Kdysi dávno jsem sbírala známky. Mezi nejcennější, protože nejvíce exotické, patřila známka s nápisem ve zvláštním písmu a s portrétem starého pána s bílou lví hřívou hustých vlasů.
David ben Gurion se jmenoval. Tenhle pán 14. května 1948 přečetl v muzeu v Tel Avivu slavnostním hlasem Deklaraci izraelské nezávislosti. Byl to pohnutý okamžik, na který celý národ čekal už dva tisíce let. Tu známku jsem nyní po mnoha letech vyjmula z alba… Mezitím jsem už na hrob Davida ben Guriona a na hrob jeho manželky v Negevské poušti několikrát při svých návštěvách v kibucu Sde boker položila kamínek.
V Izraeli nám k vyhlášení nezávisloti vyprávěli humornou historku: David ben Gurion byl velmi skromný a jezdil autobusem, protože nikdy nechtěl oficiální vůz s řidičem. Jednou přiběhl k jednomu taxíku udýchaný pán a chtěl honem do Tel Avivu. Taxikář mu odsekl: “Člověče, víte, co bude? Za hodinu má být prohlášen Stát Izrael! Dneska už žádné kunšofty neberu, zapnu si rádio a budu se modlit. Udělal byste dobře, kdybyste si taky někde v klidu sedl a poslouchal to!“ Zákazník mu prý odpověděl: “Člověče, jestli mě teď hned neodvezete do tel Avivu, žádné prohlášení nebude! Já jsem David ben Gurion!“
