• Víte, jak to chodí v izraelské armádě? Nevíte? A chcete se to dozvědět a strávit příjemný čas mezi mladými krásnými izraelskými vojáky a vojandami? Zúčastněte se programu Sar-El pro dobrovolníky, kteří chtějí po určitou dobu pracovat v izraelské armádě.

    308953_10150261524625703_534455702_8182310_8137367_n

    Dle www.sar-el.org myšlenka Sar-El programu vznikla v roce 1982 v průběhu Libanonské války. Golanským výšinám hrozila ztráta úrody, protože každý obyvatel Izraele schopný boje, musel narukovat do armády. Dr. Aharon Davidi, bývalý velitel parašutistů a pozemních vojsk Izraelské armády (IDF) tehdy vedl komunitu na Golanských výšinách a byl zodpovědný za její kulturní vyžití. Byl si vědom kritické situace v oblasti a vytvořil ze svých přátel náborovou skupinu, kterou vyslal do USA.

    Během několika týdnů přijelo z USA do Izraele 650 osob, které vykonávaly dobrovolnickou práci Domluvili se, že tuto aktivitu zopakují. Výsledkem bylo založení organizace Sar-El (Národní projekt pro dobrovolníky pro Izrael) na jaře 1983. Sar-El je nezisková, nepolitická organizace Sar-El je hebrejské acronymum pro název Služba pro Izrael.

    Během let přijeli dobrovolníci z dalších zemí zúčastnit se tohoto projektu. V dnešní době má Sar-El reprezentanty ve třiceti zemích na celém světě. Největší počet dobrovolníků přijíždí do Izraele přes organizace Dobrovolníci pro Izrael (VFI) v USA a Občanské dobrovolnictví (UPI) ve Francii.

    Jaké jsou cíle Sar-El? Vedení Sar-El přijalo za své tyto cíle: přispět k rozvoji židovské kontinuity, podílet se na kulturní a vzdělávací výměně mezi diasporou a Izraelem, být partnerem těch, kteří podporují Izrael a zároveň pro něj pracují bez nároku na odměnu.

    Sar-El navrhuje dosáhnout těchto cílů získáváním dobrovolníků po celém světě, aby zde strávili několik týdnů a během nich zažijí některé z těchto zkušeností: práci v pečovatelských domovech, práci v dílnách Izraelské armády, cesty s průvodcem po zajímavých místech Izraele, lekce o židovských a izraelských tématech a péči během svátku šabat.

    Organizace Sar-El je hrdá na to, že poskytuje účastníkům mnoho dalších benefitů: podporu Aliyah, vznik nových přátelství, příspěvek izraelské ekonomice, z účastníků programu se stávají vyslanci dobré vůle pro Izrael.

    Úspěchy programu Sar-El: do roku 2010 se zúčastnilo programu 125 tisíc dobrovolníků, z nichž 6% vykonalo Aliya. Za to Sar-El obdržel vyznamenání od šéfa izraelského parlamentu. Od roku 1990 pracují někteří zranění bývalí vojáci s trvalými následky jako dobrovolníci v rámci Sar-El. Mnoho izraelských seniorů se zúčastňuje dobrovolnické práce v Sar-El na částečný úvazek. Někteří pozůstalí po zabitých vojácích pracovali také na naší základně. Přijíždí stále noví dobrovolníci a někteří se vracejí každý rok znovu a znovu. Roste také počet podporovatelů státu Izrael z řad zahraničních dobrovolníků nežidovského původu.

    Já si myslím, že tito lidé jsou takovými vyslanci, kteří mohou uvádět na pravou míru mnohdy zkreslené představy o tom, kdo jsou Izraelci a jak to v Izraeli chodí. Zúčastnila jsem se programu Sar-El na přelomu července a srpna 2011 a celkem jsem strávila prací na základně 3 týdny. Zaplatila jsem si pouze letenku a dobré cestovní pojištění. Našla jsem si na www.sar-el.org program pro anglicky mluvící zájemce, neboť jsem si chtěla vylepšit angličtinu. Jinak máte vše zdarma. Výbornou košer stravu 3x denně, prosté ubytování na palandách. V programu je zahrnut jeden celodenní výlet a jeden půldenní. Dále během víkendu můžete bydlet ve velmi levných armádních hostelech. Strávila jsem jeden víkend bezplatně včetně stravy a výborných šabatových večeří v Beit Oded v Tel Avivu a druhý v Soldier´s House v Jeruzalémě. Kdo ví jak je v Izraeli draho, jistě zde ocení cenu 50 šekelů za noc s jednoduchou stravou.

    Tel Avivský hostel řídí holandský dobrovolník Ray, o kterém se na webových stránkách Sar-El dočtete, že „z Beit Oded udělal čtyřhvězdičkový hotel, tedy skoro“. Většina dobrovolníků jezdí na Sar El program pravidelně a dozvěděla jsem se od nich spoustu zajímavostí a dobrých rad. Jakože nemám jezdit taxíky, mám si dávat pozor, jestli mi při nakupování vrátí na bankovku, kterou jsem jim dala a ne na menší.

    Co to znamená nejezdit v Izraeli taxíkem jistě chápou ti, kteří vědí, že od pátku odpoledne do sobotního večera v Izraeli nejezdí žádná veřejná doprava a minimum osobních aut. Prostě šabat je šabat a je dobře, že v dnešní uspěchané době je dodržován tento sedmý den odpočinku.

    Po mém příletu do Tel Avivu si nás vyzvedla reprezentantka Sar-El Pamela Lazarus a rozdělila nás na jednotlivé základny. Když jsem zjistila, že pojedu na základnu poblíž Be´er Shevy v Negevské poušti, málem jsem omdlela. Ještě před odjezdem do Izraele mě všichni známí varovali, ať tam v létě nejezdím, že se tam upeču i přesto, že je všude klimatizace.

    Pak jsem si řekla, že uvidím, počkám. Tak jsem se uklidňovala. Naštěstí v té době bylo v Evropě extrémně chladné počasí a to se projevilo i v Izraeli, neboť místo obvyklých 44 stupňů jsme měli „jen“ 34 stupňů celsia. Prostě to nějak šlo. Pak jsem zjistila, že na suché poušti je 34 stupňů snesitelnějších, než ve „sticky“, jak říkali Američané, Tel Avivu, kde jsme byli neustále mokří po celém těle.
    Na základně poblíž města Be´er Shevy se nás ujaly madrichy Noam z Haify a Jessica, která vykonala Aliya a teprve nedávno obdržela izraelské občanství. Jako Židovka však již předtím mohla nastoupit do Izraelské armády. Výhradně děvčata jsou k této práci speciálně školena a opravdu dobře. Obě děvčata se o nás výborně starala a zpříjemnila nám někdy složité chvíle našeho pobytu. Třeba, když jsme neměli co dělat, protože na základnu měl přijet vysoký velitel a všichni makali, a když konečně přijel, museli jsme se před ním ukrýt, co kdyby náhodou něco s námi nebylo v pořádku. Prostě jsem zavzpomínala na příběhy, které mi vyprávěli o vojně za „totáče“ moji mužští příbuzní a známí.

    Kontrola nakonec odjela a naše vyuklízená základna měla nové nástěnky, hesla a plánky. Všichni si oddechli a zase byli na nás moc milí. Naše dvanáctičlenná skupina se skládala z pěti mladých Němců, čtyř Holanďnů, dvou Norů a mé maličkosti. Kromě nás tří starších byli všichni kluci a jedna Holanďanka do třiceti let. Z Německa přijel student práv Oliver, potomci maďarských uprchlíků z čaučeskovského Rumunska Daniel a Matthias, paramedik Danny z Berlína a Cornelia z Constance, jejíž manžel měl židovského otce a oba uvažovali v důchodu o bydlení v Izraeli.. Z Holandska přijeli milí Jaap a Jan Willem, kteří se programu už několikrát zúčastnili a uměli i trochu hebrejsky, Pieter, který sdílel sympatie s naší madrichou Noam, a Annemarie, která s námi sdílela ženský pokoj a neustále fotila a komunikovala s vojáky.

    Z Norska přijel dokumentarista Jostein, který natáčel i video a těšíme se, co se z toho vyklube. Pracuje pro jednu norskou televizi, která rovněž podporuje norské Židy v Aliya. Druhým Norem byl mladinký tesař Oisten. Z České republiky jsem se zúčastnila já a kromě mne nikdo z nás neměl židovské kořeny. Většina byli věřící křesťané, jak jsem vyrozuměla z chování a rozhovorů. Na programu je zakázáno se bavit o náboženství a někomu cokoliv vnucovat. Jan Willem, velký příznivec Izraele na to doplatil, protože v Beit Oded vyprávěl holandskému Židovi Rayovi, který hostel řídí, vtip o Židech a málem byl navždy vyhozen z programu i hostelu. Naše madrichy se musely za něj přimluvit.

    Jostein nám pak vyprávěl, jak jsou Židé, které zná, alergičtí na židovské vtipy vyprávěné Nežidy. Prý v USA se černoši navzájem oslovují Negr, ale pro lidi mimo jejich komunitu je to nepřípustné.
    Hned první den na základně jsme každý vyfasovali vojenskou uniformu a čepici, které jsme po celou dobu na základně museli nosit. Včetně vhodné pracovní obuvi. Pracovali jsme na jedné ze tří izraelských komunikačních základen a tak jsme kontrolovali a opravovali antény a koaxiální kabely pro antény. Byli jsme pochváleni, jak jsme pilní a pilnější, než předchozí skupina mladinkých Francouzů, kteří raději než práci se věnovali poznávání mladých Izraelců na základně.

    První kontakt s armádní jídelnou nás naladil do budoucna. Po celou dobu jsme 3x denně dostávali vynikající košer jídlo. Většinou ráno a večer mléčnou kuchyni a na oběd masovou. Dva z nás pomáhali každý den u večeře hlavně s úklidem a tehdy jsem si ověřila, že na základnu se jídlo dováží již hotové ve velkých uzavřených pekáčích a mladí kuchaři jen jídlo ohřejí. Nejlepší byla jemná zakysaná smetana, kterou jsme přidávali do všeho a používali ji místo másla. Dále několik druhů zeleninových salátů, pečené brambory, lilek. Mohli jsme si vybrat z několika druhů jídel a většina strávníků včetně mne si chodila i několikrát přidat.

    V jednoduché jídelně pro vojsko, velení mělo vlastní menší jídelnu, byly kempingové stoly a židle a neustále přítomni malí ptáčci, kteří pomáhali s úklidem. Další zvířata na základně byli 3 psi.
    V Izraeli je prý spousta pouštních psů (také městských koček), kteří volně pobíhají a v Německu jsou webové stránky, které Němce nabádají, aby si psi odvezli. Cornelia mi vyprávěla o paní, která si odvezla do Německa tři psy a tím je asi zachránila před utracením.

    V rámci dobrovolnické práce jsme se museli povinně zúčastnit večerních aktivit. Vždy jsme se dosyta nasmáli a také se dozvěděli spoustu zajímavostí. Kdo má v armádě jakou barvu baretu, jak to v armádě chodí, zajímavosti o Izraeli a jednoduché lekce hebrejštiny včetně armádního slangu. Slyšeli jste už například o hudební skupině Infected Mushroom? Také jsme absolvovali dva zájezdy. Jeden celodenní a jeden půldenní. Na celodenní výlet jsme vyrazili k pásmu Gazy. Leží na rozloze zhruba 12×6 km, ale žije tam cca 1 milion Palestinců, polovina ve stáří do 15ti let, problémem je samozřejmě nezaměstnanost. Izrael dodává veškerou humanitární pomoc, přesto se Palestinci činí a téměř denně dopadají do blízkého okolí podomácku vyrobené střely. Na obloze jsou rozmístěny balony, pomocí kterých armáda monitoruje situaci. Balony jsou dálkově ovládané.

    Navštívili jsme město Sderot. Tam záchrannou zdravotní stanici Magen David Adom (Izraelskou červenou hvězdu) a policejní stanici s přehlídkou dopadlých střel. V Sderot jsme si naštěstí jen nanečisto vyzkoušeli, jaké to je mačkat se ve vedru v krytu vytvořeném v autobusové zastávce s dalšími asi 30ti lidmi. Kvůli bezpečnosti vybudovali nad tamní školou bezpečnostní kryt, který ji chrání, aby školáci nemuseli při každém nebezpečí do krytu a hlavně aby nemuseli přerušovat vyučování. Noam nám vysvětlila účinný systém péče o mladší spolužáky. Jejich starší kolegové mají vždy na starost jednoho či jednu a v případě nebezpečí či nenadálého odchodu ze školy domů se o ně postarají a dohlídnou na ně. Prý je to velmi účinné a žáci se tak učí zodpovědnosti za druhé. V Sderotu jsem zjistila, že všechna osobní auta izraelské policie jsou české Octavie. A to bez výjimky. Také mnoho tamních taxíků jsou Octavie.

    Poté jsme vyrazili k Mrtvému moři. Klesali jsme do hloubky -400 metrů nadmořské výšky. Úžasná pouštní krajina s mnoha serpentinami nás dovedla až do údolí. Krásná bleděmodrá hladina Mrtvého moře končila na druhé straně v kopcích Jordánska. Středem Mrtvého moře totiž prochází hranice mezi Izraelem a Jordánskem. Zapomněli mi říct, že v tomto moři nelze plavat, zvláště ne prsa. Všichni se pohybují pomalu na zádech a je problém se ve vodě postavit. No, vždyť obsah soli je přes 30 procent. Voda byla opravdu horká a tak po dvou krátkých pokusech jsem to vzdala a trávila jsem nám vyhrazený čas na pobřeží focením a jinými radovánkami. Půjčili jsme si zbraň našeho bodyguarda Bara a všichni se s ní vyfotili, samozřejmě v plavkách. Večer jsme ještě zastavili v nákupním centru v Be´er Shevě a spokojeni se vrátili na základnu.

    První víkend jsem trávila v Beit Oded v Tel Avivu. Ve čtvrtek jsem však ještě odjela do Galileje do Karmielu, kde žije 91letá paní Heda, která jediná mi mohla něco říct o mé rodině a hlavně babičce a otci. Ona sama se těhotná ukrývala na Slovensku v zemljance. Můj otec chodil za války s její sestrou Miriam, která však po návratu z Osvětimi ve 20ti letech zemřela na srdce. Byla jsem nervózní a paní Heda jak mi pak řekla také. Viděla jsem ji poprvé v životě a vlastně ona byla hlavní důvod, proč jsem chtěla jet do Izraele co nejdříve.

    V pátek odpoledne jsem se vrátila do Tel Avivu a ubytovala se v hostelu. V sobotu ráno jsem se rozhodla navštívit šabatovou bohoslužbu, ale nevěděla jsem, kde je bpoblíž synagoga. Šla jsem po Jeruzalémské třídě a ptala se lidí a nikdo nevěděl co je synagoga. Po delší době jsem potkala malou drobnou ženušku a ta pořád říkala „kneset“ a spínala ruce. Prý ať jdu s ní. Přišly jsme k malým plechovým dveřím do staré budovy, trochu jsem se bála jít dovnitř. Uslyšela jsem typický zvuk židovské modlitby a obě jsme vystoupaly úzkým schodištěm na ženskou galerii. Od žen jsem se dozvěděla, že jsem v synagoze Židů přišlých kdysi dávno z Maroka. Byli milí a pozvali mě na jednoduchý a výborný oběd. Paní mě pak požádala, abych přispěla na synagogu a sdělila mi, že kdybych byla Židovka, tak by to nešlo, ale když teda mám jen otce Žida, můžu přispět. Takže jsem položila na stůl několik drobných a šla do horkého Tel Avivu.

    Odpoledne jsem strávila u moře. Cornelia, která se mnou bydlela na pokoji a prochodila celý pátek na slunci, od rána ležela a zvracela asi z úžehu. Namáčela jsem jí svůj velký kapesník ve studené vodě a přikládala jí ho na hlavu, aby se jí trochu ulevilo. Po šabatové večeři a úklidu v hostelu už jsme s Cornelií a Karen vyrazily do arabské čtvrti Yaffo, jednoho z nejstarších měst na světě. Tel Aviv byl založen jako první židovské město v Palestině novými osadníky v roce 1908.

    Pro mě to bylo něco úchvatného. Na prostranstvích čtvrti zpívali hudebníci a předváděli se umělci. Úzké uličky jsou kouzelné. Nakonec jsme si s Karen v jedné arabské restauraci daly sladký dezert. Ulice byly opět plné lidí, kteří nakupovali dobroty, jakoby dlouho nic nepozřeli. No, šabat je asi hodně náročný.

    V neděli ráno už jsme čekali, poté co jsme prošli důkladnou kontrolou u vchodu, na autobusovém nádraží v Tel Avivu na odjezd na základnu. Mimochodem, tohle autobusové nádraží je prý druhé největší na světě s obrovskou vysokou halou a kolem ní se otáčí 7 pater ochozů pro odjezdy autobusů. Další týden na základně byl docela nuda, protože kromě úklidu a příprav na inspekci jsme toho moc neměli na práci a někteří z nás se nudili, což se mě ale netýkalo.

    Další víkend jsme s děvčaty vyrazily do Jeruzaléma do vojenského hostelu. Byl modernější a větší než v tel Avivu, ale jaksi neosobní. Ve čvrtek večer jsme se s Annemarií věnovaly našim mailům a Facebookům. V pátek ráno jsme vyrazily do Yad Vashem. Prošla jsem muzeum docela rychle, našla jsem své předky na webovkách Yad Vashem a pomalu jsem odcházela. Před muzeem mě zastavil řidič, jehož jsem při příchodu fotila s jeho zajímavým autobusem plným mladých, a po krátkém povídání se mě zeptal, jestli chci být jeho přítelkyní. Po krátké době to bylo už druhé pozvání. Řekla bych, že Izrael je velmi zajímavá země.

    Večer jsem sama šla do arabské čtvrti Starého Města, k Západní zdi. Bylo tam rušno, muži tančili a zpívali. Dotknout zdi se mi podařilo až druhý den ráno.

    Cestou jsem objevila nejstarší sefardskou synagogu v Jeruzalémě, kterou opravili začátkem 16. století Židé vyhnaní ze Španělska. Muži měli na hlavách kožešinové čepice, ženy a mladí byli krásně většinou černobíle oblečení. Tyto čepice prý původně nařídil nosit car Židům v Rusku, aby je lidé poznali. Něco jako červené čepice v Benátkách.

    V neděli jsme spěchali do Tel Avivu k Mac Donaldu, kde jsme měli straz.

    V dalším týdnu jsme už zase pracovali a také jsme vyjeli na půldenní výlet do Negevské pouště po stopách prvního izraelského ministerského předsedy Davida Ben Guriona. Navštívili jsme jeho dům v poušti, a hroby jeho a jeho ženy s krásným výhledem do Negevské pouště s vádí řeky Zin. Ben Gurion viděl v Negevské poušti, která tvoří 60% povrchu Izraele, velkou budoucnost. Dnes tam žije jen 13% obyvatel Izraele. On říkal, že v poušti nikdo nežije a Židé tam nebudou nikomu zabírat prostor…

    Poté už jsem v Be´er Shevě nastoupila na vlak a odjela do Tel Avivu čekat na ranní brzký odlet letadla. Moje kamarádka Magda s ještě jednou paní se mnou poseděly do půlnoci v restauraci, takže mi čekání rychleji uběhlo. Magda mi koupila úžasný dárek. Hebrejsko-anglickou konverzaci. Po návratu domů mě krátce nato čekaly nepříjemné zprávy o útocích Palestinců na autobus v Negevské poušti a útoky střel na město Be´er Shevu. Také mi psal Jostein, norský režisér mnoha dokumentárních filmů o Izraeli, že u nich se o útocích téměř nepíše, a že druhý den odjíždí do Sderotu si ověřit situaci.
    ———————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • Comments are closed.

 

Srpen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  

Archivy