• Do Českobratrské církve evangelické si mne Pán Bůh povolal ve druhé polovině osmdesátých let minulého století. Ocitl jsem se tím v prostředí dobrých a nadějných ekumenických vztahů (zdaleka nejen) Českobratrské evangelické a Římskokatolické církve. V době, kdy tyto církve byly u nás jedním z hlavních nositelů i hledačů otevřenosti světu (Čímž jistě nemyslím tehdejšímu režimu) i jinak smýšlejícím lidem v něm. Čím víc jsem toto prostředí poznával, tím spíš mi docházela potřeba mezináboženského dialogu, vážnosti lidských práv a humanity. Studium na EThF UK i pozdější farářská praxe mne v tomto přesvědčení utvrdily. Ať už v dobách, kdy „se dařilo“ nebo naopak, když se projevil důsledek té či oné mé osobní chyby, nezvládání, selhání. Vždy jsem se mohl přesvědčit, že otevřenost a respekt druhým jsou (nebo alespoň „by bývaly byly“) tou nejlepší cestou. Svou křesťanskou víru si bez těchto věcí jako nedílné součásti její „horizontální roviny“ – lásky k bližnímu (Lv 19, 18b; Mt 22, 39 + par) neumím a raději ani nechci umět představit.

    svatyvaclav1

    Pokud církev opravdu chce zvěstovat Kristovo evangelium, žít podle něj a v něm, musí si všímat, za kým vším Kristus chodil. Celníci, nevěstky, žebráci, nemocní a postižení, pastýři, rybáři ……… Nikdo z nich v tehdejší společnosti nebyl zrovna V.I.P., nepatřil mezi příkladné sloupy společnosti, do tehdejší Galerie elity národa. Neplácal po ramínku celníky pro jejich ekonomický (společensky více než sporný) úspěch. Nedělal si z nemocných reklamní panáčky. Prostě za nimi šel jako za lidmi, svými lidmi. Takovými, jací jsou, nikoli jací by být měli. Oslovoval, povolával, kritizoval, utěšoval. Volal k pokání, zvěstoval spásu. Kristus však nechodil jen po „okraji“ společnosti. Stejně tak chodil za lidmi středních i vyšších vrstev. Nikoli pro jejich nezpochybnitelnou zachovalost a zasloužilost. Prostě za nimi šel jako za lidmi, svými lidmi. Takovými, jací jsou. Bez ohledu na to, jak splňují představu „společenského ideálu“. Oslovoval, povolával, kritizoval, utěšoval. Volal k pokání, zvěstoval spásu. V příbězích o sycení zástupů nekádroval a neodměňoval. Sytil přítomné. Nikdo zde není lepší než jiný. Všichni mají svou důležitost. Důležitost danou Boží láskou.

    Projev prezidenta Klause, pronesený na Svatováclavské pouti o dne 28.9. 2011  na mne v porovnání s tímto vším působil mrazivě až děsivě ve svém pokusu.  Nemá smysl, jej zde opisovat, kdo se trochu zajímá o veřejné dění, slyšel jej v originále sám. Nebo si jej může poslechnout ZDE:

    Proto jen několik poznámek:

    a)  Státní moc a falešní proroci:  Starozákonní, legitimní Hospodinem povolaní proroci měli k izraelským králům vztahy někdy kladné a souhlasné a jindy velmi komplikované až odmítavé (podle situace mezi Pánem Bohem a jeho lidem, králem reprezentovaným), avšak vždy kritické. Pán Bůh je povolával právě jako zprostředkovatele svého hlasu proti lidské sebespravedlnosti, pocitu všemohoucnosti a sebezbožnění. Byli to právě proroci falešní, kteří vždy dokázali říci to, co král chtěl slyšet, na Hospodinově vůli celkem nezávisle (avšak jen dočasně). Pro příklad: Jeremiáš vs. Chananjáš, Jr 28

    b)  Sociální rovina biblického svědectví:   Starý zákon za nedílnou součást pravidel života Božího lidu považuje solidárnost, solidaritu. Pro příklad: Dt 5, 12-15; Dt  24. Rovněž nikde v evangeliích se nedočteme o případě, kdy by Ježíš Kristus upřednostňoval „schopné a úspěšné“ před „neperspektivními“, „sebespravedlivě slušnou společnost“ před (byť třeba problémovým) konkrétním člověkem, prosperitu před vzájemností, národovectví před universalitou. (Ano, jsem si vědom toho, že např. tzv. Theologii prosperity bohužel do světa vnesly některé formy protestantismu). Pro příklad: L 18, 9-14; Mt 20, 29-34; Mt 21, 28-32

    c)  Poznámka historická: Byl to právě kníže (v té době budoucí Svatý) Václav, kdo některým svým současníkům byl oním nepřijatelným „modernistou etc“. Proto byl také zabit. Proto byl později svatořečen. Otázku, zda Klausův způsob použití jeho svátku bere tyto aspekty v potaz, či zda jeho interpretace připomíná spíše způsob, jak sv. Václava chápala všelijaká fašoidní uskupení dob II.republiky i protektorátních si každý zodpovězme sám.

    Ano, jistě i zde můžeme hovořit o sděleném názoru a svobodě slova. Stejně tak můžeme hovořit o kooperaci církve a státu. V takovém případě si však prosím nezamlčujme, že v případě prezidenta Klause o nich hovoříme v souvislosti s člověkem, který se ve své funkci prezidenta obklopuje  lidmi s vazbami na ultrapravicový extrémismus, lidmi jejichž texty jsou na webech a v tiskovinách zdejší ultrapravicové scény publikovány, lidmi neváhajícími a neštítícími se kromě skryté či otevřenější politické podpory ultrapravicového extrémismu publikovat vlastní texty směřující k antisemitismu, rasismu a fašismu. Nezamlčujme si, že hovoříme o člověku, který svůj politický vliv užívá k tomu, aby další sympatizanty i protagonisty těchto jevů prosadil do dalších míst státní správy (např. MŠMT). O člověku, který slovem „geniální“ ocenil tzv. „Seznam pravdoláskařů“ téhož autora Adama B. Bartoše, co proces blahořečení a svatořečení Jana Pavla II. veřejně označil za „židozednářské spiknutí“.

    Po skončení Klausova projevu mi v hlavě vytanul biblický text Iz 1, 10-20 a jako slovo do situace mi postupem času připadá stále příhodnější. Tiše jsem doufal, že přítomní theologové se hned na místě vůči prezidentovým slovům nevymezili  pouze z důvodu společenské etikety a že přijde nějaké oficiální prohlášení (např. na téma, co v těchto oblastech učí Římskokatolická církev, jak tuto problematiku cítí a prožívá ona…..) ze strany církve.

    Byl to br. Msgr. Halík, kdo promluvil a ve svém článku v Právu ze dne 30.9. nazval věci pravými jmény. Učinil tak sám za sebe, oficiální církev stále setrvávala v mlčení. Opět, každý sám uvažme, zda byl např. poselství Benedikta XVI. z jeho nedávné návštěvy v Německu blíže Halík či Klaus.

    Výron verbální špíny z úst pánů Knížáka, Hájka, Bahníka a dalších byl pravděpodobně očekávatelný. Rozhodně to nebylo poprvé, co si tito a jim podobní „konzervativci“ z br. Msgr.Halíka vytvořili terč své nenávistnosti. Ano, je to ohavnost, riziko jejího dopadu však br. Halík s nejvyšší pravděpodobností dopředu znal a podstoupil vědomě. Pro mne je to další důvod, proč si jej vážím.

    O to bolestněji na mne však zapůsobilo vyjádření ČBK ze dne 1.10. Pro distanc od (podle mého vnějšího pohledu) poctivé výpovědi poctivého katolíka br. Msgr. Halíka (!!!!!) i pro přitakání slovům Klausovým (proneseným na půdě oslavy církevní slavnosti), která s učením Římskokatolické církve mají společného sotva víc, než některá gramatická spojení.

    Fakt, že vyjádření ČBK ze dne 1.10. je uvedeno odvolávkou na II. Vatikánský koncil pak působí již jen jako krutá ironie podtrhující celý smutný příběh, vezmeme-li v potaz, že většina „vlastenců“, kterých se prezident Klaus ve svém projevu zastal, považuje tentýž II. Vatikánský koncil za nedobrou odbočku směřování Římskokatolické církve, pokud ovšem vůbec uznává jeho legitimitu.

    Jsem si plně vědom, že jako příslušník Českobratrské církve evangelické nemám Církvi Římskokatolické do jejích vnitřních věcí co mluvit. I tak ovšem cítím povinnost zastat se bratra Halíka jako člověka i jako svého bratra v Kristu.

    Zde uvádím důvody, které odpovídají na úvodní otázku „Proč?“. Důvod osobní: Br. Mons. Tomáš Halík je jedním z lidí, kteří mají na otevřeném ekumenickém prostředí v církvi (a teď to myslím zcela naddenominačně). Z jeho působení v církvi i v akademickém prostředí mám i já užitek, je jedním ze spolutvůrců duchovního a myšlenkového klimatu ve kterém mohu žít v důvěře, že tam mám své místo stejně tak, jako kdokoliv jiný. Nechci o to přijít. Ani v církvi, ani ve své zemi. Ani pro sebe, ani pro své bližní.

    Druhým v pořadí (nikoliv závažností) je důvod theologický, Vysvětlil jsem jej vlastně již v zamyšlení, za kým a jak chodil Ježíš Kristus. Jakýkoliv pokus včlenit sem slova o perspektivnosti jedněch, relativizaci hodnoty jiných, zasloužilosti a nezasloužilosti je podle mého pohledu proti biblickému svědectví obrat o 180 stupňů, který se stává cestou proti Bohu, proti člověku, proti společenství Pána Boha a jeho lidu.

    Mlčením bych v této situace neposloužil k dobrému ani jiným lidem (nezávisle na vyznání), ani sám sobě. Nevěřím, že Boží zvěst může být nahrazena „politickým zájmem“. Nevěřím, že je možné mít se i při veškeré světské úspěšnosti opravdu dobře, pokud náš úspěch vede skrze bezohlednost a ignoraci těžkostí druhých. Blahobytně možná. Luxusně možná. Ale nikoli DOBŘE!

    Pokud zde máme, při všelijakých svých slabostech a nedokonalostech, dobře žít, pak cesta vede skrze vzájemnost, skrze solidaritu, skrze otevřenost a pochopení jedněch pro druhé napříč náboženskou i politickou orientací i společenským postavením.

    Proto vítám příležitost, že mohu v rámci „Svatováclavské výzvy katolickým biskupům“ spojit svůj hlas s hlasy sester a bratří napříč širokou ekumenou, kterým naše situace není lhostejná stejně, jako není lhostejná mně.

    Mgr. Ondřej Wolf
    evangelický farář v.v.
    28. 10. 2011

    —————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • Comments are closed.

 

Prosinec 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Archivy