Pamatuji si, jak jsem o prázdninách s kamarády tábořila nedaleko Třeboně na břehu rybníka. Poblíž seděli nějací trampové a již dávno po půlnoci zazněly od jejich ohně známé akordy Pasážové revolty. Kluci zpívali velmi tiše a přidávali další a další známé písně, Anděla, Nevidomou dívku, Bratříčka, Jeřabiny… Vtom poblíž bouchla dvířka od auta, pak další a další. Tmu prolomily reflektory a ze všech stran se k trampům seběhli policajti. Bylo jich asi patnáct a vrhli se na těch šest mladíků s napřaženými obušky. Křik, rány a sténání netrvaly dlouho, kytara byla rozbita o strom a kluci brutálně nataháni do aut. Z pár minut bylo všude ticho, jen moje kamarádka Marta tiše plakala do spacáku.

Co psát dalšího? Všechno již bylo řečeno. Zde je má básnička věnovaná Krylovi jako poděkování i jako povzdech:

KARLU KRYLOVI 

Úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat 

Tak vidíte pane básníku

Vaše písně zpívají jiní

Ach ty Vaše verše ty jsou jako výstřely

Jen ruka která mířila umdlela

Tak nějak vykradená jsou ta slova

Prý Vás milují psi a chameleóni a taky jistý sup

Tak oblíbený básník milovaný i sběří

Komu se to podaří no řekněte?

Říkáte světlo a oni kývají: Ano tma

Říkáte tma a oni kývají: Ano světlo

Jak veliký je ten náš Kája

Náš náš náš námi ochočený

Na smrti je nejhorší ta bezmoc

Vůči vykradačům hrobů

Ale my víme o kom jste zpíval

My tu rakovinu známe

kryl

—————————————————————————————-