• petrriesel-2

    Pietní shromáždění před Plzeňskou synagogou 19. ledna 2008 - očima pamětníka událostí 18. ledna 1942

    Tak jak již mnohokrát, vrátil jsem se do Plzně, která je mým rodištěm a původním domovem. Tentokrát jsem se chtěl účastnit setkání nás, židovských občanů, před synagogou ve výroční den prvního transportu plzeňských židů do koncentračního tábora Terezín. Pietní shromáždění mohlo být napadeno neonacisty, kteří v ten den chtěli uspořádat v Plzni průvod právě kolem synagogy. Z 2500 osob transportovaných do Terezína, se prý vrátila téměř pětina. Myslím však, že daleko méně. Nehledě na to, že mnozí zemřeli brzy po návratu z koncentračních táborů. Z plzeňských transportovaných židů jsem tu byl asi jediný, Petr Riesel, transportní číslo R220.

    Průvod nacistů Plzní byl původně povolen z obav o porušení demokratického práva na shromažďování. Pořadatelé splnili formální postup a podmínky ohlášení. Důvodem průvodu měla být demonstrace za svobodu slova. Proč tedy kolem synagogy a proč byli účastníci vyzváni, aby se ozbrojili? Povolená demonstrace znamená, že se jí nesmí bránit, případná účast policie by směřovala na ochranu jejich průvodu. Z toho by plynulo, že my, čeští židé, účastníci pietního shromáždění, bychom nebyli chráněni před případným napadením ze strany mezinárodně organizovaných ozbrojených nacistů. Šlo o stejnou provokaci jako v Praze v listopadu 2007.

    Pocítil jsem výčitku vůči těm, kteří nacistickou provokaci povolili. Nemohl jsem se smířit s myšlenkou, že my, čeští zbylí židé, nebudeme chráněni, kdežto průvod nacistů ano. Ano, jsme židé, čeští židé. Jsme v Čechách doma. Máme tedy dvojí identitu. Českou i židovskou. Ty spolu dobře vycházejí, nepřekážejí si. Naopak se spíše doplňují a vzájemně obohacují. Vzpomněl jsem si, že jsme v Terezíně zpívali vlastní verzi písně Pod našimi okny… Zpívali jsme: Pod našimi okny jede první vlak a to je pro nás jen radostný znak. Po té nové dráze pojedem ku Praze, pojedem ku Praze až na Václavák. Když jsme byli osvobozeni v květnu 1945, zpívali jsme českou hymnu a při ní plakali i jásali. A teď jsme neměli být chráněni před nacisty. To bylo hořké. Vždyť zde byl pražský precedens. V Praze byl provokativní průvod neonacistů zakázán (i když na poslední chvíli), neboť se zřejmě správně usoudilo, že demokracie musí chránit také sama sebe a nesmí dopustit, aby byla zneužívána.

    Najednou jsem si vzpomněl na naši cestu do koncentračního tábora před 66 lety, která v Plzni začala naším potupným průvodem k sokolovně Plzeň 1. Množství spoluobčanů přihlíželo našemu potupení. Nesmáli se, ani nevtipkovali, spíše trapně, rozpačitě a pasivně přihlíželi. Nikdo nezvolal „vraťte se domů“. Vzpomínám si při té příležitosti na „Deklaraci viny“, která je připisovaná protestantskému německému knězi Niemöhlerovi, který vysoce hodnotil význam nedělitelné lidské solidarity. Cituji: „Když přišli pro židy, mlčel jsem, protože se mne to netýkalo. Když přišli pro komunisty, také jsem mlčel, protože se mne to také netýkalo. A tak tomu bylo i když přišli pro odboráře. Pak přišli pro mne a ti zbylí mlčeli. Vrátilo se mi to.“ Může se to stát také i onomu účastníku nacistického průvodu, který když byl novinářem dotázán, zdali ví jaké je výročí a co znamená, tak řekl dosti cynicky „A co má být?“ To jsem viděl v televizních hlavních večerních zprávách toho dne. Já ale tomu mladíkovi nepřeji, aby zažil tak potupnou a drtící osobní tragedii v osamělosti a neúčasti okolí. Nakonec, ale ještě včas, byl průvod neonacistů primátorem Plzně zakázán, i když se tím vystavil soudní žalobě ze strany nacistů. Účastníkem pietního shromáždění byl také JUDr. Pospíšil, ministr spravedlnosti. Vyhledal jsem ho a požádal, aby takové žaloby byly posuzovány nejen dle chladného výkladu zákona, ale aby bylo přihlédnuto k významu a lidské zkušenosti. Přitakal a řekl mi, že se snaží aby soudci aplikovali zákon tímto způsobem.

    Slyšel jsem před synagogou aktivní anarchisty jak vyzývali veřejnost, aby bránila nacismu v rozvoji. Množství policistů chránilo nás i naše sympatizanty, kteří tak jako v Praze nám přišli vyjádřit svou solidaritu. Nakonec se průvod neonacistů nekonal, jejich skupinky byly zadrženy a policisté je nevpustili do okolí synagogy. Poprvé od pádu totality jsem rád viděl policisty a v duchu jim děkoval – v Praze i v Plzni.

    Pietní shromáždění před synagogou proběhlo velice důstojně. Děkuji a zajisté ne pouze za sebe, za proslovy funkcionářům židovské obce a zvláště děkuji pozvaným hostům. Krátké proslovy pronesli plzeňský římskokatolický biskup pan Radkovský, dr. Tydlitátová ze Západočeské univerzity a poslankyně Němcová. Během pietního setkání byly jmenováni někteří zemřelí, mezi nimi můj otec, plzeňský občan Pavel Riesel, který, dle vypravování mé matky, byl pro svoji protinacistickou činnost zavřen jako politické rukojmí již v průběhu roku 1939 a odvezen do koncentračních táborů, kde posléze v Dachau zemřel.

    My, jeho děti, šestiletý Petr a dvouletý Honza jsme byli zbaveni nejen otce a domova, když nám němci zabavili byt, ale také náležité výchovy rodinné i školní a také radostného dětství. Nakonec jsme byli s matkou v lednu 1942 deportováni do koncentračního tábora Terezín a tam, i když jsme přežili, prožili jsme si své nenapravitelné peklo, které ovlivnilo náš celý život. Před transportem do vyhlazovacího tábora nás v Terezíně minimálně dvakrát zachránila matka, která za pomoci rodinného lékaře z Plzně nám píchala benzin, takže jsme dostali horečky a blouznili jsme. Takoví akutně postižení lidé byli z transportu na čas vyřazeni, neboť jejich přítomnost zvyšovala neklid a nervozitu, což se němcům nehodilo.

    Když přečetli jméno mého otce, byl jsem dojat a rozrušen. Tyto pocity vyvrcholily, když celé shromáždění bylo pozváno do chrámu sv.Bartoloměje. Tam jsme vyslechli moudrý a všem srozumitelný projev pana biskupa Radkovského. Zpěváci z řad židovské mládeže zpívali hebrejsky náboženský kánon a přítomní povstali v lavicích, aby vyjádřili úctu a respekt k jinakosti, která nevylučuje blízkost. To by měl být model a naděje do budoucna, takto prožívat lidskou blízkost a to nejen před tváří boží, chceme-li to tak říci. Vždyť před ní jsme si všichni lidé rovni. Škoda, že se takového zážitku nedočkali naši zemřelí.Ten den byl pro mě emočně vyčerpávající. Odjížděl jsem však z Plzně s mírem v duši, mohu-li to tak říci.

    MUDr. Petr Riesel, narozen v Plzni, transportován do Terezína 18. ledna 1942 pod číslem R220.
    ————

    Zákony a instituce jdou na ruku neonacistům
    Shromáždění 1. března 2008 očima pamětníka událostí 18. ledna 1942

    1278409-neonaciste-prosli-plzni-obeslo-se-to-bez-bitek

    „Zákony a instituce jdou na ruku neonacistům“ Tento bohužel pravdivý transparent jsme rozvinuli my, několik desítek přeživších, tedy starých českých Židů před synagogou v Plzni dne 2. března 2008. Byla to naše jediná forma protestu proti průvodu neonacistů v Plzni. My, oběti nacistů, jsme setkání před synagogou měli zakázané a vědomě jsme porušili zákon. Na tisíc policistů s obrněnými transportéry a těžkooděnci chránili průvod dvou set ještě chlapců v teplákových bundách s kapucí přes obličej proti svým odpůrcům, tedy i nám. Policisté byli důslední. Uzavřeli nás před synagogou a nedovolili nám se vzdálit ani na záchod. Ochrana průvodu musela neonacistům ohromě pozvednout sebevědomí. Kvůli nim, dvěstě osobám, se zastavila veřejná doprava, průjezd aut Plzní byl odkloněn a nikdo nesměl jít ani na náměstí, kam jejich průvod následně došel, aby pronesli své projevy, tedy vzkaz společnosti, že zde jsou a budou a že se budou snažit obnovit a realizovat svůj nacistický politický program. Tito pravicoví extremisté, jak se jim ze zdvořilosti říká, se setkali, aby demonstrovali za svobodu projevu. Pouze však pro sebe. Nám, Židům, přáli smrt v plynu. Procházejíce kolem synagogy křičeli organizovaně a zřetelně: Židi do plynu! Policisté to zřejmě neslyšeli nebo nechtěli slyšet. Neonacističtí řečníci již na svém seřadišti, odkud organizovali průvod, napadali současný politický režim a obvinili vládní garnituru, že je zastrašuje a terorizuje. „Není to demokracie ale totalita!“ křičel jeden z nich. Zástupce Národního odporu ve svém projevu ostře útočil na údajné mocenské aktivity Židů v Česku. Zpráva o tom byla uvedena v pražském deníku Metro 2.3.2008.

    Jak celou událost pojali reprezentanti státní moci? Ti nám zavčas vyhrožovali postihem. Náměstek ředitele Západočeské policie Jaromír Kníže uvedl, že v případě výzvy k rozchodu budeme legitimováni a předáni úřadům pro spáchání přestupku. Výrok Jaroslava Knížete uvedla Jitka Šrámková v plzeňské části novin MF Dnes z 1.3. V tomtéž deníku byly uvedeny i pozitivnější názory. Dr.Věra Tydlitátová ze Západočeské univerzity v Plzni sdělila, že protest proti pochodu neonacistů vyjádří tím, že bude před synagogou číst jména obětí nacistických zločinů. Tím se ohradí proti zneužívání občanských práv těmi, kdo jiným občanská práva upírají. Ondřej Vaculík, redaktor českého rozhlasu, kritizoval, že státní aparát povoluje demonstrace pravicovým uskupením s neonacistickým programem, zatímco některým skupinám občanů se zakazují pokojná shromáždění, na kterých chtějí upozornit na pravou podstatu neonacistických pochodů s rasistickým podtextem. Zákaz setkání nás, několika desítek starých Židů přeživších holokaust, připomíná úřední zákazy demonstrací na obranu lidských práv před listopadem 1989.

    A dozvuky pochodu? Například první televizní program ČT 1 téhož večera uveřejnil šot z Plzně. Především čelo průvodu neonacistů s nadstandardní ochranou policie. Naše transparenty varující před neonacismem jsme v televizi nespatřili. V novinách si komentátoři libovali, že ke střetu neonacistů s odpůrci nedošlo, že nebyli žádní zranění. Urážky a hrozby na naši adresu se nepočítají. Mnozí spoluobčané, a bohužel i ti, kteří vytvářejí veřejné mínění, zapomněli zřejmě nebo nevědí, že po nás, Židech a Romech, nacisté plánovali přestěhovat český a slovenský národ do nehostinných pustin, tedy alespoň těch lidí, kteří by byli schopni otrocké práce a „převýchovy“. Neonacisté uskutečňují své srazy, pořádají své mítinky v hospodách a průvodech a nám, slepým a hluchým to vůbec nepřipomíná dobu, kdy v třicátých letech minulého století se šířil nacismus Evropou. Staří, kteří to pamatují a umí dát historii a současnost do souvislosti, nemají již vliv na veřejné mínění. Mladé nikdo nepoučí, ani škola ani rodina. Na internetových hrách se o tom nic nedozví. Karel Čapek by dnes, tak jako před lety, zvolal „ Pozor mloci! Je jich pořád více, zaplaví nás a postupně zahubí“. Ale my s mloky nebojujeme, jak nás Čapek vybízel. Naše pasivní ledabylost a konzumní pohodlí naopak umožňuje neonacistům se radikalizovat. A co česká legislativa? Je zřejmě nejasná a umožňuje různý výklad. Volá po novelizaci, aby demokracie mohla chránit také sama sebe. Současný libovolný výklad legislativy je morálně neobhajitelný. Poslanci mlčí, vláda také a odkazuje se patrně na to, že ke změně není politická objednávka z občanského prostředí.

    Jeden můj přítel diskutoval v Plzni s policistou z antikonfliktního týmu. Policista obhajoval průvod, že i neonacisté mají práva. Můj přítel souhlasil, ale řekl mu, že jejich práva konči tam, kde narážejí na práva jiných, tedy nás, zbytku jejich obětí. Můj přítel ukázal na mě a řekl policistovi, že mi bylo osm let když jsem byl zařazen do plzeňského transportu do koncentračního tábora. Policista byl překvapen, snad také proto, že poprvé viděl oběť nacistické zvůle. Mají-li neonacisté neodolatelnou potřebu setkání a utvrzování se v zášti a nenávisti nejenom vůči nám Židům, ale také proti celé, o demokracii usilující společnosti, mohli by se sejít mimo město, aby nikoho neobtěžovali, aby nenarušovali život města. Policejní ochranu či záštitu by si měli předplatit. Nebyli by tak slyšeni těmi, které jejich křik uráží.

    V Praze jsou odvážnější úředníci. Snad se i poučili z plzeňského průvodu. Deník Metro ze 17.3. uveřejnil článek, že průvod pravicových extremistů 1. máje na Žižkově byl zakázán. V článku se uvádí, že magistrát si vyžádal zprávu od policie, která informovala, že svolavatel i potencionální účastníci průvodu jsou známi svou neonacistickou orientací, účastní se neonacistických koncertů u nás i v zahraničí a jsou napojeni na nelegální neonacistickou organizaci Národní odpor.

    K takovému zhodnocení povahy a významu neonacistického průvodu v Plzni zřejmě nedošlo. To by byl důvod k včasnému zakázání průvodu. Neonacisté se svým programem nijak netajili. Povolením průvodu kolem židovské synagogy, došlo k neomluvitelnému pochybení. Celé naší společnosti je určen náš druhý plzeňský transparent: „Kdo se neumí poučit z historie, musí si ji prožít znovu“. Je to u nás ještě obtížnější.Vzpomínám na provolání Ludvíka Vaculíka „Dva tisíce slov“. Vše pozitivní musí být u nás vytrucováno, tedy vybojováno.

    ——————————————————————————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 1:16

  • Comments are closed.

 

Září 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930  

Archivy