroskotá po pár měsících, letech, když bude sledovat nějaký kladný výsledek. Člověk musí jít do toho a nehledět na neúspěch. Samozřejmě hledat formu, jak dosáhnout úspěchu, ale konečný smysl není v tom, abych měl úspěch, ale abych pomohl. Ovoce, výsledek se dostaví, až třeba odejdeme z určité služby. A mám o tom důkazy. Pobýval jsem na cele s člověkem, který když si přečetl úsek evangelia, tak mi řekl: „Františku, kdybych se ti vyzpovídal, tak se pozvracíš. Já nemohu evangelium číst, to je pro mě pěkná pohádka.“ Po letech jsem od něho dostal dopis, že jsem byl jediný člověk, který mu ukázal ve vězení jiný smysl žití, a poděkoval mi.

    Jak si vysvětlujete, že Ježíš v evangeliích mluví pozitivně, ztotožňuje se s vězni?

    Sám byl vězeň, to je jednoduchá odpověď. Ježíš se třicet roků ztotožňoval s pomocným dělníkem, o kterém se nevědělo. On Syn Boží žil třicet roků skrytě, naprosto neúspěšně, nikdo si ho nevšímal. Pak tři roky působil veřejně v takové míře, že to bylo nesnesitelné pro vlastní rodinu. Říkali: To je blázen. Když k němu přicházeli farizeové, radili se předem, jak ho chytnout do léčky, oni nechtěli slyšet jeho slovo, oni ho chtěli zkompromitovat. Každého politika, který chce dělat dobrou politiku, chtějí druzí zkompromitovat. Je pro ně nebezpečný, protože odhalí jejich podvody, korupci. Každý člověk, který chce změnit marasmus, mravní úpadek ve společnosti, musí počítat s tím, že se stane třeba obětí zločinů. Vždy mám radost, že nejsem ten, kdo je příčinou zločinu. Když jsem obětí zločinu, tak je to výkupná oběť. Kdybych se dostal do nějaké šlamastyky a viděl, že skinhead útočí na Roma, a byl zavražděn místo toho Roma, pokládal bych to za krásnou smrt.

    Potěšilo mě, že jsem mohl oslovit Romy při romské pouti na Svatém Kopečku u Olomouce. Na pouti nebyli žádní církevní hodnostáři (pozn. autora: biskupové), všichni mají důležitější úkoly, jako je třeba biřmování (úsměv). Romové by si měli vyprosit skrze přímluvu blahoslaveného Zefferino Jimeneze Malla (pozn. autora: první blahoslavený Rom), který zemřel za katolického kněze, aby se objevil kněz, který zemře za Romy. Pokládám také za důležité, aby se objevil nový Martin Luther King. Proto vítám, že příštím americkým prezidentem bude černoch. Před třiceti lety by to bylo absolutně nemyslitelné, černoch nemohl sedět ani v autobuse vedle bílého. První služba Romům je, že když jedu vlakem nebo busem, tak si sednu vedle Roma. Nebojím se, že mi ukradne peníze, dám si však pozor.

    Čím je způsobeno podle vás, že církev více nechodí na místa, kde jsou lidé potřebující pomoc? Proč se církev více neangažuje ve službě lidem na okraji společnosti?

    Na to už jsem odpověděl. Můžeme křesťanství prožít velice pohodlně tím, že budeme chodit jen v neděli do kostela. Lidé často zaměňují prostředek za cíl. Myslí si, že tím, že půjdou do kostela, pomodlí se růženec, mohou jít spokojeně spát. Já jim říkám, že ne. Musí se modlit růženec, chodit na mše svaté jako prostředek k tomu, aby vstali a šli a pomohli druhým. Modlitby, zbožné úkony jsou živeny pro růst člověka k lásce k Bohu a bližním. Pokud se spokojíme jen s prostředky, zanedbáme člověka. Zase se vracím k tomu prvnímu. Když přijdeme před soudnou stolicí Boží, tak Kristus se nás nebude ptát, kolikrát jsme byli tady u Jezuitů na mši svaté, kolikrát jsme se pomodlili růženec a vykonali křížovou cestu, ale zeptá se, jestli jsme nesli kříž. Bude pokládat konkrétní otázky: Jestli jsme mu dali najíst, jestli jsme ho oblékli, jestli jsme ho navštívili ve vězení, v nemocnici. Možná už bude pozdě, abychom to mohli napravit, teď máme ještě šanci v pozemském životě.

    Biskupové mají obrovskou odpovědnost za církev, měl bych se za ně modlit, dělám to málo, bohužel. Oni mají obrovskou odpovědnost, protože čím mají větší odpovědnost v církvi, tím více se kolem nich ďábel motá, protože ví, že mu hrozí nebezpečí. Nejhorší je, že my křesťané jsme schopni počínat si utilitaristicky a oportunisticky a nežijeme důsledně z evangelia, to je důvod, proč se církev více neangažuje ve službě lidem na okraji společnosti. Hledáme okamžitý úspěch, i za cenu, že se pravda odsune na vedlejší kolej. Hledáme prospěšnost, užitečnost, počínáme si jako lidé, kteří nebyli zasaženi Kristovou láskou, která šla za hranice a dávala přednost druhým. Papež má nádherný titul a každý se tím máme inspirovat – služebník služebníků. Čím má kdo větší hodnost, má být větší služebník, než byl doposud, tento postoj uzdraví církev, nic jiného. Poslední budou první a první poslední, o tom často uvažuji. Kdo by chtěl být poslední? Je snadné se dostat na poslední místo, protože o to nikdo nestojí, ale všichni se tlačí na první místo. Tam je velký nával. A nakonec se ukáže při konečném soudu, že je to nejhorší místo, které jsme si mohli v životě vybrat. Na posledním místě nikdo není, proto situace vypadá, jak vypadá.

    ——————————

    Publikováno s laskavým souhlasem autora i P. Františka Lízny

    Zdroj obrázku: Svatý Hostýn

    ———————————————————————-

    Rozhovor byl nejprve publikován v časopise Sociální práce/Sociálna práca, č. 4/2008 Duchovní dimenze sociální práce, ve kterém najdete i další články k tématu. www.socialniprace.cz

    ———————————————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • 7 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • stanislav Says:

      zajímavé

    • Martina Durdovic Says:

      Myslíte, že příkaz člověka donutí milovat?

    • Martina Durdovic Says:

      Je to moc dlouhé, omlouvám se, nepřečtu to. Ale napadá mě, že tady jde spíš o důsledek kladného přístupu k těm či jiným. A důsledkem je nějaký druh pomoci, aktivita. A k té přikázat lze.

    • Ondřej Wolf Says:

      Příkaz tady není jako befel, spíš ve významu “poslání a následování”, s velkým důrazem na závaznost.
      Ondřej

    • Věra Tydlitátová Says:
    • Ondřej Wolf Says:

      Nezpochybňuju, že u politiků je pokrytectví denním chlebem (ne jinak to bylo u nás po smrti Josefa Luxe či Pavla Dostála). V tom se I.O.Štampachem souhlasím, v úhlu pohledu racionálního, politologického, akademického i občanského má bezesporu pravdu. I ten člověk v diskusi. Asi bylo potřebné něco takového říci.
      Pro mne jsou ale důležité i city a prožitky polských lidí. Ve smyslu “Radujte se s radujícími, plačte s plačícími”. Proto myslím, že na satiru je opravdu moc brzo ( a nejspíš to vkusné asi nebude nikdy).
      Navíc, v tom letadle bylo mnoho lidí, ne jenom prezident se ženou.
      Ondřej

    • Kateřina Rozbrojová Says:

      S názory otce Lízny se ztotožńuji. :)

 

Srpen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  

Archivy