• 1308-meil-07a

    “V Osvětimi jsem byla dva týdny. Panoval tam strašný hlad, ponižování a bití bylo na denním pořádku. Po čtrnácti dnech mě poslali do koncentračního tábora v Rawensbrücku. Tam jsme my ženy musely nastoupit nahé před lékaře SS. Po prohlídce nás naložili do vagónů a skončily jsme v německém Barthu, kde jsme pracovaly v podzemních leteckých továrnách. Ke konci války nás esesáci hnali do lesů v okolí města, kde nás chtěli postřílet. Události ale šly tak rychle, že už to nestihli. Válku jsem vlastně přežila jenom souhrou náhod.”

    Tato slova jsou jenom nepatrným úryvkem děsivého příběhu, který mě před třemi lety vyprávěla paní Věra Dvořáková-Schulhofová. V koncentračních táborech byl zavražděn její bratr, otec i matka. Na mnoha schůzkách v jejím bytě vyprávěla celé hodiny všechno co prožívala po nacistické okupaci její rodina. Pamatovala si i nepatrné detaily z Terezína, z Rawensbrücku i z období kdy si poprvé musela našít na oděv žlutou hvězdu z nápisem Jude. Později se mi svěřila, že nic nezmizelo z její paměti. Konce války se dožila jako dvacetiletá dívka. Svůj příběh mi vyprávěla jako třiasmdesátiletá dáma. Na její blízké i na koncentrační tábory se jí vracely vzpomínky téměř denně. Šedesát tři let.

    O něco později jsem si ve Španělské synagoze na Jom Kipur prohlížel řady sedících lidí. Synagoga byla zaplněná do posledního místa. Rodiny, senioři, studenti, děti. Přistihl jsem se při myšlence, že takto nějak to muselo vypadat před válkou, když zde svátky slavili naši předci. Lidé jako jsme dnes my. Díval jsem se na svoji dceru, na svoje přátele a bylo pro mě nepochopitelné a šílené, že by je někdo nahnal do dobytčáků a odvezl kamsi do neznáma. Jenže: těm lidem před námi se to stalo a okolí mlčelo. Jak by to asi dopadlo dnes, zastal by se nás někdo? Tuto otázku jsem si kladl od té doby mnohokrát.

    Uběhly tři roky a už jsem si zvykl, že na internetových neonacistických portálech jsou Goebelsovy projevy, program Národního odporu na zavedení nacistického režimu v Česku, nové seznamy českých a slovenských Židů i antisemitismus v té nejryzejší podobě. Zvykl jsem si i na záběry z neonacistických akcí a koncertů ve zprávách. Přiznám se, že jsem prožíval neuvěřitelně frustrující okamžiky, když jsem viděl, jak nacisty v ulicích při pochodech chrání policie, a jak holohlavci na závěr akcí skandují chlapci děkujem! Jak se ale asi museli cítil lidé, jako byla paní Věra a ostatní, kteří na vlastní kůži zažili, co znamená, když se tyto kreatury dostanou k moci? Arnošt Lustig to nedávno řekl přesně: je to, jako by vám sypali sůl do otevřené rány.

    Události 10. listopadu 2008 v Praze a tisíce lidí v Majzlovce i na Staroměstském náměstí jsem proto vnímal mimo jiné i jako částečnou odpověď na svoje otázky a obavy, které mě kdysi ve Španělské synagoze přepadly. Veřejnost vyšla do ulic a dala jasně najevo, že fašisté v Česku nemají místo. Když za několik dní ohlásil známý neonacista Bureš další akci podobného charakteru tentokrát v Plzni, moje pochybnosti se opět vrátily. Praha je hlavním městem a její bývalá židovská čtvrť je světoznámá. Plzeň je městem významným, ale menším. Společně s mnoha lidmi jsem cítil, že Praha byla pouze generální zkouškou. Ještě týden před 19. lednem se množily naše skeptické úvahy a všechno nasvědčovalo tomu, že ulicemi Plzně i kolem Velké synagogy bude pochodovat zástup neonacistů, opět chráněn příslušníky policie.

    Dnes ovšem musím přiznat, že jsem se mýlil. Po provolání Ligy proti antisemitismu začaly bít na poplach aktivisté nejrůznějších organizací, velmi razantně mobilizovaly veřejnost všechny církve. Plzeňští občané prostě vzali zdejší židovskou obec doslova pod svoji ochranu. Plzeňský primátor se rozhodl k odvážnému kroku a pochod neonacistů zakázal. Bylo úžasné vidět, kolik lidí vyslyšelo výzvu Ligy proti antisemitismu a Federace židovských obcí a přišlo v sobotu před Velkou synagogu. Mohli sedět doma v teple a nějací Židé by jim mohli být ukradení. Přesto přišli. Shromáždění provázel mimořádně silný duchovní náboj. V okamžiku, kdy Věra Tydlitátová pronesla parafrázi věty ze Starého zákona: “Toto jsou naši braři a naše sestry,” a z davu lidí se ozval potlesk a hlasitý výkřik ANO!, roztřásla se mi brada. Jako věřící jsem přesvědčen, že kadiš z úst vrchního rabína pana Sidona i všechna slova, která na pietním shromáždění zazněla, slyšeli a vnímali i plzeňští Židé, kteří holocaust nepřežili. Byli tam spolu s námi.

    Je mi jasné, že nic nekončí a že neonacisté i jejich otevření i utajení podporovatelé (možná i řadách úředníků) nesloží zbraně, a zřejmě nás nečekají lehké okamžiky. Jednu věc ale po Praze a Plzni vím jistě. Společnými silami se nám všem podařilo vyburcovat a upozornit slušné občany na nebezpečí, které si možná ještě nedávno neuvědomovali. I díky tomu dnes Židé v Česku ví, že už nejsou sami. Že společnost v případě ohrožení vytvoří kolem nich bezpečnou bariéru…

    —————————————————————————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 1:28

  • Comments are closed.

 

Srpen 2018
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Archivy