• Krátce po beatifikaci Jana Pavla II. se vynořili z různých koutů malí štěkající ratlíci a začali mávat dýmajícími fagulemi satanských fantazií.  Samozřejmě, že člověk, který se tak velkou měrou zasloužil o pád komunismu v Evropě, měl mnohé nepřátele, z nichž ti nejpodlejší zakrývají svou zaprděnost vznešenými náboženskými frázemi. Pominu-li paranoické bludy o židozednářství Karola Wojtyly, což je marginální bludařská rétorika, dalším zdrojem kvalitní močůvky jsou kruhy ze schizmatického stádečka Bratrstva svatého Pia X.

    Mezi těmito religionisticko-psychiatrickými skvosty vyniká jednak aktuální stránka Katolík reuve (vpravo nahoře), kde jakýsi matematický génius díky shopnosti sčítat, odčítat a násobit do desíti, vydedukoval obrovské satanaské spiknutí přímo v srdci Vatikánu:

    “Cožpak nikdo nevidí tu hrůzu?!

    Ještě je zde jako evergreen úžasný tolkienovský motiv (nahoře vlevo):

    Jedna lóže vládne všem, Jedna jim všem káže, Jedna všechny přivede, do temnoty sváže.
    Motto “starších bratří” z výhradně židovské lóže B´nai B´rith, tyto “bratry” přijal blahoslavený JPII jako nejlepší přátele se všemi poctami ve Vatikánu.

    —————–

    To vše je ovšem vcelku nezajímavé a po patřičném vysmátí přísun zábavy vázne. O větší legraci se postaral jistý pan Antonín Dohnal krajánek z Hluku. Prohlásil se rovnou byzantským patriarchou a vyhlásil nad oběma posledními římskými biskupy anathema:

    VIDEO: Vyhlášení exkomunikace na papeže Benedikta XVI. a Jana Pavla II.

    Přiznávám, že já i mí přátelé jsme byli nejprve poněkud zmateni, neboť existence byzantského patriarchátu nám byla záhadou. Jistě, kdysi mocná Byzantská říše si mohla pohrávat s konkurenční říší Římskou i na náboženském poli válečném a vzájemné exkomunikace a atentáty patřily ke koloritu velkého schizmatu. Ovšem vrtalo nám hlavou, kolik je dnes asi křesťanů v tureckém Istambulu a proč jsme o jejich patriarchovi dosud nic neslyšeli.

    Brzy se ozval jeden ze čtenářů a problém s byzancí nám vysvětlil. V zlatě okrumplovaném Byzantinci poznal svého spolužáka. Byzanc totiž nyní sídli na Ukrajině a jejím šéfem je moravský synek Toník Dohnalů, který se nechal svými dvěma kamarády jmenovat biskupem (bez souhlasu Vatikánu, čímž se ocitl v automatické exkomunikaci) a nyní si říká Patriarcha Eliáš. Od 5. dubna letošního roku  je prvním patriarchou Byzantského katolického patriarchátu. Sebevědomí mu rozhodně nechybí:

    VIDEO: Duch Assisi

    Ta parta vůbec proslula zajímavou misijní činností a zdá se, že boj ohněm a mečem by jí byl milý, pokud by proti ní stáli jen neozbrojení věřící v početní menšině:

    VIDEO: Teror Dohnalovej sekty v Čortkove pre Grékokatolíc.chrám

    Upozornění před UPHKC

    Další a další odkazy na tuto zajímavou, byť okrajovou sektu si už můžete najít sami, pokud vás to neznudí, jako to brzy znudilo mne. Fanatici jsou všichni stejní a mašíblů je dost všude.

    Protože ale na květen připadá v mém okolí hned několik narozenin a svátků a navíc se slavila derniéra ochotnické hry nazvané “Hradní pán a jeho strašlivá družina,” uspořádali jsme malou oslavu s grilováním a přišla řeč i na to, jak je dnes snadné stát se patriarchou byzantským…

    —————————

    “Co s takovým fanatikem?” ptala se po shlédnutí videa s pozlaceným patriarchou Eliášem trochu vyděšeně Alenka, která je z dobré katolické rodiny a evidentně se před jinověrci na naší oslavě styděla za pana Dohnala, kterého by někdo neznalý mohl omylem pokládat za reprezentanta křesťanů.

    “No jo,” přidal se Pavel, “dřív by ho upálili  a bylo by utrum, dneska se všechno nastrká na internet a sekta i s patriarchou je na světě rychleji než stavební povolení na garáž.” Pavel má nějaké oplétání s úřady kvůli kůlně, kterou přestavěl.

    Zamyslela jsem se: “To by chtělo nějaký koncil, aby si to byzantský a římský patriarcha vyříkali…” Tak se to kdysi dělávalo, buď si to vyříkali jako bratři po dobrém, nebo se navzájem exkomunikovali, ale odbylo se to pěkně spořádaně včetně několika obvyklých útěků, vražd, skandálů a někdy i vícepapežství. To byla panečku větší zábava než pár minut nudného videa. Ale hlavně pak vždycky bylo na pár století jasno a byl pokoj.

    “Ale koncil přece nikdo nesvolá…” namítala Alenka znalá církevní praxe. “Stejně by to musel být ekumenický koncil jako kdysi, aby tam východní křesťani přišli.”

    “Když se může nějaký Tonda Dohnal z Hluku prohlásit patriarchou, tak to bych se já třebas prohlásil králem,” přemýšlel nahlas Zdeněk, kamarád mé dcery a také člen ochotnického divadelního spolku Sluj. “A pak bych si vzal tuhle Alenku za ženu a ona by byla královnou, to by nebylo marný, ne?” fantazíroval.  Všichni víme, že o něj Alenka moc nestojí, zatímco on o ni poměrně hodně a urputně. Osobně si myslím, že královská koruna by tomu moc nepomohla, ale chtěla jsem ho povzbudit: “Co král? Na to se Zdeňku vykašli. Císařem buď, to je vyšší level.”

    “Ale na to, aby byl člověk císařem, musí mít ty správný aristokratický předky, Zdeňku,” ozval se Pavel, “tvůj fotr je instalatér, nezapomeň. Leda že bys zapátral v rodokmenu, třebas bys tam něco našel…”

    “No to je jen jedna možnost,” vložila jsem se do debaty, “někteří císaři neměli vůbec vznešený původ, někdy taky zvolily svého císaře legie, byl to jeden z nich, obyčejný křupan, jako třebas Vespasianus, promiň Zdeňku.”

    “Nemáme legie,” pravil střízlivě Pavel. “A legií nemajíce, nemůžeme zvolit císaře.” Zdeněk posmutněl: “Tak možná spíš ten rodokmen… babička říkala, že její prateta se znala s knížetem Colorado-Mansfeldem, ona sloužila u nich na statku ve Zbiroze… Třebas…” Směr Zdeňkových úvah začínal mi připadat poněkud nedůstojný a raději jsem změnila téma: “Tak legii postavíme,” navrhla jsem, “postavíme První legii, ta zvolí císaře, císař svolá koncil a hlavy znesvářených církví si tam kultivovaně a v odborné teologické disputaci pod dohledem Ducha svatého vyříkají své klatby a exkomunikace a pak jim císař přikáže, aby se okamžitě smířili, jinak jim ty hlavy useká.” Divadelní meč máme. A není z papíru, neboť skupina Sluj pěstuje též poctivý historický šerm..

    Shromážděné to asi zaujalo “Je nás tady devět,” řekla má dcera, “to by byla tuze malá legie. Kolik vlastně měla legie vojáků?” Tím mne zaskočila, protože to nevím, ale nechtěla jsem dát najevo takové neznalosti: “Před bitvou měla legie vojáků hafo, ale třebas po takové líté bitvě? Kdoví, někdy se jich zachránilo jenom devět, tak se rozhodli, že s tak blbým velením už dál proti Galům nepůjdou, a zvolili si toho císaře.”

    “Ženský se nepočítaj,” pravil zavile Pavel, “ženský nebyly v legiích, leda jako družky těch legionářů.”

    “Nebo markytánky,” připojil se s ohněm v očích Standa. “Pamatujete, jak jsme hráli předloni Matku Kuráž?”

    “To ne, ty ve starým Římě nebyly,” poučoval Zdeněk, “leda ku… a tak.”

    “Tak to prrr,” vložila se do debaty, která zjevně opět uhýbala od tématu, moje dcera. “Žádná z nás tady nebude dělat nějakou markytánku, nebo ku…běnu. Buď vojandy, nebo s náma nepočítejte.”

    “Budeme hlasovat,” navrhl Zdeněk. “Aby to bylo demokratický.”

    “Ty joudo,” uzemnil ho Pavel, “jakápak demokracie? Právě zakládáme císařství. Císař rozhodne, jestli bude rovnoprávnost, jestli budou mít ženský občanství, jestli ho budou mít i muži, protože správně ho budou mít jenom patriciové, takže nikdo z vás.” Pak prohlásil, že chce být centurionem.

    Začala jsem se obávat, že genderové otázky a otázky šarží zatlačí hlavní smysl vzniku naší legie. Ještě nejsme nic, a už se hádáme o funkce. Pak věřte politice. “Nechme toho, “ řekla jsem, “volební právo žen není na pořadu dne, to pak rozhodne císař, tohle je mimořádná situace.  Právě se vracíme z hrozné bitvy, kde hrdinně pady stovky našich druhů.”

    “A družek,” doplnila dcera. “Jo, a družek…”

    “Jaká to je bitva?” zajímala se Alenka.

    “Bitva u Dolanského mostu, to zní dobře, porazili jsme tam velkou přesilu strašných galských bojovníků natřených modrou barvou,” fabuloval nadšeně Zdeněk. “Když jsme vyhráli, tak proč je nás jenom devět?” zajímala se dosud tichá Dana. “Vyhráli jsme za cenu velkých obětí,” přešel její otázku ležérně Zdeněk. “Aha, utekli jsme,” přikývla s pochopením Alena.

    “To máte fuk,” vrátil míč do hry Pavel, “zkrátka se vracíme z veliké bitvy u Dolanského mostu a chceme císaře. Jak ho budeme volit? Budou volit i holky? A co císařovna, co když se zvolí holka?”

    Obávala jsem se zbytečného pitvání procedurálních otázek a navrhla jsem: “Demokracie není, tak co kdyby holky měly jenom aktivní volební právo, můžou volit, ale císařem bude kluk, aby měl u znesvářených patriarchů větší autoritu a aby je mohl povolat na koncil.” Kupodivu to prošlo, holky asi nechtěly císařskou hodnost, jejich zájem o službu v armádě byl živější. “Císařovnou pak bude ta, kterou si císař vyvolí za ženu,” doplnil Zdeněk a významně mrkl na Alenu, ta se ale s náhlým zaujetím soustředila na obracení kousků kuřete na grilu.

    “Musíme mít taky nějakou korunu,” připomněla má dcera, “škoda, že ty rekvizity z Caesara máme na koleji.” Dcera hrála Kleopatru. “Císařové měli vavřínový věnec,” podotkl zasvěceně Pavel. “Uděláme věnec.”

    “Z čeho, prosím tě?” ptala se Alenka. “Mám bobkový listy,” řekla jsem, “plnou skleničku a ještě půl sáčku.”

    “A jak z toho chceš udělat věnec?” - technická připomínka dcery.

    “Uděláme z papíru takovou čelenku a ty bobkový listy na ni nalepíme, Dano, jdi do kuchyně  a pusť se do toho,” organizovala jsem korunovaci. “Lepidlo Herkules je v psacím stole.”

    “Neznám obvod hlavy buducího císaře.” Dobrá připomínka. “Udělej to odhadem, po volbě to nějak tento… upravíme.” Dana odešla.

    “Tak jak budeme volit?” zajímal se Zdeněk. “Co takhle losování, abychom se nehádali?” To mi přišlo chytré, při volbě by z toho třebas nic nebylo, každý by kandidoval a pak by volil jenom sebe. Navíc budou losovat jenom kluci, a tím se zbavíme problému sufražetek. Losování je takové stylové, je to vlastně ordál, žádná demokratická změkčilost. “Hodíme korunou,” navrhl Pavel. “A co třebas Eurem?” namítal Zdeněk, “Císař je panovníkem celé Evropy,  tak by to mělo být Euro.” Zeptala jsem se, jestli má někdo Euro. Nikdo ho neměl a Alenka navrhla, abychom volili způsobem kámen-nůžky-papír.

    Vtom mne něco napadlo: “Ne, ne, budeme házet dukátem. Mám zlatý dukát s císařem pánem. Ano, mám dva zlaté dukáty, které se dávají miminkům pod peřinku, schovávám je pro vnoučata. Jak zpívá Jiří Suchý: z mincí na mne civí císař jako živý.” Šla jsem k příborníku a vylovila z hrnku dvě drobné žluté a nečekaně těžké mince, které dala mým dcerám do kolíbky babička. Peníze probudily v legionářích numismatické zájmy. Nechala jsem mince kolovat. Po chvíli se oba dukáty sledované mým podezřívavým pohledem vrátily a jeden jsem schovala do kapsy. “Tak, každý hodí jednou, komu padne hlava, půjde támhle ke grilu, ostatní, kterým padne orel,  jsou ze hry. Pak bude další kolo a tak dále, až zbyde poslední, ten, komu padne pokaždé hlava. To bude císař.”

    cisar

    “Mně se ten bobkovej list láme,” ozvalo se z kuchyně volání Dany, “co s tím?”

    “Podlep to izolepou.” Radila Alenka.

    Mnohokrát zlatý dukát zazvonil o dlažbu, Franz Josef se díval tu k zemi, tu k nebesům, až u grilu zůstal stát Zdeněk. Na hlavu mu legionáři posadili papírovou čelenku olepenou polámanámi suchými bobkovými listy. “Ave caesar!” zvolali pak veteráni bitvy u Dolanského mostu.

    “Tak a teď uzavřu mír s těmi Galy, zavedu daně, zruším parlament, rozpustím udatné legie a předvolám Antonína Dohnala a ostatní biskupy před pátý ekumenický koncil, který svolávám na prvního září tohoto roku do Bušovic k nám na chalupu.” To byl první edikt císaře Zdeňka Prima.

    “Pozvánku patriarchům namluvím na video,” informoval caesar Zdeněk Primus přítomný lid, když se zakousl do kuřecího stehna.

    Pak jsme všichni šli jíst a pít a veselit se. Dukáty jsou dobře schované. Třebas se budou hodit příště.

    Zdeněk ani jako císař u Alenky neuspěl.

    O koncilu budeme průběžně referovat.

    ——————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • 5 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Věra Tydlitátová Says:

      Určitě bude, je to moderní císař :-)

    • vlaďa Says:

      “Ave caesar!” pomazaný olejem z bojlerova stehna (pomazávali se i císaří? ani nevím…namazávali se jistě). Musím Vám sdělit závažnou věc. Duch Tonka Eliáše s vysokou pravděpodobností existuje, má zuby a žere wi-fi krabičky.
      Paní Tydlitátová, jak Vám odešel k večeru mail s dávno pozapomenutým, skoro půl století starým tajemstvím z olomouckého sv.Mořice, své pc jsem uspal, že se ještě vrátím, až podělám jakési drobnosti na dvorku kolem zvířátek. Večer přijdu, probudím bednu a ono všecko jde, jen IE ne. Pokoušel jsem se o opravu, nezdařilo se. Ráno jakbysmet. Ještě, že je odborná pomoc blízko, mechanik musel měnit a nastavovat celou wifi krabičku pod stolem. Tonek se nejspíš mstí … ale už je to OK, vše se v dobré obrátilo. Jak si to mám vysvětlit? Žádná porucha tolik let a sotva se objeví na scéně Tonek, tak průšvih :-) … přesně jak zamlada.
      Nechci nudit Tonkem, ale ještě jeden odkaz si neodpustím. Zdá se,že je to upřímné vyznání nešťastného člověka, který Tonkovi těžce naletěl. To jsou právě ty smutné oběti náboženských fanatiků.
      http://cekotapress.clanweb.cz/index.php?id=41&n=vycitam

    • Věra Tydlitátová Says:

      vlaďo, vidíte, jaké mocné síly mezi zemí a nebem působí… Tak ten odkaz je hodně smutný, ten člověk se trápí… Já si myslím, že by to měl překonat a držet se toho, co sám píše, ale chápu, že když se člověk zklame v někom, koho si vážil a koho pokládal za blízkého přítele, je to jeden z nejhorších zážitků v životě.
      Ale veseleji: díky za pozvání, poslala jsem ho už dceři se vzkazem, aby je předala té své ochotnické skupině. Myslím, že ten happening má ještě potenciál k dalšímu pokračování, ale to samozřejmě záleží hlavě na “mladých” a na tom, jak se zase sejdeme. V každém případě císařství existuje, císaři Zdeňku Primovi se daří dobře a koncil svolá co nevidět… :-)

    • vlaďa Says:

      Máte pravdu … mocné síly mezi nebem a zemí působí, tak Tonka už raděj nechám v klidu, kdo ví, co by mohl ještě provést.
      Císařství přeji mír a prosperitu … bůček a ostatní bez cholesterolu platí … Alenka si třeba časem dá říct. Přece se říká: “Odříkaného chleba největší krajíc”. By přece nebyla by žádná první dáma, ale císařovna :-)

    • Ondřej Wolf Says:

      Mně nejvíc děsí to “Buď a nebo”. Jakoby ve víře nebylo možno selhat, nebo se jen mýlit. Jakoby zmýlená negovala celý život, celou víru…. Tohle je hrozné ovoce fanatiků, kteří ještě nesáhli k násilí. Spiritualita odstřihující se od chybujícího či hřešícího bližního vytčená jako (z pohledu Bible protimluvný, absurdní) lásky prostý ideál.
      Bohu bližší a životnější je “Miluj a dělej si, co chceš”(Augustin)
      Ondřej

 

Říjen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031  

Archivy