• hora1

     

    Letos prý hodně lidí oželelo zahraniční dovolenou a zůstalo doma. Ani já se nikam daleko nechystám a opět po několika letech raději procházím bezprostřední okolí svého domova. Červenec je tak krásná doba, že navzdory různým rozmarům počasí je u nás jako v ráji. Člověk musí cestovat hodně daleko, aby došel až k sobě. Proto je svět kulatý, že cesta dál a dál nakonec končí u prahu vlastního domu.

     

    zvonek

     

     

    Tahle země nese stopy staleté práce mnoha generací lidí, mých předků. Obdělávali pole, obchodovali s koňmi, pálili milíře, sloužili jako hajní na panství Colorado-Mansfeldů nebo Schwarzenbergů, kovali železo, stavěli krovy, opravovali formanské vozy, pytlačili a šili boty i šaty, chodili do hospody a na tancovačky, ale také na dlouhé, osamělé toulačky do lesů. A některé zavedla vojna až do světa k moři a k vysokým sopkám, jiní odcházeli za prací. Ale nakonec se vraceli domů.

     

    stryc

    —- 

     

    Dnes se zastavuji a zkouším zapomenout na šílený běh práce a starostí. Stoupám na kopec, kde jsem nebyla od dětství, a dívám se na známou krajinu z neznámé, či spíše zapomenuté perspektivy. U cesty mě zdraví hvozdíky, rozrazil a pomněnky, droboučké vzpomínky na ticho, které kdysi panovalo nad kopci, tehdy když v oblacích nehřměla letadla a v údolí nebzučela vzdálená dálnice. A jahody a ostružiny, skrytý kruštík a okázalý náprstník na mýtině připomínají, že tento kraj má i sladší a vznešenější dary.

     

    naprstnik

    —- 

    Kde je doma? Domov není ideologie, abstraktní hodnota státu či území, dokonce ani národa. Domov je to okolí, které známe, jsou to ti lidé, kteří jsou nám blízcí, je to ten svět, do kterého jsme se narodili, ten jazyk, kterým hovoříme i myslíme, ty květiny u cesty, které nás dokáží zastavit i při spěchu, tisíce obyčejných věcí, jako je stará lahev od limonády, sousedův dům s povědomou puklinou na fasádě, jalovec u plotu, jeden strom na rozcestí, rozbitý kolotoč ve zpustlém parku. Za každou z těch věcí je celý vesmír vzpomínek na rozbitá kolena, ztracenou duhovou kuličku, tajné písmo, parní lokomotivu supící pod mostem a výměnu známek ve škole pod lavicí.

    —-

     

    skola

     —

    A někdy musíme obejít celý svět, abycho znovu uviděli starou plechvku od kávy s obrázkem Turka v červeném fezu a oprýskaný plot s vylomenou plaňkou.

    —————————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 8:00

  • 8 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Ondřej Wolf Says:

      Kdyby po mně šli černě odění hoši v černých brýlých a další, třeba vyholení, a má zem by mi dala najevo, že mé právo na bezpečí nějak není na pořadu dne, také bych to asi zkusil někde jinde. I když jinak tady žiju moc rád.
      Ondřej

    • Martina Durdovic Says:

      Vzpomněla jsem si na své žití v Izraeli. Byla jsem tam skoro dokonale šťastná. Měla jsem dojem, že jsem se konečně nadýchla z plných plic, že jsem to konečně já. Ale už během prvního roku v této nádherné a neobyčejné zemi jsem bytostně zatoužila po trávě a stromech. Strašně mi chyběla zelené tóny lesa! Já prostě patřím sem, do Evropy:o)

    • Jirhant Says:

      Martina: Kde se kdo zrodí, tam se i hodí.Není snadné se aklimatizovat, překonat azykovou bariéru , začlenit se do společnosti, být uznáván svým okolím a překonat řadu dalších úskalí. Číňané žijící desítky let v emigraci šetří celý život, aby spočinuli ve vlasti. Dřív to byl skoro povinný rituál, nevím jak dnes ale snad na tom něco bude. Waldemar Matuška, Bohuslav Martinů, baronka Nádherná se po smrti vrátili na vlastní přání do vlasti.A nejde o ojedinělé případy.

    • Ondřej Wolf Says:

      http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=642458
      Jenže taky závisí na tom, proč člověk odjíždí.
      Ota Pavel vzpomínal (i literárně, proto to vím), že před okupací dostal jeho táta nabídku na místo v Jižní Americe, protože jeho šéf věděl, co hrozí. On ale nepřijal, právě z tohoto důvodu, prostě se tu cítil doma.
      Takže když člověk odchází, protože je tlačen obavou, svázaností atd, je to něco přinejmenším vnitřně tragického.
      Ondřej

    • Martina Durdovic Says:

      Nechci se srovnávat s Otou Pavlem a jeho tatínkem, já jsem do Erecu taky vlastně skoro utekla. Musela jsem odejít z jedné pražské fakulty a vytvořilo se mi v životě jakési okno, nebo spíš se otevřely dveře:o) Myslela jsem, že v Izraeli zůstanu. Ale místo toho jsem se už po dvou letech vrátila a vystudovala úplně jinou fakultu:o) Izrael se mi stal mezníkem, odstartoval spoustu nových věcí… ale to jsem se nějak rozhovořila, pardón:o)
      Chtěla jsem jen říct, že ať člověk odjede z nějakého důvodu, může se stát, že až tam někde jinde pochopí, kde je jeho místo.

    • Ondřej Wolf Says:

      To je, Martino, naprosto pravda.
      Šlo mi ale ještě o něco jiného. O svobodnou vůli, dobrovolnost, zoufalství, nutnost. Zcela nezávisle na vyznání, národnosti atd., jsem li v duši tulák a odcházím nebo zůstávám, protože chci, jako domov vnímám třeba celou Zemi je to něco jiného než když mne vytlačují. Stejné je to, i když jsem v duši usedlík, lokální patriot, opět nezávisle na vyznání, národnosti….. a můj domov má rozlohu pár metrů čtverečných. Důležité na domově je vědomí, že mne zde berou a chtějí.
      Ondřej

    • Ondřej Wolf Says:
    • Ondřej Wolf Says:

      Asi obojí, vzájemně. K lásce musí být dva.
      Ondřej

 

Srpen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  

Archivy