• navarova

    ————–

    …říká zpěvačka a textařka Zuzana Navarová, přestože- přes svůj odstup vůči médiím a úctu k soukromí - souhlasila s poskytnutím rozhovoru, jehož jádro tvoří ohlédnutí. Za hudbou, texty i životem…Vyjadřuje tak svůj důraz na život, který právě žije a na budoucnost, která jej rozvíjí. Patří to k jejímu naturelu stejně neodmyslitelně jako vykříčník , jímž dotváří svůj temperamentní projev i ráz, když vpadá přímo doprostřed proudu řeči.

    Co znamená přízvisko „de Tejada” za vaším ctěným jménem?

    Příjmení po mém kubánském manželovi.

    Pak to tedy pro vás znamená hodně. Nabyl jsem dojmu, zejména díky knižním Chvalozpěvům na ženu.. Reného Depestra, že muži Karibiku chovají - na naše zeměpisné šířky - nadevší erotičnost také výraznou uctivost k ženám…

    Snad? V tomto ohledu bych se ráda vyhnula jakémukoli zobecňování… 

    To já také. Mám ostatně pouze literární zdroje „magického realismu”. Snad bych měl změnit žánr pro větší realističnost…

    Není nutno, García Márquez býval veliký fešák, potkala jsem ho jednou v Havaně v kině…

    Skutečně? Udělal na vás dojem? Jak si ho v té době představit…znám ho jen z fotografií a knih..

    Prošedivělé uhlazené kudrny, úpravný knírek…

    Mohla byste ostatně zavzpomínat na váš celý studijní pobyt na Kubě?

    Bylo to úžasných šest měsíců života plného karibské muziky, rumu, černého tabáku a vitamínu C. Jen pár hodin po příletu jsem se při své první procházce Havanou zcela náhodou přímo na ulici seznámila s flétnistou, který volným krokem směřoval na zkoušku světově proslulé kapely Irakere, a v takovémto šťastném poznávacím duchu se odvíjel i celý můj další pobyt. Zřejmě to způsobila mimořádná konstelace hvězd, neboť mocné karibské zážitky ovlivnily můj další život na dobrých deset let. Dnes konečně s klidným svědomím můžu říct, že se mi už o Havaně nezdá. Ale kdyby Vám snad někdy zbyly nějaké zbytečné peníze, pak vězte, že na Kubě je zvláštní světlo, hnědé mraky, zelené svítání, nejprůzračnější moře a písek jak hladká mouka. A taky koloniální baroko a roztomilí lidé, kteří v drtivé většině nádherně tancujou!

    Měl jsem původně jiné cestovatelské plány, ale shledávám, že budu mít o čem přemýšlet….

    Říká se však, že Kuba je Kubou, pokud žije Fidel Castro. Nevím, co si o tom myslet….

    Ach, jo. Ani nevím, co Vám na to mám říct… Jisté je, že, až to tam praskne, už se na Kubu jako turista tak snadno nedostanete, protože se zkrátka nedoplatíte.

    Poznala jste Kubu i z druhé stránky: životy obyčejných a chudých Kubánců na „ostrově svobody”?

    Vy zřejmě nepamatujete socialismus, jinak byste věděl, že lidi na tom tehdy byli více méně všichni stejně - blbě. Záleželo jen na kontaktech. A na černém trhu…

    Nebyl jsem na Kubě, proto se ptám. Nemám zkušenosti z druhého břehu - a už vůbec ne zkušenosti a oči cizince. Proto nedokáži nahlédnout, do jaké míry jsou mé zkušenosti a verze „příběhů” totožné s těmi na „ostrově sociální utopie”..

    Chápu. Život obyčejných Kubánců lze charakterizovat dvěma slovy: velmi skromný. Ale pozor, s obrovským smyslem pro improvizaci!

    Co si pod tím konkrétního představit?

    Když jim spadne střecha, vyrobí si ji z papundeklu…

    Jak se u vás prosadila láska ke Španělsku či Latinské Americe?

    Lásku k hispanoamerické kultuře ve mně, ale i v několika dalších mých spolužácích, probudila a vypěstovala naše gymnasiální paní profesorka Růžena Zbořilová. To bylo dávno, ještě u rodičů v dnes tak krásném Hradci Králové…Ale první rozrušení z bossa novy jsem prožila ještě mnohem dřív, snad ve dvanácti letech, náhodným večerním poslechem jakési cizí rozhlasové stanice. Dnes odhaduju, že to asi byla brazilská nahrávka s Astrud Gilberto.

    No, a pak jsem odešla do Prahy na filosofickou fakultu studovat španělštinu a češtinu, díky této skutečnosti získala stipendium na Havanskou univerzitu, a dál už to znáte, to bychom znova byli u Vaší předpředchozí otázky.

    Využijme tedy té časové smyčky pro zpětné ohlédnutí. Co vlastně bylo tak blízkého vašemu naturelu, že jste se pro to rozhodla vydat na poměrně dalekou cestu ..?

    Nejbližší mi tehdy byla především délka studijního pobytu - tento půlroční pobyt byl nejdelším mezi tehdy dostupnými zahraničními stipendii! Ovšem, pravda je, že jsem si přála poznat otčinu mých tehdejších velmi blízkých kubánských přátel. A prostředníkem mi byla, pochopitelně, hudba - „son”, „rumba” - které jsem tehdy naprosto propadla. Myslím, že to bylo právě na Kubě, kdy mě někdo viděl tančit s opravdovým zápalem a vášní!

    Ptám se proto, že já místo Astrud Gilberto, o které jste hovořila, slyšel poprvé z rádia Zuzanu Navarovou a Ivána Gutiérréze (Día azul) a káplo mi to natolik do noty, že jsem si pro sebe začal objevovat kulturu již zmíněných národů. Jsou to někdy zvláštní okamžiky……..

    Tomu se říká „cesta”! Cesta příčiny a následku.

    Vy na to věříte? Osudová znamení, cesta, ….a podobná slova vyhovují vašemu smýšlení?

    Věřím na přirozenou intuici, na harmonii duše a přírody. Musím se však velmi snažit tyto kdysi lidem tak vlastní schopnosti ze sebe znovu vydolovat. 

    Jak to děláte? Slovo „dolovat” představuje poměrně námáhavý proces…

    Je to tak, a možná ještě horší, musíte se totiž prohrabat svými vlastními omyly, nafoukanostmi a ambicemi, sem tam někomu odpustit, někdy i sobě samému, a to bývá nepříjemné. A tak se denodenně snažím „nechtít”, abych si znovu nezaneřádila duši. Nechtít společenský úspěch, tzv. důležité kontakty, peníze, předměty…

    I tak se vaše „cesta” rozvinula. Mohla byste se podělit - díky zkušenostem -o autory (literární, hudební, výtvarné),  jejichž dílo by měl zájemce (který zrovna nestuduje hispanistiku) na podobné „cestě” určitě potkat a neminout?

    Na Kubě existuje generace písničkářů, kteří sami sebe nazvali „Nueva Trova” (Nová píseň)… Dnes jsou téměř před důchodem, ale kdysi bývali velikou avantgardou!Prý už mají bazény a vlastní sem tam nějakou tu restauraci…Silvio Rodríguez, Pablo Milanés…

    Dříve však, nežli jste začala „sekat latinu”, tu byl český Nerez…

    Ono se to časově trochu překrývá, protože právě můj kubánský pobyt měl za následek mé další snažení v Nerezu jako hráčky na congo. Celých šest měsíců jsem v Havaně sháněla tenhle nástroj - dnes si to u nás asi nikdo nedovede představit, ale sehnat tehdy congo na Kubě bylo nadlidským úkolem! A mně se to podařilo - prodal mi ho jeden architekt, když rozprodával věci po svém emigrovavším bratrovi - dentistovi. Zubařské křeslo jsem nekoupila, zato onen buben - ještě umatlaný od rumu - jsem dovezla šťastně až do Prahy, a to k nepředstíranému nadšení mých kolegů z Nerezu. Byla to přece nefalšovaná exotika! A tu jsme pak vemlouvavě pašovali na česká folková podia. Byla to docela sranda…

    Také jste s Nerezem v roce 1988 reprezentovali Československo na kubánském „festivalu přátelství”….

    No ano, všichni, myslím, na onen divoký umělecký zájezd dodnes občas vzpomeneme… Byli jsme v Guantánamu a v Havaně, a to společně s Ivetou Bartošovou, Petrem Nagyem, ale především s dívčí rockovou kapelou Panika, a nutno říct, že právě z té byli Kubánci dost vyřízení!

    A o našich listopadových událostech v roce 1989 se prý dozvídáte ze španělských médií….

    Jo, jo, a většinu peněz jsme pak protelefonovali s domovem…

    Přeze latinskoamerické spodní vibrace byl ale Nerez z nefalšovaného českého kovu..

    Jistě, proto se mi vždycky líbily valčíky Zdeňka Vřešťála!

    Slavné album CARIBE bylo prý vyústěním úspěchu kubánských písní, které jste na koncertech Nerezu přidávala návdavkem….

    Cítila jsem jakýsi dluh vůči kubánské muzice, a tak jsem ho albem Caribe snad splatila?

    Já myslím, že ano, pokud se neptáte řečnicky. Myslíte si snad zpětně něco jiného?

    Zpět hledím nehledět. 

    Konečně, přes alba následná se u vás přihlásí o slovo autorská „latina”…

    Nevím, máte-li na mysli spolupráci s kolumbijským písničkářem Ivánem Gutiérrezem? Iván mi pomohl dovršit muzikantský sen: hrát autentickou latinu a přitom zpívat česky!

    Ano, měl jsem na mysli TRES a Skleněnou vrbu. Přiznám se, že se někdy ztrácím v tom, je-li vaším společensko-kulturním základem iberoamerický areál, anebo „rodná hrouda” ve smyslu rodné země. Vybavíte si okamžiky, ve kterých si s nepochybností připadáte jako Češka?)..

    Já jsem Češka, s tím nic nenaděláte, maminka je ze Zámrsku a tatínek z České Třebové. A nejlíp se cítím třeba v Českém ráji.

    Cítíte se „jako v ráji” v Českém ráji? Pročpak zrovna tam?

    Nevím, snad vazby z minulého života? Miluju totiž borovice na pískovcových skalách a zároveň líbezně zvlněnou českou krajinu s jabloněma, a taky vrby s vodníkama, a to je všechno k nalezení právě tam - Trosky, Kost… A můžu i sbírat polodrahokamy, to pak zajedu trochu vedle, ale neřeknu kam… No tak řeknu: Libuň, Morcínov…

    Nenalezla byste i nějakou hlubší smyslovou „vzpomínku”, která se vám pojí s domovem? Obvykle to bývá něco jako „vůně domácích buchet”...

    Vařené kyselé zelí! Maminka vaří zelovku a tatínek leží na gauči…

    Samostatnou kapitolou je vaše hudba (tvořená spolu s Vítem Sázavským) k představení „Sevillský svůdce a Kamenný host” pro Národní divadlo, popřípadě hudba k animovanému filmu Michaely Pavlátové „Řeči,řeči, řeči” , která byl ve své kategorii nominován na Oskara…

    Vždycky mě práce pro divadlo přitahovala, stejně tak animovaný český film mi už v dětství připadal naprosto kouzelný!

    Zpívat česky „latinu” … Jak u vás probíhá tvůrčí proces - co se týče hudby, textů?

    Dobře se vyspím, dobře se naobědvám, napiju se čaje, vyndám tužku a napíšu kus textu, a pak ho zničeho nic dopíšu celý… Pak vyndám kytaru a hraju celou písničku… Anebo napíšu kus textu, a ono se ukáže, že to není správná cesta, a tak ten papír zmuchlám a jdu vařit večeři.

    Skoro to vypadá, jako by vám „láska” k hudbě „procházela žaludkem”….

    Něco na tom je. Umělec by neměl strádat!

     

    Co se týče toho čaje…někde jsem se doslechl, že prý pijete zásadně zelený, a že se tento nápoj stal součástí vašeho změněného životního stylu…Že byste se vydala na „čajovou cestu” harmonie a souznění?

    Bylo by to hezké, že? Občas si zahýřit třeba při čaji modrozeleném…

    Modrozelený čaj? Dovedu si představit, že by takhle z hrnku vystupovaly spolu s párou barevné obrazy…Přesto, je za kouřovou clonou něco jako „jiný životní styl” ?

    Jistě. Snažím se.

    Objevila jste se také jako objevitelka romské etnické hudby v svébytném projevu Věry Bílé, jíž jste produkovala dvě alba

    Romská hudba mě uhranula pravděpodobně hluboko v mém dětství, a neznechutilo mi ji ani pár pozdějších potyček s romskými rošťáky z královéhradeckého Starého Města, kde jsme tehdy bydleli. Ostatně, mezi mými dnešními přáteli jsou Romové, kteří mi ona dávná příkoří už nejednou bohatě vynahradili! 

    Vy tedy, zdá se, tzv. „romskou otázku” neřešíte, případně na ni máte odpověď…….

    Neřeším a odpověď nemám. Časem odpovědí Romové sami.

     

    Se skupinou KOA jste ostatně získala - nezískala Zlatého anděla ( výroční cenu Akademie populární hudby). Jak vzpomínáte na tento dar - nedar v souvislosti s vaší cestou - kariérou?

    Chtěl jste říct cestou - necestou, kariérou - nekariérou? Jak vzpomínám? Docela jsme se nasmáli…

    Připomíná to známou pohádku. Ještě že jste si pro cenu nepřijela na koloběžce: ustrojená / neustrojená…a ten anděl (dar-nedar) nerozpjal křídla a nefrnkl. Přesto všechno: potěšilo vás to?

    Víte, ono je to trochu jako se známkami ve škole, taky nebývají přímým odrazem inteligence… Mimochodem, koloběžku mám vždy připravenu a do prvního výronu v kotníku jsem s ní brázdila ulice téměř denně!

    Mísí se ve vás dosti etnických vlivů. Jakým svorníkem je udržíte pohromadě, aby z toho nevzcházel povrchní a módní ethno - mišmaš, ale něco autentičtějšího?

    To skutečně netuším… Mohl by to být vkus? 

    I to je možné. A třeba také silný hudební názor. Kdoví co ještě ! Když se to vysloví, zní to zvláštně….Má pro vás vůbec smysl reflektovat stavy spojené s múzickou a slovesnou tvořivostí? Jak a odkud se bere inspirace, kde se rodí hudba, jak slova získávají tvar…

    Nejšťastnější je, když se všechno rodí od Boha. Lze taky intelektem „tlačit na pilu”, ale už tlačíte…

    Kam hudebně směřuje Zuzana Navarová dnes - vidí na obzoru nějaké lodě přivážející nové koření a novou inspiraci?

    Lodě široko daleko žádné, za to cítíme halušky, zelí a slepici na paprice! V repertoáru skupiny Koa stále přibývá romských textů i motivů, a to především zásluhou Mária Biháriho, a zdá se, že se tím vždycky radostně pobavíme nejenom my, ale i naši posluchači. Občas i zahlédnu, že si zpívají romský slogan s námi, a z toho mám pak obrovskou radost. 

    Dá se tedy říci, že jste se - alespoň na nějaká léta - našla „doma”?

    Dá.

    —————————————————————————

    (Rozhovor byl pořizován pro měsíčník Koktejl, nikdy jsem ho však neuveřejnil, přestože byl autorizován, jelikož ….Když jsem si ho však po dlouhých letech zpětně pročítal, měl mi stále  co říci, proto si jej dovoluji , v soukromí a in memoriam, publikovat.)

     ——————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 8:00

  • Comments are closed.

 

Listopad 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930  

Archivy