• Podle průzkumů veřejného mínění v Evropské unii je Izrael největší ohrožení světového míru – což není až tak nová zpráva. Překvapivější může pro mnohé být, že proti Izraeli brojí někteří Izraelci i potomci rodin s židovskými kořeny.

    vlajka

    Psal se 14. květen 1947, když Andrej Gromyko podpořil v OSN jménem SSSR rozdělení britské mandátní Palestiny na židovský a arabský stát. Zaskočil tím Británii, která si nic takového nepřála, i nerozhodnuté Spojené státy. Gromyko na podporu židovské národní svrchovanosti zmínil též utrpení Židů v období nacismu. O soucit však nešlo: Sověti počítali s Izraelem jako nástrojem své expanze do regionu. Když jim kalkul vazalského Izraele nevyšel, stali se jeho zapřisáhlým nepřítelem.

    Podobnou cestou od vlastního snu o státě Židů po jeho zuřivé napadání ovšem neprošla jen komunistická velmoc a její satelity. Na počátku 21. století je zřejmé, že s Izraelem si svou frustraci stále vehementněji vyřizuje intelektuální levice. Kniha italského politologa Emanuele Ottolenghiho Autodafé. Evropa, Židé a antisemitismus o tom podává znepokojující svědectví.

    Mantra

    Průzkumy veřejného mínění a statistiky vypovídají jasně: Izrael podle Evropanů představuje největší ohrožení světového míru, antisemitských předsudků i útoků přibývá. Starý kontinent má své Židy unesené a umučené, jejich děti zavražděné ve škole, škody na židovském majetku každoročně rostou. Je prokázáno, že tyto činy nejednou souvisejí s událostmi na Blízkém východě, které radikalizují sociálně nezačleněné muslimské imigranty a jejich potomky. Skončí-li izraelsko-arabský konflikt, soudí optimisté, evropský antisemitismus ztratí svůj zdroj.

    Skutečnost však naznačuje něco jiného: Protižidovské postoje (v této souvislosti se nověji užívá i pojmu judeofobie) nejsou věrným zrcadlem aktuálního stavu blízkovýchodního martyria. V ekonomicky a politicky znervózněné Evropě se utvořilo antisemitské podhoubí, které již prvotně nečerpá ze starších stereotypů náboženských, sociálních či etnických, ale z klišé novodobého: blízkovýchodního konfliktu, který – povýšen nad všechny ostatní rozpory dnešního světa a jeho hlavní hrozbu– má být zosobněním snahy Západu o kolonizaci, dominanci, rasovou diskriminaci a zhoubnou globalizaci. Toto zlo stejně jako výbušnou situaci v oblasti má prý přitom jediného viníka: izraelské Židy podporované souvěrci v diaspoře. Hněvivá vystoupení vůči tomuto dvojjedinému společenství, byť, připouští se, provázená „občasnými excesy“, jsou prý potom pochopitelná. Vždyť i za ně vlastně nesou odpovědnost Židé – vinni si svými potížemi, právem odsuzovaní za zahrávání si s osudem lidstva.

    Tato mantra, podporovaná zvlášť silně médii v Británii, Francii, Itálii, Španělsku, Řecku a Skandinávii, je ovšem jen slovním doprovodem k politickému směřování Evropy posledních desetiletí. Jakkoliv nelze podceňovat antisemitismus extrémní pravice a neonacistů, nezdá se mít politickou budoucnost. Spjatost se zločiny šoa je pro většinu lidí přece jen odpudivá. Zato intelektuální antisemitismus liberální levice, po desetiletí vlivné v evropském duchovním a politickém vývoji, schovaný za fasádou odporu vůči „sionistům“, je přijímán s benevolencí. A krajní levice, která se při svých veřejných vystoupeních proti Izraeli dokáže spojit i s militantními islamisty, se – co se Židů týče – neméně lehce shodne se svými ideovými odpůrci zprava.

    Každý po svém tak zpochybňuje zločiny šoa. Zatímco neonacisté jsou přesvědčeni, že k pokusu o vyhlazení Židů nacisty a jejich pomahači nedošlo a historie včetně důkazů o vraždění v plynových komorách byla zfalšována, levice se vyžívá v obviňování Izraele ze stejných praktik, jakých vůči Židům užili nacisté, což je jen jiný způsob překrucování historie. Je urážlivé byť jen naznačit, že by se vztah Izraelců k Palestincům podobal programovému, systematickému vyhlazování Židů nacisty. Levicí nabídnuté srovnání tak zůstává pobuřující lží, která však ve věku zapomnění a nevědomosti emotivně působí.

    Není to jediný souzvuk jinak zapřisáhlých ideových protivníků: Odpůrci Židů zleva i zprava si jsou blízcí i tezí, že „Židé zneužívají holokaust“: příliš prý o něm mluví, používají ho jako „alibi pro zločiny Izraele“. Tak jsme na jedné straně svědky snahy obrátit šoa proti Židům, na straně druhé úsilí o marginalizaci nebo přímo dejudaizaci holokaustu (jak to činí levice s odkazem na univerzalitu lidského utrpení), případně jeho vymazání z paměti (odmítnutí „židovských lží“ krajní pravicí).

    Stát zrozený z hříchu

    Antisemitismus levice má dlouhou historii počínaje utopickými socialisty 19. století po institucionalizovaný antisemitismus v SSSR a komunistickém bloku. Je smutnou skutečností, že evropská levice po konci studené války přejala takřka beze změny jeho antisemitské výpady skryté za kritiku sionismu. Na tomto základě je židovský stát démonizován levicově liberálními médii, politiky i představiteli mezinárodních organizací (s převahou muslimských zemí a zemí třetího světa), nejednou za užití protižidovských stereotypů z období nacismu.

    Nehledě na nesčetné jiné konflikty a zločiny autokratických režimů je pouze demokratický Izrael po léta stavěn na pranýř OSN a světového veřejného mínění jako privilegovaný škůdce míru. Jsou to právě tato dvě D– démonizace a dvojí metr – které podle Natana Ščaranského odlišují antisemitismus od legitimní kritiky Izraele. A dodává ještě třetí antisemitské D: snahy delegitimovat židovský stát jako takový, upřít židovskému národu právo na státnost. Právě to je pravým obsahem antisionismu, mezi jehož propagátory najdeme – pro někoho možná překvapivě – Izraelce i potomky rodin s židovskými kořeny.

    V posledních dvaceti letech je tak i přímo v Izraeli patrná snaha o diskreditaci židovského státu na základě nového náhledu na historii, sociologii a obecněji sociální vědy. S odvoláním na archivní materiály, postupně odtajňované od 70. let, radikálně vystoupila především skupina „nových historiků“, která nabídla vlastní verzi vzniku Izraele a arabsko-židovského konfliktu. V dějinách je stále co objevovat a historie Izraele není výjimkou. Tak například izraelský historik světového renomé Jehuda Bauer ve svých Úvahách o holokaustu vyvrací zažitou představu, že vznik Izraele byl přímým důsledkem šoa. Historickou interpretací dochází k závěru přesně opačnému: Ke zrození izraelského státu došlo navzdory šoa. Tentýž historik ovšem též odmítá postsionistické interpretace „silně inklinující k neomarxismu a postmodernismu“, konkrétně tezi, že sionismus byl koloniálním hnutím.

    Ideologičnost, s níž postsionisté přistupují k historii Izraele, nezavrhuje sám. Tito badatelé nahlížejí dějiny především jako mravní soudci a, jak dokládá Ottolenghi, levicový politický postoj u nich převažuje nad historiografickou analýzou. Ani neudiví, že postsionisté se ve své ústřední tezi o nelegitimnosti založení Izraele neliší od extrémní pravice, byť hovoří odlišně: Podle neonacistů je Izrael plodem oklamání světa „údajným holokaustem“, podle postsionistů jde o etnicky spornou událost, popírající identitu diaspory a diskriminující Židy neevropského původu.

    V každém případě ti i ti mají za to, že Izrael je „zrozen z hříchu“ a s touto premisou docházejí ke shodnému závěru: Je-li zrod Izraele hanebný, nemůže být jiná ani jeho přítomnost a budoucnost. A řešení? Podle postsionistů zrušení Izraele jako židovského státu.

    Postsionisté se stali miláčky evropských levicových intelektuálů: „Jestliže takto mluví o Izraeli jeho občan, Žid, musí to být pravda.“ Původ mluvčího však ve vědě není argumentem a může nabídnout nanejvýš alibi ve zpolitizované, nevěcné rozpravě. Právě takovou k potěše antisemitů všeho druhu pěstují i evropští odpůrci Izraele, kteří se hlásí k svému židovství anebo o něm přinejmenším mluví.

    Židovští odpůrci Izraele

    Židovský disent obracející se proti vlastnímu společenství provází celé židovské dějiny. Nejslavnější středověké disputace proti Talmudu vedli roku 1240 v Paříži a roku 1263 v Barceloně dva ke křesťanství konvertovaní Židé – Nicola Donin a Pablo Cristiano. Jako jejich následovníci, rovněž pronásledující své někdejší souvěrce, byli přesvědčeni, že jim osvědčují lásku.

    Podobně ti, kdo dnes s odkazem na své židovství usilují o vydědění Izraele ze společenství národů, činí tak údajně pro dobro jeho židovských obyvatel i Židů diasporních: Židovská náboženská sekta Neturej Karta je přesvědčena, že modlitbami za zánik bezbožného Izraele urychluje příchod Mesiáše, zatímco levicoví židovští intelektuálové se domnívají, že výzvami k ostrakizaci „militaristického státu okupace, útlaku a apartheidu“ naplňují humanistický odkaz židovských filozofů Martina Bubera a Hannah Arendtové.

    Izrael, třeba přiznat, nedostává nejvyšším nárokům židovské tradice na mravnost ani v životě občanském, ani politickém. Náboženský myslitel Ješajahu Leibowitz (1903–1994) ve svých promluvách v izraelské televizi vydaných posléze v knize Úvahy nad Tórou, si nejednou zoufá nad tím, že v zemi s největším zastoupením praktikujících Židů jsou slova Tóry a proroků špatně chápána a občas i politicky zneužívána. Jestliže však Izrael v jednotlivých skutcích nedostává absolutním toranickým a někdy i obecně etickým nárokům, je tím mravně horší než jiné státy, stává se vyvrhelem mezi národy?

    Sekulární levicoví intelektuálové v diaspoře, kteří dle vlastního skromného soudu zosobňují židovské svědomí a autentický duchovní odkaz, jsou ve svých odsudcích Izraele ještě příkřejší. Zcela však ignorují, že dilemata vyplývající z nutnosti spravovat stát a hájit ho před vnější ozbrojenou silou vedla a vedou v Izraeli k rozhodnutím, jež exilové židovstvo v poválečné západní Evropě nemuselo zvažovat. Židovský stát přitom v době svého vzniku poskytl útočiště statisícům židovských běženců, kteří – na rozdíl od dnešních blahosklonných kritiků Izraele – bojovali v Evropě o přežití.

    „Izrael odmítáním úlohy věčné oběti a přechodem od bezmoci k moci představuje pro mnohé ztrátu úlohy oběti, a tudíž nevinnosti,“ píše k tomu Ottolenghi. Problém je, že postmoderní, hodnotově rozplizlá Evropa Židy-oběti, Židy jako vzpomínku nade vše miluje. Oběti nechybují, židovská muzea jsou krásná a pieta je vznešená. Pokud se s tímto Židé ztotožní a spokojí, jsou z mediálních i univerzitních řečnišť vydáváni za pochodeň humanity, zatímco sionismus za její degeneraci.

    Přijatelný Žid

    Distancovat se od něho, odvrhnout náboženský obsah judaismu a ponechat si jeho povrchní kulturní slupku, odmítnout židovskou národnost, a současně bojovat za tu palestinskou, zpochybnit výkon státní moci Izraelem, a zároveň „chápat“ protiizraelský terorismus, angažovat se v protikapitalistických, protiamerických, antiglobalistických, pacifistických aktivitách – to jsou atributy, které v západní Evropě charakterizují „dobré“, společensky a intelektuálně přijatelné Židy. Nejlepší jsou prostě ti, kteří jimi přestali být kromě svého sebeoznačení.

    Bojem za „svobodu porobených“ a „jednostátní řešení arabsko-izraelského konfliktu“ západní levice nahradila své salónní koketování s myšlenkami socialismu. Židovské angažmá v tomto zápasu však nelze odbýt jen poukazem na historicky známý fenomén židovské sebenenávisti – individuální uvědomění si vlastní „špatné“ židovské (dnes proizraelské) identity, aby byla následně zavržena. Jde o něco obecnějšího a podstatnějšího. Podle Ottolenghiho: „Žid, který definuje svou židovskou identitu jedině a výlučně jakožto akt svědectví proti Izraeli a odsouzení Izraele, představuje pro antisemity alibi. Pro Žida, který toto alibi nabídne a který nenávidí své bratry, je odsouzení aktem autodafé.“

    Opakuje se tak situace, kterou židovské dějiny znají z 19. století: Žid se musí „napravit“, vykoupit své společenské bytí. Tehdy, v období emancipace, byli Židé osočováni z národní neloajality a nepřátelství k nacionalismu, dnes ti, kdo se nezříkají Izraele, jsou obviňováni z nedostatku kosmopolitního smýšlení a tribalismu. Dříve prý tvořili „mezinárodní židovskou internacionálu“, dnes jsou „sionistickou pátou kolonou“ mimo Izrael.

    Hovořit o tom všem, označit hlasatele takových názorů za antisemity, narazí na rozhořčený odpor: „Židé vydírají, snaží se umlčet pravdu!“ Že dnešní antisemitismus není primárně inspirován nacistickou ideologií, by však nemělo mást. Protižidovskou nenávist možno hlásat i bez antijudaismu a rasismu pod hesly pokroku, humanismu, univerzalismu, svobody a lidských práv. A právě to s protiizraelským zaujetím činí především evropská levice.

    *
    BIBLIOGRAFIE

    Emanuele Ottolenghi: Autodafé Evropa, Židé a antisemitismus. V překladu Lenky Kovaříkové vydala Academia, Praha 2012, 340 stran.

    Jehuda Bauer: Úvahy o holokaustu. V překladu Tomáše Vrby vydala Academia, Praha 2009, 324 stran.

    Ješajahu Leibowitz: Úvahy nad Tórou. V překladu Leo Pavláta vydalo nakladatelství P3K, Praha 2012, 200stran.

    Walter Laqueur: Měnící se tvář antisemitismu – od starověku do dnešních dnů  V překladu Petrušky Šustrové vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, 216 stran
    ——–
    Vydáno s autorovým laskavým souhlasem
    Původně vyšlo: 13.10.2012 Lidové noviny, str. 4 - Orientace - Studovna

    ——————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 6:00

  • Comments are closed.

 

Srpen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  

Archivy