• Kronika 25.12.2010

    PhDr. Markéta Doležalová píše:

    horakova_milada
    -
    Milada Horáková, rozená Králová, přišla na svět 25. prosince 1901 na Královských Vinohradech jako druhé dítě (prvorozená byla Marta, 1899) manželů Čeňka Krále a Anny Králové, rozené Velíškové. Otec pocházel z mlynářské rodiny usedlé v obci Hodkov (u Dolních Kralovic), matčin otec byl truhlářem v Kutné Hoře. Čeněk Král se už živnosti nevěnoval, posunul se ve společenském žebříčku výše a pracoval jako obchodní zástupce firmy na výrobu tužek s poněkud zavádějícím názvem Národní podnik a se sídlem v Českých Budějovicích (bylo třeba odlišit tužkárnu v českých, tj. „národních“ rukách od konkurenčního budějovického podniku, „nečeského Koh-i-nooru“).

    V roce 1908 se Královým narodil ještě syn Jiří. Oba Miladini sourozenci však již roku 1914 zemřeli na spálu. Tato tragédie těžce poznamenala celou rodinu i Miladino dospívání. Jedinou útěchou pro pozůstalé bylo narození posledního dítěte, milované sestry Věry, v roce 1915. Královi vychovávali své děti v silně vlasteneckém duchu, otec byl zapáleným stoupencem Masarykovy realistické strany. Rodiče podporovali u dětí zájem o studium a veřejný život. Milada začala studovat dívčí reálné gymnázium v Korunní na Vinohradech. Dne 1. máje 1918 se však zúčastnila nepovoleného protiválečného průvodu a na základě udání byla ze školy vyloučena. Středoškolská studia tak dokončila na dívčím lyceu ve Slezské, kde v roce 1921 úspěšně odmaturovala. Pohlcena atmosférou nadšení pro samostatnou republiku a silně prožívanou potřebou pomáhat spoluobčanům poznamenaným válkou a jinak potřebným, vstoupila Milada do Čs. červeného kříže. Zde byla od počátku velmi aktivní a rovněž se seznámila s předsedkyní této organizace, dcerou prvního čs. prezidenta Alicí Masarykovou. Pro další studium si zvolila Právnickou fakultu Karlovy univerzity (promovala 22. října 1926). Po jejím ukončení se dne 15. února 1927 provdala za svoji studentskou lásku Bohuslava Horáka. Rodina Horákových byla evangelického vyznání, Milada však ještě před sňatkem přestoupila i se svými rodiči do Českobratrské evangelické církve, což v té době nebylo úplně obvyklé. Lze to chápat jako příkladnou snahu o příští harmonické soužití rodů obou snoubenců. Zakotvení v křesťanství je pro pochopení pozdějších morálně pevných postojů Milady Horákové velmi podstatné.

    První zaměstnání nalezla mladá právnička na Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy, který v té době vedl Dr. Petr Zenkl. Setkání s touto osobností české demokratické politiky předznamenalo další směřování Milady Horákové. Byla ženou s velkým sociálním cítěním, což mohla plně realizovat v obou svých předválečných působištích na pražském magistrátu, jak v referátu nadací, tak v oddělení péče o matku a dítě. Její pracovní činnost a veřejné působení v Čs. červeném kříži ji stále více směřovaly k zájmu o postavení žen v nové republice. Na tomto poli činnosti představoval pro Miladu Horákovou zlomový moment rok 1923, kdy se seznámila se zakladatelkou českého ženského hnutí, senátorkou Fr. Plamínkovou (v roce 1942 popravena nacisty). Senátorka Plamínková inspirovala Miladu Horákovou k účasti na konferenci ke kodifikaci mezinárodního práva v Haagu v roce 1930, kde mladá právnička zaujala zahraniční odborníky skvělou argumentací a znalostí problematiky právní i politické. Milada Horáková se dále uplatňovala v Ženské národní radě, připravovala legislativní návrhy směřující k řešení postavení neprovdaných žen, nemanželských dětí, ke zlepšení postavení žen v rodinném právu, v dělnických profesích, ale například i zaměstnankyň veřejné správy. V roce 1925 se Ženská národní rada začlenila do Mezinárodní ženské rady. Milada Horáková zastupovala české ženy i na mezinárodním fóru a při navazování styků s ženskými organizacemi v zahraničí cestovala do řady evropských zemí. Cílevědomé a všestranné působení v českém ženském hnutí bohužel zůstává ve stínu její poválečné politické činnosti a nutno dodat, že současné české ženské politice se na tuto část odkazu Milady Horákové nepodařilo navázat.

    V roce 1933 se manželům Horákovým narodilo jejich jediné dítě, dcera Jana. Ani mateřské povinnosti a péče o dcerku však Miladu Horákovou nadlouho nevytrhly z pracovního a veřejného života. Druhá polovina třicátých let byla poznamenána stoupajícím mezinárodním napětím. Stíny nacistické ideologie a sudetoněmeckého hnutí v českém pohraničí otřásly českou politickou scénou již při volbách nového prezidenta po abdikaci T. G. Masaryka v prosinci 1935. Poslední velkou demonstrací českého odhodlání bránit demokratickou republiku před mnichovským diktátem se stal X. všesokolský slet v létě roku 1938, na jehož přípravách se Milada Horáková významně podílela (viz příloha č. 3). Mnichovské události, ztráta pohraničního území ve prospěch hitlerovského Německa, následné odstoupení prezidenta Beneše a jeho odlet do Anglie, to vše způsobilo české společnosti velký šok. Milada Horáková však rozhodně nepatřila k lidem, kteří by v kritické situaci rezignovali. Naléhavé potřeby českých vyhnanců z pohraničí ji zaměstnaly po většinu hektických měsíců před okupací zbytku zmrzačené republiky. Jako svůj prioritní úkol při organizování pomoci vnímala zabezpečení existence vysídlených rodin s dětmi a rozvíjela například plán rehabilitačních půjček pro ožebračené živnostníky. Jedním z projevů oklešťování demokratických práv v tzv. druhé republice byl i tlak na snížení zaměstnanosti žen: krátce před okupací musela Milada Horáková opustit své místo na pražském magistrátu. Ani tehdy však nesložila ruce do klína a začala se připravovat na odbojovou činnost. Nejprve se účastnila práce speciální právnické skupiny, která měla z úkol připravovat podklady pro odbojovou práci Politického ústředí a později pro Ústřední vedení odboje domácího (jejími spolupracovníky byli prof. JUDr. Z. Peška, Dr. K. Bondy, Dr. V. Hora). Později se Milada Horáková stala členkou ústředí skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme (prof. Čížek, Fr. Andršt, doc. Dr. J. Fišer, prof. Jankovec, A. Pollertová; manžel M. Horákové zde vedl tzv. zemědělskou programovou skupinu a zajišťoval zprávy pro emigraci v Londýně). Současně organizovala pomoc rodinám zatčených odbojových pracovníků a zahraničních letců.

    Dne 2. července 1940 byla společně s manželem zatčena a téměř celé následující dva roky protrpěla ve vyšetřovací vazbě gestapa, střídavě na Pankráci a na Karlově náměstí v Praze, kde ji podrobili tvrdým výslechům. Další dva roky strávila v Malé pevnosti v Terezíně, kde byl vězněn i její manžel. Přestože se nemohli setkat, věděli o sobě a to je posilovalo. Období od 22. června 1944 prožila v soudní vazbě německého lidového soudu ve věznicích v Lipsku a v Drážďanech a souzena byla 23. října 1944. Verdikt zněl osm let káznice (původní jí byl navržen trest smrti). K výkonu trestu nastoupila ve věznici v Aichachu v Horním Bavorsku, kde ji osvobodila americká armáda. Do vlasti se vrátila 20. května 1945.

    Přestože si Milada Horáková po setkání s manželem a dcerou slibovala, že se bude věnovat výhradně rodině, převratné poválečné události jí to nedopřály. Podle jejího vlastního výroku, zachyceného později ve vyšetřovacích protokolech StB, ji k aktivizaci v národně socialistické straně přiměl rozhovor s prezidentem Benešem. Dne 14 října 1945 byla zvolena poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Další významnou aktivitou Milady Horákové se stala její činnost ve Svazu osvobozených politických vězňů (ve funkci místopředsedkyně) a usilovala též o obnovení činnosti Ženské národní rady. Noskovo komunistické ministerstvo vnitra ale nemělo o obnovení registrace této organizace zájem. Místo toho vznikla Rada československých žen s tiskovým orgánem nejprve Rada žen, později Vlasta (vycházela od ledna 1947, první redaktorkou byla spisovatelka N. Bonhardová, později též stíhaná z politických důvodů). Milada Horáková působila v předsednictvu této organizace; většina jejích kolegyň v tomto orgánu byla levicově orientovaná (komunistka spisovatelka J. Glazarová, odborářka M. Netušilová, sociální demokratky L. Jankovcová a Z. Müllerová). Milada Horáková s nimi musela od počátku svádět tvrdé boje o udržení nadstranickosti a demokratické atmosféry v této organizaci. Podobně těžké střety ji čekaly i na parlamentní půdě, kde statečně odrážela demagogické útoky A. Zápotockého na národně socialistického ministra spravedlnosti P. Drtinu a na politiku národních socialistů v oblasti retribučního soudnictví.

    Milada Horáková trvala na stoprocentním dodržování zákonnosti v retribučních procesech, kde podle informací z jejího volebního kraje (Českobudějovický) docházelo k závažným přehmatům. A. Zápotocký už tehdy prosazoval zásady komunistické pseudojustice, které měla Milada Horáková později zakusit v míře skutečně tragické. Zdůrazňoval aktivní roli „dobře instruovaného prokurátora“, jenž musí viníka usvědčit za každou cenu, neboť „úkolem prokuratury není soudit, zda obviněný je vinen, nebo nevinen, zdali zde byly nějaké polehčující okolnosti…, ale položit na váhu všechno, co viníkům přitěžuje a co je usvědčuje“. V dalších významných parlamentních projevech se Milada Horáková zabývala především zahraničně-politickými otázkami. Zastávala názor, že Československo by se nemělo izolovat od světa a orientovat se výhradně na SSSR. Tím neustále iritovala komunistické poslance a další zastánce teorií o „vždy zrádném Západu“. Po demisi ministrů demokratických stran dopadl na republiku únorový komunistický puč a začalo řádění akčních výborů ovládaných komunisty a první zatýkání známých demokratů. Někteří přední národní socialisté i řada přátel Milady Horákové záhy po únoru 1948 emigrovali (H. Ripka, o něco později i P. Zenkl a R. Pelantová).

    Milada Horáková byla „vyakčněna“ z Rady československých žen, poslaneckého mandátu se v den smrti J. Masaryka vzdala sama. Byla konfrontována s obtížně přijatelným přechodem řady spolupracovníků z národně socialistické strany do „obrozené“ socialistické strany. Přestože ji přátelé nabádali k odchodu z republiky, rozhodla se stejně jako po okupaci v roce 1939 neopustit bezradné národně socialistické členstvo, pomáhat rodinám prvních zatčených a udržovat spojení a výměnu informací s emigrací stejně přirozeně, jako za války udržovali s manželem spojení s Londýnem. Začala pracovat v tzv. politické šestce (ilegální vedení národních socialistů složené z J. Nestávala, Fr. Račanského, J. Čupery, K. Šobra a Fr. Dlouhého) a podílela se na organizaci tzv. vinořské schůzky s představiteli sociálních demokratů a lidovců ve skryté opozici. Tato schůzka upoutala pozornost StB, která ji považovala za počátek sjednocování „politické reakce“. Bezprostředním motivem k zatčení Milady Horákové dne 27. září 1947 byly patrně její cesty za řadovými členy strany po Jihočeském kraji. Bezpečnost si je vyložila jako „zařizování únikové cesty z republiky přes Šumavu“. B. Horákovi se podařilo uprchnout a po jisté době skrývání u přátel emigrovat.

    Jeho ženu zatím zpracovávali při nekonečných výsleších, které se zpočátku ubíraly různými směry: napomáhala při přípravě emigrace P. Zenkla? Z jakého důvodu se scházela s tajemníkem prezidenta Beneše V. Sýkorou? Vyšetřovatelé zkoumali, z čeho ji obvinit. Na základě výpovědí J. Kopeckého, bývalého diplomata a spolupracovníka ze zahraniční komise národně socialistické strany, se začalo rýsovat, kudy se proces s M. Horákovou a společníky, připravovaný původně jako proces s tzv. Direktoriem a později jako proces s „vedením záškodnického spiknutí proti republice“, bude ubírat. Svou roli zde sehrál zájem vedení KSČ o diskreditaci stoupenců bývalých demokratických stran a politické emigrace. Demokratický politický odboj nesměl být souzen jako takový, ale jako špionážní expozitura imperialistických mocností, především USA. Z vlastenců a vězňů gestapa bylo potřeba „vyfabulovat“ válečné štváče a zrádce lidově demokratického zřízení.

    Proces s Miladou Horákovou a spol. (obvinění byli různé politické orientace: M. Horáková, J. Nestával, Fr. Zemínová, A. Kleinerová a J. Hejda za vedoucí národní socialisty, za sociální demokraty Z. Peška a V. Dundr, za lidovce B. Hostička a J. Křížek, dále „trockista“ Z. Kalandra a stoupenec národních socialistů O. Pecl, nakonec řadový člen národních socialistů J. Buchal, „vůdce teroristické bandy na Ostravsku“) začal před státním soudem 31. května 1950. Senát zasedal v následujícím složení: předseda senátu K. Trudák, soudci z lidu M. Kučera a J. Polanecký, soudci z povolání O. Matoušek a K. Bedrna, prokurátoři J. Urválek, J. Vieska, J. Kepák, A. Havelka a L. Brožová (provd. Polednová). Již první den vypovídala Milada Horáková. Výpovědi ostatních obžalovaných a svědků pokračovaly osm dnů a provázela je organizovaná davová hysterie volající po maximálních trestech. Nakonec byly vyneseny čtyři rozsudky smrti: M. Horáková, J. Buchal, O. Pecl a Z. Kalandra, tři tresty doživotí a další těžké tresty odnětí svobody v rozmezí 28 až 15 let, zostřené konfiskací majetku a ztrátou občanských práv.

    Odvolání odsouzených a žádosti o prezidentskou milost (Milada Horáková se této možnosti vzdala, žádost podali její otec a sestra) představovaly pro režim pouhou zdržovací formalitu. Pouze u Milady Horákové, na jejíž rozsudek reagovaly žádostmi o milost významné světové osobnosti, K. Gottwald zaváhal, ale nakonec ji neudělil. Dostala jen povolení rozloučit se svými nejbližšími: s dcerou Janou, sestrou Věrou a sestřiným manželem.

    Milada Horáková byla popravena jako poslední ze čtyř odsouzených k trestu smrti v ranních hodinách 27. června 1950. Urnu s jejím popelem rodině nevydali a dodnes není známo, kde se nachází. V roce 1991 jí udělil prezident Václav Havel řád T. G. Masaryka I. třídy in memoriam. Den smrti Milady Horákové se stal Dnem památky obětí komunistického režimu.
    ————-
    ZDROJ
    ———————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 10:15

  • Comments are closed.

 

Červen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Archivy