• “Brejden, pane, jak se máte?” “Ále špatně, pane, zanic to nestojí.” “Nono, a co vám chybí?” “Ale to víte, starostí je –” “Copak vy víte o starostech, pane! Já bych chtěl bejt na místě.” “To byste to chyt! A jak se vede vám?” “Ale to víte, bídně. A co zdravíčko?” “No taktak. A rodina zdráva?” “Ještě to ujde. No tak máucta.” “Služebník.”

    capek

    To je normální československý rozhovor, který by měl stát hned na první stránce každé praktické cvičebnice jazyka českého. Téměř bez výjimky prvním slovem propuká náš člověk v nářek a stížnosti na svůj osud; obyčejně tím získá jakýsi rozběh, aby mohl v dalším hovoru nadávat obecně na mizerné poměry, na tu lumpárnu a na jiné veřejné záležitosti; ale to už je jiná kapitola.

    Ze zvláštního národního zvyku nám nejde jaksi z krku, abychom řekli, že se nám vede docela dobře, nebo že to ujde, nebo že by to mohlo být horší. Víme, že se nás náš bližní nevyptává ze soustrasti; nedomníváme se, že ho svou pochmurnou odpovědi nějak dojmeme. Vzdálený pozorovatel by mohl soudit, že máme vrozený strach ze svých bližních, že jim na potkání naznačujeme svůj těžký osud jen proto, aby nás ušetřili nebo aby si snad od nás nechtěli vypůjčit; nebo že chceme odvrátit jejich zlobu a závist, nebo že se hledíme před nimi ponížit, aby jejich postavení a štěstí vyniklo tím zářivěji. Ale my si nenaříkáme sklíčeně; my si naříkáme okázale; my se jaksi honosíme svými starostmi a bědami; my tvrdíme svému bližnímu do očí téměř s opovržením, jemu že se tak všivě nevede, kdepak, holenku! My známe život, protože se nám vede špatně; my jsme chlapíci, protože si máme, panečku, nač naříkat. Kdyby se nám vedlo obstojně nebo kdybychom byli celkem spokojeni s tím, jak se máme, pak to není naše zásluha nebo úspěch, nýbrž z pekla štěstí a taková nějaká povrchnost nebo prostopášnost. Vážný člověk, pane, má jenom starosti a trampoty.

    Ale nejzvláštnější je, že to je vlastně jenom taková forma. Trpíme-li opravdu ať nemocí, nebo láskou, nebo bídou, zamlčujeme to s jistou cudností utrpení; nehlásáme lidem na potkání, že v nás doktor našel rakovinu jater nebo že se můžeme zbláznit žárlivostí na svou manželku. Trpíme-li nejhůř a ptá-li se nás někdo, jak se nám vede, řekneme plaše “děkuju za optání” nebo tak něco vyhýbavého. Pokud si zplna hrdla naříkáme, že se nám vede špatně, vede se nám, zaplaťpánbu, ještě dobře. Řekne-li nám náš bližní, že se mu vede dobře, vyvolá v nás bezmála podezření, že před námi zapírá nějaké zatracené starosti; že to s ním nějak smrdí.

    Jsme národ naříkačů; obyčejně se setkáváme, jen abychom si navzájem pobědovali, že se nám vede mizerně, ačkoli nás vlastně nijak nezajímá, jak se tomu druhému vede; je to už jen taková formalita, tak jako když Angličané mluví o počasí. Upřímně řečeno, ozývá se v tom spíše snaha jevit se malým a ubohým než skutečná nespokojenost; je v tom taková vnitřní nesvoboda a nedůvěra. Jako naše pozdravy, tak i naše konverzační zvyky ukazují, že snáze se mění státy a ústavy, zákony a řády než lidské mravy; podrželi jsme zvyky malého, ublíženého, reptajícího poddaného, jehož první slovo je nějaká bezmocná stížnost a jemuž beztoho nikdo nevěří. Ostatně ani nečekáme, že nám někdo bude věřit.

    Tak tedy: Jak se vám vede?

    Červen 1928
    ———————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 6:00

  • Comments are closed.

 

Listopad 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930  

Archivy