• psnoc

    Úpadek pravicového populismu


    Úpadek pravicového populismu
    aneb:
    Co je vlastně populismus?
    Christoph Butterwegge
    /…/
    …inflačně používaný pojem populismus je matoucí a neostrý ze dvou důvodů.
    Na jedné straně pod tento pojem lze často zahrnout stejně levicové (radikály) jako pravicové (extremisty), původní, respektive radikálně demokratická stejně jako antidemokratická proudění. Svou otevřeností vůči rozdílným strategiím a taktice pojem ukazuje také na obsahovou mnohoznačnost, neuchopitelnost a rozostřenost.
    Na druhé straně se často chováme, jakoby “pravicový populismu” měl znít demokraticky, přinejmenším jako mnohem umírněnější pendant k pravicovému extremismu, a ne jako zvláštní projev toho samého. To vyvolává další problémy s vymezením, aniž máme šanci dospět k terminologické jasnosti. Pojem pravicový populismus je do té míry matoucí, že můžeme uvést, že pro něj existují dva významové vzorce. V následujícím řádkách si je probereme a okomentujeme.
    Ten první, v oblasti výzkumu a v odborné literatuře zřetelně dominantní významový vzorec chápe populismus jako politiku (v podobě prostředkující) a styl vlády, který může být praktikován lidmi, stranami nebo koalicemi zcela různých barev. Dostáváme se tak k rozlišení mezi levicovým a pravicovým populismem. Podle převládajícího učení populismus nijak necharakterizuje politika strany, ale pouze způsob, jak je uskutečňována a (nebo) jak “se dostává k člověku”.
    Znaky populismu se u jeho vůdčích představitelů projevují jistým rétorickým talentem a argumentativní demagogií. Nejvíce sice udeří do očí, ale nevytváří ho. Usilovat o ještě větší popularitu, “odečítat národu z huby” a vícevrstevné souvislosti předkládat v lehce srozumitelné podobě, se stává nanejvýš populistické, pokud je s tím spojena manipulace lidmi, jdoucí ve prospěch privilegované menšiny.
    Pouhá formální definice populismu zůstává neuspokojivá, pokud v ní současně nenacházíme obsahová tvrzení. Označit stranický program za “populistický” má stejně malou vypovídací hodnotu jako pojem “protestní strana”. V obou případech tu totiž nenarážíme na žádnou výpověď o ideologii, která by stála v pozadí.
    Druhý významový vzorec rozumí pod populismem obsahově silnější a určitější koncepci. Vyrůstá na podloží konstrukce (etnicky) homogenního lidu, který ovládají “zkorumpované elity”. Konstrukce, která naprosto harmonuje s levicovými světonázory, respektive s jejich hlavními proudy (socialismus, reformismus a komunismus), pracující s třídami a vrstvami jako základní mi kategoriemi uvnitř své sociální topografie. Konstrukce, která je naopak zcela neslučitelná s základními občanskými směry (liberalismus a konservatismus). Mezi vyjmenovanými velkými skupinami nenajdeme žádné zájmové protiklady, naopak spolu harmonují. Pravicový populismus by sice pro takové směřování nebyl trefný pojem. Nijak to ale nevylučuje, že si i proudy “středu” nebo levice poslouží - přinejmenším na nějaký čas - takovým argumentačním vzorcem a odpovídající agitační technikou.
    Populismus je více než otázka stylu a agitační techniky. Už sama etymologie pojmu na to upozorňuje. Původní slovní význam nám dovoluje rozpoznat nárok toho, koho tak označujeme, totiž dělat politiku ve jménu lidu a (nebo) pro lid. Záleží na tom, zda člověk svoji cílovou skupinu chápe ve smyslu “ethnos”, nebo “demos”. Pevným bodem se pak stává buď “vlastní” národ, nebo národ “společenství”. I když pravicoví populisté se nijak nezdráhají - třeba jako poslanci nebo jako ministři - trvat na privilegiích mocných a vládnoucích, vyžadují přesto, aby se osobně neobohacovali, ale aby se nesobecky zajímali o “věc lidu”.
    Pravicoví populisté kladou sociální otázky, avšak aniž by měli snahu na ně nacházet přesvědčivé odpovědi. Většinou tato seskupení spojují sociální otázku s otázkou nacionální, i když by bylo více na místě spojení otázky sociální s otázkou demokratickou, má-li se pro sociální otázku nalézt řešení.
    Pravicový extremismus se ve vztahu k vlastní ideologické produkci citelně modernizoval, programově omládl a více či méně se přesvědčivě odtahuje od nacionálního socialismu. Rozmanitost jím obsazených polí působení, jeho forem činnosti, jeho organizačních souvislostí ho natolik výrazně rozrůznila, že bychom za pravicově populistické měli považovat jen ony (strany) organizace, proudy a směřování, které těžiště a klíčový bod své agitace a propagandy činí z dualit “lid” “obyvatelstvo” , respektive “dospělí občané” a “elity”, “státní byrokracie” respektive “politická třída”, aniž se projevují militantně, aniž navrhují užít násilí k prosazení politických cílů, aniž jím dokonce hrozí. Uvnitř pravicového populismu můžeme rozlišit čtyři ideálně typické varianty:

    1. Můžeme mluvit o “sociálním populismu”, jakmile se střetneme s kritikou společnosti hojnosti, údajně přebujelé, národní hospodářství ničící a ohrožující. S kritikou, která tvoří těžiště propagandy pravicové strany. Zneužívána je tu podprahová sociální nechuť vůči ještě chudším, často šířená politickou, tak i v mediální veřejností - v tomto případě je namířena proti údajně “líným”, respektive “práce se štítícím” nezaměstnaným a příjemcům sociální podpory s cílem odvést pozornost od skutečných příčin, způsobujících rozevírání sociálních nůžek v zemi. Ovšem o sociálním populismu těžko někdo může vážně vést řeč, jestliže je například předmětem kritiky krácení, popřípadě rušení starobních důchodů či podpor v nezaměstnanosti.
    2. Pokud se pravicové seskupení zaměřuje na stigmatizaci a diskriminaci trestanců, vyslovuje se velmi energicky pro “ještě větší tvrdost” v zacházení s nimi. Nacházejí-li se v jeho zorném poli zejména drogově závislí, žebráci a sexuální zločinci - chce tak své voliče zastrašovat scénářem neustálého ohrožení - pak se jedná o trestně právní populismus, kterým “slušné občany” mobilizuje proti “společenskému odpadu”. Jeho kampaně se odehrávají na hřbetě sociálně znevýhodněných menšin. Bulvární tisk tu sehrává velmi vydatnou a neslavnou roli jako hlásná trouba netolerantní a neliberální většinové společnosti.
    3. Pokud stojí v popředí spor mezi vnějškem a vnitřkem, tedy údajné zvýhodňování přistěhovalců ve vztahu k domácím nebo-li “kulturní zcizování”, jedná se o nacionalistický populismus. Charakteristickým rysem pro něj je tvrzení, že rostoucí zbídačování širokých lidových vrstev - ostatně především všech etnických menšin - není důsledkem jejich diskriminace (například v oblasti vzdělávání stejně jako na trhu práce) a nespravedlivé dělby společenských zdrojů. Daleko více má jít o projev příliš velké propustnosti pro přistěhovalectví, respektive příliš velkoryse stanovené hranice pro přistěhovalce. Populismus tak soustavně usiluje o to, aby prohluboval úzkost před “zaplavením zvenku” či “zcizením zvnějšku”.
    4. Pokud pravicová strana vedle vyjmenovaných témat postaví do středu pozornosti “systémovou otázku” a začne poukazovat na odcizení mnoha občanů od stávajícího vládnoucího a stranického systému (“znechucení politikou”), který odmítá jako prohnilý a zkorumpovaný, a začne bojovat za systémové změny - většinou pod etiketou (nálepkou) obnovy nebo obrození - dosahuje populistické vyhrocení zcela nové kvality. Ta označení radikální populismus potom zcela ospravedlňuje. V rámci této varianty si populistické hnutí klade měřítko svého (politického) chování velmi vysoko. O to lehčeji lze posléze změřit - jak se často stává /…/ - jeho vlastní politickou neschopnost, nekompetenci a sklon nechat se korumpovat.
    Článek autora Christopha Butterwegga vznikl 31. ledna 2008.

    Související linky:
    Pravice krade levici písně
    Souvislost mezi hospodářskou krizí a neonacisty

    Úřednické rozpaky a primátorova odvaha

    ———————

    Foto Ivan Štern: Plzeňská synagoga v nočním osvětlení

    Se souhlasem autora převzato ze stránek

    www.rozhlas.cz

    ———————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 8:00

  • Comments are closed.

 

Srpen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  

Archivy