• Kronika 29.07.2009

    khb

     

    29. července 1856 podlehl tuberkulóze jeden z nejvýraznějších českých básníků a novinářů, jehož význam pro kulturu i politiku časem spíše narostl a stal se do značné míry legendou. Karel Havlíček Borovský, ostrý kritik každého kýče a laciného sentimentálního vlastenčení byl mnohokrát zneužit právě pro kýčovité a sentimentální pojetí patriotismu a malicherného českého politikaření. Mrtvý lev se stal potravou psů.

     

    khbl1

    Obávám se, že ve chvíli, kdy píši tuto vzpomínku a poctu svému oblíbenému autorovi, píší desítky xenofobiích a přízemních pisálků oslavné ódy na statečného českého žurnalistu, přičemž mu budou podsouvat vlastní komplexy. Dělo se to i v minulosti, ale naše doba plná nenávisti a probouzejících se šovinistických nálad tomu zvláště svědčí. Je škoda, že ani po více než sto padesáti letech se některé rysy české povahy příliš nevyvinuly k světové úrovni a vykazují přesně ty vlastnosti, které Havlíček kritizoval a jimž se vysmíval. Pro typický příklad zneužití Havlíčka a vulgární manipulace jeho osobností nemusíme chodit daleko: na šovinistickém a antisemitskými články oplývajícím portálu Altermedia je u hesla Karel Havlíček Borovský tento nenávistný výrok Jana Kopala:

    -

    “Pro někoho jsou významné osobnosti stojící u zrodu moderní české národní identity jen vlastenecko-obrozeneckým haraburdím 19. století, přitom nebýt jejich přičinění, nikdy by se nezrodila a nezrealizovala myšlenka samostatného českého národního státu.
    Na druhou stranu je přímo iritujícím zjištěním, že mají tu drzost si Havlíčka přisvojovat i dnešní ultraliberálové a kosmopolité, které jsou svými myšlenkami a skutky jeho zhmotnělou antitezí. Vrcholem jsou oslavné tirády ve štvavém antinárodním plátku zvaném Respekt.”
       

    -                          

    Pro mne je naopak iritující, že na tyto bulvární extrémistické stránky zcela vážně míří odkaz z všeobecně rozšířené a populární encyklopedie Wikipedie. Ukazuje to na naprostou ztrátu soudnosti a kritického myšlení v naší postmoderní společnosti. Udělat z Havlíčka šovinistu je, jak se zdá, dnes stejně snadné jako před sto lety, dnes je to ovšem o mnoho nechutnější, neboť nyní je zde Havlíček představován nejen jako šovinista, ale dokonce třebas jako předchůdce neonacistů. Komunisté se také pokoušeli udělat z Havlíčka svého kumpána ve stylu: koho neumlčíme, toho si ukradneme. Tento princip je oblíbený stále. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, nevyšly ještě havlíčkovské ódy našich žertovných neofašistů, ale troufám si předjímat, že to bude totéž v bleděmodrém. (Ostatně všichni tito šantalové se již pokoušeli ukrást pro sebe nepříklad Jana Husa, Jana Palacha nebo Karla Kryla i jiné osobnosti se stejnou nestoudností. Hyeny si vždy počkají, až je oběť mrtvá)

    Dnešní neofašisté a neonacisté si z Havlíčka také rádi berou jeho údajný antisemitismus. Tato otázka mě zvlášť zajímala, i vyhledala jsem si ony inkriminované texty. Inu, není toho mnoho, o co by bylo možné taková tvrzení opírat. V mládí napsal Havlíček několik kritických poznámek na adresu Židů, jejich razance je však o mnoho slabší než jeho současná kritika Čechů. Například v roce 1846 v recenzi na česky psanou básnickou sbírku pražského německožidovského básníka Siegfrieda Kappera České listy strhal Kapperovy literární pokusy a snahu spojit židovskou kulturu s kulturou českou. Tehdy Havlíček kritizoval českožidovské hnutí, ovšem z pozice, kterou bychom mohli směle nazvat sionistickou, kdyby ten pojem již v té době existoval. Havlíček nabádal Židy, aby se raději angažovali ve svém vlastním národním obrození a oživili svůj jazyk i tradice.  V článku Emancipace Židů uveřejněném ve Slovanu 12. října 1850 Havlíček shrnuje svůj postoj k soužití Židů a Čechů z obecně liberálních a humanistických pozic: “… při dobrém, rozumném a poctivém rozvážení celé věci nemůžeme být jakož liberální a o rovnoprávnost bojující lidé proti Židům,” a předkládá celou řadu argumentů, proč je nutné na negativní vlastnosti některých Židů pohlížet jako na důsledek dlouhého pronásledování utiskovaného národa, o němž zde píše se sympatiemi a zřejmou solidaritou, a nikoli jako na neměnný a všeobecný rys národní povahy.

    Dnešní rusofilové by si také z Havlíčka mnoho vzít nemohli: jeho rozčarování Ruskem bylo hluboké a jednoznačné. V roce 1842 odjel do Moskvy, kde pak působil jako vychovatel. Poznání reality ruské společnosti a její strnulosti, striktní hierarchizace, i velmocenských ambicí této zaostalé mocnosti vedly Havlíčka k radikálnímu zavržení ideje panslavismu a k varování před jakýmikoli nadějemi vkládanými do velkého slovanského bratra na východě. Po návratu tyto své úvahy vydal v publikaci Obrazy z Rus. Dějiny mu daly mrazivým způsobem po stu letech za pravdu v podobě brutální okupace a čtyřicetileté nadvlády. Je děsivé, že ještě více než jedno a půl století po Havlíčkově svědectví existují u nás lidé, kteří obhajují proruskou politiku, přehlížejí hrůzy, které postihly naši zemi vinou oné východní velmoci, a oživují všeslovanskou ideu.

    Vlastenečtí žvanivci různých barev by také u Havlíčka neuspěli. Dělal si z nich legraci již v devatenáctém století, dnes je jejich zastydlé horlení ještě komičtější. Strach z neznámého, zahleděnost do malých poměrů českého měšťáckého mikrosvěta, to byly komplexy, které již v devatenáctém století brzdily rozmach skutečného národního života a vedly k provinčnosti a zaostalosti postobrozenecké kultury. Víme, že to Havlíčkovi dost lezlo na nervy. Tento český žurnalista byl do značné míry světoobčanem, zajímal se o světové dění, sledoval úsilí jiných národů o osvobození, znal několik jazyků i dění ve světě. Chtěl, aby jeho krajané měřili své kvality v evropském kontextu a nedýchali si na dušičku v ubíjejícím sebeuspokojení. Především ale byl sám sebou, přesahoval zdejší poměry a nenechával se zaškatulkovat do dogmatického vlastenčení.

    -

    borova

     

    V havlíčkovské legendě si přichází na své také masochistické zdůrazňování utrpení a oběti. Havlíčkovy články již skoro nikdo nečte, ale jeho tragický osud rozcitlivuje senzitivnější povahy, což nechci nikterak odsuzovat nebo zlehčovat, ale tato věc může být rovněž zneužívána. Argument: “Heleďte, jak dopadne každý, kdo se pokusí veřejně vystoupit. Radši držme hubu,” je v našich poměrech poměrně oblíbený stejně jako únavné opakování iracionálního výroku: “Jsme malý národ, co naděláme.” Z oběti tuberkulózy, nemoci tehdy dosti rozšířené, se stal “mučedník” a tento termín byl poněkud nadužíván. Havlíčkovi přinesl sympatie, defétistům pak argumenty. Efektní legenda však nikterak nepomohla jeho dceři Zdeňce, která byla sice oslavována jako “Dcera národa”, ale stejný “národ”, či spíše několik osobností, které se pasovaly na jeho zástupce a “adoptovaly ji”, jí zničil osobní život, neboť tito přední vlastenci nedovolili, aby šla za svými vlastními cíli. Tragický osud významného literáta se stal pouhým vyprázděným kýčem. Pokrytectví a bezohlednost také zůstaly v naší společnosti přítomné dodnes.

    -

    lavradetail

    Všeobecně se ví, jakého přivítání se dostalo Havlíčkovi po návratu z Brixenu. Kromě několika nejbližších přátel se k němu nikdo nechtěl hlásit a bývalí zapálení vlastenci raději přecházeli na druhý chodník, aby s ním nebyli viděni. Ani v tom se lidé příliš nezměnili, stejnou zkušenost udělal nejeden z nás po sovětské okupaci nebo po podpisu Charty 77. Češi určitě nejsou o mnoho zbabělejší než jiné národy, ale ve své většině zbabělí jsou stejně jako jiní. V něčem nad jiné národy dokonce vynikají. Zbabělost totiž mnozí vypracovali k neuvěřitelným finesám a nejen to, umějí ji i pěkně rozumně zdůvodnit. Jde to tak daleko, že v kritických obdobích dějin zavrhují každého, kdo sketa není. Své hrdiny popravují nebo zavírají do vězení a zapomínají na ně, pokud to nejde, posmívají se jim a shazují je. I dnes najdeme množství útoků proti chartistům, kteří si troufli kritizovat vládní moc, zatímco jejich dnešní kritici hrdinně mlčeli.

    -

    Karel Havlíček je bezpečně mrtvý, bude tedy zneužíván pro potřeby nacionálního kýče. Desítky komentátorů budou vyzdvihovat jeho vlastenectví, jeho heroický a tragický osud. Mnozí z nich dnes plivou na současné básníky a na skutečné vlastence, neboť je snazší přilepit se ke slávě někoho již zemřelého, než pracovat poctivě na vlastním díle a strpět kritiku současníků. Dokud Havlíček žil, lezl na nervy mnohým vlastencům, neboť si z nich dělal legraci. Odkrýval jejich povrchnost, šovinismus, amatérismus. Dnešní šovinisté se již nemusejí obávat jeho kritiky, budou se tedy přiživovat. Mrtvý lev se stane potravou psů.  

    ———–

    Dílo KHB:

    ·  Epištoly kutnohorské

    ·  Obrazy z Rus

    ·  Tyrolské elegie

    ·  Král Lávra

    ·  Křest svatého Vladimíra

    ·  Epigramy

    ·  Duch Národních novin

     

    Obrázky jsou převzaté z publikace:

    Novák, B., Žantovský J.: Karel Havlíček Borovský 1856 – 1956, Havlíčkův Brod 1956.

    •  Portrét Karla Havlíčka Borovského od francouzského malíře Henri Lehmanna z 2. června 1849
    • Kostelík sv. Víta v Borové
    • Havlíčkův rukopis Krále Lávry


    Související článek:

    František Kostlán: Karel Havlíček Borovský žije! Prozradil to Elvis Presley

    ———————————————————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 8:00

  • 8 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Ondřej Wolf Says:

      “Hřmi Perune, na můj svátek, místo kanonády,
      pak si se mnou můžeš vypít šálek čokolády.”

      Jakoby K.H. Borovský předznamenával…..
      Ondřej

    • Věra Tydlitátová Says:

      Škoda prachu, dost ho padne
      v bitvách u armády…

    • Blechová Hana Says:

      Modli se Čechu,
      k svatému Vojtěchu
      by tě svobodné národy
      vzaly do cechu.

      Tak když jsi, Věruško, zabrousila na KHB, pak dovol maličko z něj vybrat a připomenout těm, kdož stále ještě vrčí protievropsky a protiamericky.
      Bleška.

      (Nemyslím tím ty, kteří mají konkrétní věcné výhrady k LS, myslím ty, kteří by nejraději viděli ČR opět v bratrském obětí s ruským medvědem.(nebo dnes Rusem Medvěděvem?).

      A jinak díky, jsi zlatá, že vždycky někoho milého připomeneš, skvělá práce.

    • Jan Kvapil(Podol) Says:

      Paní Věro,děkuji za článek o KHB,přesně vystihuje skutečnost.
      Zdraví Jan Kvapil

    • originalni demokrat Says:

      Ano, z K.H. Borovského udělali jeden velký mýtus a mučedníka. Faktem je že chtěl zrovnoprávnit české země v rámci Rakouska-Uherska a nebyl slavjanofil. A v hotelu v Brixenu se měl dobře, nicméně se mu tam nelíbilo, když štváči z revoluce dostali amnestie a on tam musel trčet. Dostával tam rentu, stýkal se s majiteli hotelu. Dokonce bylo těžké ho vůbec nějak umlčet, zavřít ho do vězení dle tehdejších zákonů nemohli tak nakonec byla jediná šance ten Brixen. A to jen díky mimořádným opatřením tehdejší revoluční doby se tam dostal. I dnes se vše popírá. Popírá se loajalita Palackého k Rakousku atp. Jsem rád že lidi píší takové osvětlující články. Pravda musí vyjít najevo a třeba si Češi uvědomí, že tím, že rozbili obrovskou monarchii, zapříčinili nástup nacismu a komunismu do střední Evropy… uvidíme za 20 let…

    • Blechová Hana Says:

      Persi,
      myslím, že Věruš má vzácný dar - pokud má někoho ráda, dokáže ho nádherně všem představit, dokáže najit nejlepší způsob, jak vyzvednout vše pozitivní, a to ještě navíc naprosto nenásilnou, velmi přítažlivou, čtivou formou. To je u pedagoga snad ten největší kapitál, nejlepší předpoklad úspěšnosti, nejvzácněší schopnost.
      A klidně to můžu říct nahlas, Věruška nemá ve zvyku se po zasloužené chvále nafouknout a takzvaně škrtat nosem o strop. Je prostě naše sluníčko, báječná, jedinečná.
      Bleška.

    • ivo Says:

      Obrázek Havlíčka, kterak hladov a nemocemi vyčerpán píše v třeskutých alpských mrazech své knihy, patří dnes opravdu jen do obrozeneckých knih 19.století.Rakouský režim vyměřil svému vězni podporu ve výši 400 zlatých ročně( později po protestech zvýšeno na 500, což byl plat tehdejšího vyššího státního üředníka).Zprvu bydlel Havlíček v luxusním hotelu U Slonů, ale po měsíci přestěhoval do podnájmu.Když za ním po půl roce přijela manželka Julie s dcerkou, pronajal si Havlíček domek v komplexu zmiňovaného hotelu.Rodina si na domácí práce držela služku a teplá jídla si většinou nechávala přinášet z hotelu U Slonů…plícní tuberkulózou manželka nakazila nejen manžela ale i svou jedinou dceru Zdenu… Vyuka literatůry na středních školách Vladimír Prokop k tomu jen dodat že průměrný plat byl 150zl.ročně a kdo se oháněl od rána do noci vydělal 180 zl. ročně a za tvrdou práci!!!

    • Věra Tydlitátová Says:

      Ano, dobře a velmi podrobně o tom píše Jiří Morava v knize C. k. disident Karel Havlíček. Také sám Havlíček v dopisech popisuje svůj pobyt v Brixenu jako vcelku příjemný čas (až na to, že se mu hodně stýskalo). Konal dlouhé výlety do hor, dokonce si nosil skalničky a pěstoval si je u domu. Když za ním přijla rodina, pochvaloval si, jak jim to v horách prospívá. Rozhodně to nejsou nějaké ufňukané stesky, ale veselé popisy života v krásné krajině.

 

Říjen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031  

Archivy