• Přišli sme tedy do jiné ulice, kdež po všech stranách plno vidím vyšších i nižších stolic: na nichž sedícím “„pane rychtáři, pane purgmistře, pane uředníče, pane regente, pane purkrabí, pane kanclíři, pane místodržící, páni soudcové, milostivý králi, kníže, pane“” etc. říkali. I dí mi tlumočník: “„Nu, tu máš ty lidi, kteříž soudy a výpovědi v rozepřech konajíce, zlé trescíce, dobrých přichraňujíce, řád v světě zdržují.“” — “„Toť jest ovšem pěkná, a mám za to, nevyhnutedlná v lidském pokolení věc,“” řekl sem. “„Odkud se pak takoví lidé berou?“” Odpověděl mi: “„Někteří se k tomu rodí; jiní od nich, aneb od obce vybráni bývají, tí, kteříž by za nejmoudřejší ze všech a nejzkušenější a spravedlnosti a práv nejpovědomější uznáni byli.“” — “„I to pěkně,“” dím já.

    labyrint-sveta

    V tom mi se pohleděti udá, a spatřím, an se někteří do stolic vkupují, jiní vprošují, jiní vpochlebují, jiní sami sázejí; a vida to, “„Hle, hle, neřád!“” zkřikl sem. “„I mlč, všetýčko,“” dí tlumočník; “„zlým toho zaživeš, uslyší-li.“” — “„A proč nečekají,“” dím já, “„až by zvoleni byli?“” Odpověděl: “„Herež, oni sebe bezpochyby povědomi jsouc, s tu práci se býti znají: když je za ty jiní přijímají, co tobě do toho?“”

    Já tedy umlknu, a přiopravě sobě bryllí, hledím pilně po nich a uzřím věc nenadálou, že jmenovitě řídko který z nich všecky oudy měl, každému teměř něčeho potřebného se nedostávalo. Někteří neměli uší, jimiž by stížnosti poddaných vyslýchati; jiní očí, jimiž by neřády před sebou znamenati; jiní nosu, kterýmž by šibalů proti právu uklady čenichati, jiní jazyku, kterýmž by za němé utištěné promlouvati; jiní rukou, kterýmiž by usudky spravedlnosti vykonávati mohli; mnozí ani srdce neměli, aby, co spravedlnost káže, konati směli.

    Kteří pak všecko to měli, viděl sem je utrápené lidi býti: nebo na ně ustavičně nabíháno, ani pojísti, ani pospáti pokojně nemohli. Ješto ti druzí víc než odpolu zahálivý život vedli. I řekl sem: “„Ale proč pak takovým těmto soudy a práva svěřují, kteří potřebných k tomu oudů nemají?“” Odpověděl tlumočník, že toho není, než že se mně tak zdá. Nebo prý: “„Qvi nescit simulare, nescit regnare. Kdo jiné spravuje, musí často neviděti, neslyšeti, nerozuměti, byť i viděl, slyšel a rozuměl. Čemuž ty, jakožto ve věcech politických neprošlý, nerozumíš.“” — “„A vždyť já vidím na mou věru,“” řekl sem, “„že při nich toho, což by býti mělo, není.“” — “„A já tobě radím,“” dí on, “„mlč: slibujiť sic, nepřestaneš-li mudrování, octneš se, kde by nerád. Co nevíš, že soudce poříkati k hrdlu sahá?“” Takž sem umlkl a tiše se na všecko díval. Než nevidí mi se, co sem na které stolici obzvlášť spatřil, všecko vyčítati: dvojího toliko dotknu.
    Soudců obecních častá nespráva a křivdy

    Zastavil sem se nejpilněji při soudu senátorském, kdež sem jména panů soudců tato spatřil: Atheus, Svárurád, Sluchosud, Stranobij, Osobolib, Zlatomíl, Darober, Nezkus, Malověd, Nedbal, Kvapil, Ledabyl; všech pak president a nejvyšší sudí aneb prímas byl pak Takchcimíť. Z kterýchž jmén hned sem se, jací tu soudcové bývají, dovtipovati začal: a však příklad se v mé přítomnosti trefil. Sprostnost obžalována byla od Soka, že by některé dobré lidi zhaněla, lichevníkům lakomců, pijanům ožralců spílajecí a nevím co víc přemluvivši. Svědkové vedeni byli Kleveta, Lež, Podhled; prokurátorem ku právu byl Pochleba z jedné strany, z druhé Darmotlach, kteréhož však Sprostnost pravila se nepotřebovati; a tázána byvši, zná-li se k tomu, co na ní prožalováno, řekla: “„Znám, milí páni soudcové,“” a přidala: “„Teď stojím, jinák mluviti nemohu; Pán Bůh mi pomáhej!“” Tu soudcové shlukše se, zbírali hlasy. Atheus řekl: “„Takť jest sic, jak to žensko praví; ale co ona to třápati má? necháme-li ji tak, pokusí se i o nás třeba hubou tlouci, přimlouvám se, ať jest ztrestána.“” Svárurád řekl: “„Ovšem. Nebo kdyby to jednomu prošlo, jiní by také chtěli, aby se jim promíjelo.“” Sluchosud řekl: “„Já sic nevím vlastně, jak to bylo: než poněvadž sobě Sok tu věc tak vysoce vede, rozumím, žeť ho opravdu bolí; nechť jest ztrestána.“” Stranobij řekl: “„Já jsem již prvé věděl, že ta drchta všecko, co ví, vypleští: potřebí ji hubu zacpati.“” Osobolib dí: “„Uražený jest můj dobrý přítel, mělať ho pro mne aspoň ušetřiti, a ne tak špincovati: hodná jest potrestání.“” Zlatomil dí: “„Však víte, jak se onen štědře ukázal, hoden jest zastání.“” Darober: “„Tak jest, nevděční bychom byli, kdyby pře jeho zespod měla zustati.“” Nezkus dí: “„Já podobného příkladu nevím: co zasloužila, nechť trpí.“” Malověd: “„Já tomu nerozumím, jak usoudíte, dávám své povolení.“” Ledabyl: “„Jakkoli, já ke všemu přistupuji.“” Nedbal: “„Pakli té pře odložiti chceme? snad se to dále potom samo ukáže?“” Kvapil: “„Nic, za chuti ať jest ortel.“” Pan sudí: “„Ovšem: na koho se nám třeba ohlédati? co právo chce míť, to musí jíť.“” A vyvstav učinil výpověď: “„Poněvadž ta štěbetná žena v tak neslušné věci se dává, že všelijak o lidi dobré se otírá, k zkrocení nevážného jejího jazyka, a na příklad jiným, ať se ji 40 poličků bez jednoho dá, ta se ji výpověď činí.“” Tu Sok s prokurátorem a svědky poklonivše se, z spravedlivého nálezu poděkování učinili: a Sprostnosti to též poručeno. Ale ona v pláč a spínání rukou se vydala. Protož, že práva neuctila, přiostřiti ji rozkázali, a pochytíc k kázni vedli. Kterouž ji stalou křivdu já vida a zdržeti se nemoha, zkřikl sem hlasem: “„Ach, jestližeť takoví všecko v světě soudové bývají, pomoziž mi, Bože všemohoucí, ať já ani soudcem nejsem, ani se z žádným nesoudím!“” — “„I mlč, ztřeštěnče!“” řekl, vlože mi na ústa pěst, tlumočník; “„přisahámť, že se téhož, ne horšího-li něčeho domluvíš.“” A aj, Sok s Pochlebou svědky proti mně obváděti začnou; a já to znamenaje a lekna se, nevím, jak sem odtud, sotva ducha popadaje, vyletěl.
    Prokurátorů převrácenost

    Když pak sobě tu před tou soudnicí vydychuji a oči protírám, vidím mnohé s rozepří k soudu přicházeti, an každému ihned prokurátoři (Darmotlach, Pochleba, Křivoved, Právotah a jiní) vstříc běžíc, ku posloužení se ofěrovali, ne jakou kdo má při nejprv, než jaký vaček, nahlédajíce. Každý pak svůj zákon (čehož sem mezi teology nebyl spatřil) při sobě pilně nosil a do něho tytýž nahlédal. Na nichž na některých exemplářích nápis sem viděl: “„Žravá hryzení zemská“”; na některých zase: “„Dravá šizení zemská“”. Ale se již více na to hleděti nechtělo, šel sem vzdychaje odtud.
    Knížat plnomocné panování; a uředníků jejich lsti

    Všezvěd mi dí: “„Ještě nejlepší zustává. Poď, podíváš se na správu králů, knížat a jiných dědičně nad poddanými panujících: snadť se to zalíbí.“” I vejdeme opět kamsi, a aj, tu na tak vysokých a širokých stolicích seděli, že řídký k nim přistoupiti a dosáhnouti mohl, kromě po nástrojích. Měl zajisté každý dlouhé jakési místo uší s obou strán trouby, do nichž když kdo co mluviti chtěl, šeptati musil. Ale byly oklikovaté a děravé, mnoho slov, než se hlavy doneslo, mimo ven vybíhalo: a která došla, na větším díle změněná docházela. Což sem odtud znamenal, že se ne vždycky mluvícím odpověd dávala, někdo, i dosti tuze volaje, dovolati se do mozku nemohl: někdy se dávala odpověd, ale nic k věci. Podobně místo očí a jazyku trouby byly, skrze něž se často jinák, než věc byla, vidělo, a jinák, než sám třeba pán mínil, odpovídalo. Čemuž srozuměv, řekl sem: “„Ale proč pak těch trub neodloží a jako jiní lidé prostě vlastníma očima, ušima, jazykem nehledí, neposlouchají, neodpovídají?“” — “„Pro vzácnost osoby a důstojnost místa,“” dí mi tlumočník, “„takové okolování býti musí: či se tobě to sedláci zdají, aby se jim každý o oči, uši, jazyk otírati měl?“”
    Raddy museti míti jaké nepohodlí

    V tom vidím některé vůkol trůnu obcházeti, z nichž jedni pánu do uší vedlé těch trub cos dmýchají; jiní na oči jednák té, jednák oné barvy brylle sázejí; jiní pod nos cosi kouří; jiní ruce skládají a překládají; jiní nohy spínají a zase popouštějí; někteří pod nim stolici opravují a hlobí, a tak dále. To vida já, ptám se: “„Kdo sou to, a co dělají?“” Odpoví mi tlumočník: “„Jsou tajné raddy, krále a veliké pány informující.“” — “„Jáť bych jim toho nevytrpěl,“” řekl sem, “„kdybych na tom místě byl: nýbrž bych sobě svými oudy a činy volen býti chtěl.“” — “„Nemusí jediný člověk,“” dí on, “„na sobě zakládati, ani se toho jemu dopouštěti má.“” — “„Tedyť sou,“” dím já zase, “„velicí tito páni nad sedláky bídnější, tak svázaní jsouce, aby se ani hnouti, leč po vůli jiných, nemohli.“” — “„Ale sou sebou tak,“” dí on, “„jistší. Pohleď na tyto.“”
    A bez nich ještě hůřeji

    I obhlédnu se, a aj, někteří na těch stolicích nedali se mustrovati, rozhánějíce ty informovatele od sebe pryč: což k mému vinši bylo. Než hned sem tu jiné nepohodlí uhlédal. Místo zajisté těch kolikasi odehnaných mnoho jiných přicházelo, kteříž jemu do uší, do nosu, do ust dmýchati, oči rozličné zakrývati a odkrývati, ruce pak a nohy sem tam roztahovati se pokoušeli: každý jmenovitě, kdo přišel, nač sobě upřel, na to ho navésti a natáhnouti chtěl: až některý ten nebohý pan nevěděl, co činiti, komu povoliti, neb komu se brániti, a jak všechněm odolávati má. I řekl sem: “„Již vidím, že lépe jest některým vybraným se svěřiti, než tak všechněm na rvačku býti. A co se to pak vždy nějak jinák zaopatřiti nemůž?“” řekl sem. “„Jakž by se opatřilo?“” dí on. “„Povolání to s sebou to nese, ode všech stížnosti, žaloby, prosby, volání, důvody a odvody přijímati a všechněm za spravedlivé činiti. Leč by tak, jako tito jsou.“”
    Lhostejní páni

    I ukáže mi jich koliks, kteříž žádnému k sobě nablíž nedali, kromě kteří pohodlí obmýšleli a strojili. U těch sem viděl lidi vůkol obskakující, pohlazující, polštáře podkládající, zrcadla před oči stavějící, fochrováním větříček dělající, peří a smeti sbírající, sukni a třevíce líbající, vše po předu; někteří i vyhozenou od pána slinu a ozher lízali, že sladké, chválíce. Ale to mi se opět nic nelíbilo: zvláště že sem viděl, jak se každému teměř takovému stolice jaksi zviklala a s ním, než se nadál, se zvrátila, když oněch věrnějších podpůrců nebylo.
    Poutníkova nebezpečná příhoda

    Stalo se v mé přítomnosti, zvíklala se také jednomu i rozsmekla; i vypadl na zemi. A aj, udělal se hluk lidu, za nimž já se ohlédaje spatřím, an sobě jiného vedou a sázejí, výskajíce, že tu jinák bude, než bývalo: a obskakujíce, hlobí pod ním a tvrdí, kdo můž. I maje já za to, že obecnému dobrému napomáhati sluší (nebo tak pravili), také přistoupě klín či dva přistrčím: což mi někteří chválili, jiní škaredě hleděli. Vtom onen s svými sebera se a s kyjem mezi nás vpadna, pere do houfu, až se všecko to rozprchá, a některým krky spadají. Já strachem zděšený byv, ani se upamatovati nemohu, až Všezvěd můj, slyše, že se: “„Kdo víc sázeti a tvrditi pomáhal?“” ptají, mnou trhne, abych prchal také. Mámil, že netřeba: načež já rozmýšleje se, kterého poslechnouti, toť zavadím o šermující okolo mne kýj, zlupě se teprv běžím v kout. A tak sem porozuměl, že i na těch stolicích seděti, i okolo nich bývati, i jich se dotýkati tím i jiným způsobem nebezpečno. Protož sem tím raději odtud šel, s pomyšlenou toho maje, abych se tam kdy víc vraceti měl. Jakož sem i řekl vůdcům svým: “„Nechť se, kdo chce, těch hor dotýká, ne já.“”
    Lidská všudy nespráva

    Zvláště, poněvadž sem i to vyšetřil, že ač světa správcové jmenováni býti chtěli všickni ti, nesprávy však všudy plno bylo. Nebo buď že poddané sám pán, neb po trubách k sobě pouštěl; sám neb s nadmychováním jiných výpovědi činil: tak mnoho sem křivd jako práva viděl, tak mnoho vzdychání a upění jako veselosti slyšel, a že se spravedlnost s bezprávím a moc s soudem mísí; rathouzové, soudnice, kanceláře tak nepravosti, jak spravedlnosti verštatové že jsou, a kteří se obhájcové v světě řádů titulují, že tak mnoho neřádu, jak řádu (a často víc) bývají, patrně sem vyrozuměl. A podivě se, jak ten stav mnoho marnosti a blýštící se bídy v sobě kryje, požehnal sem jich tu a šel odtud.

    ————
    Z knihy Labyrint světa a ráj srdce, kapitola XIX.
    ———————————————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • One Response

    WP_Modern_Notepad

 

Duben 2019
P Ú S Č P S N
« Lis    
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930  

Archivy