• blogerm
    “To je zvláštní,” řekl si potichu Jonáš a posadil se na lavičku, která skýtala výhled na řeku. Na zemi leželo několik slupek od pistácií. Podzim přišel nečekaně.

    Jonáš vzpomínal, co se událo před rokem. Přesně na tomto místě poprvé uviděl Kateřinu. Minula ho po cestě a on si jí hned všimnul. Nebyla krásná, jen jakoby byla stvořena pro takové počasí. Zachumlaná do kabátu, rusé vlasy, někam spěchala. Nyní měl zase ten pocit, že ji uvidí. Ledový vítr prohánějící se pod těžkými mračny mu rozfoukal jiskru vzpomínky. Labutě schovávaly své hlavy na dlouhých šíjích pod vodu a ještě zelená stébla trávy už nesla pár lístků spadaných ze stromů.

    Jonáš se snažil rozvzpomenout na ty chvíle, kdy bezejmennou slečnu, kterou si pro sebe nazval Kateřinou, viděl. Bylo to minulý podzim, několikrát. Nesnažil se ji sledovat. Ani teď sem nešel, protože by doufal, že ji znovu uvidí. Chodil na toto místo každý týden, jak bylo jeho zvykem, loupal si pistácie a skládal básničky, které pak zapisoval do malé knížečky, kterých měl doma několik, každou zasvěcenou jinému tématu. V této knížce mu zbývala poslední stránka a on se rozhodl, že napíše o Kateřině. Hledal inspiraci ve větvích stromů i v šumění řeky. Padal na něj smutek.

    podzim

     

    Když tu náhle uviděl v dálce postavu přicházející po vydupané pěšině. Zatajil dech a napínal zrak. Ano, byla to Kateřina. Pamatoval si ji, i když mnohé rysy na ní ho znovu udivily. Ten nos by asi nemohla mít kdejaká modelka ani ty tenké červené rty. Kývnul jí na pozdrav a ona odpověděla mírným úsměvem. Málem ho minula, ale tu se zastavila.

    “Neznáme se odněkud?” Zeptala se. Měla zastřený hlas, který vzbuzoval představu violoncella.

    Jonáš váhavě přikývl.

    “Vídal jsem vás, jak jste tudy chodila minulý podzim.”

    V očích se jí blesklo. Když jí Jonáš uvolnil místo na lavičce, posadila se vedle něj a zpozorovala knížku básniček v černé vazbě.

    “Co čtete?”

    “Oh, to jsou mé básně, píšu je, už mi chybí jen poslední stránka, na kterou bych chtěl napsat píseň o Vás.”

    Dívka se rozesmála. Pak opět zvážněla. Bylo to zvláštní pozorovat, jak její nálada se měnila velice rychle. Nastavila bílou dlaň s dlouhými hubenými prsty a čekala na to, až jí Jonáš vydá knížku, pak ji hbitě otevřela na náhodné stránce a zahloubala se do knížky. Jonáš se díval, jak se její oči pohybují po verších. Po dvou básních se podívala na titulní stranu, kde Jonáš kdysi napsal téma básní. Obličej se jí zase rychle rozzářil.

    “Vždyť jste o mně už napsal,” řekla nadšeně. Jonáš se podivil a otázal se, kterou báseň myslí. Zvážněla. Jonáš si zběžně prohlédl básně, které si prohlížela. První pojednávala o jeho měsíci lásky – říjnu. Druhá o rudých listech javorů, planoucích v lesích.

    Hleděla na něj hnědýma očima a zatřásla ohnivou hřívou:

    “Ne ne, já se vám nepředstavím, na to budete muset přijít sám, kdo jsem.”

    Zvedla se a odkráčela po cestičce z dohledu. Jonáš chvíli hleděl na pistácie a pak si znovu otevřel knížku na titulní stránce.

    “Podzim,” četl.

    “To je zvláštní…”

    perex_foto4
    —————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 8:00

  • Comments are closed.

 

Říjen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031  

Archivy