• fsjanhusque

    Měli jsme těžký týden. Můj muž dostal nápad, že nejlepší vzpruhou na duchu bude výstava o umění české reformace. Nejspíš i proto, že prší, a taky že výstava za pár dní končí a nevidět ji, znamená díru v kulturním rozhledu současného českého evangelika.

    V brzkém nedělním odpoledni jsme vyrazili z našeho maloměsta směr Praha. Za necelé dvě hodinky jsme se už postávali na mostě nad Jelením příkopem. Bylo po dešti, ale krásně svítilo slunce, na chrámu Svatého Víta se dal rozeznat každý detail. Cestu zahradily dvě skupiny hlučných ruských turistů, které  tam měly jakousi pauzu či výklad, těžko říci. Na naši výstavu milovníci památek naštěstí namířeno neměli, takže to vypadalo, že budeme v klidu nasávat objevené bohatství našich protestantských předků. Jakmile jsme přivykli šeru prostory a zaplatili vstupné, zahnala mě jedna pracovnice dolů do sklepní šatny, abych tam odevzdala deštník. Chápu. Co kdyby mě napadlo jím škrabat barvu z obrazů či se šťourat v ranách Kristových. Ruksak jsem si směla ponechat, když ho vezmu do ruky. Neměla jsem kam přendat doklady, peníze a mobil, tak jsem si ho nechala. V tom nebyl problém, je malý a byl skoro prázdný. Paní se to přece nějak nezdálo, řekla mi, že ruksak bych neměla mít, protože se tam nesmí fotit. Nepochopila jsem tu logiku, jelikož foťák nemám. Podotkla jsem, že tu stejně má každý v kapse mobil. „Ano,” dodala s pomyslně vztyčeným prstem, „ten se ale musí vypnout.” Až teď si uvědomuju, že kvůli výuce s sebou permanentně nosím velké nůžky, černou a zelenou fixku a dvě propisky. Taky tam mám červenou rtěnku a parfém, který obsahuje líh. Naštěstí mě to nenapadlo, připadala bych si jako zločinec. Nechali jsme se vpustit za skleněné dveře. Prostora se mi zdála na tolik exponátů trochu malá. Přišlo spousta lidí. Bylo tam hlučno jako v úle, někde postávaly skupinky, které poslouchaly výklady svých přátel. Taková ta elitní společnost, která když se nad něčím sejde, tak všichni nějak působí jak přes kopírák. Slečna v červeném kabátku hlasitě vykládala svému příteli, co to je to přijímání podobojí, pán vedle si fotil malým aparátem bez blesku exponát ve skleněné vitrínce, opodál si dva pánové vykládali o mapě z 15. století. Brzy jsme splynuli s davem a nasávali do sebe vše, co bylo k vidění. Ne na dlouho. U vitrínky s mapou jsem ukazovala malé dcerce, kde je naše město. Přiběhla k ní paní, aby se neopírala o sklo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že má na břiše v šátku svou panenku. Jak jsem mohla takovou nehoráznost přehlédnout. Pochopila jsem, že tady nesplynu. Tuším, že to byl oltář z Chrudimi, na kterém jsem uviděla krásného anděla, měl křídla vyvedená v červené a zelené, docela moderně. Přistoupila ke mně další hlídačka, sundala jsem si totiž bundu a měla ji přes ruku. Musím buď s bundou do šatny nebo si ji navléct. Nechtělo se mi vracet, tak jsem si ji oblékla. Trochu jsem se tomu začala smát. Na jednom oltáři mě překvapila ikonografie čtyř evangelických svatých: Jana Husa, Jeronýma Pražského, Luthera a Prokopa. Vždycky mi chyběly obrazy a obrázky v protestantském prostředí, moji spolužáci na teologické fakultě se mi trochu shovívavě smáli. Takový prvoplánový realismus bych ale nečekala ani ve snu. Když jsem se ubírala dál, přistoupila ke mně další jestřábice. Proč držím ten ruksak v ruce? Mám ho odnést do šatny. Došla mi trpělivost. Povykládala jsem jí všecka napomenutí, která jsem tu už dostala a jala se bránit, že jsem nepřijela výstavu zbourat, nýbrž si ji prohlédnout. Dobračka mi začala vysvětlovat, že to dělá jen pro mé dobro. Ten argument mi vehnal slzy z očí. Začala jsem plakat. Tolik dobra mi už dlouho nikdo neprokázal. Normálně jsem brčela a nemohla jsem to zastavit. Co horšího: smrkala jsem do kapesníku, který jsem si přidržovala oběma rukama a ruksak jsem tudíž musela přehodit přes jedno rameno, což se nesmí. Záviděla jsem všem, co měli kabely a kabelky. Hlídačky bzučely kolem mě, viděly ruksak na rameni, jenomže se mi nedařilo utajit, že pláču. Pláč na  výstavě neměly v instrukcích. Nevěděly, jak mě oslovit. Proč se vždycky musím chovat tak jinak. Snažila jsem se dívat na další obrazy, ale nevím, co na nich bylo. Dívala jsem se tedy chvíli po lidech. Poznala jsem v dáli spolužáka z fakulty, stál v hlubokém zadumání před jedním obrazem. Ani to mě nedokázalo utěšit. Můj muž mě umravňoval slovy: „vykašli se na ně”. Nějak to nepomáhalo. Po dvaceti minutách jsem výstavu opustila. Umění české reformace na mě udělalo dojem, jaký jsem nečekala.
    ———————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • 3 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Ondřej Wolf Says:

      Občas mi napadá, jakou radost by asi naši předkové měli z různých forem jejich uctívání z naší strany. Jak něco, co pro ně bylo součástí života, zvěsti, se stává odosobněnou modlou.
      Možná je to podobné s problémem “interpretace” Karla Kryla (viz článek a diskuse vedle). Jen překlopené do opačného extrému.
      Jakou radost má Kristus z evropských prosazovatelů jedinné správné víry, jakou radost má Mohamed z Al-Kaidá……?
      Ondřej

    • Lenka Says:

      Byli jsme se studenty také na této výstavě dne 18. března a viděli i Jenský kodex. Přijeli jsme ze Šumperka na kadeřnickou soutěž a někteří šli s učiteli na prohlídku Prahy.
      Děvčata přiběhla, že ony musí mít batohy na prsou a někteří je mají na zádech, poslala jsem je raději do šatny. Taky jsme se opíraly o sklo, když jsme si ukazovaly něco ve vitrině s Jenským kodexem.
      Prosím příště raději napište rovnou cedulku, že si máme dát batohy do šatny, jako je tomu ve světě. A prosím skleněné vitrinky montujte trochu bytelnější, abychom nebyli rušeni při jejich prohlížení.

    • Fr. Řeka Says:

      buzerace vždy a všude. už chápu, proč nechodím na výstavy :-D

 

Březen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Archivy