• galaxie1

    „Pojďte a vizte: v okamžiku, kdy se v božské vůli zvedla první pohnutka ku stvoření vesmíru, On z trochy temnoty[1] povolal k životu mlhu, která pak zářila uprostřed temnoty. Světlo zůstalo nahoře i tehdy, když sestupovalo dolů, třpytíce se ve stovce různých drah – z nichž některé byly stěží patrné a jiné se šířily – a uvádělo Dům světa v bytí.

    Onen Dům se nachází přímo v centru všeho, co jest. Kolik jen má vchodů a komnat! Je ze všech stran obklopen skrytými, svatými místy, kde si ptáci nebeští stavějí hnízda, každý podle svého vlastního druhu. Z jeho středu vyrůstá jediný, široký a mohutný Strom, se silnými větvemi a plody, a dává všemu hojnou obživu. Ten Strom roste vzhůru až k samým oblakům nebeským, dokud nezmizí z dohledu mezi třemi horami, a pak se opět objeví, pnoucí se vzhůru a zároveň dolů. Dům vyživovaný a zavlažovaný Stromem, skrývá četné nebeské a neznámé poklady. Takto byl onen Dům postaven a vyzdoben. Strom je viditelný za denního světla, v noci však je zrakům skryt, Dům pak je vidět v noci a během dne ne….“[2]

    ———–

    Z uvedeného citátu z mystické knihy Zohar[3] vidíme, že zamyšlení nad židovskou kosmologií vůbec neznamená snadný počin. Nebylo snadné a bezpečné dokonce ani pro židovské myslitele, před přílišným zaujetím věcmi „co je nahoře, co dole, co bylo a co bude“ varuje dokonce základní náboženskoprávní kodex judaismu, Babylónský Talmud (Bavli).[4]

    Již dlouho se vedou spory o původu originální židovské mystiky a o jejím vztahu k perskému dualismu či ke gnózi[5] a rovněž se objevují úvahy, nakolik je tato stará intuitivní duchovní cesta srovnatelná s moderním bádáním přírodních věd.[6]

    Židovská mystika, a to ještě dávno před obdobím, které nazýváme kabalou, tedy před svým rozkvětem v 11. a 12. století, se dělila zhruba na dva proudy. Nazýváme je maase berešit a maase merkava. První termín lze přeložit jako dílo stvoření a označuje mystickointelektuální spekulace na podkladě tanachické[7] knihy Berešit.[8] Zde nacházíme první složitější kosmologické konstrukty. Zabývá se dějinami stvoření, které chápe jako postupný proces, pořadím stvořených jednotlivin, jejich vzájemnými vztahy a podobně. Objevuje se zde například myšlenka o Prvotním člověku, který měl kosmické rozměry[9] a teprve po svém hříchu byl zmenšen. Naproti tomu maase merkava, což lze přeložit jako dílo vozu, je extatické učení zaměřené na putování lidské duše do vyšších světů, které jsou popisovány jako nebeské paláce, hechalot, střežené a obývané duchovními bytostmi sloužících Hospodinu. Název je odvozen z mystické vize kosmického božího trůnu u proroka Ezechiele.[10] Již z těchto velmi stručných charakteristik dvou proudů židovské mystiky je zřejmé, že ačkoliv se oba proudy zaměřují na poněkud odlišné cíle, oba sdílejí fascinaci komplikovanou duchovní strukturou kosmu.

    Pro židovskou mystiku stejně jako pro klasický tanachický pohled na svět je zcela irelevantní dělení kosmických či lidských fenoménů na duchovní a hmotné. Tuto dualitu starý judaismus nezná, nebo jí nepřisuzuje ten význam, jaký nalézáme například u Platóna. Hmota je v mystikových očích jen modem energie, jakýmsi zauzlením duchovních siločar, viditelnou podobou některé duchovní síly. Hmota proto není vůči duchu v nějakém hodnotově zatíženém vztahu – zlo může být přítomno stejně ve hmotě jako v duchovních jevech, stejně tak dobro. Ducha stejně jako hmotu je však potřeba zušlechťovat a navracet k jejich Stvořiteli. Stejně tak pojmově splývá prostor a čas, hebrejský pojem olam, svět zahrnuje též význam věk.

    Již v raných dobách židovské mystiky se začalo objevovat učení o sefirách.[11] Mezi učenci panuje vcelku shoda v tom, že židovské mystické učení o sefirách má svůj původ v nauce Pýthagora ze Samu,[12] geniálního matematika a náboženského myslitele, který má k našemu tématu zcela zvláštní vztah – byl prý prvním, kdo použil slovo kosmos. Pýthagorás žil podle antických pramenů údajně nějakou dobu na pohoří Karmel,[13] tedy právě v oblasti, kde mohl ovlivňovat izraelské intelektuály. Též ovšem mohl být ovlivněn izraelskými i jinými východními mysliteli. Základem jeho filosofie[14] je přesvědčení, že základním stavebním prvkem světa je číslo. Každé z čísel od 1 do 10 má zvláštní a jedinečný duchovní význam. Harmonie těchto základních deseti čísel pak vytváří kosmos. Pýthagorás tuto kosmickou harmonii srovnával s harmonií hudební a předpokládal, že ve vesmíru zní lidem neslyšitelná hudba sfér. Právě od řeckého pojmu sfaíra, sféra, koule, odvozují někteří hebrejský pojem sefira. Kromě mystiky čísel, předal Pýthagorás západnímu světu také orientální ideu stěhování duší. Lidská duše prochází dlouhým cyklem nových a nových vtělení, v nichž má za úkol dosáhnout božské dokonalosti, aby na konci očistného procesu mohla splynout s Nejvyšším. Také tyto myšlenky se objevují v židovské mystice v podobě nauky o gilgulu, koloběhu duší. Na učení Pýthagora navázal Platón[15] a novoplatonici, z nichž zejména Plótínos[16] měl nesporný vliv na židovské filosofy v Egyptě. V posledních letech bádání se objevují poznatky, že ovlivnění židovského myšlení řeckou filosofií či gnózí nebylo jednosměrné, že naopak mnohé myšlenky mohly mít původ v judaismu, zejména v židovské mystice, a mohly ovlivňovat helénistickou spiritualitu.[17]

    Vraťme se ale k učení o sefirách. Již byla zmíněna teorie, podle níž termín sefira odpovídá řeckému sfaíra, koule (a dokonce míč). Jiná teorie předpokládá, že základem je hebrejský kořen SPR, který vyjadřuje počítání a vyprávění. Od tohoto kořene jsou odvozena slova jako například sofer, písař, sipur, příběh, safar, počítat, sfira, počítání, sifrut, literatura, mispar, číslo, sefer, kniha. Spojení hebrejského kořene SPR se sefirami se jeví jako velmi přesvědčivé, takže můžeme pominout ještě jednu teorii, která spojuje sefiry s názvem drahokamu safíru. O sefirách nás informuje mystická Sefer jecira, Kniha stvoření,[18] jejíž původ neznáme, ale tradice jí přisuzuje velmi starou historii, střízlivý odhad klade její sepsání asi do 7. století do oblasti babylónských talmudských akademií, přičemž nelze vyloučit, že kniha obsahuje starší prvky asi z 3. až 6. století.[19] Sefiry jsou podle Knihy stvoření výtrysky duchovní energie odpovídající deseti základním číslům. Tyto energické uzly jsou emanacemi božské tvořivé síly, jsou velmi blízké Bohu, nejsou však s Bohem totožné. To je velmi důležitý fakt, který staví hráz jakémukoliv splývání stvořeného kosmu se Stvořitelem. Židovští mystikové svůj nejvyšší duchovní zážitek popisují jako extatické přilnutí k Bohu, popisy splývání s Bohem jsou vzácné a nalézáme je spíše u mystiků křesťanských. K vyzáření sefir došlo podle mystické kosmogonie na počátku stvoření kosmu a podobalo se kaskádovitému přelití božské energie do různých forem. Kniha stvoření pracuje však nejen s představou deseti sefir, ale také do svého systému zapracovává 22 písmen hebrejské abecedy. Sefiry a písmena, která mají též číselnou hodnotu, jsou pak základními kameny každého stvoření, například i lidského těla.

    cabala_gnosis

    Další rozpracování ideje deseti sefir najdeme v klasickém díle židovské mystiky, v knize Bahir.[20] Tento spis pochází zřejmě z prostředí jižní Francie v období 12. – 13. století.[21] Právě zde se objevuje označení židovské mystiky slovem kabala, předání (tradice). Není bez zajímavosti, že kabalisté v jižní Francii působili vedle sekty albigenských neboli katarů, s nimiž sdíleli některé názory, například víru v převtělování duší. Podle knihy Bahir jsou sefiry projevem tzv. midot, aspektů Stvořitele, jako například moci, lásky, moudrosti, soudu, spravedlnosti, slávy atd. Při meditaci je možné vidět duchovním zrakem sefiry jako zářící světelné záblesky různých barev. Sefiry jsou uspořádány podle určitého vzorce, který si nemůžeme představovat jako prostorovou strukturu, neboť přesahují trojrozměrný prostor i čas. Nicméně je lze alespoň náznakově zobrazit v jakémsi základním nákresu, který snad připomíná molekulu,[22] přičemž je dobré vzít v úvahu to, že jsou sefiry v neustálém pohybu. Tato sefirotická struktura bývá dávnými mystiky přirovnávána buď k člověku, nebo ke stromu.[23] Člověkem je pak onen starý Prvotní člověk, adam kadmon, kterého známe z gnóze a který je mikrokosmem zrcadlícím makrokosmos, stromem je mystický ec chajim, Strom života odpovídající stromu v zahradě Éden. Jde o archetypální obrazy podobné těm, které známe i z jiných kulturních okruhů. Duchovním stromem, jehož kořeny tkví v nebesích, pak proudí neustále stvořitelská energie, která nejen tvoří, ale též udržuje náš kosmos.

    V tomto dění má své místo i člověk, ten pokud plní příkazy Tóry, otevírá brány milosrdenství a lásce, avšak pokud se člověk chová zle, otevírá brány energii soudu. Energie milosrdenství přivádí do světa další duše spravedlivých. Spravedlivý, cadik, pak pomáhá udržovat kosmos v rovnováze. Cadik má tedy své místo v základu kosmu, má odpovědnost nejen za své bližní, ale za celý svět. Má též moc ovlivňovat kosmické děje, neboť to, co se děje v mikrokosmu, lidském světě, zrcadlí se mnohonásobně v makrokosmu. Na člověka je podle knihy Bahir vložena péče o vesmír:[24] „Sloup sahá od země až k nebesům, a jeho jméno je Spravedlivý. Jestliže žijí spravedliví na zemi, je tento sloup silný. Jestliže nežijí spravedliví na zemi, tento sloup slábne. A nese celý svět, neboť je psáno – Spravedlivý je základem světa. Jestliže slábne, nemůže svět existovat. A proto jestliže existuje jen jediný Spravedlivý, udržuje svět.“[25]

    Ve středověké mystice, zvláště u Avrahama Abulafiji,[26] se objevuje myšlenka, že kosmos prochází cykly. Podoba našeho světa není první podobou, každá jeho éra, šmita, je určována některou z deseti sefir. Zatímco předchozí svět určovala sefira chesed, Láska, v nynějším světě vládne podle středověkých učenců sefira din, Soud. To následek úpadku mravů, zloby, krutosti a hamižnosti. Protože každá ze sefir má nejen svou barvu, ale také například sobě přiřazený kov, říká se, že čisté stříbro předchozí sefiry bylo nahrazeno rudým zlatem, symbolem krve a mamonu. Pro zajímavost si připomeňme, že každá ze sefir má nejen vlastní barvu a kov, ale i svoji rostlinu, planetu, živel, biblickou postavu, světový směr, úroveň duše, den stvoření, kastu andělských bytostí a dokonce pohanská božstva. Právě víru polyteistů v různé bohy vykládají kabalisté jako intuitivní nazření některého aspektu božské energie, kterou jsou schopni vnímat i lidé nevzdělaní v Tóře a nežidé.

    Vrcholem židovské mystiky je kniha Zohar. Její název vychází z tanachické knihy Daniel, z verše: „Ale ti, kteří působí osvícení mnohých, skvíti se budou jako záře oblohy, a kteří ke spravedlnosti přivádějí mnohé, jako hvězdy na věčné věky.“[27] Podle tradice je autorem Zoharu Rabbi Šimon ben Jochaj ze 2. století. Vědci však připisují toto obsáhlé dílo Mošemu z Leonu, který působil ve Španělsku ve 13. století. Moderní autoři volí určitý kompromis, předpokládají, že Moše z Leonu zpracoval starý materiál. Z více důvodů lze mít tuto teorii za nejpravděpodobnější. Kniha Zohar ovlivnila významnou mystickou školu v městečku Safed v Galileji. Nad tímto městem ční hora Meron, na níž je pohřben tradicí ctěný autor Zoharu Šimon ben Jochaj. V 16. a 17. století se stal Safed velkoměstem kabaly. Safedský myslitel Moše Cordovero[28] rozpracoval ideje Zoharu do dokonalého systému. Cordovero se svým spisem Pardes rimonim, Sad granátovníků, představuje intelektuální a spekulativní kabalu, která koresponduje s evropskými idejemi humanismu.[29] Bůh se v kabale nazývá negativním pojmem ejn sof, Nekonečno. Je příliš vzdálený, než aby mohl být uchopen nějakým pojmem, je nepoznatelný, je nad všemi svými projevy a vlastnostmi, nelze o něm nic vypovídat. Tradice vypráví, že Bůh zatoužil spatřit Boha. Jeho vůle vyzářila nekonečným světlem, ejn sof or, které osvítilo totalitu nekonečným věděním.[30] Poté se ejn sof stáhl, umenšil se ze své nekonečnosti, toto stažení se nazývá cimcum, někdy pak bývá vykládáno jako první projev boží sebeobětovné lásky. Kontrakcí vznikl volný prostor, který ovšem podle kabalistů neměl žádné rozměry a byl bodem uprostřed absolutna. Z této singularity pak vyzářilo postupně deset sefir jakožto deset energií, z nichž každá nese vlastní charakteristiky, ale každá také v sobě obsahuje všechny ostatní sefiry. Jde o strukturu, kterou známe v matematice jako fraktál, prvek nekonečně obsahující sám sebe. Do jisté míry toto pojetí sefir odpovídá novoplatónské ideji emanací božího duchovního světla. Sefiry tvoří spojnici mezi ejn sof a pozemským světem. Samy nejsou totožné s Bohem, ačkoliv někteří kabalisté nad touto možností uvažovali, a tím se přiblížili dobovému evropskému pantheismu. Moše Cordovero se touto otázkou zabývá se spise Pardes rimonim. Sefiry jsou podle něj podobné dokonalým soustředným kruhům, které vyzařují z ejn sof a tvoří stabilní harmonickou duchovní strukturu kosmu.[31] Ejn sof není se sefirami totožný, je bytím, které existuje samo o sobě, zatímco sefiry jsou nádobami, kelim, plnými božské energie oblévanými nekonečným světlem.

    Jicchak Luria,[32] přítel Cordoverův, který žil v Safedu pouhé tři roky do své předčasné smrti, ovlivnil další kabalistické školy natolik, že hovoříme o luriánské kabale. V jeho pojetí není kosmos harmonickým a statickým celkem jako u Cordovera, ale podléhá neustálým změnám, ba katastrofám. Náš kosmos není prvním, před ním byly stvořeny jiné světy, ty však nedokázaly udržet svoji rovnováhu a zřítily se do nicoty. Stejně tak ve chvíli, kdy se rovnováha našeho kosmu vychýlí přespříliš, bude i náš kosmos uvržen do zkázy a na jeho místě vznikne kosmos jiný.

    Jicchak Luria prý rozuměl řeči andělů, rostlin i zvířat, ba rozmlouval i s anorganickou přírodou, s kameny, vodou, hvězdami. Všude viděl duše a hovořil s nimi. Sám své učení nezapsal, zachovalo se díky péči jeho žáka Chajima Vitala.[33] Luriův kosmos je do jisté míry živým organismem, který v sobě nese otisk předchozí boží přítomnosti. Ve skutečnosti existují čtyři duchovní sefirotické stromy života, které představují různé duchovní roviny a každý obsahuje deset sefir. Nám je poznáním nejsnáze dostupný svět asija, Učinění. Nad ním jsou světy jecira, Utváření, beria, Stvoření a acilut, Blízkost.[34] Nejvyšší sefira nižšího vesmíru je současně nejnižší sefirou vyššího vesmíru, navíc boží energie proudí všemi světy a prostupuje je, takže tyto struktury spolu neustále komunikují. Člověk, který je mikrokosmem, obsahuje v sobě prvky celého makrokosmu, a to mu umožňuje alespoň tušit existenci vyšších světů. Je velmi problematické představovat si ony čtyři vesmíry nebo jednotlivé sefiry v nich v hierarchickém vztahu, spíše snad jde o vztah kausální, vyšší světy jsou příčinou světů nižších. Každá sefira v tomto systému je však zároveň příčinou i účinkem jiných sefir. Acilut je světem nejbližším vůči ejn sof, je pro člověka nepoznatelný, nemůžeme o něm nic tvrdit.[35] Druhý svět, beria je světem božího trůnu z Ezechielovy vize, odtud tryskají nejvyšší složky lidských duší. Třetí svět, jecira, je světem andělů a těm vládne Metatron, jímž není nikdo jiný než na nebe vyzdvižený člověk, patriarcha Henoch, který „chodil s Bohem“.[36] Čtvrtý svět, asija, je archetypem našeho viditelného, fyzického světa. Podle Luriovy kosmogonie má současný vesmír původ v kosmické prakatastrofě, která nastala vlivem nedokonalosti tvořených struktur. Tato událost se nazývá rozbití nádob, šebirat hakelim. Zatímco tři nejvyšší sefiry byly vyzářeny bez úhony, při formování ostatních neunesly nádoby vznikajících sefir proud boží energie a roztříštily se. Tím došlo k promíšení boží energie se zbytky nádob, střepy zvanými klipot, které jsou vnímány jako cizorodý a rušivý prvek. Původní dokonalost sefirotických světů je touto událostí v současnosti porušena, zlo je smícháno s dobrem, harmonie s chaosem. Sám Bůh ve svém aspektu šechiny, boží přítomnosti, odešel do exilu. Kosmos je v luriánské kabale nahlížen jako nedokonalý a neustále ohrožený zkázou. Zlo pochází jednak ze střepů, klipot, které jsou cizí naší kosmické struktuře, jednak z narušení rovnováhy mezi jednotlivými silami sefir.

    Tyto síly se znázorňují jako tři proudy, či sloupy boží energie:[37] levý pilíř zahrnuje sefiry bina, gevura a hod a představuje sílu a spravedlnost ženské energie ejn sof. Prostřední proud energie napájí sefiry keter, tiferet, jesod a malchut a je harmonizujícím sloupem. Pravý proud propojuje sefiry chochma, chesed a necach a je mužskou energií reprezentující lásku a soucit ejn sof. Pravý i levý sloup Stromu života by měly být v rovnováze, každé narušení může znamenat zkázu vesmíru. I malé vychýlení rovnováhy působí utrpení živým tvorům a v lidském světě znamená pokřivení hodnot a společenské katastrofy, může však také způsobit živelné pohromy.[38] Na některých vyobrazeních vidíme na prostředním sloupu Stromu života jedenáctou sefiru zvanou daat, Poznání, která je umístěna pod sefirou keter. Tato sefira je vlastně prázdnotou po sestoupivší sefiře malchut a reprezentuje negativní energii, nicotu a překážku na duchovní cestě. Je to noc ducha mystiků.[39] Tři sloupy dělí Strom života podle duálního, mužsko-ženského principu vertikálně, jiné dělení však ukazuje horizontální rozčlenění: horní tři sefiry, totiž keter, Koruna, chochma, Moudrost a bina, Rozmysl představují sféru boží inteligence, jim odpovídají patřičné mocnosti lidské duše. Další tři sefiry, totiž chesed, Láska, din, Soud a tiferet, Krása jsou sférou boží etické síly, jim odpovídá etický smysl lidské duše. Mezi těmito triádami se vznáší negativní sefira daat, Poznání, ta prostředkuje mezi světem etiky a světem inteligence, znamená krizi duchovního růstu, v Tanachu ji zobrazuje například příběh o Abrahamově zkoušce při obětování Jicchaka. Další triáda tvořená sefirami necach, Věčnost, hod, Odraz a jesod, Základ je sférou projeveného božství, sférou vtělení, představuje vegetativní duši společnou lidem i ostatním živým tvorům. Pod těmito třemi triádami spočívá modrá sefira malchut, Království, ta v sobě zahrnuje všechny vrstvy duševních mohutností a je domovem šechiny, Boží přítomnosti. Protože ideálem je, aby člověk zrcadlil celý ec chajim, měl by rozvíjet všechny tři úrovně své existence, biologickou,[40] etickou a rozumovou, a také by měl udržovat rovnováhu mezi třemi vertikálními „sloupy“. Muž by tedy měl ve své duši rozvíjet ženské hodnoty a žena by měla rozvíjet mužské hodnoty.[41] Ze špatně vyladěného Stromu života údajně pocházejí různé nemoci a neřesti, deprese a hněvy.

    Sefirotický strom, ec chajim je tedy modelem nejen kosmu, ale každé hmotné i duchovní struktury stvořeného bytí. Paprsek boží energie jím proudí klikatě jako blesk, a tak spojuje protichůdné aspekty jednotlivých sefir, představuje dialektickou povahu bytí a komunikace. Člověk jakožto reprezentant této kosmické struktury v sobě zahrnuje všechny prvky Stromu života včetně vlastností a vztahů jednotlivých sefir. A nejen to – působením na sefiry v sobě ovlivňuje energetické toky v kosmu.[42] Smyslem lidské existence je podle Jicchaka Luriji náprava kosmické prakatastrofy, která vedla k porušení sedmi nižších sefir a působí utrpení ve světě. Modlitbou, důsledným dodržováním příkazů Tóry,[43] eticky čistým jednáním a soucitem se všemi živými i neživými bytostmi[44] vnáší člověk harmonii do svého vnitřního Stromu života, a tak se podílí na spáse světa. Svými činy osvobozuje zajaté jiskry božího světla ze střepů cizorodých klipot, umožňuje jejich znovusjednocení s prapůvodním zdrojem, pozdvihuje sefiry na jejich původní místo a přivádí duše všech tvorů do duchovního domova ve vyšších sefirách. Touto poutí se postupně navrací celý kosmos ke svému Stvořiteli. Očistu lidské duše a vysvobození světa umožňuje mnohonásobné převtělení duší, gilgul a jejich zušlechťování v průběhů tisíců let. Každá modlitba, etický čin, sebemenší myšlenka působí k nápravě světa a tento návrat se nazývá tikun haolam, obnova světa.

    Člověk je tedy podle židovské mystiky a zejména podle luriánské kabaly kosmickým činitelem, nic z jeho činů a myšlenek nezapadá a nemizí, vše působí na nejvyšší sféry a ovlivňuje budoucnost a podobu světa. Kosmos je velmi složitou strukturou, která v sobě zahrnuje čas i prostor, hmotu i energii a různé podoby komunikace. Vesmír se jeví jako živá bytost dýchající božským duchem a prosvětlená věčným světlem. Rostliny, zvířata a lidé zrcadlí tento božský život kosmu a podílí se na něm. To, co z kosmu vidíme nebo poznáváme, je jen jednou z podob mnoha stvořených struktur, za ní jsou další vesmíry námi nepoznatelné, ale intuicí vnímané, duchovní světy nesmírných energií. Ani tato komplexní struktura však není s Bohem totožná, Bůh zůstává mimo naše poznání.


    [1] Nebo: „lampa temnoty“ – tento termín rozpracoval Moše z Leonu ve spise Pardes rimonim. Má jít o prvotní záblesk stvořitelské energie.

    [2] Wineman, Arje. Mystické příběhy Zoharu. Praha. Volvox globator. 1999. Str. 61-62.

    [3] Jeden ze základních spisů židovské mystiky o jehož autorství se vedou spory. Bude podrobněji zmíněn níže.

    [4] Bavli. Chagiga 11b.

    [5] Zájemcům o problémy židovské mystiky doporučuji z novějších autorů Gershoma Scholema, Ješajahu Tishby, Aryeh Kaplana, Moše Idela nebo u nás Vladimíra Sadka, z jehož díla zde hojně těžím.

    [6] Viz: Matt, Daniel C. Bůh a velký třesk. Praha. Volvox globator. 1998.

    [7] Tanach (možno též Tenach) – slovo složené z písmen TNK, zkratka slov Tóra, Neviím, Ketuvím: Tóra, Proroci, Spisy, tedy židovský ekvivalent křesťanského pojmu Starý zákon.

    [8] Berešit, V počátcích. Prví kniha Tanachu je nazvána podle svých prvních slov, jinak též z řečtiny Genesis.

    [9] Bavli. Chagiga 11b.

    [10] Ez 1

    [11] Plurál: sefirót

    [12] Pýthagorás žil v období mezi rokem 580-500 př.obč.l.

    [13] Pohoří nad městem Hajfa na území dnešního Státu Izrael, v 6. stol. př.obč.l. tato oblast sousedila s Judskem, kde mohl Pýthagorás zažít obnovu jeruzalémského chrámu a mohl být svědkem velkého vzepětí rabínského reformního hnutí a také starých forem židovské mystiky.

    [14] Pýthagorás je rovněž prvním, kdo užil slovo filosofie v dnešním smyslu jako milování moudrosti, vymezil se tím od sofistů, mudrců, ale spíše komerčních rétorů.

    [15] Viz Platónovy dialogy Faidón, Faidros a Timaios.

    [16] Narodil se v Egyptě r. 204, působil v Římě, zemřel r. 270.

    [17] Viz: Idel, Moše. Kabala. Nové pohledy. Praha. Vyšehrad. 2004.

    [18] Vyšla též v několika českých překladech, např: Sefer jecira (Pražská). Hledání dávno ztraceného člověka. Praha. Půdorys. 1990.

    [19] Viz: Sadek, Vladimír. Židovská mystika v Praze. Praha. Společnost židovské kultury. 1992. Str. 12-14.

    [20] Kaplan, Arieh. Bahir. Praha. Malvern. 2008.

    [21] Bahir byl poprvé publikován v roce 1175.

    [22] Do tohoto vzorce pak moderní kabalisté dosazují téměř všechny myslitelné struktury včetně Sluneční soustavy, fungování parlamentu či vztahy v rodině, viz: Halevi, Zev ben Shimon. Strom života. Úvod do kabaly. Praha. Trigon. 1997.

    [23] Viz: Scholem, Gerschom. Kabala a její symbolika. Praha. Volvox globator. 1999. Str. 87.

    [24] Bahir 71.

    [25] Bavli, Joma 38b.

    [26] Avraham Abulafija (1240-1295), extatický mystik se silnými mesianistickými motivy.

    [27] Da 12,3, vlastní překlad

    [28] Moše Cordovero (1522-1570) ovlivnil také pražského kabalistu Šabbataje Šeftla s jeho spisem Šefa tal (Příval rosy).

    [29] Podobnými cestami se ubíraly intuitivně vědecké úvahy Johanna Keplera či Giordana Bruna.

    [30] Viz: Halevi, Zeev ben Shimon. Vesmír v kabale. Praha. Volvox globator. 1994. Str. 20.

    [31] Podobný ideální model měl být archetypem sluneční soustavy u Johanna Keplera. Tento vědec však na základě pozorování model kruhů, ač nerad, opravil ve prospěch elips.

    [32] Jicchak ben Šlomo Luria zvaný Ari (1534-1572)

    [33] Chajim Vital (1543-1620) rovněž působil v Safedu, jeho spis se jmenuje Ec chajim, Strom života.

    [34] Viz: Kaplan, Aryeh. Meditace a kabala. Praha. Volvox globator. 1998.

    [35] Podobné ideje o nepoznatelném Božství nalézáme také u křesťanského mystika Mistra Eckharta (1260-1328). Podle něj se původní bezobsažné a nerozlišitelné božství sebepoznáním vyvíjí v Boha. Teprve ten je přístupný člověku v mystickém poznání a ve zjevení. Stvořené věci existují, pokud mají účast na božském bytí, s nimž touží splynout. Poznání Boha lze dojít poznáním vlastního nitra, které je božím zrcadlením. Člověk má v sobě rozvíjet božskou jiskřičku.

    [36] Gn 5,18-24

    [37] Viz: Zohar, svatá kniha kabaly. Dobra. 2003.

    [38] Až komicky důsledný je v interpretaci tanachických textů jako výkladů kosmických katastrof Karol Sidon ve svém spisku Návrat Abrahamův (vydal Půdorys. Praha. 1995). Osobně pokládám takový fundamentalistický přístup za matoucí.

    [39] O noci ducha geniálně píše křesťanský mystik Jan od Kříže, Juan de la Cruz, vl. Jm. Juan de Ypes (1542-1591), španělský teolog, básník a mystik.

    [40] Fysis, biologická rovina je stejné povahy jako čistě duchovní roviny, dualismus tělo x duše není v klasickém judaismu obvyklý. Nicméně vlivem západní filosofie pronikl dualismus duše x tělo též do některých směrů židovstva a projevil se asketickými tendencemi.

    [41] Podobně uvažuje Carl Gustav Jung ve svém učení a animě a animovi. Kabala sice nepředpokládala, že by ženy mystiku studovaly, nicméně je jedním z nejradikálnějších učení ve vztahu k rovnosti ženy a muže. Podle některých autorů muž svým studiem Tóry pouze dohání to, co je ženě přirozeně vlastní. Kabala klade velký důraz na vztah založený na lásce a nedoporučuje účelové či rodiči sjednané svazky. Manželství má naplňovat božskou jednotu Stromu života, do manželství mají vstupovat jedinci, kteří v sobě objevili společnou vyšší duši.

    [42] Tímto problémem se též zabývá Pražský Maharal, Rabbi Löw ve svém spise Derech chajim. Viz: Sadek, Vladimír. Židovská mystika v Praze. Praha. Společnost židovské kultury. 1992.

    [43] Hebrejsky micvót, jsou závazné pro každého Žida.

    [44] Na rozdíl od micvót závazných pro Židy, je etické jednání závazné pro každého člověka. Judaismus shrnuje etický kodex nežidů do tzv. Sedmi noachických přikázání, jež zahrnují úctu k Bohu i člověku, ale také soucit se zvířaty.

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • 5 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Ondřej Wolf Says:

      “Kdo zachránil člověka, zachránil svět.”
      Skrze Spielbergův “Schindlerův seznam” prostupuje do světa kinematografického. To je taková civilní myšlenková asociace.

      A ještě dvě biblické: Gn 18,16-33
      Mk 4, 30-32
      Berte to JEN jako asociace!
      Ondřej

    • Věra Tydlitátová Says:

      Ondřeji,
      To není jen chvilková asociace, to je zcela v duchu luriánské kabaly. :-)

    • Ondrej Pelikan Says:

      Věrka, nachádza sa táto štúdia aj v nejakej tlačenej verzii? Mám na mysli nejaký zborník alebo publikácia. Pýtam sa preto, že v budúcnosti by sa mi to mohlo zísť ako materiál k odbornym prácam a budem tým pádom potrebovať aj odkaz na citácie…

    • Věra Tydlitátová Says:

      Ondrejko, vyšlo to trochu upravené v Křesťanské revue 1/2010 a podstatná část textu je také v knize Stromy ve starozákonní tradici (od str. 124), tam zrovna je ale tisková chyba (namísto klipot se tam dostalo kepilot). :-)

    • Ondrej Pelikan Says:

      Ďakujem :-)

 

Listopad 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930  

Archivy