• Geopolitický zájem Západu se přesunul jinam, a tak Česko vypadlo z výsluní. Reakce? Obrátilo se k provincionalismu a furiantství.

    Začalo to 11. zářím a skončilo ekonomickou krizí. Zatímco 90. roky znamenaly naději, první desetiletí nového milénia přineslo hlavně obavy.

    gabal

    Jaké však bylo opravdu? Jak o něm jednou budou psát historici? Přinášíme další díl seriálu, který mapuje první dekádu třetího tisíciletí.

    Snad víc než cokoliv jiného utvářel dění tohoto desetiletí terorismus. Nakolik však změnily útoky z 11. září nás? Chování a vztahy ve společnosti zasáhly méně, než jsem čekal. Jako podstatnou vidím změnu geopolitického rámce. Ten změnil význam a dopady našeho jednání.

    Úterý 11. září ukončilo období, kdy rozhodující byla geopolitická osa Východ -Západ a přestup bývalých komunistických zemí k Západu a převzetí jeho politického, ekonomického i bezpečnostního systému. Pokles geopolitického významu postkomunistických změn po teroristických útocích, fakticky završený pražským summitem NATO na podzim 2002, ponechal střední a východní Evropu závislou výhradně na vlastní vůli a vnitřních schopnostech jednotlivých zemí dotáhnout svou transformaci včetně vnitřní kondice definované právním státem, stavem demokracie a politických stran, ale také morálkou a kulturními a civilizačními hodnotami. Závislost na vlastních schopnostech nesnížil ani vstup do EU.

    Přesunutím geopolitického těžiště k ose Západ versus islamismus a nepřímo Západ versus muslimský svět začalo po 11. září v Evropě mírně narůstat „každý na své triko“.

    Náhle jsme na okraji

    Narušení soudržnosti Západu bylo stále citelnější, ať již americkou politikou dobrovolné protiteroristické koalice a opuštěním povinné kolektivní odpovědnosti všech v NATO nebo rozporem mezi USA a Evropou i vnitroevropskou roztržkou ohledně invaze do Iráku. Společná geopolitická perspektiva včetně institucí vyjadřujících společnou vůli Západu byla oslabena do té míry, že se dnes někteří obávají o další budoucnost NATO.

    Do krize se v souvislosti s ratifikací Lisabonské smlouvy dostala také EU. Nejvíce energie vydávala na sebe. Na ovlivňování okolí mnoho nezbylo. Z demokratického vývoje vypadlo Rusko, posléze Ukrajina, došlo k nevídané vojenské kolizi Ruska s Gruzií. Zpětný ráz zvýšení tolerance k nedemokratickým praktikám ovlivnil vývoj v kavkazském regionu. Intervence do Iráku vyvolala „odklon“ Turecka a zvýraznila svými důsledky rozporný vstup Kypru do EU. Měnil se tedy nejen Západ. Měnilo se i jeho a naše bezpečnostní okolí, které bylo vždy pro náš vnitřní i vnější vývoj rozhodující.

    Vypadnutí z geopolitického výsluní nás učinilo vůči terorismu bezpečnější, zejména ve srovnání třeba s Londýnem, Madridem, Paříží nebo jinými místy s islamistickými ohnisky. Poklesla však naše spoluodpovědnost za bezpečnost Západu - a tím i naše váha a vnitřní kondice: začali jsme propadat provincionalismu.

    Zaujati vlastní kotlinou

    Střední Evropu ovlivnila politická stagnace se zjevným návratem k nacionalizaci politiky. Poklesl zájem o hlubší evropeizaci domácích poměrů. Vzrostl význam korupčních a nomenklaturních namísto právních a správních praktik, narůstalo prolnutí hospodářské a politické sféry. Ve druhé polovině desetiletí, kdy navíc dorazila i hospodářská krize, se většina postkomunistických zemí dostala do vnitropolitické krize a čelila propadu veřejné důvěry v politiku a instituce státu.

    V obraně před terorismem vzrostla výkonnost naší vnitřní bezpečnosti, od zpravodajských služeb až po kontrolu finančních toků, sběr a zpracování relevantních informací a preventivní přístup. Citelně však poklesla výkonnost a motivace policie v boji s politickou korupcí, hospodářskou kriminalitou, organizovaným zločinem a praním špinavých peněz. Důsledky politických zásahů do sektoru policie a justice jsou evidentní: neúspěchy a „diletantismus“ ve vyšetřování největších korupčních kauz. Degenerace demokratické, právní a parlamentní kontroly státu je čitelná všude, od nezvratného zrušení finanční policie v roce 2007 až po aféry v sektoru obrany, diskreditaci části státního zastupitelství i justice.

    Odklon od geopolitiky kompenzoval příklon k vnitropolitickým a komunálním tématům a nárůst českého politického provincionalismu a furiantství. Po období, kdy jsme hodnotili vnitřní politiku a vývoj hlavně podle vnějších cílů a kritérií euroatlantického Západu a naší příslušnosti do tohoto světa, přišla doba, kdy jsme jakékoli nároky plynoucí z členství v tomto světě začali poměřovat lokálními a vnitropolitickými kritérii bezprostředního prospěchu a „výnosu“ včetně minimalizace rizik a nepohodlí.

    Vstup do EU následovala nevídaná prosperita. Někteří čeští sociologové soudí, že se česká společnost zahltila blahobytem, spotřebou, zaměstnala se konzumerismem a ztratila zájem o špičkovou pracovní výkonnost, nemluvě o hlubších nemateriálních hodnotách, solidaritě s chudšími nebo postiženými u nás či v zahraničí. V podmínkách, kdy nás přestalo táhnout převzetí výkonnosti a kompetencí euroamerického Západu, zkompromitovaly se i dosud zdůrazňované hodnoty podpory demokracie, lidských práv, aktivního chování v globálních či evropských záležitostech. Tyto hodnoty začaly být směšné i zesměšňované, nevyjímaje například vědu v tak vážném oboru jako klimatické změny. Stali jsme se klubem pro momentálně bohaté, zdravé, bezstarostné a také bílé. V české společnosti klesla soudržnost, narostla atmosféra sociálního darwinismu a pojetí úspěchu jako zmocnění se profitu za každou cenu a kultura nespolupráce.

    V kontextu odlivu naší geopolitické váhy proběhlo také střídání hlavy státu v roce 2003. Změnilo zahraniční politiku od aktivní přítomnosti v transatlantické a evropské agendě k protievropské rétorice. Jsme asi jedinou alianční zemí, jejíž hlava státu nedostala pozvání k oficiální návštěvě USA, ačkoli je v druhém funkčním období. Zmizel sjednocující a hodnotově artikulovaný geopolitický vliv hlavy státu na českou společnost i politickou scénu. Ta se polarizovala i v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky, od naší vojenské účasti v Afghánistánu přes totální konfrontaci o účast v protiraketové obraně až po kolaps českého předsednictví EU.

    Chceme se vůbec bránit?

    Můžeme ale, byť nepřímo, spojovat s terorismem nadřazení hodnoty osobního blahobytu a odklon od veřejného zájmu i zájmu o ostatní, o společnost a její bezpečnost a svobodu? Ptejme se jinak: Byli bychom schopni vzdorovat teroristickým hrozbám a bránit svou demokracii a suverenitu za cenu ztráty komfortu, bezrizikové osobní bezpečnosti a blahobytu? Už se v nás tyto hodnoty, oslabené komunistickou normalizací, opět oživily? Nebo jsme převzali západoevropský konformismus motivovaný spotřebou, blahobytem a pacifistickým odmítnutím obrany demokracie a svobody tváří v tvář teroristické hrozbě či ohrožení suverenity například energetickým vazalstvím?

    Odpověď na tuto otázku určí, zda udržíme budoucnost ve svých rukou, zda jsme se také, bez povšimnutí, nestali oběťmi teroristických útoků z 11. září 2001.

    ———-

    20. listopadu 2010

    Převzato z: MF Dnes

    ————————————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • Comments are closed.

 

Prosinec 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Archivy