Toulání se slovy

Děti jsou vším, co máme, milujeme je a budujeme jim šťastný, bachtalo dživipen, život. Našim krásným vnoučatům Sáře a Karolíně a Nikolce věnuji tuto báseň. Věřím, že černá i bílá růže mohou spolu žít a vzájemně se obohacovat.

Ne, nebudu se zde rozepisovat o tom, co již analyzovali jiní a povolanější, co vědí lidé, kteří sledují českou politickou scénu, a před čím varují. Tentokrát ponechám bez komentáře zaznít vlastní slova nového premiérova poradce:

Hlava státu nemusí být moc chytrá, to je sice všeobecný předsudek, ale hlava státu je od toho, aby bylo na co naaranžovat korunu a aby vypadala dekorativně na mincích a na známkách.

“Teď se může pan Mareš a další podobní duševní onanisté ukájet na političkách stávající koalice, které se na vysoké posty a do úřadů dostaly doslova a do písmene intimním stykem.”

Již dříve jsem kritizovala styl, jakým si tahají kšandy lidi, kteří v náboženství vidí jen výtah k osobnímu prospěchu a politické moci. To sice vadilo jistým aktivistům z iniciativy D.O.S.T. …

První křesťané umírali statečně s nadšeným vyznáním víry na rtech v římských arénách trháni lvími tesáky. Dnešní pánbíčkáři o tom romanticky sní, zatímco se válejí na gauči a cucají lahvovou plzničku.

Ano, píšu to zde otevřeně a po zralé úvaze, protože to je čirá pravda. Ta zmíněná dáma, kterou jsem vůbec nikdy v životě neviděla a ona nikdy neviděla mne, která by se mi to nikdy do očí neodvážila říct, si drze dovolila napsat tuto nestydatou lež:

Přijel za mnou můj bratr, kterého jsem dlouho neviděla. Stáli jsme spolu na nádraží. Díval se stranou a mlčel.

Vážení čtenáři tohoto blogu,

Tuhle jsem četla, že blogeři nějak vymírají, že se přestávají psát blogy, protože net ovládly sociální sítě, kde se informace předávají rychle, heslovitě a lehce. Blogy příliš připomínají papírová média, dá práci je psát i číst a dneska se lidé nechtějí zdržovat ani jedním, ani druhým, ba snad ani myšlením.

Michael Hauser si ve svém sloupku pokládá otázku, jak je to s duchovní a materialistickou orientací. Všímá si skutečnosti, že ani zdaleka neplatí rovnice: společnost s „duchovností“ = společnost zdravá; společnost ateistická = společnost nesolidární.

Začal se objevovat pravidelně někdy v roce 2001 a byl k potkání na všech akcích, které se nějakým způsobem dotýkaly komunistické minulosti. Skromný a usměvavý pan Paumer – a mně dalo hodně úsilí, než jsem si uvědomil, že právě on je „ten Paumer“ – ten třetí od Mašínů. Milan Paumer zemřel v Praze 22. července 2010.

Zpívalo se v sentimentální vlastenecké písni. Jsem ráda, že tyhle písničky jsou již zapomenuté, navzdory upřímné snaze skladatelů nebyly nic moc, jak se říká. Navíc uplakaná vzpomínka nejspíš není tím pravým ořechovým, co by si Havlíček chtěl odtamtud shora, kde nyní nejspíš pobývá, poslechnout.

Proč mne napadlo psát o tomto literárním hrdinovi (nebo antihrdinovi)? Moji přátelé si občas posílají typické ladovské (spíše ladovské než Ladovy) postavičky otylého vojáka z První světové s nablblým úsměvem a vytahaným mundůrem. Je to prý vtipné.

Náš pobyt i tento cestopis míří k závěru. Mohla bych psát další a další díly o lidech, zvláště o báječných lidech v Zabadani, o domech, památkách, přírodě… Ale žádnou zemi nelze popsat, je lépe ji navštívit, a proto se do Sýrie raději podívejte sami. Není to nic obtížného, je si musíte opatřit vízum a nepoužívat pas, pokud v něm máte razítka z Izraele. Je možné mít legálně pasy dva a pak si brát vždy ten správný a nezaměnit.

Omlouvám se outlocitným duším, které v tomto slově nacházejí jistý neslušný kořen. Nicméně jde o odborný termín, zachovejme tedy vážnost a ujasněme si, kdože je přisírka.