• Kronika 31.12.2009

    Tak nějak tuším, že příští rok nebude špatný. Bude rozhodně plný událostí, barvitý, dramatický, ale kromě tragédií ukáže také otevřené dveře a nové možnosti.

    stmivani-z-kosmu

    Zůstaneme-li soustředěni na politiku, a zejména na tu naši českou, mnoho z těch krás světa neuvidíme, neboť nevykročíme z virtuality povrchních řečí, zbytečných zápasů a sobeckého narcismu. Ale stačí opustit politické klání a vystoupit ze stínu mediálních hrátek, stačí třebas jen vyjít ven a dívat se na oblaka, všimnout si prvního petrklíče, prvního žlutého listu, popovídat si s dítětem a pohladit psa. Stromy jsou po roce vyšší, někde maminka strká nový kočárek a některé okno už nesvítí.

    Doléhala na nás v minulém roce lidská zloba? Valily se na nás pomluvy a urážky, zdálo se nám, že naše dny naplňuje jen nekonečná práce, starosti o rodinu, obavy z budoucnosti? Bude tomu stejně i nadále. Svět se nezlepší, lidé nezmoudří, práce nebude nikdy hotová a pomluvy poplynou jako pověstná řeka. Ale vždycky tu bude někdo nablízku, někdo, kdo se také možná cítí sám a uštvaný, někdo, kdo nám podá ruku. Vedle darebáků a bezcitných trubců budou na světě lidé laskaví, moudří, odvážní a obětaví, lidé, kteří nedávají jen rady, ale jak říká Havlíček, v nouzi dají pytel mouky. Vždycky tady budou lidé, kteří mají dar svítit na cestu a ani o tom možná nevědí, lidé, kteří umějí svými slovy léčit, lidé znající tisíc skvělých vtipů na každou životní situaci.

    Od mocných nemůžeme čekat mnoho, politici nám budou zase kazit život, kudy budou chodit, nečekejme, že náhle dostanou rozum a pochopí, co je to odpovědnost a že více moci je hlavně více práce. Nečekejme, že se někde vynoří zázračný tlustý tatík s pytlem peněz, peníze prostě nebudou, projedli jsme je v létech relativního blahobytu. Nečekejme od velkých věcí nic, možná nás příjemně překvapí. Ale můžeme mít naději ve věcech malých, ve věcech tak starých a zapomenutých, že už možná vypadají směšně. Je to obyčejná práce: ne jen zaměstnání, ale práce, která dává radost, byť by to byla drobná oprava něčeho rozbitého, zhotovení něčeho hezkého, tvorba, která vrací práci smysl. Je to i příroda: šumění lesů, chladná tráva a čistá voda, zpěv kosa na anténě, rozkvetlá třešeň, vůně obilí. Jsou to i blízcí lidé: rodina, přátelé. Kdypak jsme naposledy měli čas mluvit s rodiči, sourozenci, dětmi, navštívit staré přátele, spolužáky, spolupracovníky a známé? Našli jsme si chvíli na dopis (ne sms nebo mail, ale na starosvětský dopis psaný na papíře), nezapomínáme na narozeniny, na radosti a smutky svých blízkých?

    Tyhle malé věci jsou ve skutečnosti velkými záležitostmi, masivními základy, na kterých stojí život. Jsou hradbami našich duší. Bůh mi dal dobrou rodinu a skvělé přátele, milované povolání i toho kosa na anténě, nebýt toho všeho, už dávno bych zabloudila v džungli ne-významu, ne-smyslu. A ten, kdo bloudí, hledá vinu za své trápení i druhých, u špatné vlády, u nevděčných blízkých, u zlých sousedů nebo třebas u marťanů, nebo ve světovém spiknutí jakýchsi tajemných mocných. A přitom je vcelku snadné osvobodit se od svého trápení – znamená to jen vyjít ze sebe, být na světě více pro druhé a možná i to masarykovské „nebát se a nekrást“ spolu s důvěrou, že život je silnější než smrt.

    Na konci roku si vždycky bláhově přejeme, aby ten další rok byl jiný, aby byl lepší. Jenže čas nezná žádná data, den plyne po dni a týden po týdnu. A kmotřičkám sudičkám je lhostejné, že zase píšeme jinou číslici na konci jakéhosi letopočtu, který je jen naší dohodou platnou v jedné z mnoha lidských kultur, o níž příroda nic neví. Dál bude vycházet a zapadat slunce i měsíc, dál bude zemí obcházet Smrťák s kosou. Dál se budou rodit děti a lidská blbost bude také nadále rozkvétat svými přečetnými pestrobarevnými květy, stejně jako vloni. Občas se ptáme, zda je ten náš nejlepší ze všech světů na cestě k lepšímu, ke světlým zítřkům, nebo zda beznadějně upadá, páchne a zahnívá. Nesmysl, svět je stále stejný, nezajímají ho naše odpočty času. To jen my jaksi stárneme, uvědomujeme si to na neosobní číslici letopočtu, ale lépe by bylo říci, že získáváme zkušenosti. Zkušenosti s tím lhostejným a stále stejným, zlým a krásným světem.

    Jak s těmi zkušenostmi naložíme, to už je věcí vůle a vnitřní kázně – někdo si ze syrových zážitků vydestiluje trápení, jiný radost. Je to totiž zvláštní s těmi zkušenostmi, jsou jako nějaká medicína, jako nějaká droga. Pro někoho jsou lékem a potěšením, přinášejí úlevu a radost, pro jiného jsou zdrojem kyselých nálad a ukřivděných stesků. A přitom všichni pijeme stejný čajíček, stejné víno z bylinek světa tohoto. Jsou v něm kvítka voňavá, sladká, ale také nasušené okolíky bolehlavu lidské blbosti a zloby. Je ten nápoj sladký, nebo je hořký? Kdo na to odpoví?

    Někdo z nás říká: „Zkušenosti mě naučily!“ s takovou zlostí v hlase, že si od něj raději odsedneme, neboť není nejmenších pochyb, že ho ony zkušenosti naučily zejména nenávidět, závidět a nekonečně trápit sebe i okolí. A tentýž svět, titíž lidé a tytéž okolnosti v jiném z nás probouzejí moudrost, která září, hřeje a léčí. Zkušenosti „udělal“ každý člověk, každá živá bytost. Ale každý si z nich odnáší něco jiného. Někdo shledává čaj zkušeností sladkým, protože jeho duše je sladká jako med, jiný pokládá ten nápoj za hořký. Není to záhada?

    Asi to bude spíš tak, že svět nám nalívá do sklenice čistou vodu bez chuti i zápachu, nápoj životodárné zkušenosti, bez níž bychom nepřežili, jako nemůžeme žít bez vody. A závistivému, vzteklému, nízkému člověku se ta čistá voda zkušeností promění na jazyku v pelyněk, protože ten člověk je natolik plný hněvu, že vše, čeho se dotkne, promění ve věc odpornou a bezcennou. Zkuste takovému člověku říci něco pěkného, zkuste mu dát krásnou knihu nebo mu zahrajte píseň, vzápětí vše zesměšní, umaže svými sebevědomými odsudky, poprská svojí samolibou sebestředností.

    A naopak člověk, který je vnitřně čistý a svobodný, velkorysý a laskavý, pije-li vodu zkušenosti, proměňuje ji v med, mléko a víno, podle své přirozenosti. A navíc všechno, čeho se dotkne, promění ve věci krásné, sladké a hojivé, takže může nalévat další sklenici pro druhé, sklenici čisté voňavé vody zkušenosti, a ta se promění v med, mléko a víno.
    Není to tedy tak, že svět a jeho dary, jsou zlé, nebo dobré, svět nám dává jen bezbarvou a beztvarou látku, ale obsah, chuť i vůni si tvoříme sami? To my proměňujeme dary světa ve zlo, anebo v dobro, v med, nebo v bolehlav, každý podle své přirozenosti.
    ————————–
    Psáno pro První zprávy
    ——————————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • 2 Responses

    WP_Modern_Notepad

 

Červenec 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31  

Archivy