• Jakmile byl víkend, většinou jsme sebrali děti a pádili z domu. V Praze to byla muzea, zejména muzeum technické, ZOO, Petřín, Vyšehrad, pražský Hrad, procházky podél Vltavy, všeobecně po Praze, všelijaké výstavy úměrné věku dětí, a pod.

    Jindy jsme se pouštěli dále autem, jako třeba do Roztok na zámek, do Jílového do muzea, na hrady a zámky, do různých měst a městeček, v létě na různá koupaliště v Praze i mimo Prahu. Oběd jsme měli většinou z vlastních zásob, což se dětem líbilo víc, než oběd v restauraci. Moc rádi jsme chodili do lesa, nejen o víkendech, ale hlavně o dovolené.

    modrenoviny Skoro dva roky jsme nebyli v lese. Možná i tři, už mi ty poslední roky nějak splývají. Dříve to vůbec nebylo možné, abychom les vynechali z našich výletů. Lesů jsem  v českém regionu navštívila několik, z moravských pak les beskydský. Ačkoliv je krajina naší země útulně krásná, první cenu mezi lesy pro mě vyhrává ten chotěbořský, kterým protéká říčka Doubrava, které ale nikdo neřekne jinak, než Doubravka. Les je protkaný i skálami, a aby bylo možné projít kolem řeky, dávní turističtí nadšenci upravili terén tak, že jej zdolala i devadesátiletá tchýně, naposledy před deseti lety. Byl to úžasný výkon.

    V lese jsou známá místa, kde lze najít houby téměř každý rok, ale jedním rokem jsme nezakopli ani o prašivku. Les je dosti rozsáhlý, kopcovitý, ale má něco co ostatní lesy postrádají. Tedy podle mě. Právě, že je tak pestrý, tak je stále jiskrný, zelený, plný života. Jiné lesy mi připadaly suché a proto i jinak barevné.

    Nejkrásnější cesta je lesem, skálami a vodou, z Chotěboře na Bílek. Na Bílku hned u východu z lesa stávala chaloupka s venkovním posezením a občerstvením, dokonce i se zmrzlinou. Pár kroků je vlaková zastávka a vlekem se cestovalo zpět do Chotěboře. Musím se přiznat, že jsme celou tuto trasu častokrát neprošli, dnes už bych to vůbec neušla. Když se přišlo z lesa a bylo co k čištění a krájení, tak jsme čistily a krájely, tedy my ženský houby na smaženici, na řízky, do octa, podle toho co bylo. Děti, ačkoliv ke konci lesního putování kňučely, že je bolí nohy, sotva jsme se dostali domů, neposeděly. Energie měly stále na rozdávání.

    O lese už bylo řečeno vše. Byl přirovnáván k chrámu, je tajemný, jindy černý, pak zas pohádkový, prý to jsou zelené plíce, existuje Milíčovský les u nás na Jižňáku, Kunratický a Krčský les, co by od nás kamenem hodil, ale s lesem mají tyto pražské lesy společný jen název, že jsou tam stromy, spíše je to lesopark.  Když je krásně, je to tam jako na Václaváku.

    Les nám chybí, snad se do něj letos dostaneme, i když už jen na kraj, po těch širokých cestách …

    Fotografie z tohoto webu – Klik

    • To vím, kdo přijde k tobě sem,
    • že smavou uvidí tvou líc
    • a odnese si v srdci svém
    • od tebe světla ještě víc,
    • má Doubravko …
    • F. Boštík

    ex_pra_10 dou_dou_02 2004_84_valcha

    i tady už začíná hubové naleziště přes Doubravku, zde je ještě pohoda        krásná široká cesta, no ještě si užijeme

    2004_41_koryto 2004_48_lavka 2004_06_cesta

    slavný záběr vodopádu zde je to už napínavější, mostík se nad schody, hezké stoupání rozbouřenou Doubravkou kolébá

    2004_15_cesta54d034f252_8058865_o2 _chaticka_v_lese

    přes žebřík, jinudy nelze a zase nahoru

    dnes by takovou chatku nikdo nepovolil

    ————————————————-

    Z BLOGU autorky

    ——————————————————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • Comments are closed.

 

Květen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031  

Archivy