• Toulání za slovy 14.12.2011

    V rytmu dnů a v rytmu nocí
    v rytmu let a staletí
    v rytmu zrání, v rytmu uvadání
    v rytmu rozlomených pečetí
    v rytmu chladu, v rytmu tepla
    v rytmu Ráje
    v rytmu Pekla
    v rytmu stesku loučení se s tichem
    v rytmu chvíle ovanutí smíchem
    v rytmu deště a hučení horských srázů
    v rytmu horka, v ostnech polárního mrazu
    v rytmu kroků, v rytmu písně
    v rytmu svírající tísně
    - tančíme tanec bytí

    Víříme listím, vodou odtékáme
    vrháme stíny, jichž se stále znovu ptáme
    na tmu
    pod každou věcí obestřenou světlem
    na chlad
    za každým vyzářeným teplem
    vzlínáme k Slunci, řítíme se vzhůru
    do světla – do tmy – padáme do azuru
    padáme převysoko, stoupáme výškou věží
    vrůstáme v roucha žehnajících kněží
    Při každém novém procitání
    v nás znova vzkypí touha po létání
    ta touha Ikarova, ta touha po pádu
    ta touha po Ráji
    ta touha po hadu
    ta touha protrpět zas bolest hříchu
    a znovu slastně hledat pomoc v tichu
    a znovu procítit tu závrať odpuštění
    a zas se vrhnout zpět
    do opuštění …

    Hledáme stopy našich dávných snů
    mizejících kdesi ve skutečnu
    a chytáme se třmenů zdivočelých dnů
    letících kamsi k nekonečnu
    hledáme nové světy za branami bdění
    plujíce nebem v němých bublinách
    a potom prcháme zas před samotou snění
    vyštváni Rybou skrytou v hlubinách
    vznášíme se jak draci k zemi přivázaní
    a přesto zaplatíme převysokou daní
    chytáme se třpytu rozházených prstenů
    svíráme dřevo ztrouchnivělých totemů
    šeptáme slůvka – malá jako snění o písečném zrnu
    ladíme stále znovu tutéž křehkou strunu
    tančíme tanec bytí ve svých vlastních stínech
    tančíme tanec bytí v touze po kosmických synech
    k přežití hledáme na tisíc způsobů
    a přec se tiše propadáme do hrobů…
    …abychom za okamžik povstali však znovu
    věrni odkazu Adamovu

    Svá jména ryjeme do kůry stromů
    tisknem je do mraků, do burácení hromu
    chceme je navždy zapečetit v květu
    chcem jimi šumět v ptačím letu
    chceme je rozlít dálkou jako moře
    chceme je vepsat v smítko na vzdálené hoře
    chceme je rozvát do vesmírných dálek
    chcem jimi dunět v tragédiích válek
    a zas je rozezvonit smíchem
    toužíme prokřičet svá jména tichem
    zaplnit jimi křivky prostoru
    prolomit jimi hradby obzoru
    horám dát obrys našich stínů
    které snad po čase odpoví
    našim synům

    Kroužíme jeden v druhém bezejmenní.

    Kroužíme nad Golgotou s křížem na rameni
    mráz studu nám vždy znovu načervení tváře
    když zahlédnem jen odlesk jakési tiché záře
    k níž lze se věčně blížit
    a lze se vzdalovat…
    proč dokážeme trpět – a zas milovat?
    Proč smíme létat prostorem a vznášet se zas písní?
    Proč smíme křídly bít o stěny našich tísní?
    Co naši touhu přetavuje v zvony
    Co naši bolest tiší, láme, kloní?
    Proč tančíme svůj tanec bytí
    A proč jej smíme tančit
    … žíti?

    Jsme tichu ozvěnou. Odpovědí je mlčení.
    Běžíme stále vpřed, na čelech vypálená znamení
    o cestě volání po božstvech za obzorem
    o cestě vyznačkované válkami a morem
    o věčné pouti travami a pouští písku
    o cestě beroucí si k přelévání moře misku
    o cestě trvající beze jména
    o cestě, která navždy bude němá
    honíme sami sebe v druhém
    spoutáni navždy uzavřeným kruhem
    - našeho tance bytí

    Žilkami listí proudí naše vlastní krev.

    Tančíme tanec bytí lehký jako vzdech
    tančíme tanec bytí tíživý jak hlína
    tanec, jenž roztančila Adamova vina
    ta vina, jíž hřešíme stále znova
    protože smrt …
    ta je vždy děsivě nová

    A proto znovu řvem svou úzkost barvou stmívání
    a znovu šeptáme ji trylkem svítání
    a znovu jdem dál po cestě beze jména
    po cestě, která navždy bude němá
    a znovu umíráme
    a znovu toužíme
    a znovu nad Golgotou tiše kroužíme
    a znovu vzlétáme až nad nebesa
    a znovu naše srdce plesá
    a zase padáme pod tíhou dřeva kříže
    a opět zapadají olověné mříže
    chceme však trpět stále znovu
    v srdci naději Adamovu
    pro kterou opustil Ráj hříchem
    v úzkosti
    před kosmickým tichem

    Žijeme úzkost z propastnosti veškerého bytí
    žijeme závrať jež nás stravuje i sytí
    které se děsíme
    před kterou utíkáme
    k níž se vždy znovu v hrůze přimykáme
    ve které tančíme zběsilý tanec žití
    ve které sdílíme víření všeho bytí
    … a s níž jsme uzamčeni sami v sobě
    tak krutě jako mrtví
    v hrobě
    od něhož není klíč

    Koulí se koulí prokopnutý míč
    A ticho v tichu křičí

    /1987/
    —————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • Comments are closed.

 

Květen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031  

Archivy