• Již jsem zde psala o fenoménu (ano, je to sice fráze, ale film Odcházení se stal “fenoménem” ještě dříve, než jej kdo shlédl) Havlova debutu Odcházení. Tehdy jsem film též ještě neviděla, reagovala jsem na vznícené emoce, které ukazují spíše na choroby současné české společosti plné nenávisti, demagogie a primitivnosti, než na kvalitu samotného filmu. Nyní jž mohu psát o Odcházení, protože jsem je konečně viděla.
    odchazeni

    Přiznávám, že jsem nečekala mnoho, pan Václav Havel je pro mne prvotřídním dramatikem, ale nebyla jsem si jistá, jak se vyrovnal s náročnou prací filmového režiséra, a to hned u celovečerního filmu. Jsem velmi příjemně překvapená. Film Odcházení je velmi silný, hluboký a mnohovrstevnatý, lze jej vykládat mnoha způsoby a lze jej chápat v různých rovinách.

    Kupodivu osobní rovina, kterou jsem očekávala, není tak výrazná, jak se nabízí sugestivní spojení autora s tématem. Hra a film  ukazují odcházení kohokoliv, ne pouze politika, ale každého člověka již spjatého se svým životním posláním, které se mu stalo krunýřem. Ukazuje deformaci, nemoc z povolání, ukazuje i pokřivené vztahy, svět barvitých iluzí, z nichž je stárnoucí hrdina exkancléř dr. Vilém Rieger (Josef Abrahám) vyhrabáván  a brutálně vyvlékán, aby si sáhl až na dno a opět uviděl svoji lidskou ubohost. Jestliže se zpočátku a dokonce předem nabízí spojení Riegra s prezidentem Havlem, brzy pochopíme, že Vilém Rieger není Václav Havel, stejně jako Vlastimil Klein (Jaroslav Dušek) není Klaus. Občasná narážka a stylizace obou osobností sice může tuto iluzi provokovat, ale takové prvoplánové ztotožnění by bylo velmi povrchní.

    Odcházející Rieger totiž není ukřivděný idealista, ale technokrat moci stejně zajatý ve vlastních bezobsažných frázích a stereotypech, jako dravý (budoucí diktátor?) Klein. Jen doba vládnutí se mění, nastupuje brutálnější a přímočará moc, ale lidské charaktery a vztahy jsou stejné. Nad opouštěnou vládní vilou se vznáší starý a nostalgicky maskovaný, ale morálně stejně ubohý duch korupce, jaký se hrne do zahrad v podobě zprivatizovaného státního majetku, heren a bordelů budoucího vládce. Malovaný talíř od Cheaucesca a nožík od paní Putinové jsou stejně bizarní atributy snobství a korupce původních pánů jako jsou symbolem přímočaré korupce  “ukrajinská děvčata” v bordelu nových podnikatelů.  Výměna moci postupuje rychle, od formálních přátelských a zdvořilostních gest (falešných z obou stran) až po sliby, zastaršování, policejní výslech a vystěhování z domu. Jednotlivé etapy příběhu jsou typicky havlovsky odděleny a uváděny repeticemi dialogů a po vzoru antických dramat vpádem živlů a jakýmsi chórem tvořeným personálem zámečku. Oidípovského posla přinášejícího zlé zprávy představuje zahradník Knobloch (Miroslav Krobot).

    Odcházení ale nehovoří pouze o výměně vládců, ale také o přelomu století. Dvacáté století symbolizované secesní až postmoderní poetikou bizarních kostýmů a ušlechtilého parku i nevkusnými fetiši po ambivalentních a s odstupem mnohdy komických významných osobnostech  je střídáno jednadvacátým stoletím s křiklavě strakatými košilemi, zlatými řetězy, střelbou, černými uniformami a zvukem pil v pozadí. Atributy moci se mění, ale moc je stejně bezohledná, zničující a proměňující život ve lživé obrazy. Film je plný narážek na klasická díla, objevuje se Král Lear, Višňový sad, snad i odkazy na krále Ubu a Chaplinova Krále v New Yorku. Symbolicky působí i deliriózní rej na tóny Ódy na radost upomínající na středověké tance smrti nebo bizarní řádění maškar. Při příštím shlédnutí filmu bych jistě objevila další narážky. Je mi jasné, že pro mnohé “kritiky” zůstávají tyto odkazy nečitelné. Jakkoliv sympatiujeme s odcházejícím kancléřem (bezpochyby diktátorem) Riegrem, k čemuž nepochybně přispívá i mile působící představitel hlavní role, autor jej neušetří žádné ironie a výsměchu a krutě demaskuje jeho sebeklam a prázdnotu jeho dosavadního života. Odchod přátel a blízkých, navenek sice noblesní, ale s postupem filmu stále rychlejší a otevřenější stejně jako kradmé odnášení suvenýrů ze zámečku jen dokresluje konec sebeobelhávání a hroucení všech hodnot bývalého politika. Kancléř Rieger není jen nevinnou obětí zrady svých blízkých, vyjevuje se i jeho zanedbávání přátel, účelové vztahy a klamání i využívání věrné přítelkyně Ireny (Dagmar Veškrnová). V odchodu přátel jen schytává vlastní rozdané rány a sklízí dřívější plody svého sobectví.

    Hra i film jsou neustále provázeny sebereflexí a sebeironií, vážné scény jsou přerušovány trapnými a komickými banalitami, frázemi i jejich ironizováním, mentorováním přítomných dam (Vlasta Chramostová, Eva Holubová, Dagmar Veškrnová) a vpády šupáckých novinářů z bulvárního plátku Fuj (Jiří Macháček, Stanislav Milota). I milostný motiv je jen trapnou epizodou a andělská dívčí bytost Bea (Barbora Seidlová) ironizovaná atributy nadějné vědkyně se z hrdinovy múzy, obdivovatelky a milenky stává jednou z odcházejících k novému vládci. Vážnost a místy zdrcující tragika filmu je opět a nejbrutálněji shozena absurdní závěrečnou scénou, kdy se mezi lekníny vynoří z bazénu hlava Václava Havla a poděkuje, že si diváci vypnuli mobilní telefony. Následná “děkovačka” vrací film do žánru divadelního představení a podobně jako lidové pašijové hry spojuje naivní ochotnické prvky s klasicky dramatickým dějem.

    Havlovo Odcházení rozhodně není průměrným filmem, pokud tuhle floskuli čtu opakovaně ve všemožných  kritikách, vidím pro ni dva možné důvody: buď se autor takto nevěcně vyrovnává s neoblíbeným Václavem Havlem, nebo hru a film vůbec nepochopil. Vzhledem k stále rostoucí nevzdělanosti českých publicistů ani neočekávám, že by průměrný kritik porozuměl všem odkazům a narážkám nebo jemné ironii tohoto díla. Naštestí je zde dost diváků, kteří film bez snobského ofrňování a pseudointelektuálních odsudků s gustem vychutnávají, baví se, smějí a občas si přiznají, že jim běhá mráz po zádech a že překonávají pohnutí. Na plzeňské premiéře 22. dubna se publikum vůbec nenudilo, ani neshledávalo film průměrným. Dojetí a bouřlivý potlesk byly zcela spontánní. Tak či onak, i v hloupých kritikách a nejapných či nenávistných komentářích kulturních pracovníků třetího gardu, i ve spontánním potlesku diváků Václav Havel dokázal splnit svůj sen a zvládl na výborou i svoji vlastní roli autora provokatéra, který umí rozvášnit znuděnou společnost.

    ————————————

    Podrobnosti o filmu ODCHÁZENÍ

    gal2_11

    ——————————————————————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 11:54

  • Comments are closed.

 

Říjen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031  

Archivy