Toulání se slovy

Před nějakou dobou mému příteli  zemřel po infarktu tatínek. Byl uštvaný lidskou zlobou a umíral se slovy, že historie se opakuje. Mnohokrát jsem si na ta slova vzpomněla a mnohokrát jsem je pak slyšela z úst svých přátel. Historie má malou fantazii a má ráda stereotypy. Je to šedivá mrcha bez talentu.

Mysleli jsme že v moderní době rozhoduje hlas lidu a že vládnoucí vrstva je jen služebnicí státu a národa? Že arogantní vláda vykrmených bařtipánů, loupeživých rytířů, ozbrojených tlup v ulicích a pologramotných žoldáků skončila kdesi v zapomnění a na stránkách dějepisu či pohádek pro děti? Že je pryč doba, kdy panovník  byl totéž co zákon a nemusel se zodpovídat nikomu než svým momentálním vrtochům a chtíčům? Že už není možné, aby chudí lidé  nenašli zastání a právo a mohou být kdykoliv terčem násilníků? Že už si nelze kupovat prebendy i tituly a nevzdělanec nemůže být univerzitním mistrem, soudcem či advokátem? Že už se člověk nemůže stát lovnou zvěří bez jakýchkoliv práv?  Že společnosti již nevládnou bezskrupulózní a nepostižitelní potentáti s manýry primitivních barbarů a s placenými vrahy po boku? Omyl. Historie se zacyklila a to vše je zde nanovo. Jen kulisy jsou trochu jiné. Ale ne zase tak moc.  

Zdálo se nám, že náboženské války, nadávky “jinověrcům” a útoky na ně patří někam do středověku? Dějiny se rozhodly, že kdepak, nikoliv a ani náhodou. Máme je tady znovu. A nejen ze strany militantních muslimů, jak rádi pohoršeně zdůrazňují naši nacionalisté. Radikalizuje se i stará dobrá Evropa. Z pod křídel vlídné a sympatické katolické církve, kterou jsme respektovali jako strážkyni Ježíšova odkazu, věrnou bojovnici proti bolševismu a jako ochránkyni slabých, se vylouplo radikální křídlo paranoických nenávistných fanatiků. Píší udání na slušné a vzdělané kněze, kteří s nimi nevyjí, bojují i proti své mateřské církvi. Ponižují protestanty, pohrdají ženami, podporují fašisty a nacisty. Brojí proti Židům a šíří o nich nehorázné lži. Oslavují křižácká tažení a vraždy. Víra druhých je jimi pokládána za cosi satanského, za zločin proti té jejich zvrhlé církvi Bílého muže. Čeští muslimové jsou terčem sprostých urážek, jako by automaticky byl každý z nich terorista. Naproti tomu leckterý pomatený diktátor je veleben, aťsi je to třebas rudý bolševický pohrobek nebo bojechtivý islamista, jen když nenávidí Izrael. Nadávek na Židy je plný internet, dnes se opět objevují spiklenecké teorie, že světovou hospodářskou krizi zavinili židovští spekulanti.  

Nacistická hesla i ikony se beztrestně objevuji v našich ulicích. Řev oslavující válečné zločince na náměstích je pokládán za neškodnou klukovinu a volání “Židi do plynu” za malichernost, která nestojí ani za pořádné vyšetření. Lidé se smějí komickým führerům a jejich obdivovatelům, vymaštěným hošánkům, rozmazleným synáčkům bolševických aparátčíků a jejich rozhoďnožkám z Dělnické mládeže nebo z RWU. Rasismus se zdá býti in, vždyť je tak romantický a nekonvenční! Pro leckterého intelektuála je také komunismus zajímavým a jaksi dosud nedoceněným sociálním experimentem. Portréty masových vrahů na tričku jsou na mnoha univerzitách atributem pokrokovosti a boj proti sionismu je oblíbenou zábavou hloupých dětiček zbohatlíků. Slavnofilství vysmívané již Havlíčkem je opět v módě, Velký bratr na východě je pro někoho moudrým báťuškou, nebo garantem křesťanských ctností. Fašismus je prima zábavičkou pro lenivé a znuděné Husákovy děti. Duch pogromů ožil ve vítkovském ohni.  

Ukazuje se, že i tvrze vzdělání a ctností, univerzity a školy mnohde skrývají hadí vejce korupce, nepotismu a prodávaných diplomů. Ti, kdo šli dosud rovnou cestou práva a pracovitosti, jsou za hlupáky. Spravedlnost je převzácné zboží a u soudu je neradno ji hledat. Víte že před dvaceti lety znělo na náměstích „Nejsme jako oni!“ a možná tomu i leckdo věřil? A víte, co z toho hesla zbylo? Jen tolik zbylo, že zlo nebylo potrestáno, ba ani pojmenováno a rozvalilo se s prasečím úsměvem v nově nabytém prostoru tak sametově vybojovaném. Ti, kdo ničili naši zem tehdy, kdo lámali páteř národu, zapalují si dnes cigarety bankovkami, hltají a mlaskají a smějí se nám nahlas.  

Dnes slavíme výročí Československé republiky, státu, který jsme už dávno prohráli a pietně pohřbili. Toužíme však po kontinuitě a k mrtvému státu se hlásíme. To je dobře, přes všechny chyby to jistě byl dobrý stát. A ještě zde mnoho dobrého zbývá, můžeme na to navázat. Náš stát mrtvý není a mohl by být důstojným dědicem starého Československa. Ještě máme svobodu a možnost volby. Ale s oživováním dávného vlastenectví i Masarykova odkazu bychom neměli oživovat zombie temných stránek našich dějin a osudových chyb i selhání. Historie se velmi ráda opakuje, ale koneckonců jsme to jenom my, kdo drží její opratě v ruce. Je jako jankovitá kobyla a chce se vrátit zpět po známé silnici, bojí se nových cest. Vyhazuje a koulí očima. Tak vezměte do ruky bič a žeňte tu mrchu kupředu.

————————————–

Líbí se ti tento článek? Přidej ho na

(11 hlasů, průměr: 7.18 z 10)

 Ukládám ...