• 100_4120

    Čím to je, že letní dny, které už uplynuly, jsou vždycky nějak dobrodružnější, zářivější, voňavější, bylo více času, děly se zázračné věci? Proč už dnes prázdniny nejsou to co dřív? Ještě před pár lety to všechno bylo tak nějak jiné… Už jenom ta voda! Bývala modřejší, čistší, plná života…Potoky, prameny, rybníky, řeky, moře.

    … 

    Na svahu zalesněného vrchu Čilina bývala studánka. Vždycky jsem se tam napila, i když jsem neměla žízeň. Byl to prostě zážitek a patřilo to k letnímu dni. Jednou jsem se naklonila nad hladinu a už už jsem začala pít, když vtom se ze dna zdvihla velká žába, vyděšená víc než já a zoufale mlela nohama. Strašně jsem se lekla toho obrovského zeleného skokana, který v zetlelém listí na dně nebyl vidět a kdoví kolikrát jsem už pila tu vodu, kde se máčel. Bylo mi asi šest let a už jsem věděla, že to není jen tak, že ta žába určitě nechodí čůrat na břeh. Ale dědeček mi vysvětlil, že do každé studánky žába patří, že čistí vodu a že to čůrání nestojí za řeč a nikomu ještě neublížilo. No fuj! Ale ze studánek piji dál, žába nežába. 

    zabak …

    Občas jsem chodívala na ryby se strýčkem Pepíkem, sedali jsme nad zářivými  hladinami a já  se  nechávala pohlcovat  podivnou primitivní  vášní,  která  měnila  mou  povahu  tak,  že já, milovnice zvířat, jsem bez  zachvění napichovala a navlékala žížaly na háček a  vraždila  ulovené  ryby a drala z nich lepkavé šupiny a vytrhávala jejich vnitřnosti, až jsem měla ruce celé od krve. Ale k rybaření  patřilo i to pomalé a slastně uspávající přemítání nad lesklou  vodou, šplouchání vlnek v bahnitém břehu, modrý záblesk ledňáčka, ty zámlky mezi řečí, vzpomínky na dřívější lovy, radost  ze stmívání a z vůně rákosí. Strýček Pepík, vlastně to byl prastrýček - bratr dědečka, byl švec a nepotrpěl si na složité řeči, ale byl nadšený z vody, zvířat a stromů a o tom všem uměl krásně vyprávět. A  když se setmělo, zapálili  jsme na břehu svíčku a čekali, jestli nepřijdou noční ryby. Se strýčkem bylo výhodné chodit na lov, protože jsem vždycky něco chytila. Na břehu jsme rozdělali ohýnek a pak se večerem  nesla vůně pečených ryb a oslavovali jsme své zázračné rybolovy. Naposledy jsme byli se strýčkem Pepíkem na Borku a nachytala jsem v rybníce tři stříbrné cejny a malého kapříka. Už je to asi třicet let. 

    100_4121 

    A ta posedlost nekončila u udice, ale hltala jsem ryby v kteroukoli denní i noční dobu  v jakékoli úpravě. A mlsně jsem čítala o Japonsku, kde tak rafinovaně a krásně upravují rozličné mořské tvory, snila jsem o pikantních těstíčkách  a o bílém  masíčku,  chapadýlkách  a  klepýtkách, o pestrých ozdobách  ze zeleninek a řas a o úžasných omáčkách  na bělostné rýži. A o zemi, která je celá z ostrovů a nad ní vychází velké červené slunce. A po břehu chodí dámy se slunečníky a obdivují pokroucené černé borovice. A stále jsem toužila po moři. Když byl můj dědeček v zajetí na Sardinii, než vstoupil do italských legií, říkal mu jeho turecký kamarád: “Carlo mio, vy u vás doma nemáte moře? Tak do takové divné země se raději nevracej.“ Mnohokrát si  na ta moudrá slova  dědeček vzpomněl, když pak přišel Hitler a po něm komunisti a pak okupanti s pěti armádami, mnohokrát si povzdychl: “My bychom měli  krásnou vlast,  jen kdyby byla ostrovem  v moři,  bez sousedů, uprostřed vody.“

     

    leknin …

    Jako dítě jsem se často o prázdninách toulala po polích pod  Vršíčkem a  sbírala kulaté  kamínky. Při troše štěstí když  jsem je  rozbila, našla  jsem uprostřed  mušličku nebo dokonce trilobita. To byl teprve ten úžasný úlovek z pravěku! A tak mi dospělí řekli, že jsme tu kdysi měli  moře, naše vlastní opravdové moře. Stačí se zasnít a už vidím měkké písečné dno ozářené sluncem, mělčinky laskané  mírnými vlažnými proudy a vlnkami a stovky čilých tvorečků, kteří víří množstvím nožiček a pozadu nebo bokem jako raci mizí zavrtáni do teplého písečku.  Mimochodem: jak by asi chutnal trilobit?

    100_4118…..           

    Od té doby jsem byla u mnoha moří a stála na březích různých slavných řek, sjížděla peřeje a jezy, pila jsem z různých pověstných, léčivých, ba i zázračných pramenů, brodila se přes všelijaké potoky. Ale ty prázdniny už stejně tak nějak nejsou to, co byly dříve.

    —————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 8:00

  • 2 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Martina Durdovic Says:

      Věruš, to je krása! Text i fotky!!!! A tedy překvapila jsi mě s tím rybolovem:o) Hodně věcí o tobě nevím:o)

    • Martina Durdovic Says:

      Jo a k těm prázdninám - myslím, že to závisí jen na nás, jaká bude voda, jaký vzduch, jak nám prostě bude na duši i na těle. Jak říká Arnošt Goldflam - kyždý svého štěstí strojvůdcem.

 

Duben 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930

Archivy