• staronova_velka

    Od poloviny září až do začátku řijna ožilo Staré město pražské nebývalým ruchem. Ulicemi někdejšího židovského gheta se nesl pozoruhodný zvuk šofarů, do synagog přicházely svátečně oblečené židovské rodiny a v podvečer se nesla ulicemi vůně svátečních specialit židovské kuchyně. Členové pražské židovské komunity, tak jako jejich souvěrci na celém světě slavili Vysoké svátky - Roš Hašana a Jom kipur. Pouhých několik dní po jejich skončení přichází další významný svátek  Sukot.

    Od roku 1992 řídí duchovní život Pražské židovské obce , i celé české a moravské židovské komunity, vrchní zemský  a pražský rabín Karol Efraim Sidon. Jako náboženská autorita vede náboženský život pražské obce, účastní se mezinárodních konferencí doma i v zahraničí a  jako jejich náboženský představitel reprezentuje Pražskou židovskou obec a Federaci židovských obcí.   Účastní se práce jejich vedení a prezidia, spolupracuje s Rabínským soudem pro Prahu a vydává certifikáty kašrutu pro výrobky, vyrobené v ČR. K jeho povinnostem patří výchova, přednášky, návštěvy židovských obcí v ČR, vedení bohoslužeb ve Staronové synagoze, vydávání certifikátů pro výrobu košer potravin a nápojů atd.

    Židé v září oslavili tzv. Vysoké svátky - Roš hašana a Jom kipur.  Vzápětí další významný svátek Sukot. Všichni věřící se pečlivě  na tyto svátky připravují a do synagog jdou  i lidé, kteří přes rok na bohoslužby chodí velmi málo nebo vůbec. Čím jsou tyto svátky pro Židy tak důležité ?

    Všechny tyto svátky jsou předepsané v Tóře. To znamená, že pro každého Žida je povinností tyto svátky světit. Roš hašana (Nový rok) a Jom kipur (Den smíření) jsou jako dny Božího soudu a usmíření počátkem a koncem deseti dnů pokání. Svátek Sukot naproti tomu je třetím z poutních svátků, kdy je v době existence jeruzalémského chrámu povinností každého Žida putovat do Jeruzaléma. Pesach na jaře, v měsíci Nisánu, Šavuot v měsíci Sivánu a Sukot na podzim, v měsíci Tišri připomínají východ z egyptského otroctví, darování Tóry na Sinaji a pevnou víru ve vykoupení. Mají proto poněkud jinou symboliku a jiný obsah, než takzvané Vysoké svátky.

    Na Roš hašana slavíte příchod nového roku. Letos se v židovském kalendáři píše rok 5 770. Pro mnoho lidí je to trochu záhada a kladou si otázku, jak vlastně Židé k tomuto číslu přišli.

    Počítáním, tedy způsobem velmi jednoduchým. Od stvoření člověka až do první zkázy Chrámu a návratu z babylonského zajetí se počítá podle údajů uvedených v Tóře a dalších knihách Tenachu (hebrejské Bible), a pak navazují jiné údaje a výpočty, které jsou kompatibilní s historickými údaji.  Základním bodem je ale stvoření člověka, takže když srovnáme rok 3760 židovského letopočtu se současnými vědeckými znalostmi o dějinách člověka na této planetě, dostáváme se s Adamem a Evou do počátků nejstarších civilizací v Sumeru a Egyptu, což mimochodem také naznačují čtyři řeky, pramenící v Edenu, z nichž přinejmenším dvě jsou nesporně identické s Eufratem a Tigridem.

    Česko letos oslaví dvacet let od pádu komunistického režimu. Patřil jste mezi známé disidenty a po letech pronásledování jste nakonec v roce 1983 musel odejít do emigrace. Co všechno prožívá člověk, který má malé děti, rodinu a rozhodne se odejít do cízí země ?

    Samozřejmě to nebyly lehké měsíce rozhodování. Jsou to okamžiky, kdy člověk má na vybranou mezi různými nepříjemnými věcmi. Nakonec si jednu z těch nepříjemností vybere, protože jinou možnost prostě nemá. Každý si v takové situaci volí sám. Podle svých možností, situace, podle vnitřního ustrojení a podobně. Nikdo tedy nemůže říct, že cesta, kterou si zvolil, byla ta nejlepší, je to jen cesta, vedoucí tam, kde je. Proti jiným lidem jsem měl také rozhodování o něco snadnější. Jel jsem vlastně studovat judaistiku, a to se záměrem, že se vrátím. Kupodivu jsem předpokládal pád komunistického režimu a chtěl jsem využít posledních let, kdy se ještě mohu něco naučit, k tomu, abych byl po jeho odchodu něco platný židovské komunitě v Praze. Samozřejmě jsem ale nepočítal s tím, že se tady stanu rabínem.

    Jak jste vnímal první okamžiky v emigraci?

    Dnes si málokdo uvědomuje, jaký je rozdíl mezi tím, když někdo odjíždí do světa jako emigrant, a  tím, když lidé svobodně odjíždí do ciziny jako občané suverénného státu. Je rozdíl mezi občanem, který přijede do cizí země, a je bezprizorním žadatelem o politický azyl, zbaveným všeho, co je mu oporou, včetně přátel, řeči atd. I po získání azylu je v nejlepším případě odkázán na dobrodiní hostitelské země, a i když se tam k němu chovají lidé slušně a ohleduplně, ocitá se společensky na nižší společenské úrovni, než má politický vyvrhel ve své původní vlasti. To je základní pocit, který si dnes už nikdo, kdo si zvolil tuto cestu za komunistů nebo kdykoli předtím, neumí představit. Navíc jsme přijeli ze světa chronického nedostatku do světa nadbytku, a než si člověk zvykne, tak to působí strašlivě depresívně. Alespoň já jsem to tak zpočátku prožíval.

    Studoval jste judaismus v Německu a později v Izraeli. Jaké pocity jste měl, když jste poprvé přijel do Jeruzaléma, tedy na místo, které má pro všechny Židy velmi hluboký duchovní význam?

    To by bylo na značně dlouhé povídání a proto to velmi zkrátím. Můj základní pocit byl takový, že jsem objevil místo a mezi lidi, kde se cítím dobře. Dokonce bych řekl, že tento pocit není omezen pouze na Židy.  Přese všechno, co se tomto místě píše, co se o tomto místu vypráví a co jste si o něm dříve myslel, máte prostě intenzivní pocit, že jste na velmi pozitivním, příjemném a kupodivu bezpečném místě, obklopen velice živými lidmi, s nimiž navíc jako Žid sdílíte mnohé z toho, co nemůžete sdílet s nikým jiným.

    Mezi Vašimi přáteli se dodnes traduje kuriózní historka z doby, kdy jste se nesměl živit jako spisovatel a pracoval jste v trafice. Státní bezpečnost tehdy zabavila při domovní prohlídce v bytě Ludvíka Vaculíka jeho fotografie imtimního charakteru. Režim tehdy proti Vaculíkovi rozjel mohutnou kampaň a v jejím rámci rozeslal tyto snímky stovkám jeho přátel a nařídil jejich zveřejnění v tisku. Když jste zjistil, že jsou otištěny v týdeníku Ahoj na sobotu, začal jste je v trafice vystříhávat. Policajty to prý rozzuřilo do nepříčetnosti…

     Ta historka je pravdivá a odehrála se v kiosku u Jindřišské věže. Je tam u stanice tramvaje dodnes, i když dneska vypadá jinak a prodávají se tam jiné noviny a cigarety. Jednoho dne jsem přišel do práce a zjistil, že je v tomto týdeníku článek se zmíněnými fotografiemi. Kdybych bych chytřejší, tak jsem celý balík popadl a vyhodil. Já jsem ovšem byl po ránu zmatený, co si s tím mám počít. Jako zaměstnanec jsem časopis měl prodávat, a jako Vaculíkův přítel jsem tohle svinstvo nesměl šířit. Tak jsem vymyslel řešení, že jsem ty stránky s fotografiemi a článkem vystřihával a takto upravený jsem časopis prodával, ovšem jen lidem, které jsem od vidění znal, ostatním jsem zapíral, že ho mám na skladě. STB samozřejmě dobře věděla, že tam pracuji, a tak jsem věděl, že si bude chtít kolportaci svého díla kontrolovat. Když si tedy chtěl časopis koupit pěkně oblečený vyšší mládenec, kterého jsem tu v životě neviděl, řekl jsem si, ty, brachu, nedostaneš nic, ale za deset minut po něm se dostavila hezká nazrzlá slečna, již jsem také v životě neviděl, a té jsem přesto časopis prodal. Vzápětí jsem jí zahlédl, jak utíká k tomu mladíkovi a vítězoslavně mává Ahojem nad hlavou. Bylo mi jasné, že jsem udělal největší chybu svého života. Naštěstí za mnou přišel člověk s tiskárny s plnou taškou Svobodného slova a Lidové demokracie, takže jsem mu do ní narval všechny vystříhané časopisy včetně hromady vystříhaných cancourů a on to všechno odnesl dřív, než dorazila kriminálka. Nic už ve stánku nenašli, dokonce ani hlavní doličný předmět, ty nůžky, kterých si naštěstí nevšimli. Přitom vím, že ležely na horní poličce. Při výslechu pak jsem tvrdil, že nevím o čem mluví, protože prodávám, co mi dodají a balíky s tiskem jsou u stánku dřív, než ráno v šest přijdu. Vystříhat Ahoj mohl tedy kdokoliv, já ale určitě ne. To ale samozřejmě nebyl hlavní problém, během předběžného zadržení si mě vzala do parády STB, již zajímalo všechno jiné. Mimo jiné mi už tehdy navrhovali, abych se vystěhoval.

    Váš přítel Pavel Kohout vzpomíná na období po vzniku Charty 77, kdy komunistické úřady zahájily doslova teror proti jejím autorům i signatářům. V první vlně prý odešli do emigrace jeho přátelé Židé, nebo se stáhli do hlubokého ústraní. Vysvětluje si to tak, že jejich geny vycvičené po staletích pogromů, začaly hlásit nebezpečí nejvyššího stupně. Bylo to skutečně tak?

    To nevylučuji, ale nesmíte zapomenout, že tomu STB pomohla. Mimochodem zažil jsem okamžiky, kdy se Pavel Kohout, když mu zavraždili milovaného jezevčíka, rozhodoval, co dál. Byla to jasná výhrůžka a podobných signálů bylo v tu dobu, kdy se rozběhl projekt Asanace, bylo povícero. Do té doby kupříkladu nikoho při výslechu nemučili, nepřepadávali v průjezdu nebo doma, a najednou si to mohli dovolit, především ti z nich, kteří se zabývali undergroudem. Například velmi brutálně se vyšetřovatel choval k Vlastovi Třešňákovi, doma přepadli Zinu Kočovou a v průjezdu zmlátili Zdenu Tominovou. Ještě později se neštítili ani vraždy. Jenom hodně naivní člověk by se mohl domnívat, že jde jen o soukromé výstřelky některých sadistických estébáků. U policisty, byť pracuje pro STB, nelze předpokládat, že jedná bez rozkazu. Řekl jsem si, že pokud už jdou takhle daleko, tak to asi myslí vážně. Myslím proto, že tehdy odcházeli do exilu ti, kteří pochopili, že mají na vybranou mezi tím zůstat a skončit v kriminále, anebo tomuto nátlaku podlehnout. Říkal jsem si dobře, prostor vyklidím, ale využiji toho k dalšímu vzdělání, ale mnozí volili se všemi důsledky variantu zůstat nebo se pokoušeli stáhnout do ústraní. 

    Dvacet let od pádu komunismu zažíváme v České podivnou situaci. Mnoho lidí vyjadřuje své obavy z dalšího vývoje v naší zemi. Mimo jiné mají se bojí, že dojde k radikální změně české zahraniční politiky, pokud bude v čele státu Jiří Paroubek a začne naši zemi tlačit k Rusku, místo aby se ČR natrvalo usadila v západní civilizované Evropě.

    Domnívám se, že skutečné nebezpečí spočívá v něčem jiném. Pokud bude pokračovat ekonomická krize a bude mít horší průběh než si přejeme, tak spíše hrozí, že za vlády sociální demokracie přijde stát z logiky věci na buben. Potom to tady skoupí Rusové a máme je zpátky na jiný způsob. SocDem by měla být u moci jen tehdy, když je hospodářství stabilizované a je z čeho dělat líbivou politiku. Nechápu proto, proč se dere k moci právě teď.

    V některých komentářích zahraničních novinářů, kteří jsou trvale akreditováni v České republice, se objevuje konstatování, že se česká společnost silně odduševňuje. Z kapitalismu si prý vzala to nejhorší, což je například konzumní způsob života. Mnohým lidem začíná vadit stav české společnosti. Dokonce někteří začínají odjíždět do zahraničí s tím, že nechtějí aby tady vyrůstaly jejich děti. Jaký je váš pohled?

    Je to ještě pořád reakce společnosti na komunistický režim. Od jeho konce už sice uběhla poměrně dlouhá doba, ale skutečnost je taková, že když se otevřely nové možnosti, lidé jdou tím směrem. Snaží se buď z toho něco vytřískat, nebo to přežít. Lidé jsou najednou vrženi do materialismu jinak než tomu bylo před dvaceti lety. Pravda je bohužel taková, že naprostá většina lidí se přispůsobuje většinovým hodnotám. Menšina v každém druhu společnosti je jiná než většina a má i svůj hodnotový systém nastavený jinak. Tito lidé primárně nežijí konzumním způsobem života a jeho hodnotový systém je jim cizí. Z toho ale neplyne pro tuto menšinu nic jiného, než že by měla být  spokojená s málem, které je pro ni podstatné, a nemyslit si, že se většina začne chovat jinak, když hodnotový systém menšin nesdílí.

    Sociologové i politologové se zabývají otázkou, zdali je v ČR už fungující občanská společnost. Poukazují na to, že je na společnosti pořád vidět dopad padesátileté komunistické vlády, a lidé se teprve probírají z posttotalitní kocoviny.

    Lidé se nemění tak rychle. Vím například z Německa, kde jsem určitou dobu žil, že tam strašlivě dlouho trvalo, než se odvalil balvan tíže svědomí za druhou světovou válku a vyvraždění šesti milionů Židů, aby se dalo veřejně mluvit o německé vině. Proměna společnosti je pozvolná a to platí i o společnosti české. Pokud se ale u nás nic hrozného nestane, podobný kámen by mohla za nějakou dobu odvalit i česká společnost, trochu se porozhlédnout po světě a přiznat si věci, které si dnes přiznat není schopná. Prostě se podívat do zrcadla českých dějin a říci si: A hele, to jsem já! Bude to ještě chvíli trvat, ale tento okamžik přijde, až nebude tolik bolet.

    *****

    Vrchní zemský a pražský rabín, prozaik a dramatik, Karol Efraim Sidon se narodil 9. srpna 1942 v Praze. Jeho židovský otec byl roku 1944 umučen v terezínské Malé pevnosti. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Rok po absulotoriu pracoval v Československém rozhlasu, pak nastoupil jako dramaturg Státního filmu do Studia Jiřího Trnky a v bouřlivých šedesátých letech působil jako redaktor Literárních listů, Literárních novin a časopisu Listy. Po sovětské okupaci v roce 1968 se stal zakázaným autorem. Od roku 1969 pracoval v dělnických profesích a jako prodavač v trafice. Po podpisu legendární Charty 77 byl vyhozen i z tohoto místa a živil se jako topič. Od konce šedesátých let, působil v protikomunistickém disentu. Pro svoji činnost byl mnohokrát vyšetřován policií i Státní bezpečností a několik týdnů strávil ve vazbě. V roce 1983 donutila Karola Sidona StB k emigraci. Na několik let se budoucí vrchní rabín usadil ve Spolkové republice Německo, kde v Heidelbergu studoval judaistiku. Rabínská studia dokončil v Izraeli. Od 28. září 1992 působí Karol Sidon jako Vrchní zemský a pražský rabín.

    ——————–

    Původně psáno pro Prvnizpravy.cz

    Foto: Staronová synagoga v Praze

    ————————————————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 8:00

  • 2 Responses

    WP_Modern_Notepad

 

Červen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930  

Archivy